Opravuji dítě aneb zásah, potopená
Když se to vymkne z kloubů, dáte například auto do servisu, televizi do opravny. Když se porouchá třeba kohoutek v koupelně, zavoláte opraváře. Když je dítě zralé k reklamaci, nic. Vrátit to není kam. Na skládku to nepatří, neboť by to zcela jistě nebylo ekologické. Půjčovny také zatím nejsou, že by si nebohý rodič před zahájením rodičovství zapůjčil, vyzkoušel a honem vrátil. Je to fér? Jsem přesvědčen o tom, že by měla existovat mezinárodní úmluva na ochranu nebohých rodičů!
Už jen kvůli možné existenci výchovných rozhovorů s pubertálními dcerami. Takovými nám naše skoro třináctiletá vyšperkovala nejeden velmi dlouhý vlahý letní večer, za což se jí hodlám jednou pořádně pomstít. Pokud bych byl schopen se na strastiplné chvilky podívat s nadhledem, přirovnal bych souboj s nedospělcem ke hře na lodě, nebo na ponorky, jak kdo chce. Znáte to, ne? Čtverečkový papír a „zásah, potopená!“. Nutno říct, že u toho papíru je větší sranda. Od posledního opravdu velkého rozhovoru, který bohužel skončil malým násilím, uplynuly bezmála dva roky. To slovo „bohužel“ patří ke slovu „malý“, nikoli k „násilí“, to jen aby nedošlo k nechtěnému omylu. Mnoho se za tu dobu změnilo. Dcera je starší, žena taky, já vyzrálejší. Nebiju ani jednu, jelikož ženu ani květinou a dcera je už o malinko větší než její maminka. Ne že bych se bál, ale člověk nikdy neví.
Dlouhodobým podrobným pozorováním jsem zjistil, že pro naši dceru je nejvíc děsivým zážitkem možnost jejího vlastního rozhodnutí. Má drahá žena je přesvědčená, že je to vrozenou povahou, čemuž nemohu uvěřit, neboť si dle mého oprávněně myslím, že nám to dělá naschvál, což mne děsně vytáčí. Když se má rozhodnout o čemkoli, zmizí. Fyzicky je vidět, ale nereaguje, nic nechce, nebo „jak chcete vy…“ Chová se jako tupá ovce. Vadí nám to. Rozčiluje. Mrzí. Není téměř v našich lidských silách ji motivovat, udělat jí radost, potěšit ji. Před dvěma lety jsme ji úspěšně servisovali výhrůžkami, že jí usmažíme akvarijní rybku, ale to se naše opravovací snažení týkalo známek ve škole a učení. Ale jak vyhrožovat dítěti, kterému vlastně chcete udělat radost, motivovat ho, nadchnout ho pro něco?
V cukrárně radši nic nechce, protože by si musela něco sama vybrat. Když se zeptáme, kam by chtěla na výlet, tak raději nikam… Když to vymyslíme my, protáhne obličej a trpí. Je to na facku. „Řekni, co bys ráda?“ Chceme po ní jakýkoli vlastní názor, který jsme během školního roku úspěšně utloukli kouzelnými formulkami typu: „Nebuď drzá! Co si to dovoluješ? Budeš poslouchat! My víme, co je pro tebe dobré…“ a podobně.
Pokud by měla pravdu s povahou má zákonitá, byla by dcera rozbitá a tedy určitě zralá na nějakou důkladnou medicínsky vedenou operaci či na promptní reklamaci. Pokud mám pravdu já, učiním nápravný rozhovor, bude po problému a navíc se konečně pomstím a vrátím jí ty letošní zkažené večery. Ač jsem dobře věděl, že do podobných věcí by se měl člověk pouštět jen pod silnou dávkou sedativ či účinných psychofarmak, započal jsem korekční dialog na téma „Nebuď ovce“ pln entuziasmu a empatie. Úplně jsem zapomněl, že vždy když něco opravuji, nedopadne to zcela dle původních dobrých úmyslů. Náš byt by mohl vyprávět, je plný mých oprav k velké neradosti mé ženy.
„Co bys ráda dělala o prázdninách?“ začínám nenápadně a polehoučku. Nic. Ticho. Přemýšlím, jestli jsem vůbec něco řekl, či jestli mi fatálně neselhaly hlasivky. Sedí u okna a kouká. Empatie si vzala batůžek a odešla kamsi předaleko. Otázku jsem zopakoval o něco hlasitěji, ale odpověď ke mně nějak nenašla cestu. Entuziasmus se vypravil dohnat empatii. „Nedívej se na mě tímhle tónem!“ snažím se v dceři vzbudit aspoň trochu zájmu o věc. Zhluboka dýchám. „To tady chceš takhle sedět a hnít celé prázdniny?!“ zaječela má hysterická část mozku. Pokývla hlavou a utrousila: „Třeba.“ Myslím, že si dojdu do garáže pro lopatu na odhazování sněhu. Krásně by se vyjímala, a teď si dovolím být nekorektní, v jejím nafrněném ksichtu. Sbírám zbytky zdravého rozumu a zkouším to jinudy: „Kam bys chtěla třeba na výlet?“ „Nevim.“ Nic víc. Tak jinak. „Chceš na tábor?“ „Ne.“ „Tak pojedeš!“ „Proč?“ „Musíš!“ Bylo zbytečné vysvětlovat, že kvůli pohybu a hlavně aby mi aspoň na pár dní zmizela z očí. „A budeš o prázdninách chodit na tenis?“ vnadím ji na její oblíbený kroužek. „Ale jo.“ „Baví tě to?“ „Docela jo.“ „Chceš chodit jinam?“ „Ne, proč?“ „Protože celý rok hledáš výmluvy, jak tam nejít.“ „Já myslím, že už to umím. Tak proč tam chodit?“ shrnula naše tříleté vyhazování peněz z okna za sportovní vyžití dítěte. Po asi třičtvrtěhodinovém nátlaku, kdy nechápala, proč by měla jet na turnaj a proboha někoho porazit, prohlásila, že jí tenis vyhovuje jen proto, že byl letos jen jednou týdně. „Proč jsi tam tak dlouho chodila?“ „Říkali jste, že něco dělat musím.“ „Tak už tam chodit nebudeš, to nemá smysl!“ „Dobře,“ řekla, aniž pohla brvou. Zásah, potopená. Ale čí lodička právě šla ke dnu, to mi není jasné. Víc jsem nezvládl. Myslím, že fibriluji.
„Je líná jako veš!“ oznamuji mnou zajištěnou diagnózu své nejvyšší vedoucí, přičemž dobře vím, jak tu malou hnusnou havěť nesnáší. Myslím veš, ne dceru. Ta je velká. „Je líná i myslet!“ Výměna pozic. Vařím si kávu, nejspíš pak půjdu na zdravotní vycházku. Dceru si bere na paškál její maminka. Pokud jsem slyšel dobře, snažila se jí vysvětlit, že ovcoidní chování není výhodné. Jako do života. Jako vůbec. Hrách na zeď. Jdu své milované na pomoc, čímž se u nás doma rozvířila intelektuální debata o tom, kterak je puberťačka nevychovaný prevít, ovce, tupoun, … Dcera na nás hleděla s nebývalou dávkou ignorace, a plodnou diskusi ukončila tím, že usnula. Zásah, potopená.
Druhý den. Mám volno, abych byl věnován dětem. Vymýšlím dceři, co všechno by mohla dělat, kam všude jít, jak se sama zabavit. Bez nás, bez diktátu rodičů. Tak, aby byla spokojená. Zkouším jí některé aktivity tak trochu nařídit. Poslouchá mne ale jen čtyřletý synek, který u každého návrhu hýká radostí, že to všechno hned jdeme dělat. Dcera? Sedí doma a vejrá z okna, což mne přivádí k šílenství. Mám vztek. Křičím. Domlouvám. Prosím, vyhrožuji. Nic. Sedí a čumí. Celý den! A večer řekla, že tu je nuda, že tu není co dělat! Byl jsem upřímně rád, že nemáme doma brokovnici…
Třetí den. Mám volno. Nevěnuji se dceři, tentokrát ignoruji já. Nic neříkám. Sedí doma. Kouká. Celý den. Vraždil bych, ale ani slůvkem jsem o její volný čas nezavadil. Večer jsem si postěžoval své ženě, která mi zopakovala myšlenku, že je to povahou a třeba je dcera tak spokojená.
Čtvrtý den. Nemám volno. Dcera je celý den venku s kamarádkami, sportuje, hraje si, v knihovně si půjčila knihu „Tisíc výletů po ČR“ a ještě nám večer vyprávěla, jak si ten den užila. Tak teda fakt nevím. Do teď si nejsem jistý, jestli zafungovala naše ryze amatérská opravna, nebo jestli nám to dcera nandala ve smyslu, že si bude dělat po svém a že když nic nechce, tak nic nechce. Zásah, potopená. Dokázala tím, že svůj názor má. Svou hlavu s vlastním neovčím myšlením. Zásah, potopená. A že radost si bude dělat sama. Zásah, potopená. Nás už k zábavě vlastně ani nepotřebuje. Zásah, au.
René Melichar
Hořím aneb není výbuch jako výbuch
Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.
René Melichar
Není ticho jako ticho aneb máme večer...
Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.
René Melichar
Není romantika jako romantika...
„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.
René Melichar
Setmělo se aneb nejsem úplný kničema
Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.
René Melichar
Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli
Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Havaroval vrtulník prezidenta Íránu Raísího, vracel se z Ázerbájdžánu
Aktualizujeme Íránská státní televize hlásí nehodu vrtulníku při přesunu prezidenta Ebráhíma Raísího. Stroj...
Zubaři se brání konkurenci ze zemí mimo EU. Šmucler se bojí o pacienty
Sněm České stomatologické komory odmítl Sněmovnou přijatou novelu, která by měla usnadnit využití...
Přes AI zneužili její tvář k propagaci Ruska v Číně. Urážlivé, říká Ukrajinka
„Bylo to děsivé.“ Tak shrnula 21letá ukrajinská studentka Olha Lojeková moment, kdy svůj obličej...
Změnila se koncepce péče o válečné veterány. Chybí ženský prvek, stěžují si
Minulý rok představila ministryně obrany Jana Černochová se šéfem odboru pro válečné veterány a...
Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA
Toužíte po dokonalé letní barvičce bez rizika spálení? Vyzkoušejte lehký přírodní samoopalovací krém na obličej i tělo od Manufaktury. Zapojte se...
- Počet článků 29
- Celková karma 13,07
- Průměrná čtenost 13672x
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/