Šťastný sněhulák aneb jak jsem se zastavil

Konečně jsou pryč! Snad ani nepůjde spočítat, kolik z nás se těšilo na zasloužený odpočinek do práce. A to ještě zhruba před deseti dny se připravovalo, nakupovalo, blblo na „entou“,

proklínalo stejně postižené spoluobčany, kteří schválně vytvářeli fronty v obchodech a dopravní zácpy, bylo se neurvalé na prodavačky a ty pak zase na nás, uklízelo se, aby bylo vánočně čisto (jako by se do teď naše domácnosti utápěly v nechutně páchnoucí špíně…), peklo se (myslím peklo jako tepelnou úpravu, ne peklo jako s čerty, i když tomu to celé bylo mnohem podobnější), urputně se těšilo na svátky těch věcí, o kterých to vlastně, bohužel, už dávno není. Prý klid a mír a rodinná pohoda… A veselé a šťastný a nový a já nevím, co ještě. Od září jsem slýchal v nákupácích vánoční koledy, abych je v polovině prosince mohl upřímně nenávidět, od listopadu mi všudypřítomná vánoční výzdoba podpásově připomínala fakt, že nemám jediný dárek, že se mi do poslední chvíle nepovedlo ukecat děti, aby napsaly do dopisu Ježíškovi přesně ty věci, které já považuji za vhodné a finančně aspoň malinko únosné, že se mi stále nepodařilo vštípit stejnou myšlenku do úklidem přeplněných mozkových center mé milované ženy. V polovině prosince už mírně nezvládám nápor „nejkrásnějších svátků v roce“ a každoročně zatoužím stát se medvědem. Ne že bych toužil po srsti, té mám na sobě přehršel, tedy až na výjimku - mou pěstěnou blýskavou androgenní alopecii, toužím po jeho zimním spánku. Probral bych se na jaře, usedl na motocykl a hned by byl svět zase hezčí! Projížďka slunečným dnem, vítr tam, co jsem jako malý měl vlasy… Ale nejsem medvěd. Nemám dar zimního spánku, i když tuku potřebného k jeho úspěšnému absolvování bych měl dostatek, mám jen skřípění zubů z toho, jak se těším na svátky. Ale abych nebyl za škarohlída a prudiče, našel jsem i já několik okamžiků, kdy jsem se zastavil, zamyslel nejen nad sebou, a kdy jsem ocenil sváteční atmosféru…

Zastavení první - zabalené

Synek píše společný rodinný dopis, který pak přilepí na okno, a bude se těšit, že si ho brzy odnese tamten, který se později vrátí a za moje peníze dotáhne pokud možno vše dle přiloženého seznamu. Mně se to nikdy nepodařilo, jemu hned. Nějak ukecal maminku, aby mu také nadiktovala několik svých budoucích zabalených překvapení. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsem si jistý, jestli to byla jeho vrcholná diplomacie a dětská bezelstnost a upřímnost, nebo děs a hrůza jeho maminky z dalších naprosto nevhodných až debilních dárků, které by mohl NĚKDO vymyslet, pořídit, zabalit a umístit s cedulkou pod stromeček…

Ještě než synek dopis zalepil do obálky: „Počkej, já to pro jistotu vyfotím, kdyby se to ztratilo,“ nenápadně lžu dítěti v předvánočním čase, takže riskuji, že nebudu hodný a Ježíšek mi nic nenadělí. Co však riskovat nehodlám, jsou rozbité vánoce, kdybych si náhodou zase nevzpomněl na napsané, a později s umem sobě vlastním improvizoval, což by sice po rozbalení dárku vedlo k nehranému překvapení mé ženy, ovšem k překvapení z protilehlého břehu…

Ne, tohle nemohu nechat jen tak, nechci se pouštět do větších akcí, hraji na jistotu, smutně se vzdávám jednoho budoucího pohledu na neočekávanou emoci své ženy. Vybrali jsme společně na internetu krásnou věc od známé módní značky, objednal jsem ji a na konci objednávky zaškrtl nabídku: „vánoční dárkové balení“, což mne stálo celých 27 korun, ale vem to čert, vánoce jsou vánoce! Totiž balení dárků mi také nejde. Vypadá to vždycky jako bolavá noha, nalezenec ze smetiště, jako dárek, který cestou Ježíškovi devětadvacetkrát upadl, jako cosi, co prošlo všemi žaludky tura domácího. Už dávno jsem dostal na tuto vysoce uměleckou činnost omluvenku, jelikož moje žena je i v obalování čehokoli naprostým přeborníkem, i když mne to nesmírně bavilo, což bohužel na finálním výtvoru nikdy nebylo ani vzdáleně patrné.

O týden později přivezl pán z přepravní firmy ohromnou krabici, která ani zdaleka svou velikostí neodpovídala objednávce. Podle mých nedůkladných propočtů se jednalo o poměr 12,3:1. Nedůvěřivě jsem balík oprostil od asi půl kilogramu izolepy a otevřel ho. Když jsem se trochu probral z prožitého šoku, zjistil jsem, že dárek je v pořádku, že balík obsahuje to, co obsahovat má (mimo 85% zbytečně volného, úplně prázdného místa), že je dokonce podle zaškrtnutí za 27 korun profesionálně vánočně dárkově zabalen… Nevydržel jsem triumf vlastní šikovnosti a ukázal objekt své milované ženě s tím, že vracím omluvenku, jelikož mé balení je daleko hodnotnější umělecký zážitek než to, co oba opravdu právě vidíme. Jak bych to jen korektně popsal… Ten balící profesionál byl nejspíš vánočně naladěn spoustou alkoholu, zhulený do němoty vším možným, pročež mu práce šla nikoli od ruky, ale od levé nohy, pravděpodobně. Nic takového jsem v životě neviděl, a to už jsem spáchal hodně vánočních zrůdiček! Profík nejspíš pracoval metodou „zmuchlaný papír je umění“, „izolepa je můj kamarád“ a „dárek musí dýchat, proto má obal tolik dírek“.

V klidu jsem si sedl na zem, vyndal ženin vánoční papír a po dlouhé době konečně zabalil aspoň jeden dárek…bylo mi příjemně, klidně, vánočně…

Zastavení druhé - zelené

„Dobrý den, chtěl bych vánoční stromek,“ oznamuji prodejci, který nic jiného neprodává. Abych nebyl za blbce, snažím se svou žádost upřesnit: „Jehličnatý.“ Nakonec jsme se dohodli, že to bude, jak je u nás doma zvykem, pěkná ne úplně veliká jedle a ne: „Ne abys zase přinesl půl lesa!“, jak přikazuje má paní, neboť se mi výběr loňské zdobené Abies nordmanniana poněkud vymkl z kloubů. Sežralo to půl obýváku a koncem ledna se to nedalo procpat oknem ven. Pán z lesa mi ukázal ohrádku se stromky.

„Jakou mají nemoc?“ ptám se, když jsem si prohlédl nabízené stromoví a hrůza mi na těle vyrobila několik pupínků. Pokřivená obludná monstra mávají svýma přelámanýma rukama a suché jehličí z nich poletuje namísto sněhu všude kolem. Pán se na mne nepěkně podíval.

„Víte, jsem ženatý,“ používám svou oblíbenou výmluvu, když mi hrozí nebezpečí odjinud než od mé ženy. Pána to zaujalo a evidentně obměkčilo. Z jiné ohrádky přinesl asi sedm jiných, zatím svázaných jedlí. Dokonce je všechny rozbalil, abych se mohl podívat a porovnat je mezi sebou.

„Který stromek se vám líbí?“ ptá se po necelé třičtvrtěhodince.

„Co mně, o mě nejde, já mám jen slabý poradní, lehce zanedbatelný hlas, jsem vám říkal, že jsem už déle ženatý,“ povídám upřímně, „Vydržte, zavolám své ženě, poradím se.“

„To snad vyberete sám, ne?“ naléhá překvapený stromovník.

„No to nejde, zbláznil jste se?!“ vyděsil mne.

„To myslíte vážně?“ vyděsil se on a dodal: „Já se mám za měsíc ženit!“

„První zhruba dva roky máte své místo na slunci, svůj názor, můžete si dovolit rozhodnout třeba o nákupu vánočního stromku,“ podtínám jeho touhu po drahé polovičce, „pak ale, abych si vypůjčil slova klasikova, konečně její názor nabyde vrchu.“ Prodejce stromků drží v ruce nádhernou jedličku a jemně bledne. Asi je mu zima, měl se více obléknout. „Žena se osmělí, jemně řečeno, a to máte - Abych na něj nekoukala shora, aby nám nezaplnil celý pokoj, aby nebyl nakřivo, aby hned neopadal, aby hezky voněl,… co je na tom z vlastního názoru?“ ptám se smutně smutného muže se stromkem. „Buď se s tím smíříte a bude dobře, nebo… nevím.“ Vzal jsem telefon, zavolal své milované ženě, ujistil se, že mnou nabízená velikost bude vhodná, a ukázal svobodnému stromkaři tu - aspoň dle mého názoru -  správnou jedli.

„Krásné vánoce,“ povídá za měsíc ženich, „a že jste to vy, dám vám třicet procent slevu.“

Doma se chlubím své ženě, jak jsem vesele nakupoval a jak se ten chudák divil, co že je to manželství. Chvilku na mne koukala a pak se zeptala: „Co kdybys řekl, že jsi spokojený?“

„Nedostal bych slevu!“ usmál jsem se spokojeně na svou krásnou ženu. A musím říct, že jsem ani chvilku nemusel přemýšlet nad tím, jestli jsem spokojený. Ano jsem! Ale málokoho to zajímá. Když někomu řeknete, že se máte dobře, že máte bezva ženu, že jste spokojený, že máte svou „pantofli“ rád, přestanou se s vámi bavit. Příliš mnoho lidí hledá u druhých jakýkoli kaz a hnilobu, aby si sami mohli myslet, že se mají líp než vy.

Když se náš stromek večer rozzářil, dostal jsem od ženy pusu: „Krásnej stromek jsi koupil…“ Je mi příjemně, klidně, vánočně…

Zastavení třetí – novoroční přání

Podle tradice, jejíž konec se mi nepodařilo dohledat, se na Nový rok doporučuje jíst čočku, aby se nás celý rok držely peníze, nebo prasečí rypáček jako symbol štěstí. Vzhledem k nevzhlednosti rypáčku bude naše rodina mít spíš ty prachy. Obzvlášť když zmíněná tradice prý dokonce říká, že čím více malých kulatých hnědých věcí sníte, tím bohatší v novém roce budete…

V mezisvátčí se mi podařilo na nákup zázračné luštěniny úspěšně zapomenout, pročež jsem byl nucen oznámit rodině, že díky zákonům o státních svátcích mají obchody kolem nás na Nový rok zavřeno, takže díky státu, jehož jsme základem, zchudneme. Abych škody nejedením čočky ve správný čas aspoň trochu zmírnil, běžel jsem hned druhého ledna ráno semena rostliny - telužsky řečeno „pappu“ – koupit a vyrobit z toho papů na kyselo. Jenže… Oběhl jsem a později objel vozem blízké i méně blízké obchody a nikde ani zrnko čočky! Veškerá dostupná balení tradiční peněžní vábičky byla fuč. Tedy snědena. Naštěstí se moje žena podívala do špajzu lépe než já, a tak jsem mohl hnědavé krmení konečně uvařit. Všichni jsme společně posvátečně poobědvali, jen já se přejedl jak čuně, alebrž mám peníze docela rád, a co bych pro prachy neudělal.

Čočka, podobně jako i ostatní luštěniny, dost nadýmá, zvlášť když má člověk vlastní názor a recept jak správně uvařit čočku si přečte, až když ho bolí nafouklé břicho. A že to bolí! To mne přivádí k logickému zamyšlení, že pokud z obchodů zmizela veškerá, musela ji jíst většina lidí… Nemohlo to zvětšit ozonovou díru?! Neměla by na to vydat EU nějaké omezující nařízení? Mimochodem, zajímalo by mne, dalo-li by se spočítat, kolik plynu tak vznikne a jak dlouho by to pak pohánělo třeba celou městskou dopravu v Praze.    

Křeče v provzdušněných útrobách pak způsobují nešťastníkův hodně divný tanec, abych si aspoň trochu pomohl, dělám nejprve dřepy, později i na kozáčka dojde. Netuším, jestli mi čočka přinese peníze, ale vím, že den po Novém roce mi přinesla prd. A ne jeden!

Máme před sebou další jednokolový tanec Země kolem Slunce. Dovoluji si připomenout, že na veškerá potvrzení, žádosti o povolení, daňová přiznání a i jiné hnusy se na konci označení letošní vesmírné skočné polky bude psát sněhulák či stojaté nekonečno. Přeji vám šťastného sněhuláka!