Nevhazujte, prosím, letáky…

…a jiné podobné reklamní svinstvo. Tak tohle máme napsáno na poštovní schránce, aby nás roznašeči neráčili obtěžovat nesmyslnými barevně natištěnými papíry. Kdo jim o to stojí? Odmítám zahlcovat kontejner na tříděný papír podobnou nevyžádanou poštou. Jsem snad důchodce, který má čas brodit se ve slevách a akcích kdejakého super hyper?!

V našem malém městě máme čtyři podobná zařízení, říkejme jim třeba Pila, Plesklo, August a PlnýMarket. V našem malém městě bydlí naše malá rodina s neuvěřitelně žravými dětmi. Desetiletá dcera má spotřebu potravin jako vyhladovělý zavalený ukrajinský horník stachanovského typu, dvou a půl roční synek spořádá za den tolik jídla, co já, dospělec, mám na dva dny. Obě děti jsou neuvěřitelně neobézní. Nechápu to. Podle mne to není možné! Jenže lékaři nám tvrdí, že tasemnici nemá ani jedno z našich dětí. Upřímně řečeno, nemusím ani dlouho pátrat, po kom to mají. Jsem sice vizuálně těhotný, ale tolik jídla bych do sebe nevtlačil. Jinak je na tom ovšem má milovaná žena. Klidně si dá ve dvě ráno jogurt nebo řízek či cokoli jiného. Já, tou dobou již vyhladovělý tlusťoch těšící se na snídani jak na smilování boží, v těchto chvílích odcházím do jiného pokoje, jelikož na to nemám nervy… Když si podá ruku hlad se závistí, je to vražedná kombinace. Mít doma žravé příbuzné, to je peklo. Navíc ta spousta jídla nám děsivě ruinuje domácí rozpočet…

Minulý týden jsem dorazil domů a načapal svou krásnou ženu in flagranti! Děs a hrůza a studený pot. Co jí mám za to provést?! Copak neví, že mi to ubližuje? Že se mi TOHLE fakt nelíbí?! Ležela na gauči a pročítala si slevové materiály všech čtyř obchodů. „Kdes to vzala?“ ptám se důrazně a dávám si záležet na tónu hlasu, který jí má sdělit, že její jednání je v rozporu s naším dlouhodobým názorem na podobné tiskoviny. A sice takovým, že se nenecháme zblbnout barevnými mámivými letáky, které stejně určitě lžou a donutí nás nakupovat věci, které stejně nechceme a nepotřebujeme. Důvěřivé chudáky důchodce možná obalamutí, nás však nikdy!

„Sousedům ze schránky…“ zněla mi v uších neuvěřitelná odpověď. A ještě k tomu krade! Upřímně zděšen jsem ji náležitě vyčinil. Promluvil jsem jí do duše, pokáral za loupež, a podal žádost o vysvětlení jejího počínání. „Nakoupila jsem podle těch letáků a ušetřila čtyři stovky…místo osmi set jsem utratila jen čtyři sta …“ pravila má reklamou omámená žena. „Jasně, to znám, čím víc nakoupíš, tím víc ušetříš…to je přece hloupost!“ odpověděl jednoznačně a jednomyslně můj matematický mozek. Uštědřil jsem své milé asi půlhodinovou přednášku o logice, sčítání a odčítání, matematických maticích a jen letmo se dotkl teorie relativity. Pokrčila rameny a šla vrátit letáky sousedům.

Druhý den, abych předešel nelogickému bezbřehému utrácení, jsem nakupoval osobně a sám. Zašel jsem do Pily a uviděl mléko ve velmi výhodné akci. Starý škudlil se rozhlédl, jestli mne nikdo nevidí a šup s mlékem do košíku. A kašička pro malého je tu rovněž výhodná… V Plesklu to bylo jako přes kopírák. V Augustu a PlnémMarketu taky. Mít doma žravé děti, to je peklo. Nakoupil jsem neuvěřitelnou spoustu jídla a věcí, které podle mne nutně potřebujeme. A všechny v akci! Jen jezte, dětičky, čím víc, tím líp! Čím víc utratíme, tím víc ušetříme! Matematicky je to nesmysl. Pojala mne zřejmě náhlá duševní nevolnost. Navíc si za ušetřené peníze mohu koupit třeba hambatý časopis!

Už dlouho chodím na nákup s papírkem, na kterém mám napsáno, co mám koupit. Vzpomínám na svého tátu, který říkával: „Když si to blbej, tak si to piš, pořiď si na to notýsek. Já mám dva.“ Nejsem schopen si zapamatovat víc jak tři věci, které mám z nákupu přinést. Počet ano, konkrétní věc nikoli. Takže obvykle přinesu pět věcí, které jsem měl koupit, ale tři z nich do nákupu nepatří. Teď chodím se dvěma papírky. Na jednom mám napsáno, co mám koupit. Na druhém kde to mám koupit.

Jedeme v zajetí slev. Nevím, jak to máte vy, ale naše děti nás k tomu prostě dohnaly.

Zjistil jsem, že putováním za levnějším jídlem, co není z Polska, je zajímavý sport. Je to taková táborová bojovka. Takže naše nákupy (samostatné i společné) nyní vypadají asi takhle: den před nákupem uloupíme sousedům letáky. Společnými silami je pozorně prostudujeme a vypíšeme na zmíněné papírky, kde co v akci koupit. Vrátíme použité letáky do původních schránek. V den nákupu stanovíme strategii a logistickou podporu. Pobíháme od jednoho obchodu ke druhému a skupujeme zlevněné zboží. To pak nahromadíme doma a spočítáme si, kolik že jsme to zase ušetřili. Nutno přiznat, že to působí na psychiku hladivým dojmem. A ještě víc zjištění, že tu bojovku s námi hraje čím dál víc našich známých. 

Vše musí být dokonale naplánováno, jinak se člověk dostane do situace, kterou jsem viděl včera před Plesklem.

Přijíždí auto, ze kterého se line hysterický jekot. Není rozumět, ale ženská fistule je pronikavá. Otevírají se dveře, vystupuje asi metráková paní s tlustými brýlemi, knírem a letákem v ruce. Pak vystupuje nejspíš její dcera, je to totéž, jen v mladší verzi. Hysterický jekot neustává. Není mi zcela jasné, jak to ta paní dělá, když má ústa zavřená. Dcera oči vsloup. Pak se na scéně objevuje asi třicetikilový pán-zdroj zvuku. Pán ječí: „Tak si to kupujte samy! Si jděte kam chcete! Já už nemůžu!...“ a podobně. Paní se na něj otočí a hlasem hlubokým jak Macocha praví: „Neřvi. A pojď.“

Nejsem žádný šmírák, ale musel, prostě musel, jsem zjistit, o co jde. Nenápadný, přikrčený za regálem s moukou a těstovinami pozoruji stovkovou rodinu. Vypadali jako stovka, pán jednička a dvě kulaté nuly. Nakonec jsem z jejich vysokohluboké hádky zjistil, že se pan jednička nechtěně dopustil fatální chyby. Neudržel nervy na uzdě a zakoupil máslo v akci v PlnémMarketu a nepočkal si na totéž do Pily, kde byla sleva ještě slevovatější. A dostal za uši.

Nevhazujte, prosím, letáky…to hlásala cedulka na naší poštovní schránce. Už tam není. Dnes ráno jsem ji potupně sundal, přičemž očekávám naplnění schránky skvělými reklamními materiály, které budou naplněny megavýhodnými akcemi a supervelkými slevami. Už je nebudeme muset loupit u sousedů. A už také vím, že čím víc budou naše děti jíst, tím víc ušetříme…určitě… Tímto se omlouvám omámeným důchodcům, jichž se dotkly mé poznámky ohledně jejich pobíhání po slevách…