Děti s nádivkou aneb jaro je lásky čas

Sedím v práci. Vůbec mi není dobře. Lépe řečeno – je mi zle, šoufl, těžko. Na sanitku to zatím není, ale s přibývajícím časem se to může ještě nepříjemně zvrtnout.

Udělal jsem drobnou dietní chybičku, která se nějak vymkla kontrole a nabývá nečekaných rozměrů. Asi exploduji nebo tak něco…

Před tím…

Zelený čtvrtek. Den poslední večeře. Říkali v rádiu. To mi připomíná, že dnes vařím večeři já, takže požaduji po svých rodinných spolubydlících podnětné návrhy. Jaro je tu v celé své nádheře, a snad proto meteorologičtí pracovníci hlásí mrazy a sněžení i u nás v nížinách. „A nyní zprávy o dopravě…“ To už jsem musel rádio vypnout, neboť jsem zaparkoval v nákupáku a můj telefon drnčí úplně jinými zprávami. Moje žena mne úkoluje nákupy, co jako životně nezbytného budeme na jarní sváteční dny potřebovat. Mimo obvyklých položek, ze kterých budeme připravovat všelijaké dobroty, se na soupis vloudily podivnosti jako autíčko pro sedmiletého synka, velké čokoládové vejce pro naší hustě až krutopřísně černou patnáctku. Požaduji vysvětlení.

Odpověď: „Velikonoce“.

„Nestačí pár vajec?“ ptám se důrazně, až jsem málem promáčkl displej telefonu.

Tak prý nestačí. „Jen abych to správně pochopil, autíčko místo koledy, dobrá, ale na co to čokoládové vejce pro dceru? Neměla by právě ona barvit vajíčka a dostat konečně na prdel? Aspoň pomlázkou?“ kladu vhodný dotaz na svou milovanou ženu ohledně chápání jarních tradic. Že prý to tak prostě má a že i ona jako malá dostávala na velikonoce nějakou tu pokroutku. „Připadá ti naše dcera, která je už o hlavu větší než ty, malá?“ A že nic takového kupovat nebudu. Vajíčka jim stačí! Jako odpověď mi přišel odkaz s poznámkou, že bychom mohli u nás doma tedy zavést jinou pěknou tradici, když tak trvám na striktním dodržování zvyků: „V Anglii tradičně ženy přivazují muže k židlím a za propuštění požadují peníze“.

„Autíčko i čokoládu už mám!“ hlásím radostně…

Velká neděle. Z mrtvých vstání. Tak přesně tak jsem si v pět ráno nepřipadal, když na mne ječel budík. Jedu do práce. Seriál se neptá, je-li svátek či nikoli. Mrtvý jsem ještě v poledne, když mi moje žena hlásí, že tedy dodrží tradici a pokusí se s dětmi barvit vajíčka. „No proto!“ pomyslel jsem si. Než jsem stačil svou milovanou spravedlivě pochválit, oznámila mi, že od kamarádky dostala větší množství medvědího česneku a jestli bych udělal velikonoční nádivku. „Nějakou tradiční, samozřejmě,“ dodala drze.

„Rád!“ odpověděl jsem a celým mým tělem prosvištěla snůška radosti a pýchy, že jako už zase jsem doma aspoň k něčemu dobrý. „Konec natáčení!“ ozvalo se ve studiu a během několika málo sekund sedím ve svém malém modrém mikrovoze a už to šťastně pálím do nákupního centra, abych si na malebně chutnou záležitost nakoupil vše potřebné. „Hlavně toho nedělej moc, víš, že děti to moc nemusí,“ varuje mne žena.

Kam se hrabou vánoce! Centrum úžasných nákupů je v šest večer napěchováno k prasknutí. Šílený dav skupuje, na co přijde. V hrůzostrašné nelítostné bitvě o pečivo jsem nevybíravým způsobem vybojoval několik rohlíků. Mou radost z vítězství neponičila ani skutečnost, že jsem nehrál fér, vždyť oni taky ne! Mám totiž několik modřin, dva škrábance na tváři, zhmožděnou holenní kost. Na druhou stranu - tímto se přeci jen omlouvám stařence, kterou jsem povozil na nákupním vozíku, omlouvám se mladé mamince, která mi před nosem chtěla rohlíky vzít, za to, že její dítě začalo ječet, protože se strašně leklo divného bubáka, omlouvám se dvoumetrovému pánovi, že se válel na zemi pod košem s pečivem, jelikož se mu nějak zašmodrchaly tkaničky u bot. Ale velikonoční nádivka nezná bratra!

Byl pozdní večer… Půlka dubna. Nedělní večer. Byl vaření čas. Dopíjím kávu, jsem v kuchyni sám. Rozpálené trouby zve k pečení hlas. Prokřupu prsty, protáhnu krční sval. Ticho. Hluboký nádech. Tři, dva, jedna… Kuřecí hřbety vrazíme s máslem do trouby a necháme péct. Rohlíky grahamové i obyčejné nakrájíme na kostičky. Osmahneme je jen zlehka na rozpuštěném másle. Do mísy nám naskáčou kousíčky uzeného masa, dostatek pokrájených listů medvědího česneku, hrst jarní cibulky a drobet petrželky. To je paráda, to je jízda! Sůl a pepř. Tančím v kuchyni. Přemýšlím, jak asi chutná medvěd, když jeho česnek je tak zajímavý a jemně pikantní. Upečené kuřecí maso skamarádíme s již nastěhovanými obyvateli mísy, a aby se před námi ty kousky nestyděly, schováme je pod lavinu máslem nacucnutých rohlíků. Celé tohle společenství přelijeme výpekem, rozšlehanými žloutky a tuhými bílky sněžíme. Mísu s obsahem bez mísy přestěhujeme do pekáčku. Patlaninu pohladíme a nakrmíme troubu… Ženě v žádném případě nepřiznáváme, že nám minimálně polovina ingrediencí zbyla, neboť se to nějak špatně odhadlo…

O třičtvrtěhodinku později se v bytě povaluje omamná vůně. Trouba dává všanc své tajemství. Je hotovo. Je čtvrt na dvanáct a já se chystám ochutnat… Blížím se vidličkou k vonící horké… Mám pocit, že tu nejsem sám. Nemám pocit. Žena i s dětmi se dožadují odebrání vzorků. Raději bych si nechal vzít litr krve… Jen nerad jim ukrajuji maličké kousky, jako bych si je odřezával z vlastního srdce. Zacinkalo nádobí a jejich mastné tlamičky promluvily: „Je vynikající!“

„Ale jděte, moc se nepovedla!“ snažím se lhát a vypadat skromně. Mám radost, že jim chutná, ale zároveň nechtíc pozoruji pomalu narůstající vzdálenost mezi mnou a MOU nádivkou, kdy vzniklý prostor drze vyplňují malí zlí všežravci. Co nezasypu chilli, sežerou. Do nádivky, bohužel, ostré koření nepatří. Ale to se změní!

„Neříkala jsi, že to moc nejedí?“ zeptal jsem se vyčítavě své ženy hned po tom, co synek prohlásil: „Můžu dostat ještě kousek?“ a já mu s radostí oznámil, že je pozdě a že má dávno spát. Zatímco jsem ho cpal pod peřinu, drzá dcera se ženou ujedly další kousek. Nakonec jsem se zbavil i jich a mohl se jít osprchovat.

Voním mýdlem a vodou po holení. V čistém pyžamu se jdu přitulit ke své ženě. Ještě není květen, ale je jaro…lásky čas. Jdu po špičkách, abych nevzbudil děti, ještě se v kuchyni trošku napiju… Chladnoucí nádivka je jak tajnosnubné mámivé světýlko, jako bludička lákající nebožáka do bažin. Chvilku zvažuji. Hřejivá žena, ještě teplá nádivka. Smilstvo nebo obžerství. Vůně ženy, vůně jídla. V půl druhé ráno je po všem. Moje hebká žena se otočila a klidně spí, ale to já nevím, neboť jsem právě doochutnal celý pekáček nádivky, co nestačila vychladnout. Ani se nedivím, že jim to tolik chutnalo. Je mi těžko. Tíží mne nádivka a svědomí. A já jim to teď snědl. Ano, mohl jsem si říct: „Jak se do lesa volá…“, ale co bych pro svou ženu a pro své děti…že?

V půl páté ráno je upečeno. Jsem unavený, ale bez viny. V šest zvoní budík. Není mi dobře. Bolí mne břicho, chce se mi spát a zvracet. V ústech pachuť medvěda. Ploužím se bytem v předklonu, jelikož nadmuté vnitřnosti mi mnoho volného pohybu nedovolují. Polomrtvý jsem tloukl do své ženy, neboť za to někdo musí muset a navíc je to dneska legální. Usmála se. „Tak já ti neuschnu,“ řekla radostně a začala mi, nemrava jedna, dělat návrhy… „Pojď ke mně,“ zašeptala. Políbil jsem ji. Pohladil po vlasech. Chtěl jsem jí romanticky vyznat lásku, jenže mocná matka příroda je i přes prý léčivé až zázračné účinky medvědího česneku proti.         

"Mám tě rád. Moc rád. Ale jestli se mě dotkneš, něco se stane…“

"Já vím…“ řekla tajnosnubně a upřímně řečeno v této chvíli dost naivně. Pak jsem ji objal. Ne svou hřejivou milovanou… Ale tu bílou, studenou a keramickou… A stejně už jsem musel letět do práce…

Je mi zle. V práci všichni hodují, pojídají vajíčka, mazance a jiné dobroty. A kuchař v cateringu upekl velikonoční nádivku. Den jako korálek!

Po tom…

Večer jsem úplně vyřízený přišel domů. Sesunul jsem se na židli. Tupě zírám před sebe a jen tuším, že na mne mluví moje žena. Bublám, škrundám. Chce se mi spát. Přede mnou se zjevil talíř. Neeeee! Ano, s nádivkou. „Děti to nejedly. Prý včera byla skvělá, ale jak vychladla, už to má hnusnou konzistenci, že to jíst nebudou. Ještě že jsi toho neudělal moc…“ Nadechl jsem se a z posledních sil se zeptal: „Opravdu musíme mít děti?“

P. S.: Inzerát: Věnuji dvě děti s nádivkou. Čerstvé. Domácí výroba. Za odvoz.