Různá setkání lidského druhu aneb cizí hovory se neposlouchají

Nedělá se to. Je to krajně neslušné… Já to vím, ale nějak si nemohu pomoct. Prostě to nejde. Jsem zvědavý, často zírám na lidi kolem sebe, občas dokonce nastražím uši a poslouchám. Stydím se za to. Trochu.

Prý to dělají všichni, což je ale jeden z nejhloupějších argumentů, které jsem jako gymnaziální puboš používal, když jsem objasňoval svou další čtyřku z biologie: „Ale to měli špatně všichni!“ Úplně stejně to teď zkouší naše dcera, jen chudák teprve začíná tušit, že její rodiče moc dobře vědí…

Vstupuji do obchodního centra, kde zrovna tři drsňáci z místní ochranné služby vyvádějí nechutně špinavého, uváleného postaršího pána v zabláceném kulichu a s hodně použitou igelitovou taškou v ruce, kterému je mu i přes mírné násilí na něm páchané řádně veselo. Táhne z něj alkohol na dálku, nejspíš se zašel do vyhřátého obchodu trochu ohřát nejen zevně, jelikož mu pod mostem či jinde mimo domov jistě došlo palivo. Normální člověk bez obydlí, jak by se možná korektně dalo říct. Pro všechny kolem něj je to jen „špinavej houmlesák, ožralý bezdéčko, páchnoucí bezdomovec, snad už to ani není člověk, „no podívejte se paní, zvíře to je!“ oznámila davu nás čumilů seniorka ve značkové zimní bundě.

Běžná zanedbatelná historka všedního dne. Beru si vozík a infiltruji se do davu běsnícího po prvních předvánočních slevách. První zastávku jsem si stanovil v teplém koutku, kde se dá pořídit úžasně voňavá teplá sekaná, jelikož mám hlad a ohromnou chuť na něco méně zdravého, na nějakou pěknou gastroprasárnu. „Plátek sekané a trošku bramborového salátu,“ usmívám se na prodavačku a platím dvacet sedm korun. Stojím u stolku a omamná vůně mi působí blaho. První sousto. Svět je krásný… Naproti mně se objevil vysoký, štíhlý, silně znečištěný pán, od pohledu vyhladovělý a mírně zmatený. Kalhoty na levém koleni roztržené nikoli módou, bunda určitě od nějaké dobročinné organizace vypadá jako po nájezdu sedmnáctihlavého stáda divočáků. Nejspíš kamarád tamtoho veselého… Ale tenhle se asi líp schoval. Koukám na něj, on na mě. Přišlo mi ho líto, vždyť musí mít hlad, ano, má jenom hlad…

„Máš hlad?“ povídám. Také jste si všimli toho, jak rychle lidé někomu „slabšímu“ začnou ihned bez skrupulí tykat? Tedy lépe řečeno někomu, o kom si myslí, že je slabší. Stydět bych se měl!

„Mám,“ odpověděl bezdomovec. Dal jsem mu svou sekačku s brsalátem za sedmadvacet, jelikož jsem přibral o další dírku na pásku a budu tak mít dvojí hřejivý pocit – dobrý skutek pro houmlesáka a ještě lepší pro svou dmoucí se tukovou vrstvu…

Valím si před sebou svou hroudičku, která mi, stejně jako tomu broukovi, bude sloužit k zásobě potravy. Brouzdám velkým megagigaextra marketem a jako obvykle marně hledám jednotlivé položky poschovávané v desítkách textových zpráv napsaných a bohužel jednotlivě poslaných mou milovanou ženou, které ještě nepřestaly cinkat v mém mobilu, a kterými se snažíme ucpat nenažrané ústní otvory našich domácích nikoli mazlíčků, alebrž malých zlých lidí, našich genetických otisků ve vývinu. Tlačím svůj drátěný košík na kolečkách do oddělení drogerie, jelikož jsem se mobilně dozvěděl, že mám koupit hygienické potřeby, které zásadně používají jen dámy. Mám k tomu i obrázky, abych zase nepořídil něco, co se díky své ohromné velikosti nedalo nacpat tam, kam to mělo patřit, a jen mně to přišlo akorát, neboť jsem netušil, že velikosti onoho mohou být až tak rozdílné.

Netopýr. Má velké uši. Já teď také a moje zvědavost zažívá náběh k ohromující slasti. Dvě dámy. Dva kostýmky. Jeden klobouk a jedna šála. Padesát na třicet, aspoň dle mého vědeckého odhadu. Plus mínus deset, ať nežeru!

„Mami, ty opravdu nevíš, co to je?“ výská překvapením mladší kostýmek.

Klobouk opravdu neví, aspoň to dává najevo tím, že si může ukroutit hlavu.

„Ty jsi nikdy neslyšela o téhle značce?!“ fascinovaně zírá na svou matku šála, pročež pokrývka hlavy rudne.

Bravurním ovládáním svého nákupního vozu vybírám zatáčku a jdu na brzdy. Zvědavost chrochtá blahem. Vidím, slyším, a už vím, o čem je řeč. Ano, snad každý o tom někdy slyšel, vždyť tahle značka bývala synonymem toho výrobku. Takže i mne překvapilo, že elegantní klobouk neví.

„To jsou snad nejznámější kondomy, mami!“ huláká dcera na celé kolo a směje se své mamince, která by v tu chvíli svou milovanou dceru nejraději zavraždila. Snaží se tam nebýt, ale nedaří se jí to. Jo, to znám!

„Copak jsem nějaká…taková…to já ne…“ koktá paní, která právě studem propotila klobouk, neboť nás pasoucích se na cizím rozhovoru začalo být víc. Množíme se u kondomů.

Šála vzala krabičku a podala ji po neviditelnosti a bezdětnosti toužící mamince.

„Dáš to pryč!“ durdí se dáma a vypadá, že okamžitě omdlí. Dcera z ní má legraci… Zvláštní, jak rychle se mění náhled na svět, jak některá tabu mizí v nenávratnu, jak děti konečně otevřeně mluví se svými rodiči o čemkoli…

Do malebné situace v drogerii náhle vstupuje další postava. Nahromaděná skupinka netopýrů je nadšena, maminka šály vůbec. Pán ty dvě chvilku pozoruje a snaží se pochytit děj, aby nešlápl vedle, jelikož by tím riskoval pohodu domova a večerní kuchyni bez teplé večeře, neboť se vzápětí ukáže, že patří k nim, jelikož klobouku kdysi slíbil, že ano, a má s ním šálu. Pochopil rychle, o čem jeho holky vedou diskusi, protože jako vnímavý člověk spatřil v ruce jedné z nich krabičku kondomů.

„Tyhle neber, maminka má radši ty jahodové,“ ukončil plodnou diskusi matky s dcerou. Šála zírá na tatínka i na maminku. Teď kouká ona na drát, jak se nevím proč, říká. Zvláštní, jak rychle se mění náhled na svět, jak některá tabu mizí v nenávratnu, jak rodiče konečně otevřeně mluví se svými dětmi o čemkoli… A pán bude bez večeře.

„Prosím tě! Jdi od nás!“ zvýšila hlas jeho žena, „děláš jenom ostudu, podívej se, vypadáš jak houmlesák!“ převedla geniálně pozornost a téma do míst, kde si je jistá, kde ví, co si může dovolit, kde se sama nestydí. „Styď se, ty čuně!“ odpálila pána dvojsmyslem, který mne pobavil.

„Měnil jsem pneumatiku, kterou ty jsi píchla,“ zmohl se na chabý a marný protiútok příslušník silnějšího pohlaví, genderově nevyváženě řečeno. Byl špinavý, měl kalhoty na levém koleni roztržené, bunda jako by se týden válel pod mostem… a pusu měl mastnou od mé sekané… Pípla mi esemeska, že mám koupit jahodový jogurt, ovšem pouze pokud je v akci…

Přestávka. To kdysi v televizi byla věc takového druhu, že když nebylo co vysílat nebo se nějaké spojení kdesi zadrhlo, objevil se na obrazovce titulek „Přestávka“ doprovázený poetickými záběry hrajících si koťátek. Tu s klubíčkem vlny, tu samotná koťata v proutěném košíku. Jak to tak už dlouho sleduji, musím jako televizní kameraman říct, že mnohým kanálům by taková pěkná, hodně dlouhá přestávka velmi pomohla…Krátká přestávka ve vysílání je vhodná k uvaření kávy či k návštěvě toalety. Učiňme tak.

Toalety v nákupáku jsou bezva bizarní prostředí, ale když musíš, tak musíš. Stojím u takového toho bílého, kam se tamto. Z budky za mnou se ozývají děsivé zvuky. Ne, nechci ani tušit, co se tam může dít. Stojíme a posloucháme už dva. Najednou se rozletěly dveře a z budky vyšla malinká osoba, přes rameno sportovní tašku, oba rukávy drahého kabátu úplně mokré, kalhoty pocákané, na hlavě pleš, přes kterou se mu vinula dokonalá ulízaná přehazovačka. Že by se tam česal? Nechci domýšlet čím, nebyl na to ani čas. Osoba začala vykřikovat: „Tak hele! Jestli tam někdo jdete, tak ať je to zase čistý! Teď jsem to půl hodiny čistil, abych se vůbec mohl…!“ A bez varování s námi stojícími začal cloumat. Naštěstí já už nic, ale pán vedle mne tolik štěstí neměl…bude si muset vyčistit boty… Konec přestávky.

Jindy. O tři sta kilometrů jinde. Je pozdní večer. Stojím před kavárnou, jelikož tu mají vyhlášenou a vynikající kávu z Etiopie a Brazílie. Obchod vedle je zavřený, jelikož je neděle, a v jeho vchodu stojí bezdomovec. Už minulou neděli jsem ho tam zaregistroval. Taky stál. Nesedí na zemi, neválí se opilý v odpadcích, jen stojí a nehýbe se. Stejně jako před týdnem. Jak mi velí diktát předsudků, hledám u něj nejlépe krabicové víno, plastovou láhev s pivem, zkrátka něco běžného na zahřátí, o čem si myslím, jelikož jsem to často pozoroval, že k těmto lidem obvykle patří. Nic takového ale u sebe nemá. Stojí a nehýbe se. U nohou má tři igelitové tašky naplněné netuším čím, stařičký omlácený a špinavý kufr na kolečkách, v ruce hůl, na hlavě roky nevypraného kulicha, kterého bambule dávno opustila. Stojím a – jinak to neumím lépe vyjádřit – čumím. Na sobě má kdysi světle zelený kabát a… Oči. Ty oči…Pomněnky. Ten pohled asi nikdy nezapomenu. Dívá se na mě, do mých očí, v těch jeho je neuvěřitelný klid, smíření a smutek. Kdybych byl básník nebo spisovatel, řeknu: „všechen smutek světa“, ale takhle jen fascinovaně zírám a běhá mi mráz po zádech. Najednou mám ohromnou touhu mu jakkoli pomoct, něco mu dát, udělat mu aspoň malinkou radost. Je mi ho líto.

A přesně v okamžení vrcholu mého emocionálního záchvatu vyšla z kavárny servírka a podala pánovi sušenku. Hezky se na ni podíval a než stačil cokoli říct, byla pryč. Bezva. Mohu se zklidnit a nerušeně si jít vychutnat pravou brazilskou kávu za dvě eura, na kterou se už týden těším. „Á, moje objednaná kávička už se nese!“ plesají moje chuťové buňky, když oční nerv přenáší obraz servírkou neseného hrnečku, ze kterého se kouří, až někam do centra radosti v mém mozku. Neurony ale dostaly facku, neboť slečna řízla zatáčku a moje kafe odnesla ven tomu pomněnkovému bezdéčku. Touha pomoct i lítost odešly na výlet. Mám trochu vztek, no vždyť už tu čekám dobrých pět minut!

Dopil jsem. Najednou se otevřou dveře a v nich stojí ten, co dostal kávu dřív než já. Všichni se ohlédli a kavárna ztichla, neboť každý z nás čeká, co se stane. Málokdy si někdo takový troufne vstoupit do kavárny a málokdy je někdo takový vítán. Je tu ticho jak ve vakuu.

„Víš, že sem nesmíš!“ houkla na něj servírka. Také jste si všimli toho, jak rychle lidé někomu „slabšímu“ začnou ihned bez skrupulí tykat?

„Jen jsem chtěl vrátit hrníček,“ sotva slyšitelně zašeptal. Všichni se otočili zpátky ke svým stolům a přestali si ho všímat, jelikož neočekávají žádnou zábavnou scénu, vždyť jen vrací lžičku. Jediný, kdo tu má navrch, je moje zvědavost, která mi způsobuje netopýří uši. Servírka si došla ke dveřím a podává svou ruku vstříc lžičce, ale nevzala si ji, pohladila pána po ruce, stiskla mu ji a přitáhla ho k sobě a roztřeseným hlasem povídá: „Tatínku, opravdu nechceš jít bydlet ke mně?“

Pak, cestou zpátky do práce, kde mne čeká přímý přenos velkolepé taneční show, jsem ho viděl na mostě přes Dunaj, jak táhne svůj kolečkový kufr a pomalu kráčí pryč od kavárny…

Tohle je místo, kde v televizi buď běží závěrečné titulky, nebo vás naštve znělka reklamy. Nemám reklamu. Ani koťátka.

Ale jindy a jinde sedím v rychlém občerstvení a už zase neslušně civím kolem sebe. U vedlejšího stolu je dvojice, ona a on. Nějakých šestnáct a zhruba padesát. Žádná krasavice a namakaný opálený chlápek v krátkém tričku. Před sebou mají rozloženou spoustu papírů, on ji učí chemii, první ročník gymnázia. Takže slečna je stejně stará jako naše dcera…

On je na ni velmi nepříjemný, hubuje a láteří, že se ona zase neučila a že jeho čas je drahý. Normálně nesympatický divný nahnědlý děsně svalnatý brouk, brr! Ona mlčí a je rudá. Klopí oči. Nic neříká. Píše. On jí dal test a ona evidentně tápe. Ještě neudělala ani čárku. On neustále blábolí.

„Já ti pořád vycházím vstříc, chápeš to? Dneska jsem tu neměl být, zmeškal jsem důležitý trénink tenisu, místo toho jsem tu zase s tebou, a já jsem rozhodně dobrej hráč, víš! Ale trénovat potřebuju a ty se neučíš, to mi budeš muset vynahradit…“ poslední větu dost zdůraznil. To mne dost zaujalo. Ano, jsem neslušný a zvědavý. A mám trochu podezření, že ten chlápek bude po slečně „něco“ chtít. Je stejně stará jako moje dcera! To je hnus! Přemýšlím, jestli bych neměl nějak zasáhnout, nějak něco udělat… Slizoun jeden!

„Já se tak snažím a ty nic. Nemůžu kvůli tobě pořád něco meškat…“ tlačí na pilu sliz.

„Ale já si tu chemii musím opravit, jinak propadnu,“ hází slečna zoufalý pohled na tenistu.

„Hele, můj čas je drahý, já se ti snažím pořád přizpůsobit a ty na to kašleš! No tak piš, složení dé en á!“ smečuje svalovec. Slečna mlčí, pod brýlemi se jí objevila slza. Dívá se na něj a čeká, stejně jako já, co bude dál. Ten profesionálně utahuje smyčku, jde si jasně za svým cílem, už teď radostně slintá nad blížící se odměnou. Dává jí další chemické zadání, zaslechl jsem cosi o chemii mezi mužem a ženou, proboha!

„Víš co, tak teď se přizpůsobíš ty, vyjdeš konečně vstříc ty mě,“ řekl vilně a hladí jí při tom ruku, „budu tě učit u mě doma a kdy já řeknu, holt to budeš muset své mámě nějak vysvětlit…“

Není už to jako moc?! Zvedá se ve mně nějaký zvláštní vztek, něco jako otcovský reflex či co, chci tu dívku zachránit z osidel ohavného slizkého pavouka, vždyť mám stejně starou dceru! A doufám, že na ni žádný slizoun nebude zkoušet tyhle primitivní triky!

Teď mám šanci! On jde na toaletu a cestou ji pohladil po vlasech, fuj, dobytek jeden!

„Slečno, utečte, copak nevidíte, o co tomu úchylovi jde?“ syknul jsem k vedlejšímu stolu.

„Učí mě chemii,“ řekla a nechápavě na mě kouká, stejně jako na mě často zírá moje dcera, když jí něco zásadního vysvětluji. Nechápeš, holka, co se dá dělat, musím ti to vysvětlit jasně: „Dejte si na něj bacha, je to normální loudivej slizoun…utečte honem, vždyť vás chce jenom dostat do postele!“

Evidentně jí to konečně došlo. „Díky,“ řekla a mě se opravdu ulevilo, „jste laskav, ale ten úchyl je docent a přednáší na vysoké chemii,“ vysvětluje. Pak se rozpřáhla a vrazila mi strašlivou facku, ještě teď mne bolí půlka hlavy, a dodala: „A je to můj táta, debile!“

Doma jsem pak dceru pochválil za 4 mínus z dějepisu a synkovi vysvětlil, že cizí hovory se neposlouchají. Je to krajně nevychované, neslušné a bolí to.