Blb dostal slevu aneb tučňák bruslí

„Zešílela jsi?!“ jevím radost z dnešního večerního programu stanoveného mou ženou pro mne a našeho osmiletého synka. „To se nezapomíná, je to jako jezdit na kole,“ vypráví mi nejnovější vědeckofantastickou pohádku má řídící,

aby mne tak přesvědčila, že jsem tatínek a že se mi chce jít si s osmiletým synkem na náměstí zabruslit. To prý tatínkové dělají, že učí své syny takovýmto zbytečným a krajně nebezpečným činnostem, a já že pořád nejsem doma, pročež i přes to jsem z naší rodiny jediný vhodný kandidát k naražení si pozadí o ledovou plochu před desítkou čumilů. Jakýsi pazgřivec (nejsem si úplně jistý, že vím, co to znamená, ale věřím, že to dotyčného dostatečně znectí) si vymyslel, že na náměstí nainstaluje placatý led s mantinely, který je silně kluzký a udržitelný v pevném skupenství až do plus dvanácti stupňů, čímž způsobuje muka rodičům, kteří do teď mohli být v klidu, alebrž nemrzlo, takže nehrozilo potupné uklouznutí po mražené vodě.

„Nemám brusle!“ zajásal jsem s upřímnou radostí a předčasným hřejivým pocitem z bezpracného vítězství. Mé přiznání se však neprojevilo jako tělesná vada, která by mne osvobodila od sportovní, tedy na mé tělo vyloženě neblahé činnosti. Žena zahlásila cosi v tom smyslu, že stejně potřebujeme navštívit nedaleké obchodní centrum, kde jistě pěkné vybavení k pohybu na smekavém šesterečném minerálu, který se pyšní chemickým vzorcem H dvě O, prodávají a ještě mi odborně poradí. Snažil jsem se svou do té chvíle milovanou ženu přesvědčit, že za posledních dvacet let znám led pouze ze své sklenice ginu s tonikem, přičemž fyzikální vlastnosti to má stejné, studí to, taje to, klouže to, ovšem k jeho poznávání zblízka člověk běžně nepotřebuje kulicha a ortopeda.

Naději jsem uchvátil a odmítal pustit v obchodním centru, neboť se zdálo vysoce pravděpodobným, že moje krásná hebká žena zapomene na chybný nápad koupit mi nechtěnou obuv schopnou zakrojit. Dnešní zdejší návštěva je totiž věnována vysoce diplomatické činnosti – vrácení zboží, která vyžaduje celého člověka se všemi jeho dostupnými schopnostmi. Určitě to znáte. Na internetu si koupíte nějaké výhodně vyceněné zboží, v našem případě pyžamo s tučňákem pro synka, zaplatíte převodem z účtu a přepravní společnost vám pak doručí zaplacené i s poukazem na dvacetiprocentní slevu na další nákup. Ten ale v době jeho platnosti nemáte jak využít, jelikož kýžené zboží už přece máte v ruce a jiné v tomto obchodě teď nechcete, pročež máte oprávněný pocit, že si z vás obchodník dělá srandu. Co s tím? Ne nadarmo si moje žena vybrala za muže právě mne. Už zase si vím rady! Pěkně po česku…

Stanovil jsem jasný a neprůstřelný plán, neboť v jednoduchosti je síla! Dívám se do očí své milované a pomalu jí odkrývám taje své koncepce a připravuji nás na úspěšnou obchodněpolitickou misi… Fakt, že mám pro podobné situace přichystaný kódovaný jazyk převzatý z televizních dokumentů okoukané komunikace šimpanzů a tajné písmo, které v přesně stanoveném okamžiku zmizí, jsem si tentokrát nechal na horší časy. Nebyl čas ani na stručné týdenní školení mé ženy.

 Všechno jde do puntíku podle mých představ. Nenápadně se motám kolem pokladny. Po očku sleduji svou ženu, jak přichází do obchodu. Dělá, že si prohlíží nejnovější zboží. Je na první pohled jasné, že k sobě nepatříme. Je tak skvělá! A nenápadná! Jak já ji miluju! Vracím balíček, že jsem jako koupil něco, co jsem neměl a žena mi teď tropí scény, to víte, jsem ženatý. Tenhle argument vždycky zabere. Beru peníze. Prodavačka chce odejít s pyžamem do skladu a teď! Teď! Už! UUUž! Podle plánu měla moje nyní cizí žena zahlédnout vracený produkt, nadchnout se jím a se slevovým kuponem ho pořídit levněji. Stojím jak přimražený a sleduji svou ženu, jak zahlédla a nadchla se pro nějaký jiný zdejší hadr.

„Ještě něco?“ ptá se prodavačka, která se zrovna vrátila ze skladu. Ticho. Co teď? Jsem chvílemi slušně vychovaný a podvádět se prý nemá. Navíc, vždycky když lžu, tak se nepochopitelně červenám. Tuhle jsem to zkoušel doma v koupelně a okamžitě jsem vypadal jako uvařený rak: „Jsi krásný urostlý chlap,“ tvrdil jsem tehdy zrcadlu. Lidský faktor zničil celou mou akci „Sleva“. Žena totiž prý nutně potřebovala tamtu krásnou šálu a chtěla ušetřit a tedy ji i s pyžamem koupit zlevněnou. Zmatený totálním neúspěchem mise prchám z obchodu. Moje překvapená žena zahodila šálu a běží za mnou. Synek nebude mít v čem spát.

„Aspoň ti koupíme ty brusle,“ utěšuje mne paní, která je už zase moje.  

Naděje ještě neumřela! Přece nepůjdu bruslit! Nevzdám to! Běžím zpátky do obchodu: „Prosím vás, žena by mne zabila nebo já ji, to je teď fuk, to nebudeme řešit, já vám vrátil něco s tučňákem, co jsem neměl vrátit a moc bych to potřeboval zpátky, víte, jsem hrozný popleta, zase by se mi doma smáli, chápete, jsem ženatý…“ vysvětluji svou prekérní situaci a vypadám při tom trochu jako čínská vlajka. Prodavačka přinesla vrácené pyžamo, ke kterému jsem přidal nádhernou šálu a náš kupón. Šťastný a zlevněný odcházím pryč s tím, že sem už nikdy nepřijdu, protože kdyby mi na malý slevový podvod přišli, měl bych ostudu. Odevzdávám své ženě artikl a chci jít rychle domů, ovšem malý zádrhel zpomalil můj úprk. „Vyměnil jsi to za větší velikost, viď?“ vyletělo jako ptáček z mé ženy. Dokonalý plán měl drobnou prasklinku. Původní pyžamo bylo synkovi malé. Mělo být podle mých jasných a jednoduchých instrukcí nejprve mnou vyměněno za větší, čímž se zjistí, je-li vůbec na skladě, pak se mělo dělat, že se mi to rozmyslelo, pročež se to vrátí a dostanu peníze, žena tedy logicky počká na až druhý vrácený kousek, nadchne se a koupí se slevou. Jednoduché. Nenápadné. Dokonce jsem to měl úhledně graficky zpracované, abych se v tom vyznal… Jenže během fáze vyjednávání jsem lísteček nenašel a došlo tak k nenadálé chybě a vzhledem ke stavu mé paměti vlivem stresu z bruslí k improvizaci…

„A příště, až budete chtít slevu, nehrajte mi tu divadlo, stačilo říct,“ povídá mi na rozloučenou usměvavá prodavačka, když mi konečně přinesla správnou velikost levnějšího pyžama a můj graf celé akce. Prý moc koukám na filmy. Cítím se, jako bych právě upadl z výšky na břicho.

Stojím uprostřed náměstí na gumovém koberečku, na nohou mám úplně nové brusle, je mi zima a mrzuto. Snažím se transportovat své dosud nikdy nebruslící dítě na led: „Neboj se! Vždyť se ti nic nemůže stát…“ uklidňuji synka a především sebe. Zapátral jsem ve své paměti, přihodil pár prostudovaných příruček, takže teoreticky jsem dokonale připraven k výuce ke skluzu malého kluka a jeho přerodu alespoň v půlprocentního Jágra. Jenže nože bruslí jsou povážlivě úzké, což moje kotníky přivedlo k viklavé touze navštívit během krátkého časového úseku nejbližší sádrovnu. Šmajdavý tatínek nese vyděšeného syna na led za vydatné postrkovací pomoci mé škodolibé ženy.

Syna jsem odložil k hrazení: „Proboha, drž se, klouže to!“ a sám se pokusil o pohyb vpřed. Obkroužil jsem elegantně celé kolečko a musel dát ženě za pravdu, že bruslení se skutečně nezapomíná. Při třetím okruhu jsem se dokonce jednou rukou pustil mantinelu. O kolečko později mé sebevědomí narostlo do himalájských výšin, pročež nadešel ten správný okamžik naučit své neznalé dítě pohybu po ledově studeném hladkém povrchu.

Začal jsem odbornou přednáškou, abych zhodnotil včera načtená vědecká moudra: „Základním principem bruslení je přenášení váhy těla z jedné nohy na druhou, naše těla přitahuje planeta Země, tomu se říká gravitace, která díky naší hmotnosti způsobuje pod nožem brusle tlak. A tím tlakem vzniká mezi nožem a ledem velmi tenký vodní film, který snižuje tření, a proto jedeme, chápeš?“

Když nad tím tak přemýšlím, tak se při své hmotnosti a šířce nožů zakoupených bruslí v tom filmu brzy utopím. Osmiletý synek na mne kouká, jak naše dcera na příklad z matematiky. Dobře. Tak jinak.

„Víš, jak chodí tučňák?“ Ví. Super! „Tučňákuj!“ naučil jsem synka bruslit.

K mému ohromnému překvapení jsme se o hodinu později oba doopravdy přepravovali po ledě. Přestal jsem se ho držet a odvážil se i k větší akci, kterou jsem doprovodil dalším výkladem: „Rychlejší bruslení se způsobuje střídavým pohybem nejprve jedné nohy, později i druhé, směrem šikmým vpřed.“ Nikoli oběma nohama – jsem již nestihl dodat a tím malého nebohého kluka nevaroval před bolestivým nebezpečím…

„Tatínku, kde jsi?“

„Tady dole…“

Narazil jsem si kostrč a tiše a nenápadně pláču bolestí. „Jen jsem ti chtěl ukázat, že padání nebolí, jako tučňáky.“ Rudnu.

„Tučňáci ale padají na bříško a pak po něm pěkně jedou,“ usmál se na mě můj kouzelný synek a pomohl mi vstát, „viděl jsem to ve filmu,“ řekl a šel si zabruslit.