Moje jízda vlakem aneb děkoval bohu, že jízdu přežil…

Ten výlet za prací do Ostravy se opravdu zpočátku jevil jako bezva nápad. Dostali jsme ještě se dvěma kolegy slušnou nabídku a dokonce že nám zaplatí cestu vlakem tam i zpět. Ráno mne kolegové dotáhli téměř násilím na nádraží v Praze Holešovicích. Doslova mě pronesli skrz panoptikum zvláštních figurek sestávající se z bezdomovců, feťáků, ranních opilců a lidí spěchajících do práce (tímto je neházím všechny do jednoho pytle, prosím, i když se tváří všichni podobně...). Nemám totiž vlaky rád.

Z našeho městečka jezdily pořád se zpožděním, pokud vůbec dorazily až na naše nádraží. Vydržel jsem vlakem jezdit denně pět let. V zimě tam mrzlo nebo se vlak stával pojízdnou saunou, nic mezi tím. V létě to byla pouze sauna. Navíc, podle mne, vozili v těch vagonech po nocích dobytek na jatka…Pak byla jednou výluka na trati a já už pohodlí v autě neopustil. Pravda, Jižní spojka v Praze umí pocuchat nervy, ale proti mně známému vlaku to je pořád pohoda.

Dostali jsme zpáteční jízdenku a byl jsem nastoupen do vlaku. Když jsem se probral z mrákot způsobených násilím mých kolegů páchaným na mé maličkosti, přišly mrákoty nové… Sedím v letadle ! Neměli to srdce mě narvat do železné obludy pohybující se na železných hadech ! Jsou to kamarádi !

Nejsou. Za chvilku byl u nás člověk v bílých rukavicích a chtěl jízdenku. Kde to jsem ?! Poprvé a naposledy jsem seděl v Pendolinu. Cesta byla nádherná, klidná, čistá a velmi rychlá. Byl jsem nadšen. Úplně jsem změnil názor na České dráhy. Asi je budu milovat !

Ano, byl to omyl. Na cestě zpět jsme Pendolino nestihli, práce končila hodně pozdě, ale to nevadí, dráhy už nejsou to, co bývaly, bude to pohoda, pojedeme z Ostravy do Prahy mezinárodním rychlíkem. Dodnes mám hořko v ústech při vyslovení jeho jména. Excelsior. Vlak, který jezdí z Košic do Chebu.

Na Hlavní nádraží v Ostravě nás museli dovézt autem, neboť dva z nás tří ulovili během pobytu brutální střevní virózu a pěší cesta noční Ostravou tak pro nás zůstala zapovězena. Vystoupili jsme kolem desáté večer z taxíku a sotva si vzali věci, řidič bez pozdravu a bez zaplacení ujel. Dva ubožáci (jedním zavirovaným jsem byl já) a jeden nosič se ploužíme ztichlým, ne zrovna liduprázdným ostravským nádražím. Holešovice  byly proti ostravskému nádraží jen dětským hřištěm. Své znavené kosti jsme složili v prázdné čekárně, kam smí jen lidé s platným jízdním dokladem. Sem verbež nehezká jistě nesmí, uklidňuji se a hledám toaletu. Kolega rovněž. Nechali jsme třetího, zdravého a silného v čekárně i s našimi věcmi a šli chytit další nemoci na zdejší toalety. Ty z hygienických důvodů popisovat nebudu, nebylo by to hezké a pro náš příběh to není až tak podstatné. Levituji nad mísou, když mi přijde sms : „Pomoc. Jsou tu.“

Jakmile jsme opustili čekárnu, náš zdravý zjistil, že není sám. V prázdné čekárně. Nejdřív viděl stíny, pak postavy. Rychle napsal smsku a schoval mobil do slipů. Shlukli se kolem něj, kápo stínů mu podává prázdnou pet láhev a povídá : „Máme žízeň, dojdi nám na záchod pro vodu.“ Netuším co by se dělo dál. Vpadli jsme s bolavými břichy do čekárny na pomoc kolegovi. Stíny se rozplynuly. Do odjezdu vlaku, kde bude bezpečno, protože mezinárodním rychlíkem nejezdí jen tak někdo, zbývala hodina. Co teď ? Všude kolem se pohybují živlové a my jsme silně oslabeni. Před nádražím jsme potkali hlídku policie. Nenápadně jsme se začali pohybovat v jejich blízkosti, neboť jsme měli strach. Vytvořili jsme tak zvláštní průvod: dvojice pomahač a chránič, dvě podivně se kroutící individua a jeden chudák ověšený spoustou zavazadel. V půl dvanácté jsme se dočkali. Excelsior stál v Ostravě v celé své kráse. Ještě že máme místenky, oddechl jsem si, protože budeme cestovat všichni společně a bude aspoň trochu zábava. Nemýlil jsem se.

Našli jsme určený vagon i kupé v něm. Bylo zamčené a zatažené, vevnitř tma. Super ! Počkáme na průvodčího, ten nám to otevře a konečně se trochu i vyspíme. Omyl. Průvodčího jsme celou cestu neviděli. Po chvíli kolega zaklepal na kupé a zevnitř se ozval šramot. Odemykání… „Klucíí, tam bude nějaká pěkná baba ! Bála se, tak se zamkla !“ neztrácím optimismus získaný nedávno v Pendolinu. Pomalu se otevřely dveře kupé. Jsem oslněn ! Ale nikoli krásnou ženštinou, nýbrž zlatými zuby, co se na nás ne zrovna přátelsky rozsvítily : „Što ty chóčeš ?“ zeptal se nás dělník z východu tónem, že mi běhal mráz po zádech. Ta s kosou jistě není daleko… Kolega málem omdlel. Ne ze strachu, ale ze zápachu. Stál jsem až třetí v řadě, tak se to ke mně dostalo až později. Vyřinul se totiž z kupé takový odér, že mi uvadla květina pro ženu. „Máme sem místenky,“ snažil se vyjednávat dusící se kolega. „Što ?!?!“ pozval nás dál zřejmě ukrajinský profesor biologie, co k nám jede podávat cihly na stavbu, a co teď zrovna našel nůž. S posledními zbytky vzduchu jsem profesora uklidnil : „Pardon, my si spletli kupé, vagon i dopravní prostředek,“ a vzal jsem do zaječích. V kupé bylo dalších pět podobných východoevropských pomocníků. Všechna kupé kolem na tom byla podobně.

Asi ve třetím vagonu se nám podařilo najít jedno úplně prázdné. Klepu se strachy, že někdo přistoupí a bude milý a vonět jako ti lidé na našich místech, až jsem z toho usnul. Asi za půl hodiny se někdo zvenčí pokouší odemknout naše kupé. Poodhrnu záclonku… Nebyl to průvodčí, ten podle mého opustil vlak již v Košicích. Byl to spoluobčan prahnoucí zřejmě po bezpracném výdělku. Cestou jich bylo víc, prahnuli přibližně jednou za půl hodinky. Dveře jsme společnými silami a službami v nespaní uhájili až do Prahy. Asi v půl čtvrté ráno jsme vyskákali z rychlíku a došlo nám, že nás teď čeká cesta přes nádražní halu ven, před Hlavní nádraží v Praze. Po zážitcích z Ostravy a z Excelsioru jdou na mne mdloby.

„Tohle nemůžeme přežít,“ ubezpečuji své kolegy a podařilo se mi je téměř přesvědčit, že raději pojedeme dál až do Chebu a až se rozední, pojedeme domů. Proběhli jsme halou plnou zajímavých, od pohledu hodných lidí, kteří nás naštěstí nestačili ochutnat. Do Sherwoodu, jak se říká přilehlému parku, jsme si pouze ve třech netroufli. Na to jsme málo ozbrojeni. Nahoře nad nádražní halou máváme jak zběsilí na taxíka. Jeden zastavil… Konec utrpení, jede se domů !

„Ti říkám, tady zůstneš sedět, šlapat na hlavák tě nepustím, lásko !“ říká náš taxikář vedle sedícímu příteli. My tři vlakoví turisté se mačkáme vzadu i s věcmi a čekáme, co se tedy ještě stane. Celou cestu se modlím, abychom dojeli alespoň bez větších nehod. „Ta tramvaj má nejspíš přednost,“ snažím se upozornit řidiče na naši přítomnost. Nevěnoval se totiž dle mého názoru plně jízdě. Byla plná francouzských polibků s jeho přítelem.

Jsem doma, je brzy ráno. Vím, že už nepojedu vlakem. Usínám a hlavou mi běží závěr povídky pánů Šimka a Grossmana Moje jízda tramvají : „ … a šedovlasý stařík si klekl do příkopu a děkoval bohu, že jízdu přežil…“