Einstein byl žena!

Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže…

Tatínek mne odmalička učil, že dochvilnost je výsadou králů. Pro šťoury a znalce to v originále zní asi takto: „L’exactitude est la politesse des rois“ a před mým tatínkem to prý kdysi dávno řekl Ludvík XVIII. Dle interpretace mého milovaného rodiče je přece slušné dostavit se například k bitvě s vojskem včas, jinak by opozdilec mohl být považován na špatně vychovaného člověka neznalého etikety, za sraba a dokonce by v krajním případě mohl bitvu kontumačně prohrát. Ten, co přijde dřív, bude nejen za slušňáka, ale má reálnou šanci získat nějakou tu výhodu – může se utábořit na vyšším kopci, mít tak přehled a díky získanému času navíc i odpočinuté vojáky. Opozdilec pak s funěním a jazykem na vestě musí rovnou do boje…

Možná je to tím, že jsem nedonošený, chcete-li předčasně narozený, ale chodit pozdě mne mučivě děsí. A tak se díky tomu a díky výchově svého otce snažím, co mi síly stačí, chodit všude včas, lépe řečeno dříve než včas. Předčasně. U lékaře v ordinaci bývám dřív než lékař, na zastávkách hromadných přeprav se díky náskoku stihnu naučit jízdní řád i pozpátku, na pracovních schůzkách bývám přepracován ještě před jejich začátkem. Ostatně i v posteli bývám dřív než moje žena. Přítomen. Aby nedošlo k omylu. A tamto taky. Mnohem dřív… Ale to sem teď nepatří. Na plac, tedy na natáčení, chodím s minimálně hodinovým předstihem, pokud nedej bože jedu vlakem, pak raději o jeden až dva dříve než je třeba a zdrávo. Podle řečeného bych tím měl získat nějakou tu výhodu. Ano. Získávám. Pověst blba, co si neumí uspořádat čas a co si tím vlastně krátí honorář, neboť mi tu hodinu navíc přeci nikdo nezaplatí. Jenomže zvyk je železná košile, a tu mou zatím zub času ani rez neohlodaly. Bohužel.

Moje milovaná žena je naprostý opak. Její pojetí času je, jak bych to jen řekl… Co se týká času a například logistického uspořádání jejího odchodu kamkoli, nic jí není svaté a zcela se to vymyká mému chápání. Má žena je nepředčasná a její nedochvilnost je naprostá, bezvýjimečná, bezbřehá. Minuta sem, minuta tam. Co minuta! Půl až třičtvrtěhodinka! Až mi běhá mráz po zádech. Tak třeba dnes ráno. Mám omylem volno, a tak povezu svou nejvyšší vedoucí autem do práce. Má tam být přesně v 8:30, je to od nás asi dva kilometry, takže úkol nijak složitý, ba jednoduchý, aspoň na první pohled. Vstáváme včas. Oba. Hned ráno důrazně obšťastňuji svou ženu jasnou představou, jak se celá akce odehraje. Vyrazíme z bytu v 8:20, čímž díky přesunu do vozu a svižné cestě do práce bude na místě zhruba v 8:27:45, což skýtá ještě pro mou milovanou neznámý luxus více než dvou rezervních minut. Přesně v osm ráno jsem hotov. Umyl jsem pána, co se na mne kouká ze zrcadla, vykonal jsem všechny dostupné potřeby, nasnídal se a dokonce se bez větších nehod i slušně oblékl. Moje žena je i po patnácti minutách od zvonění budíku v noční košili. „Jen bych chtěl podotknout, že vyrážíme v osm dvacet. Nejpozději!“ oznamuji své neoblečené ženě a dávám jasně postřehnutelný důraz na slovo nejpozději. Začínám z ní být mírně nervózní. „Klid, to se stihne,“ odpověděla mi má klidná. Cítím, že se mi zuby samovolně třou o sebe, čímž způsobují docela hlasité skřípání. Stojím uprostřed bytu a sleduji pro mne žádným smyslem neuchopitelné dění. Je to jasné, jsou z jiné planety!

V 8:10 dopíjím svou druhou kávu, neboť mi bylo již několikrát naznačeno, že prudím. A že se to stihne. „Uááááá!!!“ křičí mé dochvilné já, ale já osobně už raději hrdinně mlčím. Již nekomentuji nevhodnými posunky ani narážkami, že fénování vlasů jí trvá zbytečně dlouho, že se rybička dcery může nakrmit až odpoledne, když teď spěcháme, protože jsme utratili drahocenný čas bůhví čím, že teď není vhodné umývat toaletu, že ta o tři milimetry posunutá květina by to vydržela na svém nesprávném místě třeba i týden. Já to prostě nechápu. „Je osm patnáct,“ hlásí mnou zapnuté rádio, které jsem dostatečně zesílil, aby ho má drahá žena dobře slyšela. Reakce nula. „Je osm patnáct!“ hlásím já o něco hlasitěji než rozhlas. „No a?“ nakladla naprosto nevhodný a nepochopitelný řečnický dotaz moje žena na má bedra. „Máš zpoždění!“ slyším, že křičím. Opět mimozemská odpověď: „Já?“ Začínám mít tik v oku. Škube mi tvář. Pomóóóc!

8:17 má žena má na sobě noční košili. Já stojím obutý mezi dveřmi. Pomalu ale jistě sním o tom, jaké to bude, až mne za nějakých dvacet let pustí z vězení. Když to uhraju na afekt, možná i dřív…

8:18 zvoním na náš zvonek, abych tak jemně naznačil, že se kvapem blíží čas opuštění bytu. „Nezvoní někdo?“ ptá se mne moje nejmilovanější přes dnes ráno podruhé foukající fén. Když vyhodím pojistky, nikam to nepovede, šla by je hledat, aby se dofoukala. Budu muset koupit mnohem výkonnější fén. Ano, já vím, že to nemůžu pochopit. Ale já nemůžu za to, že jsem mrzák – plešoun.

8:20 „Odjezd!“ řvu zbytečně do našeho bytu. Bylo mi odtamtud klidným hlasem sděleno, že svou ženu zbytečně a přehnaně stresuji a že se to stihne. Vzteky kradu sousedce jablko, které má v bedýnce u dveří, a chroupu. Mnoho to neuklidňuje. Morkem kostí mi bolestně pulsuje každá sekunda našeho právě nabývaného zpoždění. „Co tam, sakra, pořád tak dlouho dělá!?“ ptám se sám sebe, přičemž odpověď raději znát nechci.

8:21 „Mám si vzít raději to modré nebo to růžové tričko?“ vyrazila mi dech má žena. Spolkl jsem ohryzek i stručnou slohovou práci na téma „Ty ještě nejsi oblečená?!“ Mám pocit, že omdlím. Snažím se zhluboka dýchat a neublížit nikomu v okruhu několika kilometrů. „Modrý,“ sípu zlomeným hlasem. Vše je ztraceno. Potupné zpoždění… Tyto situace mne dokonce dohnaly k tomu, že jsem se bravurně naučil přepisovat začátky představení na vstupenkách do divadel a kin. Já vím, že se to nesmí, ale za tohle mne musí každý soudce nejen osvobodit, ale pochválit!

8:22 Nééééé! Já už z toho i špatně vidím! Má žena se na mne usmívá v růžovém tričku: „A není tohle hezčí než to modré?“ Co jí mám říct? Co jí mám udělat? Za co?! Za co mne kdo trestá?! „Ano, máš zase pravdu, jak ty to děláš?“ snažím jakýmkoli způsobem urychlit její počínání. „No, nevím…“ zkouší opět navršit naše odporné zpoždění má nejdražší. „Víš co?!“ ztrácím nervy i poslední zbytky trpělivosti, „vezmi si obě! A jednou za hodinu si je v práci vyměň!“ Hlas mi přeskakuje jako v pubertě. Má žena se na mne divně dívá. Jsem vysílen. „Ale už konečně pojď, prosím!“ žadoním o soucit. Odešla. Se obléknout. Asi. Z bytu se najednou ozval dotaz, který by mohl způsobit rozvod nebo vážné zranění: „Prosím tě, kam pořád spěcháš?“ Dnes způsobil jen mou několikátou fibrilaci.

8:24 Moje žena v šedivém triku se nejde obouvat. Kam jde!?!? Do kuchyně. Sbírat drobečky ze stolu, které tam přistály během snídaně. Pozbývám poslední naději na jen mírně opožděný příchod. Proč? Proč?! PROČ!?!? Sebrala všechny tři mikropididrobečky a volnou chůzí se přesouvá ke koši. Dobrý. Už jde. Uff! No konečně! Omyl…

8:25 Myje odpadkový koš. Prý na něm spatřila skvrnu, kterou já bych neviděl, ani kdyby na mne mávala červeným praporkem. „Nemůže to počkat do odpoledne?!“ křičím z posledních sil. „Nemohlo, mě by to vadilo celý den v práci,“ vysvětlila mi nevysvětlitelně moje nedochvilná. „Nechci se vracet domů a vědět, že je tu špína…“ Došla mi slova. Jen s otevřenou pusou zírám. Slyším své hodinky, jak nekompromisně tikají.

8:27 Zatímco se obouvá, stíhá ještě přerovnat botník a rozvázat zapeklitý uzel, který se nám včera se synkem podařilo spáchat na jeho botách. Je tohle vůbec možný?! „Už je půl…“ šeptám a skoro pláču.

8:28 Konečně vyrážíme. Třesou se mi ruce vzteky. Jedu jako šílený. „Ježiš, kam tak pospícháš?“ vznesla sebevražedný dotaz moje stále ještě manželka, která si nejspíš neuvědomuje, že všeho do času…

8:30:47 Jsme na místě… Pro mne neodpustitelné zpoždění, děs a hrůza. Pro mou ženu extrémně včasný příchod do práce. A to jen díky mému nesnesitelnému popohánění a prudění, ale za to poděkování neočekávám. „No vidíš,“ pravila, „jsem ti říkala, že se to stihne…“ Je v klidu, usměvavá a sexy. Já jsem ovšem za to ráno o několik let starší… Na rozloučenou mi dala pusu.

Ona sexy, já starší. Já stál mezi dveřmi, téměř se nehýbal, nepočítám-li přehřáté mozkové buňky, heavymetalové sólo na bicí mého srdce a tik v oku. Ona po bytě jezdí jak motorová myš, stíhá tisíc a jednu zbytečnost, a stejně nakonec zas tak pozdě nepřijde. (Teda že tohle někdy řeknu?!) Něco jako „paradox dvojčat“, ne? To na místě stárne rychleji než to, co se pohybuje. Kdybych se někdy o stejné jitro, jaké zvládá moje žena, pokusil já, nedorazil bych do práce ani pozítří. Čas je pro každého z nás jiný, očividně je relativní. Má žena si čas ohýbá podle svého, tím pádem vlastně i časoprostor, tedy i vzdálenosti… Jediné, co se jeví býti konstantní, je rychlost světla a mé ženy. A je to! Tolik fyziků se snaží potvrdit či vyvrátit Teorii relativity a já jí mám doma! Je jasné, že ji nemohl vymyslet (a co víc! I praktikovat!) chlap. Einstein musel být žena! A dokonce možná ta moje...