Mít či nemít vlastní rozum?

„Máš přece vlastní hlavu, tak jí používej!“ říkával mi můj táta, když se ze mne pokoušel v dobách puberty vymámit názor či myšlenku, zatímco já před ním stál, tupě zíral skrz něj a zarputile mlčel.

Úplně stejně, jako dnes naše dcera kouká skrz mě. Mít svůj názor se prý cení, je dobré říkat, co si člověk myslí. Alespoň tak se mne pokoušel táta vychovávat. Co mi ale nějak zapomněl zdůraznit je fakt, že je člověk pak za potížistu, prudiče a nepříjemného věčně reptajícího člověka. Jak jsem sám na vlastní kůži zjistil, moc se v našich krajích nenosí neskrývané vlastnictví vlastního názoru.

„Dal bych si tady to pálivé jídlo, ale protože dobře vím, jak si kuchaři v restauracích představují pálivé, buďte tak laskav, zdůrazněte tomu vašemu kuchaři, že si přeji opravdu PÁLIVÉ,“ objednávám si oběd v malé podkrkonošské vesničce v široko daleko vyhlášené restauraci, kde jsme se zastavili v průběhu natáčení pořadu, který se jmenovával Občanské Judo. „U nás je to jídlo ale opravdu hodně ostré,“ zastává se zbytečně číšník svého kuchyňského kamaráda. Zopakoval jsem svou žádost, trval jsem na svém, jelikož se nebojím se ozvat, mám své zkušenosti a používám vlastní rozum. „Jak chcete,“ pravil číšník a odhopsal tlumočit mou objednávku.

Za pár minut opouští kuchyni a pláče. Slzy mu stékají po tvářích, usilovně mrká. Zřejmě mu kuchař řekl něco ošklivého, možná se s ním právě rozešla milenka nebo mu vyhynula půlka příbuzenstva, nevím, něco takového jsem snad ještě neviděl. Jak procházel restaurací, postupně se dávají do pláče i hosté restaurace. Teda tady se muselo stát něco strašného!

Když nad tím tak přemýšlím, jestli on to táta tenkrát nemyslel malinko jinak. Spíš jako „spoléhej se na vlastní rozum“. Jenže k takovému přístupu je přece potřebná alespoň elementární životní zkušenost, jinak mladý člověk neomylně tápe ve slepých uličkách a naráží hlavou do zdi, pálí si ruce o rozpálená kamna, a přitom se stačilo zeptat někoho zkušenějšího, kterého by stejně neposlechl… Jsem dost starý a zkušený na to, abych konečně ten vlastní rozum používal. Ale co si budeme nalhávat, někdy se prostě nezadaří…

Myslím, že číšník musel vynaložit skutečně velké úsilí, aby dorazil až k mému stolu. „Stalo se vám něco?“ ptám se empaticky. „Dobrou chuť!“ řekl, když přede mne položil talíř, pak se úlevně vysmrkal a utekl. Ve dveřích vedoucích do kuchyně se zastavil, otočil a dívá se na mne. K němu se připojil i – soudím podle bílého rondonu – kuchař, který si právě sundává roušku z obličeje a gumové rukavice z rukou. 

Já mám rád ostrá jídla. Opravdu hodně ostrá. Chutná mi to, jsem na ně zvyklý, vždyť už v dětství tak vařil táta se slovy: „To musí být tak ostré, že se to v tom hrnci míchá samo.“ Nikdy nezapomenu, jak to chutnalo, když vařil lečo z pálivých paprik, když jsem doma poprvé ochutnal chilli papričku, nebo jak maminka bývala často o hladu, neboť krmi nedokázala pozřít, zatímco její muž a dva synové se tím cpali jak nezavření.

Obávám se, že tatínkova výchova padla na úrodnou půdu. „Návod k použití“ je pro mne přebytečná záležitost, která nesmyslně zabírá místo v krabici toho, co jsem zrovna pořídil. A je fuk, jestli je to skříňka do obýváku nebo malý robůtek pro synka k vánocům či léky na cokoli. Mám přece svou hlavu, nejsem hloupý, tak mi nikdo nebude přikazovat, co mám dělat. Bohužel nepoužívání návodů k použití mívá v mém případě poměrně časté vedlejší účinky. Moje žena a zbytek rodiny nikdy nezapomenou na vzteky rozbitou a dodnes neposkládanou skříň, kdykoli něco opravuji, něco mi zbyde a překvapivě po mém resuscitačním zásahu je na tom daná věc mnohem hůř, než když začala být nemocná. O lécích raději pomlčím, neboť mnou stanovené dávkování po mnou stanovené diagnóze mnohdy vede k zajímavým příznakům úplně jiných chorob, než jsem do té chvíle tušil, že bych mohl mít.

Koukám do talíře, co že mi to číšník donesl a přes slzy nevidím. Mám pocit, že se to jídlo přede mnou opravdu míchá samo. Po prvním soustu jsem si myslel, že mi to roztrhne ústa. Potí se mi pleš, potím se celý, mám nezdravou rudou barvu, nemohu dýchat, chce se mi umřít. Tohle přece nemohu sníst! Kolegové z televizního štábu si sedli na druhou stranu restaurace, kde se začali hromadit i ostatní hosté. Všichni včetně kuchaře a číšníka mne pozorují a uzavírají sázky. Má hlava i můj rozum říkají: „Vykašli se na to, uznej porážku, jinak to nedopadne dobře!“ Tak nevím, co pak v těchto chvílích rozhoduje, kdo se to vzpírá rozumu, který by měl sídlit kdesi v hlavě. Jsem i dostatečně starý na to, abych měl zkušenosti a dobře věděl, že mám problém. Nevzdal jsem to.

Druhé sousto. Myslím, že mi v ústech i v žaludku explodoval granát. Třesou se mi ruce. Jím dál. Mám na sobě úplně mokré věci, jak se potím. Po chvilce už necítím vůbec nic. Láduju do sebe tu příšernost a láteřím sám na sebe: „Ty jsi ale úplně vypatlanej! Proč to děláš? Zešílel jsi? Zahyneš ohavnou smrtí!“

Můj šestiletý synek je vlastního rozumu futrál, všechno, co se má nebo musí, zásadně nedělá. To bych rád věděl, po kom to má. Ale můj svérázný táta by z něj měl jistě velkou radost. Ostatně geny se prý dědí ob jednu generaci, což mne zrovna neuklidňuje. Od Ježíška dostal krásnou elektrickou stavebnici. Syn, ne táta. Moc rád si s ní hraje, vydrží u ní hodiny. Stavíme si i společně, je tam návod, podle kterého se dá postavit spousta zajímavých udělátek - od rádia po jednoduchý detektor lži. To je snad jediná věc, kde já zásadně používám návod. Ne, že bych chtěl sejít ze své cesty, ale při letmém vyzkoušení stavebnice před zabalením do vánočního papíru několik drobných součástek mírně zadoutnalo a jedna dokonce vzplála nádherným modrozeleným plamínkem. Stavíme si rádi z té nyní dvojnásobně drahé stavebnice. Pomáhám synkovi postavit roztodivné věci přesně dle návodu. „Hmm, dobrý,“ řekne malý šťoura, když nám to bezvadně funguje. Ovšem když dojde na improvizaci, je zle. Nic nesvítí, nebliká a nehraje. „Já si to, tatínku, radši udělám sám!“ Za hodinu přinese nějakou neuvěřitelně složitou záležitost, která mu funguje! A tak, jak chce! Vůbec to nechápu. Zjistil jsem, že i elektrice vůbec nerozumím, ale to mu přeci nemohu přiznat!

Po půlhodině jsem to dojedl. Hledám telefon, abych si zavolal pohřební vůz, protože mé pocity se nedají jinak vyjádřit. Myslím, že jsem spolkl funkční plamenomet. Hořím. Z uší odpouštím nahromaděnou páru. Spotřeboval jsem všechny dostupné ubrousky na koupající se pleš. Potlesk hostů restaurace nevnímám. Soustředím se jen na to, abych neomdlel. Od toho kuchařského vraha jsem dostal krásný půllitříček, jako vyjádření neskonalého obdivu, neboť si byl naprosto jistý, že tohle nesní ani největší pitomec. Dodnes ho mám někde schovaný jako připomínku toho, že moje blbost je bezbřehá, že mám používat rozum a že druhý den po pálivém obědě následuje druhá, daleko horší zábavná chvilka…

Mě na rozdíl od šestiletého vynálezce nejen že nic nefunguje, ale obvykle má jakákoli tvůrčí činnost mívá katastrofální následky, pročež jsem pak za neschopného troubu. „Já si to raději udělám sama,“ moje žena si pak vždycky srabácky vezme návod a má to hned. Bez kreativity, bez vlastního obohacujícího přístupu, bez vlastního rozumu. Myslím, že vůbec netuší, že se tak dobrovolně připravuje o napětí z improvizace, o radost z nečekaného, o rodičovskou i manželskou ostudu…

Loni dělal syn přijímačky do základní umělecké školy. Nevím, co nás to popadlo, ale lidé kolem nás nám tvrdili, že je to dobrý nápad, tak proč to nezkusit. Maloval krásně, na výtvarnou část ho chtěli vzít hned. Jenže pro malé děti je to spojené i s hudební částí, na kterou ho nepřijali, jelikož odmítl zpívat. Za pár dní nám z té školy volali, jestli bychom to nechtěli ještě zkusit. „Jdi s ním ty, já na to nemám nervy,“ požádala mne moje žena. Jsme v místnosti s klavírem, synek sedí proti paní velmi milé učitelce a nedůvěřivě si jí prohlíží. „Zazpíváš melodii po mě, ano?“ zeptala se naivně hudební pančelka. Nic neřekl. Dívám se z okna a dělám, že tam nejsem, jelikož tak trochu tuším, kam to povede a kdo tu bude mít navrch. „Jak se jmenuješ?“ zazpívala nádherně paní učitelka. Šestiletý si dal záležet na otráveném tónu, neboť se jí představil už ve dveřích: „Melichar.“ „Zkus to zazpívat po mě, ano?“ zkouší to trpělivě hudebnice, „Jak se jmenuješ?“ zazpívala zase. „Už jsem vám to dvakrát řekl,“ odpověděl bez použití jediného tónu můj malý syn. Zkusila to ještě třikrát. A třikrát se velmi otráveně dověděla totéž. „Má to cenu?“ vložil jsem se do plodné diskuse těch dvou. Přiznávám, malinko jsem se styděl, jelikož to tu vypadá, že jsme mírně řečeno zanedbali výchovu. Ale my se fakt snažili! Jediné, co byl ochoten dělat, bylo tleskání do rytmu. Nerozumím tomu, ale přijali ho.

„Copak jste dneska zpívali?“ ptali jsme se každý týden. „Nevím, já už si to nepamatuju,“ dověděli jsme se obvykle. Doma se mi ho nikdy nepodařilo uprosit, uplatit ani donutit cokoli zazpívat. Podle slov učitelek ze školky i ze zušky nezpívá, s dětmi necvičí, společných učitelkami vedených taškařic se ostentativně odmítá účastnit. Jedna z nich nám pověděla: „Co mu přijde hloupé, to nedělá… ale má výborný hudební sluch.“ To bych rád věděl, jak se jim povedlo na to přijít! Koncert umělecké školy. Uplácíme synka, aby se aspoň zúčastnil. Stálo mě to dvě autíčka z Lega a večeři v místní dobré restauraci. Na koncertu k našemu obrovskému překvapení uměl všechny texty a zpíval! Kdy a kde se to naučil? Jak to udělal? No, obávám se, že nás na základní škole čekají napínavé chvilky…

Ty jsem já zažil ve chvíli, kdy jsem opustil svou tradici protivy a šťoury, nechal se ukecat, nepoužil svůj rozum… S kolegy jsme na motocyklech dorazili do Karlových Varů na přenos Zlaté hokejky. Dva dny, jeden nocleh, bezva výlet na „pekelných strojích“. První den bylo nádherně, cestu jsme si opravdu užili. Zkoušky na zítřejší přenos skončily velmi brzy, rozhodně dřív, než jsme čekali. Český hydrometeorologický ústav během dne vydal zásadní varování, že se na druhý den večer, tedy na čas našeho odjezdu domů, na nás řítí bouřky větší než velké. „Pojedeme domů, když je tak brzy a tak hezky, a zítra přijedeme autem,“ navrhl jsem svým dvěma rovněž omotocyklovaným kamarádům. Byl jsem vzhledem k varování profesionálních meteorologů a síle své osobnosti přesvědčen, že nápad bude schválen bez připomínek a hned vyrazíme na cestu k domovu. Ano, je to daleko, ale proto jsme na těch motorkách jeli, ne? Abychom měli pěkný výlet… Jednomu je to fuk. Zato druhému ne. Že je prý unaven. „Zítřejší bouře tě unaví daleko víc!“ předkládám první argumenty s tím, že jsou hlášeny i kroupy a podobné nechutnosti. Jenže tenhle kamarád nedávno složil kapitánské zkoušky na „vůdce malého plavidla“, jejichž součástí je, jak to na mne omylem zapůsobilo, pokus o to, aby budoucí kapitán alespoň trochu porozuměl počasí. Začal operovat termíny jako „to jsou jen kumulonimbusy, ty se rychle naplní vodou a rychle jí vypustí,“ nebo „musí vzniknout stratos, aby fakt pršelo“ a „tyhle altostraty se rychle vyprší a my už pojedeme za sucha,“ a k tomu mával svým chytrým telefonem, že jako německé servery bouři vůbec nepředpovídají. Nechal jsem se uchlácholit. Možná i proto, že mi nedošlo, že vůdce malého plavidla bude možná trošku rozumět počasí na moři, ovšem na pevnině lodě jezdí málokdy. Zapomněl jsem i na fakt, že kamarád nemá fyzikálního vzdělání, vždyť ještě nedávno se se mnou hádal jak můj šestiletý syn o vzniku duhy a také tvrdil, že optický klam velkého Měsíce na horizontu způsobuje cosi jako „atmosférická čočka“, prý nahromaděný vzduch na kraji Země nebo co. Nejspíš ale myslel tu s vejcem a uzeným, nevzdělanec. A zapomněl jsem i na to, že meteorologové umí předpovědět počasí na druhý den tak na šedesát až osmdesát procent, kdežto kapitán malého plavidla bez znalosti mé milované fyziky…? „Jestli zítra zmokneme, nechci od vás slyšet jedinou stížnost, blbečkové!“ pravil jsem a přes všechen svůj rozum se infiltroval mezi ně, neboť samotnému se mi jet nechtělo a po několikahodinovém ujišťování kapitánem se nechal úplně zblbnout.

Hodina do přímého přenosu. Český hydrometeorologický ústav bije na poplach. Dokonce i našeho kapitána přešel úsměv. Já se nesměju vůbec, ač bych měl důvod, jelikož jsem měl pravdu, jen si dost nahlas nadávám, že jsem neprudil víc a neodjel domů, jak mi velel můj rozum. Radary všech serverů, i toho německého, ukazují přicházející spoušť. Konec přenosu, začátek úžasné bouřky, lijáku, jaký jsem dlouho neviděl. To nebyly kapky, to byly padající půllitry vody! Nejen mě došlo, že dnes večer domů nepojedeme. „Jdi si přeparkovat motorku, vadíš domů odjíždějícím autům. A neboj, ty tvoje kumulonimbusy v podstatě hned zmizí,“ škodolibě pobízím kapitána užít si svého „večer už bude sucho“. Vrátil se po jedné a půl minutě. „Neboj,“ uklidňuji ho, „když se na tebe tak dívám, za pár dní možná trochu uschneš.“  

Zachránil nás produkční. Nabídl nám hotelový pokoj po jiných chytřejších lidí ze štábu, kteří právě odjeli auty domů, a ještě nás tam dokonce vozem odvezl, i přes to, že z kapitána crčely litry vody. Všechno dobře dopadlo tak si nejsem jistý, jestli jsem nakonec neprudil kolegy zbytečně, vždyť jsme dokonce ušetřili za benzín, alespoň tak se situace začínala jevit. Co víc jsem si mohl přát? Budeme v suchu a teple a domů pojedeme v pohodě zítra, kapitán dostal své „co pro to“, vše je zalité sluncem… Když jsem půl hodiny po půlnoci odemkl dveře pokoje, okamžitě mi došlo, že se poněkud mýlím. Jsem rocker, motorkář, k úklidu mi nebylo naděleno příliš mnoho buněk, ale TOHLE bylo i na mě moc.

Tříhvězdičkový hotel ve Varech, který ráno v osm opustili nějací naši kolegové, naštěstí pro ně se mi nepodařilo zjistit jejich identitu. Zapnutá televize, všude rozsvíceno, dokořán otevřená okna, což způsobilo místní záplavu. Sen o suché noci se rozplynul. Tři centimetry vody na zemi a totálně nacucaný koberec posetý dvanácti vajgly byla jen slabá upoutávka na to, co nás ještě čekalo. V tom pokoji od rána nikdo z hotelu evidentně nebyl… Povlečení na postelích prodělalo minimálně migraci stohlavého stáda smrdutých prasat, o ručníky si nejspíš kdosi otíral zablácené boty, na sprchovém koutu rozhodně chyběl nápis „Vstup pouze s holinami a prostředky individuální protichemické ochrany“, toaletu nemohu popsat. Prostě nemohu. Jsem v šoku a klepe se mi bradička. Tady přece nemohu zůstat, vždyť si odtud mohu odnést spoustu zajímavých a malebných chorob! Slečna na recepci hotelu mi čisté povlečení ani ručníky nevydala, neboť „pokojská tu již není a klíče od skladu má jen ona.“ Jiný pokoj nám rovněž nedala, jelikož „tenhle je televizí zaplacen“. „Zaplatím jiný!“ prosím málem na kolenou. „To nejde, já bych v tom měla nepořádek,“ pravila ochotně. „Vy netušíte, co je to nepořádek!“ oznamuji slečně. „PROSÍM!!!“ prosím. Fáze vyjednávání nedopadla dobře. Recepční se dověděla podrobnosti o tom, co je opravdový nepořádek, co si myslím o jejich hotelu, co si myslím o jejím chování a rovněž to, že je kráva pitomá.

Rozum mi velí – spi na gauči na chodbě. Ale asi únava a touha po normální posteli způsobila, že jsem se opět neposlechl. V půl druhé ráno máme trochu uklizeno, povlečení jsme sundali a spolu s ručníky vyhodili na chodbu, neboť vzniklá hmota dost zapáchala, umyl jsem se jen v umyvadle, utřel do vlastního trička a vysílen ulehl do velmi nechutných flekatých nepovlečených peřin. Než se mi podařilo usnout, napsal jsem kapitánovi ohavnou esemesku, že ho nenávidím, protože způsobil mé pochybování sama sebou. Nadávám si, že jsem včera zanevřel na vlastní hlavu. Ach jo. Doma se chlubím své milované ženě, jak jsem bravurně celou nechutnou situaci zvládl. Pochválila mne: „Jdi se umýt a odhmyzit, ty čuně! Copak se spí v nepovlečených peřinách?! Měls raději spát na chodbě, fuj!“

Sedím o týden později od této méně chutné historky pro změnu v Karlových Varech na chutné večeři. Je filmový festival, a tak je velmi těžké najít restauraci, která by si v tomto období nezvedla ceny o vysokohorskou přirážku. Ale na doporučení kolegů se podařilo. „Dal bych si řízek bez přílohy, jen mi k tomu, prosím, dejte něco pěkně pálivého,“ objednal jsem si jídlo, na které jsem už dlouho měl chuť. Já vím, že je řízek nezdravý a pálivé věci se k němu mnoho nehodí, ale mám svou hlavu, ne?

Řízeček byl malebně vypečený. Ukrojil jsem si k němu půlku jakési tmavě zelené papriky, nedočkavě jí vložil do úst a kousnul. Očekával jsem výtrysk zeleninové chuti s pálivým podtónem. Výtrysk přišel. Slz a potu. Trochu mi otekl jazyk, nemohu mluvit, vlastně ani dýchat. Měl bych zavolat hasiče… A na ráno budu potřebovat několik kostek ledu. Já si prostě nedám pokoj, bohužel. Nejhorší na tom je, že tohle bude časem jediná moje vzpomínka na jednapadesátý ročník filmového festivalu…

Tak teď, babo, raď! Když mám svou hlavu, je průšvih. Když jí nemám, je průšvih. Myslím, že můj syn by jí občas mohl nemít, ale vzhledem k tomu, že já to střídám a je mi to stejně prd platné, tak nevím. Mít či nemít?