Srážka s blbcem aneb ani párem volů

Hned na úvod si s dovolením a pokorou půjčím slova pana Wericha: „Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Toho nikdy neusvědčíte s blbství, z takové srážky vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem.“

Musím se vám pochlubit, já se s blbem včera srazil a usvědčil ho, potupil, zostudil, dal jsem mu za jeho bezbřehé a nekonečné zásluhy v oboru lidská hloupost co proto. Styděl se potom, myslím, stejně jako já někdy v sedmé třídě základní školy. Pamatuji si na to jako dneska. Předváděl jsem se před svými spolužáky, možná spíš spolužačkami, jak jsem třeskutě veselý a zábavný. Fyziku nás tehdy proti své vůli vyučoval špatně vyškolený tělocvikář, jehož znalosti mé nejoblíbenější vědy ani z poloviny nedosahovaly vědomostí žáka osmé třídy. A tak se každou vyučovací hodinu stával terčem vybraných vtípků a ústrků od začátkem puberty postižených žáků. Kladení zapeklitých fyzikálních dotazů mne ale brzy přestalo bavit, neboť učitel brzy prohlédl mou strategii a odpovědi srabácky odkládal na hodinu příští, přičemž se mezitím nesportovně poradil s opravdovým fyzikářem. Chtělo to něco lepšího, zábavnějšího… Když cestoval třídou ode dveří ke katedře, musel projít kolem mne. Mnohokrát jsem za jeho zády třídě naznačoval, že ho jako a jen náznakem nakopnu. Až jednou přerušil svůj rovnoměrný přímočarý pohyb po vektoru (asi jsem měl napsat po trase, ale takhle to zní odborně, i když vlastně netuším, co to plácám) dveře-katedra a působením sil v opačném směru se nečekaně zastavil. Ovšem síla, kterou já vložil do virtuálního kopu, s touto náhodnou variantou nepočítala, neboť její pravděpodobnost se limitně blížila nule, a tak jsem soudruha učitele parádně nakopl… Zafungoval zákon akce a reakce a podařená penalta ho katapultovala až ke katedře. Jeho vyděšený výraz nikdy nezapomenu. Na to jsem nebyl připraven. To nevysvětlíte. To se nedá omluvit…Styděl jsem se i po mnoha letech, kdy jsem pana učitele potkal a zjistil, že i on nezapomněl…

Myslím, že můj včerejší blb se cítil minimálně podobně, nejspíš ale mnohem hůř, a dobře mu tak! Bylo časné ráno, něco kolem půl sedmé a začínalo natáčení úspěšného seriálu. Ten člověk měl vždycky hubu plnou keců, každý den dokázal vyrobit a vypustit ústy do světa desítky vtípků „přes čáru“. Tentokrát mu zřejmě neudělalo dobře ranní vstávání, možná si dal po ránu příliš velkou kávu či co, těžko říct. Každopádně se jako obvykle chystal zahájit den pravidelnou ranní rozcvičkou svého „břitkého humoru“ a začal si s několika kolegy přes elektronickou krabičku povídat. No, povídat. Vedl monolog.

Seděl sám ve střižně, kde celý den tvrdě pracuje tak, že dokáže mačkat až tři čudlíky ve správném pořadí, čímž se mu občas podaří ve spolupráci s režisérem, kameramany a herci dát dohromady scénu, kterou pak divák uvidí. Nelíbily se mu to ráno obrázky z kamer, nelíbily se mu záběry, kamery byly podle jeho ostrozraku, který v televizích pracuje už víc jak dvacet let, špatně postavené, ukazovaly podle něj úplné nesmysly…

„No to si děláte legraci?!“ zahájil místo pozdravu svůj ranní výlev. „Na co jste to studovali? Takhle postavit scénu?! Vždyť vy nejste filmaři, vy jste vynálezci! To by se na jiném seriálu tedy nestalo! Tak vy to chcete hnusný? No tak dobře, když to chtějí, tak vyplňuj… mě budete něco učit!“ a schválně začal náhodně mačkat své tři čudlíky, takže střihem vyráběl ujetý klip. Pokračoval dál snůškou naprosto nekorektních a jemně řečeno nevhodných keců. Ten blb si připadal velmi vtipný, královsky bavil sám sebe. Žvanil, bábolil, měl pocit, že zaslechl i něčí smích, což ho vyprovokovalo a výrazně povzbudilo k ještě větším „oprávněně vtipným“ výkonům. A představoval si ohlušující potlesk včetně standing ovation, pročež dával na odiv jeden přídavek za druhým, pozurážel úplně všechny a každého… Měl ze sebe radost, udělal si veselé ráno. Celou intelektuálně uměleckou produkci vyšperkoval závěrečnou třešničkou na dortu: „Já tu nechci být a už můžu jít domů?“, což je mimochodem můj oblíbený dotaz obvykle na režiséra přímého přenosu tak asi deset sekund před jeho začátkem…

Z krabičky na stole mého blba se najednou ozval hlas režiséra: „Klidně jdi, když tu s námi nechceš být…“ Ticho. Úplné ticho. Koukám na krabičku. Sedím sám ve střižně, kde mačkám až tři čudlíky. To ticho až bolí. Cítím, jak mi bije srdce. Civím na krabičku. Po pleši mi stéká ledová kapka potu. Všechno bylo slyšet na place, všichni to… Nemůžu se ani pohnout. Stud a zoufalství mi nejspíš rozstřelí hlavu. Tohle jsem přece nechtěl… „Tak budeme točit,“ řekl můj oblíbený režisér, kterého mám rád i jako člověka. Scéna se točila dvakrát tak, aby se záběry z kamer daly z obou „jetí“ dát dohromady v jednu scénu, byť by jejich původní obrázky mohly laikovi připadat nesmyslné. Laikovi. Ne ovšem člověku, který se pyšní tím, že v branži dělá víc než dvacet let… Nepřipadám si jako blb, vím, že jím jsem víc než kdykoli předtím, a to mám takových vlastních karambolů ve svém nevymáchanou pusou vyzdobeném životě již spoustu, moje žena by mohla vyprávět! Bolestivá srážka. Au.

„Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit. Ale nikdy proti ní nesmíme přestat bojovat,“ říkal Jan Werich. Otevřely se dveře a vešel pan režisér. Není možné tohle omluvit, nejde se už víc stydět. Nejde ani mluvit o tom, že jsem to přehnal, tohle byla brutální lavina sebestředné blbosti, která mne smetla a vyráchala obličejem ve vlastním blátě. Kdyby to aspoň byl nepříjemný nerudný arogantní despota, který by si něco takového možná trochu zasloužil, ale jak už to v mém žvanivém světě chodí, vždycky nejvíc dokážu ublížit člověku, kterého mám rád… Čekal jsem, že po zásluze dostanu pěstí, ale on se jen smutně usmál a odešel. Raději bych dostal přes tu držku…Celý den jsem už ani nepíp. Lavina mne úplně paralyzovala. Stud mi vyhlodal zbytky mozku, hanba spolkla všechna budoucí slova, ta minulá však ne. Ty, jak praví jedno moudré přísloví „…ani párem volů nedostaneš zpět.“ Zkoušel jsem to vší svou dostupnou silou jednoho, ale ani jediná malá samohláska se nevrátila na své původní místo, natož několikaminutový monolog, byť nebyl myšlen zle a špatně. Aspoň zpočátku určitě ne.

„Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem.“ Tak tohle mohu beze zbytku podepsat. Přesně tak! To je velkolepá paráda! Mnohem větší, než jsem si kdy myslel, kam se hrabou prodloužené jízdy na pouťové centrifuze, která je již na první pohled technicky udržovaná méně než málo! „Toho nikdy neusvědčíte s blbství.“ Tady bych si dovolil aspoň trošku nesouhlasit, pane Werichu, on se noblesně usvědčí sám, stačí ho nechat chvilku mluvit… „z takové srážky vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem.“ Ano. Tak. Vyšel jsem. Srazil jsem se. Sám se sebou…

„Tatínku, co to tady tak strašně smrdí?“ pravil můj skoro osmiletý synek večer ve frontě u pokladny a ukazoval při tom na paní před námi, která dle sladké vůně silné tak, až nám slzely oči, si před chvilkou vychutnala koupel v parfému nebo měla nehodu a někam do něčeho nechutného upadla, těžko odhadnout, ptát jsem se po dnešku neodvážil. Než jsem stačil synka po právu pokárat, jelikož některé věci slušný člověk prostě neřekne, pověděla moje milovaná žena: „To se neříká! A nezlob nebo dopadneš jako tatínek!“ Usmála se na mě a řekla: „Taky si nedával pozor na pusu… zase.“ „Tatínku, a jak jsi dopadl?“ zeptal se malý kluk bezelstně a já získal pocit, že jsem právě schroupal syrovou ropuchu. Dopadl… Neptej se do čeho… Ale určitě bych voněl o dost jinak než paní před námi.

Doma jsem si postěžoval, že mi není z mnou do briliantu vybroušené situace úplně volno, pročež dcera zahlásila: „Ty nám chátráš a chřadneš, tati! To bude stáří…“ Prevít drzej! Takhle se chová dcera k rodičovi?!

Může mi někdo vysvětlit, jak mám vychovávat děti ke slušnosti, když sám se někdy chovám jako nevychovaný obzvlášť, když se dětem nemá lhát? O této problematice nehovoří žádná z mnou vyhledaných příruček ba ani žádný z výnosů příslušných ministerstev. Hloupostí jsem našel přehršel, ovšem odpověď na svou zásadní otázku nikoliv.

Přeji vám hezký den bez setkání s blbcem, a pokud to budete muset absolvovat, pak aby to nebylo setkání se sebou samým. Aby vám pak nebylo smutno, jako je teď mně ze mě…

P. S.: Také vás neodbytně napadá otázka, jestli bych byl takhle smutný až přešlý, kdyby to nikdo neslyšel a kdyby se na to nepřišlo? Jelikož jsem aspoň chvílemi poměrně slušně vychovaný, se vztyčenou hlavou upřímně říkám, že samozřejmě an… ani omylem… Je mi nad vybuchující supernovu jasné, že jakmile mi trochu otrne, začnu být zase „třeskutě vtipný“. Šmankote, to zase bude srážka!