Jak jsem kradl ve Vídni aneb já nestárnu!

„Pojedeme se podívat na pandu!“ slyšel jsem nedávno některého ze členů naší domácnosti. Budu muset chodit domů častěji, přestávám je poznávat po hlase, řekl jsem si,

a nápad bezelstně schválil, jelikož jsem díky němu zacítil příležitost stát se zase na chvilku tatínkem a vůbec téměř již zapomenutým členem naší rodiny. „Jasně, nic nepotěší oko výletníka jako pohled plachého černobílého medvídka!“ pravil jsem a snažil se, aby to znělo dostatečně nadšeně, obzvlášť když jsem měl na daný volný den jiný zásadní pracovní plán, kterým jsem se hodlal zaneprázdnit, jak se říká do mrtě: válet se a nic nedělat. Beru do ruky telefon a snažím se na internetu vypátrat, která z našich zoologických zahrad si dovolila pořídit tohoto vzácného bambusožrouta, kam se zítra budu muset vydat na výlet.

Po delší chvilce pátrání mi došlo, že nic takového v našich zemích zatím nemáme. „Živou pandu vidět nemůžete! Žádná tady v okolí nebydlí,“ oznámil jsem rodince. Abych nebyl za úplného rozvraceče rodinného štěstí a po letmém pozorování jejich zklamaných protažených obličejů, nechal jsem je vytvořit skupinu a té jsem ukázal pěkně vyvedený obrázek kýženého médi. „Výletu bylo učiněno za dost, jdu si lehnout a do zítřejšího večera nikoho z vás nechci vidět ani slyšet,“ prohlásil jsem radostně a šel si hrát na úplně jiného medvěda. Mínil jsem se zabývat usilovným tréninkem zimního spánku, odborně zvaného hibernace.

Jenže tři už jsou smečka. A smečka si snadněji poradí s jedním nebožákem, praví macecha příroda ve svém zákoníku. A když smečku vede drsný nesmlouvavý jedinec, je na kalamitu zaděláno. „Je ve Vídni. Ráno ve čtyři vyrážíme,“ přesvědčila mne moje milovaná žena. Pojedeme do Vídně. Ano, přiznávám, podlehl jsem. Za prvé jsem tam ještě nikdy nebyl, za druhé pandu jsem také ještě na vlastní oko neviděl, za třetí jsem jen slabý jedinec a za čtvrté moje žena má vždycky pravdu.

Je nádherný slunečný den, pročež jsem ve zdejší zoo očekával tisíce lidí zpitomělých podobným nápadem. K mému velkému překvapení to nebylo tak strašné, jak jsem si představoval, takže moje fobie z davu bude mít dneska volno a já tak nebudu za obvyklého nepříjemného prudiče a nebudu štvát sebe i svou rodinu, jelikož nebudu mít sebemenší důvod.

Ailuropoda melanoleuca – jak říkáme my zoologové, vypadala opravdu jako na obrázku. Černobílý medvěd. Sedí a žere bambus. Nevšímá si nás. Žere bambus. Všude kolem spousta nadšených dětí včetně těch našich. Pořád jen žere bambus. Moje žena fotí. Děti. Pandu. Děti s pandou. Ta žere bambus. Šestiletý dostal hlad. Já taky. Bambusem přežraná panda se zvedla a odešla někam pryč. To je teda výlet! Ten dostal smysl, když jsem spatřil ve výběhu své nejoblíbenější zvířátko. Byl tak blízko, že jsem si na něj mohl sáhnout! Jsem nadšený! Chci fotku! Pokouším se udělat si s ním selfíčko, ale nemám tak dlouhou ruku. Poprosil jsem pěkně svou ženu, zdali by nebyla tak moc laskavá a nestvořila pro mne obrázek, který se jednou v dražbě bude jmenovat „souhroší“. Možná jsem neměl mít u pandy tolik konstruktivních poznámek typu: „Komu to jako budeš ukazovat? Víš, kolik takových fotek už máme? Na všech fotkách furt jen děti… Foť pořádně! No to je kompozice, to bych si upliv…“ Tak prý fotku mít nebudu… A nemám. Láskyplně jsem ji pohladil. Dal bych jí i pusu, ale žena by nejspíš žárlila. Rozloučil jsem se tedy s hrošicí, okoukli jsme tučňáky, u lva odbočili vlevo, abychom se dostali zpátky k autu. Jdeme poznávat Vídeň, hurá!

Ráno cestou přes centrum do zoo jsem poznal, že v tomto městě prostě nezaparkuji. Mnou skvěle nastavená navigace nás teď odpoledne dovedla na úplný okraj Vídně, na parkoviště P+R, kde by měla být i stanice metra, odkud pojedeme žasnout nad panoramaty. Nadšený nalezením jmenovaného jsem bravurně sešlápl plyn a vyrazil na zelenou, která právě padla na semaforu před budovou s parkovištěm.

„Pozor! Kolo!“ vykřikla moje žena.

Ničím si pneumatiky o asfalt. Zavřel jsem oči. Nemám totiž rád pohled na krev. Auto zastavilo. Cyklistka taky. Náraz se nekonal.

„Tys jí neviděl?!“ nesnižuje hlas má spolujezdkyně.

„Viděl,“ vysvětluji svou excelentní včasnou reakci, „ale učinila neočekávaný manévr!“

Uklidnili jsme se. Cyklistka odjela kamsi do daleka. „Smažka pitomá!“ ulevil jsem si.

„Nemusíš o každém, kdo udělá chybu, hned říkat, že je pod vlivem omamných látek,“ kárá mne žena.

„Viděla jsi jí?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ přikývla.

„Tak snad uznáš, že by jí ani moc nebyla škoda… a smažka to teda byla!“

„Já bych si dal taky řízek,“ probral se stále hladový synek.

Zvláštní prostor, tohle parkoviště. Je v přízemí nějakého podivného domu, všude přítmí, sloupy, prach na dávno zaparkovaných autech, sem tam vykoukne něco podobného tomu, co jsme málem přejeli. Místečko ideální na filmování. Taková vražda či loupežné přepadení by tu bylo rozhodně uvěřitelné. „Pojďme odtud!“ zavelel jsem strachy se třesoucím hlasem.

Našli jsme stanici metra. „Jdu koupit lístky,“ pochlubil jsem se a vyrazil jako první ke vstupu do stanice. Zvyklý z podobných stanic v Praze očekávám okénko s nějakou prodejnou paní, se kterou poklábosím, řeknu jí, že jí to sluší, a zakoupím zlevněné lístky na zdejší emhádéčko. Ale jejda! Paní za okénkem nebude mít co žrát… Žádná tam není. Teda ono tam není ani to okénko, jen automat.

„Ahoj kámo,“ zkouším to na něj po dobrém, „dvě plnotučné a dvě poloviční jízdenky někam do centra.“ Kámo se mnou ovšem nehovoří. Možná to bude tím, že německy umím jen „dobrý den“, a tím si navíc nejsem úplně jistý. Automat na hlas evidentně nereaguje, a to jsem si myslel, že v rozvinutých zemích jsou dál. Překonal jsem zklamání a zjistil, že ta věc reaguje pomocí dotykové obrazovky. Intuitivně něco dotykuji. Jenže i osahávání to po mě vyžaduje v němčině. Vůbec netuším, co to po mě chce. Nedávám před svou rodinou na sobě nic znát, aby nedošlo k další dehonestaci mé již tak nedobré pověsti chlapa, co si vždy ví rady. Chci jenom tam a zpátky. To je tak težký? Co já bych tak tady zmáčknul…

„Co tam tak dlouho děláš?“ ptá se mne moje žena s mírným podezíravým tónem v hlase.

 „Chce to po mě asi název stanice. A já nevím, kam jedeme,“ rozhodil jsem sebevědomě rukama.

„My taky ne! Tak snad sis to zjistil, než jsme vyrazili, ne?“ pomohla mi žena.

Dělají si srandu?! Nejlepší je přenést vinu na útočníka: „Obě jste ve Vídni už byly! Princezna dokonce loni, sám jsem to platil! Tak koukejte ze sebe vysypat název stanice!“

„My jsme jezdili autobusem,“ zahlásila dcera. Prevít drzej! Počkej, to si vypiješ! Sto příkladů z matematiky ti napařím!

„Já tu byla před dvaceti lety,“ alibisticky hlásí moje milovaná, „taky autobusem.“

„Historky z tvého mládí mě teď opravdu nezajímají!“ poděkoval jsem za pomoc. Zdarma mi věnovala velmi nepěkný pohled, až mi přeběhl mráz po zádech.

„Tak snad támhle je mapa města, ne? Tak se podívám, najdu, zahlásím! A dělejte!“ Když jsem viděl, jak do toho ty dvě brejlí, zkusil jsem se znovu dotýkat automatu. Nulový výsledek. Budu asi za blbce.

„Hele, pojď sem!“ volám na dceru, která se ve škole už pár let učí německy, „co to tu píšou? Co to po mě chce?“

„Hledám v mapě,“ zavolala na mne přes celou vstupní halu stanice metra.

Já to říkám pořád. Děti by se v určitém věku měly odevzdat do nějakých sběrných surovin a pak by si rodiče měli pořídit něco jiného. Zaznělo několik hlasitých nepublikovatelných výrazů, které by ve volném překladu mohly znamenat cosi jako: „Jedna osoba u mapy stačí, ty buď, prosím, tak laskavá a pojď sem, neboť vzhledem k tomu, že se učíš německý jazyk ve škole, bys mi mohla poradit. A kdybys byla tak moc hodná a pospíšila si.“

Čučí do automatu jak já. Pak třikrát něco zmáčkla a jéje! Ono to se mnou komunikuje česky!

„To už dáš, tati,“ řekla a šla pomoct mamince s hledáním v mapě. Hajzl drzej! Dvě stě příkladů!

O sedm minut později vyskákaly z automatu čtyři jízdenky. Úplně jiné, než jsem chtěl a minimálně za trojnásobek toho, za co je později jinde koupím na zpáteční cestu… Až do dneška jsem byl přesvědčený o tom, že neschopný jsem pouze manuálně. Omyl.

Vystoupili jsme na nějaké stanici, která měla být velmi blízko centra. Stojíme před jakýmsi kostelem. „Kde to jsme?“ ptám se logicky mých dvou ženštin, které zde již byly.

„Nevím,“ řekla jedna. „Já to tu neznám,“ přitakala té první ta druhá.

Tato pokračující ryze intelektuální debata mne vyčerpala. Jasně! Teď najednou mám být hlava rodiny! Teď!? Když nechci?! Něco se stalo. Něco někde cvaklo nebo co. Rozum a cokoli s ním spojené odešlo na výlet. Mozek se mi přepnul do módu „Všichni tady zahyneme!“ podpořený alarmem s blikajícím červeným nápisem „Mám hlad!“. To není pěkný stav mysli…

Jsme ve čtvrti plné obchodů s diamanty a hodinkami a kabelkami v ceně bytu 3+1 v centru Prahy. Jsme kdesi ve Vídni. Jsme u pitomýho kostela. Jsme v háji. To je jediné, co vím. Ano, mohl mi pomoci chytrý telefon, ale někdo mi zapomněl dát ho večer na nabíječku.

„Můžete mi laskavě říct, kde jsme a kam máme jít?!“ požádal jsem neurvale hlasitě o pomoc svou milovanou ženu a dceru.

„Jsi hladovej a proto hnusnej,“ naviguje žena.

„Řekněte kam!!!“ začínám nesnášet tu část naší skupiny, která tu už byla a odmítá spolupracovat.

„Řekni ty,“ zatloukla poslední hřebíček rakvičky ta paní, která si mne vzala. A já se tolik těšil na sachr…

Hysterický vztek se převalil v zarputilost a já nevím v co ještě. „Jdeme!“ zavelel jsem, ač majitel modré knížky.

Vyrazil jsem. Netuším kam. Je mi to jedno. Stejně tu chcípnem. Zbytek skupiny vlaje za mnou a ostentativně si prohlíží drahé zboží ve výlohách. Aby měli vztek, mažu jak o závod a nečekaně jsem vletěl do nějakého obchodu. Chudák synek nevěřícně kouká, co se to stalo z jeho tatínka, žena vypadá dost naštvaně a dceři je to fuk.

„Mapu Vídně!“ zvolal jsem v obchodu s luxusními obleky. „Za rohem,“ pravila prodavačka překvapivě česky. „No, prosím! Tos měla říct hned!“ poděkoval jsem a šel za roh. Pro mapu. Za čtyři eura.

S mapou v ruce mi došlo, že tu nejspíš neumřeme. Cvak! Okamžitý klid, pohoda, úsměv. Moji milovaní na mne koukají jak na zjevení. Vážně, ani já se čím dál častěji nechápu. Nerozumím si.

„Tys něco jedl?“ zeptala se nechápavě moje krásná žena.

S mapou v ruce jsem zjistil, že jsme celou dobu asi sto metrů od historického centra Vídně, které jsme chtěli vidět. „Vždyť říkám, že jsem dobrej, ne?“ prohlásil jsem a vyrazil na prohlídku nádherného města, které mi něčím připomíná mou oblíbenou Paříž.

„Pojďte honem, ať toho stihneme co nejvíc,“ popoháním své spoluvýletníky, jelikož jsme hloupým tlacháním ztratili spoustu času. Upřímně řečeno, ženu je jak nadmuté kozy, i když musím přiznat, že nejčastěji jsem nadmutý já, ale to sem teď nepatří. Proběhli jsme Hofburgem, okoukli místní parlament a začali hledat nějakou restauraci, kde bychom něco malého spolkli, jelikož moji spolubydlící nabyli přesvědčení, že jsem se buď definitivně pomátl, nebo mám děsivý hlad. „Jenom chodím rychle, no,“ vysvětlil jsem jim svůj běh po místních panoramatech.

Sedíme v rakouské Vídni, co připomíná francouzskou Paříž, v italské restauraci, kde obsluhuje Ital jak poleno, u vedlejšího stolu se mluví španělsky a objednává lámanou němčinou. Česká tečka tohoto Babylonu se právě chystá… Jídlo bylo teplé a neměl jsem k němu větších výhrad, což nebývá obvyklé. Další důkaz, že hlad je nejlepší kuchař. Široký bulvár, na kterém je naše luxusní pizzerie, je na neděli podezřele liduprázdný (což mi dělá dobře, jelikož liduprázdnota je má oblíbená kratochvíle). To nejspíš bude tím, že to dunění, o kterém jsem se hladov a beze smyslů domníval, že je přicházející zemětřesení varující před úplným koncem světa, není nic jiného než dnešní velké setkání příznivců taneční hudby před zdejší radnicí. Proto nejspíš všichni normální lidé opustili centrum města. Radnici ale vidět chceme, a tak později obloukem budeme obcházet tisíce podivných individuí… Už vím, odkud jela ta cyklistka…

Ital odnesl talíře, chystám se platit. „Jé, mají tu fuchsie!“ řekla bez varování moje žena. To slovo znám. To je taková podivná kytka, kterou pěstovala v mnoha zahradních truhlících moje babička. Ta růžovo-fialová květena vyráběla tmavě fialové plody, které chutnaly neskutečně odporně. Jako dítě jsem nemohl pochopit, proč se to tedy pěstuje, když to není k jídlu. Jako dospělý jsem se v otázce fuchsií nedostal o mnoho dále.

„No a?“ ptám se a prohlížím si čerstvě osázený truhlík na plůtku mezi naším stolem a úžasně prázdnou širokou ulicí.

„Kamarádka je sbírá a z Vídně jí určitě ještě nemá…“ provedla moje žena sdělení, které ve mně nezanechalo jakoukoli informačně hodnotnou stopu, která by vnášela světýlko do tmy mé nevědomosti ohledně rostlin čeledi „pupalkovité“.

„Dobře,“ řekl jsem, neboť mne nic přínosnějšího nenapadlo. 

„Odštípni tam kousek,“ řekla.

„Zbláznila ses?!“ dávám najevo svůj chabý nesouhlas, „Víš jaký trest je tu za krádež?!“

„Když jsi mohl pro mě na Boyardu uloupnout kus pevnosti, mohl bys tady malý kousek kytičky, ne?“ pravila s okouzlujícím úsměvem. Ach jo!

Pokusil jsem se o úhybný manévr a oslovil naší pubertální dceru, která nám právě začíná poněkud propadat z němčiny: „Požádala bys číšníka o svolení k odcizení? Přece jen bys měla po několika letech němčiny umět s ním trochu poklábosit…“

„Je to Ital,“ řekla pomalu, „jeho podivné němčině nerozumím. A slovo krást jsme se ještě neučili, na rozdíl od vás starších…“ odbyla mě. No, neměl jsem jí nedávno vyprávět o nepěkných časech, kdy se říkalo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Ty budeš počítat, až se z tebe bude kouřit, můro líná! Žena se na mě podívala ještě mileji a do očí si vetkla i kapičku tajnosnubnosti. Tak zase je to na mě. To je hrozné, jak se vždycky mužovo realistické a logické myšlení zatemní ženskou! Požádal jsem taliána o účet a ve chvíli, kdy se věnoval pokladně, uloupl jsem nenápadně kousek té nechutné květiny. Fuj! Že se nestydím! Kdyby tohle udělal každý! Jen podporuji nepěkné povídačky o Češích… Ale není, co bych pro svou ženu neudělal. Navíc trocha adrenalinu neuškodí…  No, nenápadně. Zábradlíčko bylo vratké, uchycení truhlíku nevalné, čerstvá zalitá hlína v něm těžší, než by bylo zdrávo, moje šikovnost se pro změnu opět nedostavila. Politý do hněda zbarvenou vodou a s truhlíkem v rukách se rudý jak rak snažím zaplatit. Žena dělá, že tu není. Děti se mi smějí. Do útulku půjdou!

„Chci ještě vidět budovu opery!“ prohlásil jsem, abych si aspoň malinko opravil černé svědomí tím, že toužím vidět zdejší slavnou kulturní Mekku. Začíná se stmívat, cesta domů daleká, přidal jsem tedy do kroku. Dofuněli jsme k opeře, kde na velké obrazovce promítali kousky z představení. Nádhera! Takhle nějak jsem si to představoval! Jenže vypitá drahá káva a voda zdarma se nějak nepohodly a já potřebuji… Naznačil jsem rodině, že už to nejde vydržet a že hned tady je vstup do metra… Seběhl jsem schody a už z dálky mne upoutal svítící nápis „Herzlich Willkommen – Opera Toilet“. To vám byla nádhera! Vypadá to tam jako ve foyer a na toaletách v opeře, která je teď vlastně přímo nade mnou! A hrají tam k úlevné lidské potřebě Mozarta! Úžasné! Tak tohle musím stanovit jako svůj nejsilnější zážitek z Vídně!

Jedeme domů. Synek spí, dcera tiše kouká z okna a žena nemluví. „No nebyl to krásný výlet?“ ptám se a právem očekávám pochvalu za to, jak se nám ten den vyvedl a jak jsem je pěkně provedl krásným městem.

„Hmm,“ ohodnotila dcera.

„Myslíš?“ zeptala se mě moje milovaná žena, „Pominu tvé vztekání se. Ty se za nás stydíš? Že jsi celou dobu běžel tři metry před námi, za celý den jsi nepromluvil s dětmi. A že bys mě třeba vzal za ruku, o tom si můžu nechat zdát, viď…“ řekla tak smutně, až to zabolelo. Ještě že syn spí…

Z drobných mírně fatálních chybiček na minulém výletu jsem se, zdá se, nepoučil, a protože za to někdo musí muset, svedl jsem to na ke mně nezvaně přicházející stáří. Přemýšlel jsem nad tím, že stárnu v nerudného dědka, v nepříjemný parník. Ale upřímně, není to ve třiačtyřiceti poněkud brzo? A je to vůbec způsobeno plíživě se blížícím podzimem mých dnů? Díky pozorování mě mnou jsem došel k závěru, že tím to nebude. S přibývajícími letokruhy nezraju v moudrého chlapa, jak jsem si sebestředně myslel, ale v něco úplně jiného. Všiml jsem si, že čím dál úspěšněji pěstuji. Bezbřehou, všeobjímající, nekonečnou. Blbost. Myslel jsem, že bude s věkem odkvétat a vadnout. Ona zatím přináší ovoce a já ho ve velkém sklízím.

P. S.: Náladu ze mě mi příliš nespravila ani včerejší ememeska od mé ženy. Obrázek fuchsie na pracovním stole její kamarádky s textem, že Vídeňačce se daří hezky…