Kdo je víc? Manželka nebo policajt?
Bude totiž chuťově malebný salát, jehož součástí bude mnou zakoupená pochutina, čímž se stane mírně pálivým a silně neodolatelným. Hned je cesta veselejší. Jen ještě musím do myčky, neboť zítra brzy ráno vracím náhradní vůz, který podle pravidel ve smlouvě musí být v původním stavu, v jakém jsem jej přebíral. A protože to byl stav čisťounký a navoněný, musím na voze spáchat mírnou čistící údržbu, jelikož jsem prase. Vylitá káva, bláto z bot, přilepená žvýkačka a karoserie poněkud nevábná, protože jsem byl líný a čtrnáct dní parkoval pod blízkým stromem, kde bydlí snad padesát krásně barevných ptáčků. Můj malý modrý sršáň je totiž v servisu, jelikož do něho při natáčení nacouvala moje kolegyně nesmyslně velkým SUV, neboť si prý „malého prdítka“ vůbec nevšimla. Baba jedna drzá!
Vozidlo raději myji ručně, je úplně nové a nerad bych byl prvním, který ho nechá poničit bezcitnými kartáči. Vím, že se to zas tak často nestává, ale člověk nikdy neví. Navíc bych to pak musel vysvětlovat a hlavně platit. Takhle ušetřím a ještě něco pohybu dodám svému neztepilému tělu. Po hodině se musím pochválit. Jednak je auto vážně čisté a jednak lepší pochvalu mi ještě nikdo nikdy neřekl. Snad jen kdyby sluníčko chtělo vykouknout, je ale zataženo a karoserie ne a ne uschnout. Utírat to nebudu, to teda ne, tak tam holt budou flíčky, no. Na mém voze by mi to hrozně vadilo, ale znáte to, z cizího krev neteče a zítra má stejně pršet, tak ať si trhnou. Vyrážím z myčky a jedno auto mi málem nedalo přednost. Tedy ono bylo trochu na hlavní, ale: „Kam čumíš, neřáde! A tady je padesátka! Kdybys jel, jak máš, stihnul bych to!“ Je to hnus na těch silnicích, co vám budu povídat. Lidi jezdí jak čuňata! „Styď se, ty nevábný ohavo!“ Člověk prý má dávat volnost svým emocím, pokud se nevyvzteká, hrozí mu infarkt a podobné neduhy. Takže pro dnešek jsem pro své zdraví udělal maximum.
Asi v polovině cesty mezi myčkou a domovem je místní supermarket. Za jízdy píšu sms své ženě, že hořčici pořídím a jestli náhodou není ještě něco dalšího potřeba koupit, abych se sem nemusel vracet jako vždycky.
Protijedoucí na mě bliká. „Čau!“ Mávám, ale nemohu si vzpomenout, kdo to byl, viděl jsem ho jen letmo. A hele, policajti! Měšťáci zase u pumpy měří, to nemají na práci něco lepšího? Tak proto blikal!
Spěchám do supermarketu, skoro běžím. Tohle snad hraničí se sportem! Beru hořčici a „kup ještě pečivo, šunku, sýr, šampon pro dceru, potřeby na holení, jablka na štrůdl,“ cinká mi jedna esemeska za druhou. Obvykle mi nákupy na dálkové ovládání nevadí, ale dneska má chuť ten telefon zahodit. Jo, málem bych zapomněl! Bankomat a tisícovka… Na co jí jen žena chtěla? Nemohu na to přijít, ale to je fuk, když žena žádá, muž plní a nediskutuje!
Se dvěma igelitkami nacpanými vším možným opouštím nákupák. A jejda! Kde mám auto!? Krve by se ve mně nedokrájel. Půjčené a umyté auto?! Práce vniveč a cizí věc tamtéž. To je průůůšvih! Teda ono naštěstí nebylo moje, ale už vidím ten úřední kolotoč – policie, servis, pojišťovna… „Co jsem komu udělal?!“ podlamují se mi kolena a chce se mi vypustit slzu. Pobíhám po parkovišti a potím se i na zadku. „Třeba jsem ho dal jinam, než obvykle,“ doufám, ale i přes to se ptám kolemjdoucích, zdali neviděli nějakého loupežníka. Můj zrak se v jednu chvíli jemně otřel o tři sta metrů vzdálenou pumpu…
„Do pr…kvančic!“ Půjčený vůz stojí u pumpy a u něj přešlapují tři strážníci. „Vždyť já na ně úplně zapomněl!“ Běžím s nacpanými igelitkami k nim.
„Vy se mi snad jenom zdáte!“ zdraví mne z dálky policista velmi nepříjemným tónem.
„Jsem ženatý,“ obhajuji se.
Oni mě totiž před slabou třičtvrtěhodinkou zaměřili, změřili a vyfotili. Zřejmě jsem to měl ve slevové akci tři v jednom. Jeden v pokleku vypadal, jako když střílí z panzerfaustu, druhý mi pak téměř sebevražedně zastoupil silnici. Zastavil jsem.
„Pane řidiči…“ povídá třetí měšťák.
Nenechal jsem ho domluvit, neboť mi bylo jasno. „Já vím, rychlost.“
„Doklady,“ žádá policista.
„Moment, jen dopíšu sms ženě, že tu dijonskou hořčici koupím.“
„Co prosím?!“ zvolal uniformovaný pán.
„Dijonskou hořčici!“ artikuluji nahlas, aby napodruhé lépe slyšel.
„Vy jste za volantem používal telefon?!“ ptá se přísně.
„No, manželka očekávala rychlou a jasnou odpověď,“ bráním se.
„Tak to jsem jako neslyšel,“ přiznává se. Původně jsem mu to chtěl zopakovat, když je chudák nahluchlý, ale on mne předběhl zřejmě nějakou zábavnou řidičskou soutěží: „Tak si tipněte, kolik jste jel…“
„Sedmdesát?“ odhaduji svou rychlost na padesátce.
„Sedmdesát devět!“ pravil uznale.
„No, to je dost teda…“ vysvětluji.
„Tisíc korun vás to bude stát…“
„Berete kartu?“ zeptal jsem se. Jako odpověď mi postačil jeho nevlídný pohled. „Nemám hotovost, ale skočím si tady kousek do nákupáku, je tam bankomat,“ povídám a moje drzá lenost pokračovala: „Autem asi teď odjet nemohu, že?“
„Jen se projděte,“ škodolibě mi přikázal příslušník.
Takže si za to můžou sami. Když se trochu uklidnili, zeptali se, jestli jsem aspoň koupil tu správnou hořčici. „Samozřejmě, nehodlám riskovat oprávněný hněv a půlhodinové vysvětlování své milované, že jsem vůl,“ odpověděl jsem pravdivě.
„Chlape, vždyť vy jste místní, to nevíte, že tu měříme?“ zeptal se mě, když konečně vyplnil pokutový blok, který začal vypisovat před mým odchodem k bankomatu.
„Vím, dost často.“
„Tak proč si, prosím vás, nedáváte pozor?“ ptá se tónem, který nesnáším, protože ho na mne používal můj táta, když ze mě chtěl udělat blbce. A často se mu to dařilo.
„Já nevím, jestli vám to můžu říct,“ odpovídám jako školáček, který se stydí, jelikož se chystá přiznat k velké nekalosti.
„No to mne zajímá, nejčastější výmluva je, že hříšník spěchal na záchod, tak čím mě pobavíte vy?“
„Jedu z myčky…“ povídám upřímně, „ruční mytí, znáte. A je pod mrakem. Tak si říkám, pojedu rychle a díky vzniklému větru a kámošce fyzice…“ pravím a policista nevěří vlastním uším, „mi to uschne, neboť jinak jsou na tom pak vidět zaschlé kapky…“ Měl jsem chvilku pocit, že jeho oči opustí lebku. Ale nesmál se. Já ano. Pobavil jsem se na jeho účet, neboť vypadal, že to nechápe. „No to jsem ještě nikdy neslyšel…“ Asi při fyzice tenkrát chyběl. Dceru bych za to důsledně pokáral, že se to laskavě měla doučit. Vzal si tisícovku, předal mi mým autogramem ozdobenou pokutu a místo policejně poučovací domluvy na cesty příští, mi přikázal: „Pěkně se doma své ženě přiznejte!“ pobavil se. Smál se. Já ne.
René Melichar
Hořím aneb není výbuch jako výbuch
Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.
René Melichar
Není ticho jako ticho aneb máme večer...
Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.
René Melichar
Není romantika jako romantika...
„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.
René Melichar
Setmělo se aneb nejsem úplný kničema
Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.
René Melichar
Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli
Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.
René Melichar
Růženka aneb není rajče jako rajče
„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“
René Melichar
Jak jsem si oblékl neon
Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.
René Melichar
Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník
„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.
René Melichar
Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl
Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.
René Melichar
Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu
Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.
René Melichar
Obyčejný den aneb Majestas moje žena
Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),
René Melichar
Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště
„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.
René Melichar
Mám infarkt aneb obraz mého života
Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.
René Melichar
Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice
Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.
René Melichar
Dobrou noc aneb zmiz, babo!
Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.
René Melichar
Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí
Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!
René Melichar
Einstein byl žena!
Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...
René Melichar
Žárovku si dovedu vyměnit sama!
Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.
René Melichar
K čemu muži mají ženy
Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.
René Melichar
Láska ve vlaku nebo po telefonu?
Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 29
- Celková karma 13,44
- Průměrná čtenost 13672x
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/