Jak jsem se choval neprofesionálně aneb moje adventní sobota

Už je to tady zase! Jakmile se všichni trochu vzpamatujeme z přežitých vánoc, odjedeme na letní dovolenou, a už při cestě zpět domů první netrpělivé nákupáky zdobí na zimu… I přes to - takový hezký den to měl být…

Ten víkend začínal letošní advent. Kdyby náhodou a omylem někdo nevěděl, co to je, tak je to prý „doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti“. Já osobně nikoho nečekám, nemám totiž rád lidi, co mi sice radostně ale bez pozvání lezou domů. Tuhle jsem vyhodil nějakou paní, která se mi snažila výrazně zlevnit elektriku. Když jsem jí pověděl, že mi moje rozvodná společnost za odběr proudu dokonce platí, nenechala se vyvést z míry a hned mi chtěla zlevnit plyn. „Ten mi, prosím, zlevněte, za něj ještě nic nedostávám,“ požádal jsem jí slušně. Paní se pokrytecky zasmála mému hloupému vtipu a chtěla vidět mou smlouvu na dodávku plynu. „A nebylo by lepší ten druh výbušného a hořlavého skupenství, kde jsou částice poměrně daleko od sebe, pohybují se v celém objemu a nepůsobí na sebe přitažlivou silou, do tohoto domu nejprve zavést?“ ptám se, abych nezvané paní radostně naznačil, že není vítána. Nakonec, když vytáhla hrnec za dvacet tisíc a k tomu pokličku za dalších pět, jsem dámě nabídl, že ji doprovodím až dolů ke vchodovým dveřím, přičemž bude vesele přepočítávat schody vlastní bradičkou.

Duchovní příprava na Vánoce. Byl neznámý autor wikipedické definice adventu někdy v nákupním centru? I když zrovna slovo „duchovní“ bych úplně nerozporoval. Začíná advent a lidi blbnou. Duchovně. Nemohu zůstat stranou, jelikož mám děti a ženu a byl jsem jimi jako každý rok přehlasován v domácím referendu o zrušení Ježíška…

Je sobota před první adventní nedělí. V mnoha městech se budou slavnostně rozsvěcovat více či méně vkusně ozdobené jehličnany. I v našem městě se tahle trachtace dnes bude dít. Jsem nervózní. Rád bych tento magický okamžik strávil se svými blízkými, abych tak učinil za dost diktátu předvánoční pohody a rodinného blaha, ale jsem v práci. Přesněji řečeno asi tak dvaačtyřicet kilometrů od domova, na docela vysokém kopci, ve veliké budově, kde se za čtyři hodiny bude opět noblesně a elegantně tančit, a já jsem placen za to, že se na to budu dívat. Až za čtyři hodiny… To by se dalo, říkám si. Od myšlenky k činu vede v mém případě obvykle poněkud delší cesta, o tom by mohla moje žena vyprávět, ale dnes, váben touhou spatřit blikající soušku, kterak se její obraz odráží v očích šestiletého na vánoce se těšícího synka, v očích puberťačky, které je všechno včetně vánoc „fááákt volný“, i ve velikých očích mé ženy, které v tu chvíli rozjímání dojme myšlenka, jak si pěkně předvánočně zauklízí, jsem se rozhodl, že se zachovám mírně neprofesionálně. Tohle prostě musím vidět! Po generální zkoušce jsem opustil studio a vydal se na cestu. Jsou čtyři odpoledne, do přímého přenosu StarDance zbývá 240 minut. Za tak dlouhou dobu se toho dá stihnout!

Svůj modrý mikrovůz řídím tentokrát nechutně pomalu a v rámci možností nudně bezpečně, abych nechtěným ťukancem nezpůsobil nejen nehodu dopravní, ale i televizní. Dokonce se mi cestou nepodařilo přijít na to, která z nich by mne ve finálním zúčtování přišla dráž. Přišnečil jsem se k našemu náměstí. Je tu narváno. Lidé se cpou všelijakými dobrotami ze stánků, aby si svátečně zadělali na slušnou střevní polízanici, neboť postupně ládují do svých hlav klobásy, trdelníky, smažené brambůrky, zmrzku, smaženého kapra a pár kousků vánočního cukroví, k tomu popíjejí voňavé svařené víno, aby jim bylo teplo a hezky, na pódiu mrzne několik dětí, které se snaží neklepat se a vytřást ze sebe text každoročního oznámení, že půjdou pilně a neomylně do Betléma. Pět minut před pátou jsem vyslídil své děti i s jejich maminkou. „Tři, dva, jedna,“ počítá celé náměstí. „Blik“ udělal strom přesně v pět, dav udělal „Jů!“, já dal pusu své ženě a pohladil synka. Dcera má štěstí, unikla navýsost dojemné chvilce a zdrhla s kamarádkami, raději nechci vědět kam, nejspíš aby si ještě o něco víc zvětšily ohromné díry ve svých uších. Tak jsem si zarozjímal a vyrazil zpátky do hlavního města. Do přenosu zbývalo 175 minut.

Cestou se potřebuji zastavit v centru, kolega mi tu předá klíče od střižny, kam se budu před vůkol vánočním magořením, doufám, že úspěšně, schovávat a předstírat divákulibou činnost. Díky intelektuálně nadupaným telefonům jsme se shledali velmi rychle. Jen s parkováním to bylo složitější, jelikož lidé nečekají na startovní výstřel v podobě první adventní neděle, nýbrž naopak, svévolně blbnou už den předem. V okolí obchodního domu v centru, kde jsme se měli s klíčovým kolegou potkat, se prostě zaparkovat nedalo. Nebudu na sobě šetřit, zajedu do podzemních garáží, kde sice každá započatá hodina vyjde na padesátku, ale nemám nervy na hledání volného místa venku a navíc jsem líný. S cinkajícím svazkem v kapse spěchám zpátky k autu. Kolemjdoucí děti můj zvukový doprovod nadchl: „Slyšíš, maminko, už jde Ježíšek!“ Prdlajs, děti, ten malej pracovitej prevít, co mě každoročně stojí spoustu peněz a nervů, přiletí na peruti až za čtyři týdny! Do přenosu zbývá 98 minut.

Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest, běží mi hlavou, zatímco běžím přeplněným nákupním tamtím. „Jů!“ udělal jsem stejně jako před pár minutami na náměstí v jiném městě. Advent by měl být časem zastavení a rozjímání. Zastavil jsem se. Rozjímám. Najednou jakoby vyšlo slunce. Čas dobročinnosti. Dobrá. Když to říkají… Vykonám tedy dobro: „Jednu kávu a ten úžasný borůvkový koláč s sebou, děkuji!“ Sedím v autě v podzemních garážích, vedle mne voní borůvky na francouzském koláči a horká káva v papírovém kelímku. Hernajs, tomu říkám advent! Vyrážím zpátky do práce, mám to tak akorát. Do přenosu zbývají 84 minuty.

Z parkovacího místa jsem vyjel bez problému. Další tři metry urazil rovněž tak. Pak se to zastavilo. Fronta. Točí se jako had skrz celé podzemní parkoviště k jedinému výjezdu. Pět minut nic. Deset minut nic. Délka trajektorie pohybu se limitně blíží nule. „Vykonej dobro!“ říkám vesele, „pojď ke mně, koláčku líbezný!“ Je mi blaze. Pochutnal jsem si. Dokonce jsem se nepolil ani nepobryndal. Do přenosu zbývá 66 minut. Teď bych už potřeboval odjet… Až teď jsem si všiml početné skupinky u výjezdu z garáží. Copak tam si dělají? Zvědavost, má nejlepší kamarádka, mne vytáhla za límec z vozu a vláčí mne zblízka si prohlédnout cosi řešící spoluobčany. Rozhazují rukama. Nejsou na sebe hodní a už vůbec nejsou svátečně naladěni jako já. Křičí na sebe. Přesněji řečeno, všichni křičí na jednoho. Dešifroval jsem během chvilky, že jakási odjíždějící hezká paní s miminkem neúmyslně prošvihla časový limit k opuštění garáže po zaplacení parkovného, neboť se malý roztomilý človíček v autě poblil, čímž zablokovala systém i závoru. A obsluha obojího odmítá závoru zvednout, i když mladá maminka nabízí, že znovu zaplatí. To ale není možné, jelikož by musela znovu svým vozem přijet, neboť systém si dle obsluhy pamatuje espézetku. A to nemůže, neboť nesmí ven bez nového zaplacení. Vzduchem létají nadávky, které nebudu citovat, neboť mnohým vulgárním výrazům sám nerozumím a slovník v telefonu mi jen stroze řekl, že „heslo nebylo nalezeno“, a navíc máme ten advent, tak snad na sebe budeme milí, ne?

Vousatý mladík, který právě přišel, vyslechl tři věty, které se tu opakují už asi po sedmnácté, a odešel. Za chvilku se vrátil s lístkem v ruce: „Zkusil jsem to. Normálně jsem prošel vjezdem, vytáhl lístek, zaplatil, tady to máte,“ řekl slečně, které tím vehnal slzy do očí. Jo, to je advent! Závora se zvedla a slečna s miminkem odjela pryč. Skupinka lidí se změnila ve skupinku vrabců, do kterých pohybující se závora střelila. Utíkají do svých aut, startují, najíždějí k závoře. Jenže… Ano. Limit. K opuštění po zaplacení. Ano, všichni do jednoho. Takže fronta. Nasupený dav vystupuje z aut jak zombie z hrobečků… A zombíci nechtějí znova platit, protože jim se nikdo nepozvracel…

„Ja němogu otevžit,“ brání se obslužný pán v saku a kravatě.

„Kdo může?“ křičí jeden pán, kterému je nejspíš cizí přísloví o tom, kdo přináší růže.

„Šéf,“ obslužník ukazuje do zamčené budky.

„Zavolej ho!“ sborově zazpíval dav.

„Tělefonujet, žeší eto,“ snaží se upokojit narůstající demonstraci ten chudák, co prý nesmí závoru zvednout. Výborně, řeší se to, jdu si sednout zpátky do auta. Do přenosu zbývá 42 minut.

Jenže dalších patnáct minut se nic neděje. Tedy děje, obslužník dlouho nevydrží, skupina nejodvážnějších ho brzy bude držet pod krkem a bude mu přivírat kyslík. Nejsem klidný. Mé nervy začínají „kupředu levá!“ Vyskakuji ze svého modrého minisršáně a jdu na pomoc rdousící skupině. „Do prd… zvedni tu závoru! Já musím tančit!“ zařval jsem zblízka na pána v saku a chytl ho za kravatu. Nevím, čemu se ostatní smějí, tohle fakt není sranda, já vážně budu mít průšvih…

„Šéf žeší…“ sípe pán s ubývající červenou barvou v obličeji.

„Cvak“ odemkly se dveře budky. „Ano, miláčku, to víš, že to všechno nakoupím, tak pa pa pa,“ povídá žešící šéf do mobilu. „Tak copak se nám to tu děje?“ zeptal se s úsměvem. Přesně za šestnáct sekund se závora otevřela po šéfově hysterickém příkazu: „Tak snad ty lidi pustíš, ne!?“, který zaječel na obslužníka hned po té, co pochopil, co je to hněv nás, bezejmenného davu. Do přenosu v tu chvíli chybělo 23 minut…

Totálně vynervovaný bezhlavou jízdou a strachem, že nestihnu, jsem přiběhl ke kameře, nasadil sluchátka, ve kterých se ozvalo: „Za minutu…“

První adventní sobota ovšem přímým přenosem tančících hvězd nekončí. Pořad končí nájezdem kamerového jeřábu do třpytivé koule něco kolem desáté večer. Sobota tak má k dispozici ještě pěkné dvě hodinky, tak proč je nevyužít k něčemu užitečnému. Například k zakoupení vánočních světýlek na okno našich dětí, které si na blikajícím osvětlení duševně pochutnávají. Jako by jim nestačilo dnešní svítí-nesvítí na náměstí! A abych to neměl tak jednoduché, moje žena mi do nákupu ještě hodí vidle: „Nenos taková ta světýlka se zeleným kabelem, na tom okně to nevypadá dobře, vezmi jen ta s bílým…“, čímž se snaží ospravedlnit vyřazení loňských blikaček z provozu. Byly sice krásné a nové, ale kabel si klidně byl nevhodně tmavě zelený. Koupil jsem je tenkrát ze zoufalství, když ta původní světýlka přestala svítit a trochu se z nich po repasi začalo kouřit. Netuším, proč mě je moje žena nenechala znovu opravit. 

Nonstop otevřené obchodní centrum. Je třiadvacet hodin. Přiznávám se, mám rád noční nakupování, na rozdíl od nebohých prodavačů. Ulovil jsem bedničku se světýlky, která vyhovují přísnému zadání mé milované ženy. Světelný vánoční závěs se to jmenuje. Oznamuji radostnou novinu domů. „Jak je to velké, když se to pověsí? Nebude to hnusný?“ přišla láskyplná odpověď. To znamená bedničku otevřít, kabely rozmotat, roztáhnout, zapnout. Nic není nemožné, pokud svou ženu milujete…

„Dobrý večer,“ navazuji kontakt s kolempracujícím chlapíkem.

„Hmm,“ odpověděl vánočně naladěn.

„Potřeboval bych tu krabičku otevřít,“ oznamuji mu.

„Hmm,“ zabručel.

„Ale ono to nejde, je to zavázané elektrikářskou páskou,“ omlouvám svou zdánlivou neschopnost, ze které mne volbou tónu hlasu evidentně podezírá. Vzal krabičku do ruky. Zkoumá ji ze všech stran. Nakonec došel ke stejnému závěru jako já, čímž se mi ulevilo, jelikož nejsem za blba, ale jen za prudiče.

„Nejde to otevřít,“ oznámil mi.

„To říkám já, tak to neříkejte vy,“ upozornil jsem ho, že tato informace již spatřila světlo světa nikoli však náplně krabičky. „Nutně potřebuji dovnitř, mám ženu,“ vysvětlil jsem.

„To bych musel zavolat paní vedoucí,“ řekl neskutečně otráveně.

„Učiňte tak, prosím,“ požádal jsem dle jeho výrazu o nemožné.

Odešel. Čekám. Chce se mi čůrat. Je mi vedro. O deset minut později jsem ulovil nového chlapíka. Ten zkoumá krabičku o něco déle. „By se to muselo tady přeříznout,“ objevil zamyšleně. „To může jenom vedoucí,“ oznámil mi, a že pro ni dojde. Časem jsem spotřeboval i třetího ochotného. Pak mě to přestalo bavit, nechtěl jsem se zodpovídat z hromadění úslužných pánů v kanceláři paní vedoucí. A podle klasika – jistě jsou všichni příbuzní těch dvou u závory! Náš zákazník, náš pán, obzvlášť v době předvánoční. Vzal jsem z oddělení kancelářských potřeb nůžky a poradil si sám. Bez místní vedoucí. Je ohromně těžké mít v roztažených rukou světelný závěs a vyfotit se ku schválení. Mou vedoucí. No, neslušelo mi to. „Vypadá to divně!“ Rozumím, neschváleno. Vrátil jsem nůžky do kancelářských potřeb, z oddělení elektro uloupil pásku a bedničku opět zavázal… Dětem na okně září světýlka a zelená se kabel…

Naštěstí zbývá už jen jeden tančící přenos, jedna dlouhá sobotní pauza. Už teď se na ni moc těším. Na kávu, na borůvkový koláček, na to, co hezky předvánočního mne zase čeká… Advent je advent!