Růženka aneb není rajče jako rajče

„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“

„Mám tam mrkev, petržel, cukíny, papriky… Jé! Musím zalít rajčata!“ vzpomněla si najednou

„Chvilku ještě vydrží, určitě.“ Snažím se ji uklidnit.

„Je vedro. Mohly by mi uschnout.“

„Kdepak rajčata, to jsou držáci… Kdy jste je zalévala naposledy?“

„Včera odpoledne. Dala jsem jin jen trochu, aby nepraskly. Když je přelejete, prasknou. Moc se napijou…“ vysvětluje mi nadšeně. Myslím, že má svá rajčata opravdu ráda.

„Tak to jste udělala moc dobře.“

„Já vím,“ usmála se malinko, „ale teď už se zase potřebují trochu napít, akorát dozrávají.“

„Nebojte. Brzy je zalijete. Navíc má dneska večer pršet.“

„To je dobře,“ řekla unaveně, „nevím, jestli to ještě stihnu…“ Odmlčela se. „Mám moc ráda rajčata, víte?“

Nenašel by se, prosím, někdo ochotný mi říct, co mají všichni s těmi rajčaty? To opravdu úplně každý, kdo má kousek hlíny, musí pěstovat rostlinu lilek rajče?! Proč?!

Už jen ten název – lilek. Připomíná mi to jednu z nejdivnějších a nejzbytečnějších fialových bobulí… Chuť to nemá, podivně to vypadá, potí se to. Fuj je to! Tímto se, samozřejmě, omlouvám všem, kteří tentononc fialovej mají rádi. Já ne!  A rajče? Celý minulý týden jsem strávil na zahradě u tchána, kde jsem čekal, až dozrají červená, žlutá, kulatá, placatá…rajčata. Zalíval jsem, uždiboval listy a uschlé kdeco, otrhával zralá rajská jablíčka, abych je pak celých dalších čtrnáct dní… několikrát denně… jako salát, jako jiný salát, jako ještě úplně jiný salát, jako lečo, jako pod něco, jako něco na nich… Pořád rajče! A ráj nikde. Proč rajská?! Kdo za to může?!

„Nejradši mám takový ty malinký. Jsou tak sladký!“ zasnila se.

Měním taktiku, neboť rajčat už jsem měl víc jak dostatek: „Jak vám říkají?“

„Růžena.“

„Růženka. To je moc hezký jméno,“ usměju se na ni, „říkali vám princezno nebo Šípková?“

„Šípková… Já vám tak ráda spím!“

„Ale teď spát nebudeme, ano?“

„Ano… Šípková, no… když jsem byla malá, bála jsem se, že se o něco píchnu… a usnu…“

„Růženko, nebolí vás nic?“

„Jen se mi špatně dýchá.“

„Zkuste to hezky pomalu. Zhluboka. Pomaloučku,“ snažím se být trpělivý…

„Mám keříkový. I takový ty malinký rajčátka!“ rozzářila se.

Nemám sílu odporovat… „Ano, ty mám taky moc rád. Dáte mi ochutnat, ano?“

„Musím je zalít…“

„To teď chvilku počká.“

„Bolí mě břicho…“

„Já vím… A jak vám říkali ve škole?“

„Šípková omáčko… Růžo… A Jindra mi říkal Růžičko…“ její upřímnost hezky hřeje.

„To je moc hezký!“

„Mám je na zahrádce. Krásně voní. Zaleju je…“

„Teď ne,“ zkouším malinko přísnější tón, „seďte v klidu, ano?“

„Nechci už sedět,“ řekla unaveně.

„Vydržte ještě chvilku. Odpočívejte,“ snažím se ze sebe vyloudit co nejvíc klidný hlas.

Něco tiše zamumlala…

„Ale nespěte. Podívejte se na mě, ano? Vidíte mě?“

„Vidím. Ochutnáte rajčata, já vím.“

„Slibuju, Růžičko!“

Usmála se. A s ní i její drobný knírek, jaký narůstá babičkám v jejím věku. Aspoň té mojí v pětasedmdesáti letech… byl víc vidět než předtím…

Za úsměv od babičky bych dal cokoli. Jenže ta moje je už dávno kdesi mezi nebem a peklem. Kdyby tenkrát nezfackovala mou paní učitelku, protože nechala její vnoučata po škole, mohla být rovnou nahoře. Teď si nejsem jistý…

Moje babička používala růžovou rtěnku. Asi tu úplně nejlevnější. Ona ale spíš tenkrát ani jiná nebyla. Promiň, babičko, byl to vážně hnusnej odstín! Vždycky odpoledne měla na rtech už jen takové drobounké zbytky… cosi jako tucet maličkých růžových papírků na každém rtu. Jako by je tam někdo jen tak rošťácky rozházel.

Růženka zřejmě používá tu samou rtěnku. Opatrně jí mokrým kapesníkem otírám rty a na tom rozmáčeném kusu papíru zůstávají malé růžové kousky.

„Růženko, je to takhle lepší?“

Podívala se do zrcátka. „Ano, děkuju.“

„Máte vnoučata?“ měním téma, neboť nechci riskovat rajčata.

„Mám. Je ve Finsku.“

„Co tam v té zimě dělá?“ snažím se být vtipný, když je teď právě tady pětatřicet stupňů ve stínu.

„Karolína studuje matematiku.“

„A máte dceru nebo syna?“ ptám se upřímně zvědavě.

„Dceru. Julii. Už jsem jí dva roky neviděla.“

„Proč? Je taky někde daleko?“

„Ne, bydlí tady kousek. Ale nemluvíme spolu. Už ani nevím proč.“

„To je škoda. Třeba se to časem spraví,“ povídám optimisticky.

„Nebo ne. Možná ji už neuvidím. Není mi dobře.“

„Zase bude, slibuju!“

Položil jsem Růžence ruku na rameno a jemně stiskl. Zavřela oči. Drobounká slza opustila oko a hledá si cestu kamsi dolů.

„Růženko, podívejte se na mě!“

Až teď jsem si všiml jejích jiskřivých modrozelených očí plných života. Dřív to musely být hodně rajcovní oči! Jedny takové znám… Sladké jako med!

Ale ty Růženčiny mají v sobě zvláštní smutek, bolest, … a usínají mi.

„Růženko, teď nemůžeme spát. Rajčatům by to neudělalo dobře.“

„Musím je zalít. Je moc horko…“

„Ne, ne. Ještě chvilku seďte, ano? Teď hezky dýchejte. Zalévat se bude trochu později…“

Proboha, kde jsou?!

Zalévat budu, jakmile se vrátím domů. Trochu později, než jsem myslel. Co budu zalévat? Rajčata! Ano, přiznávám se… Máme čtrnáct rostlin ve čtyřech velikých zahradních květináčích nebo truhlících nebo jak se to… Malá keříková… Žere je plíseň, tedy kromě dětí a mě. Takže k rajským jablíčkům máme menší chemickou laboratoř. Tu se stříknou tímhle, tu tamtím… Aby se pohnojilo, aby se nevadlo, aby to nežralo kdeco a kdekdo, aby to nemělo padlí a plíseň, aby… nevím, co všechno. S vodou, časem a chemií vyjde jedno malé koktejlové rajčátko zhruba na dvacet sedm korun.  Ale domácí ovoce je domácí ovoce, že? Tedy já se kdysi učil, že je to zelenina, ovšem směrnice Rady č. 2001/113/ES, o ovocných džemech, rosolech a marmeládách a kaštanovém krému určených k lidské spotřebě zařadila rajčata a další vybranou zeleninu ve svých právních definicích mezi ovoce. 

Držím Růženku za ruku. Její stisk pomalu slábne. V dálce slyším… Konečně!

„Musím nakrmit Mínu.“

„Nakrmit?“ ptám se, neboť jsem nedával úplně pozor.

„Ano, už bude hladová.“

„Ona není ve Finsku?“ ptám se zmateně.

„Aby nelínala…“

„Karolína? Z té zimní matematiky?“

„Mína…“

„Jo Mína! Kočička?“

Přikývla.

Nemůžu. Prostě nemůžu Růžence říct, že kočky nemám mezi oblíbenými zvířátky. Že kočky vlastně nemám rád! Nevím proč.  Jen tak. O to víc nám lezou na zahrádku, kde pěstujeme…však víte. Cizí nemyté kočky přeskakují náš nevysoký plot a vyrábějí nám tu hromádky. Včera dokonce hromadu! Nejdřív jsem si myslel, že k nám dorazil krtek, ale pak jsem experimentálně poznal a ucítil, že tohle nevyrobil svýma ručičkama ten v modrých kalhotách, na kterých spolupracoval kdekterý živočich, ale že to vyrobila nějaká hnusná volezlá kočka. A rozhodně nikoli packama!

Moje žena má kočky ráda. Při osobním setkání. Dokonce před časem měla podivné nutkání si pořídit nějakou faunu domů. Jako by ji nestačily naše děti a pestrá, a na rozdíl od dětí nenáročná, rybička. Jedním z navrhovaných tvorů k nejedení, avšak krmení, byla právě kočka. Naštěstí nám nezvaná návštěvnice zanechává jasné vzkazy, že tohle nebude naše oblíbené zvířátko. Jakmile totiž udělala jedenáct ťápot na naší terase, kterou moje žena pravidelně cídí… Bylo rozhodnuto. Vyžeň kočku, zaznělo z úst paní, kterou jsem si vzal. Snažil jsem se jí jemně naznačit, že vyženění v sobě skrývá předpoklad, že jsem neženatý, jelikož naše zákony odmítají bez předchozího rozvodu umožnit… Další stručnou a jasnou diskusi zde z etických důvodů neuvádím.

Pořídil jsem si sprej proti kočkám. Nejprve jsem několik nocí držel hlídku, jelikož kočička je v našem případě poměrně noční živočich. Chtěl jsem tu mňoukací bestii osobně přivítat a sprejem dokonale propláchnout, aby k nám už nikdy neměla potřebu udělat potřebu. Když mi začaly docházet síly a usínal jsem v práci při natáčení kvalitní televizní zábavy, která se nebude vysílat, neboť je tak kvalitní, že by divák nepochopil… V tu chvíli mne moje žena donutila přečíst si návod k použití. Ne kočky. Spreje.

Speciální složení. Obsahuje vůni, kterou kočka nesnáší. Již nikdy nepřijde. Neaplikuje se přímo na živočicha, nýbrž na plot a místo, kde nám šelma, co myši stejně nežere, dělá, co nemá.

Aplikoval jsem.

Speciální složení opravdu velmi silně voní. Sousedé v celé ulici čítající nějakých padesát domů jsou nadšení. Eukalyptus jim zlepšuje dýchání a ničí rýmu. Ano, našlo se několik rejpalů, kteří tvrdili, že jim týden slzely oči. A vzhledem k tomu, že jsem pro jistotu aplikoval po každém dešti a mrholení, neboť to psali v návodu… Na městském úřadu jsem se již omluvil a slíbil, že zmírním dávkování…

Co na to naše cizí kočička? Malá, černá s bílými tlapkami? Myslím, že ta mrcha má covid. Brutální závan antikočičího spreje je jí úplně fuk…  Devatenáct stop na terase, dvě hromady v trávě. To už je konečně moc i na mou ženu, milovnici koček: „Zab to!“

Tohle Růžence říct nemůžu. Držím ji za ruku a bezmocně sleduji, jak se jí z tváře pomalu vytrácí růžová barva. Bílé růže jsou nádherné, ale teď… bych rád přivoněl k rudé…

„Pojďte honem!“

Několik minut předtím…

„Haló! Slyšíte mě?!“

„Ano. Nemusíte křičet. Slyším dobře. Uši mám zdravý.“

Ještě předtím…

Běžím. Já?! Líný tvor, který sport sleduje pouze z uctivé vzdálenosti. Běžím.

Křičím na černé: „Okamžitě ven! Všichni ven!“

Doběhl jsem k červenému. Dveře jsou otevřené. Je zázrak, že to vůbec ještě nějaké dveře má.

Ještě ještě předtím…

„Uíííí… prásk… bum…“

Seděli jsme u benzínky a popíjeli ledově vychlazený Birell. Zaslechl jsem mrazivé kvílení brzd, jak se říká. Spíš to byl pištivý zvuk, který vydávala pneumatika gumující asfalt. Velké černé čelně sestřelilo malinké červené autíčko. Hroudy plechu se roztančily po široké silnici ve smrtícím rytmu. Velké černé si střihlo tango kolem dopravní značky a bokem to napálilo do svodidel a stojanu pumpy. Červenému přestal existovat předek a zmuchlané do kuličky si dalo valčík na bílé čáře uprostřed čtyřproudovky. Hudba, která nemá noty, dohrála. Tanec ustal. Je úplné ticho… Nekonečné vteřiny, kdy se všichni smiřujeme s tím, co jsme teď viděli. Ne, nejsem žádný hrdina. Ne, nechce se mi tam jít. Ne, nemám žaludek na krev. Ale něco se ve mně zlomilo.

„Volej sanitku,“ volám na krásnou motorkářku, která popíjela se mnou. Běžím…

Blížím se k červené téměř beztvaré hroudě plechu a plastu, co ještě před deseti vteřinami bylo malé červené auto…

Blížím se a mám strach z toho, co uvidím…

Opatrně nahlížím dovnitř a snažím se nepanikařit a netřást se. Chce se mi zavřít oči, ale to by bylo poněkud k ničemu, že ano. Vidím volant. Přední sklo je pryč. Z několika vystřelených airbagů se modře kouří, z jednoho na mě koukají malé rošťácké plamínky. Je úplné ticho. Pásy visí vedle sedadla… Řidič… Prohlížím si babičku, o které se za chvilku dozvím, že se jmenuje Růžena a říkali jí Růžičko. Na první pohled jí vůbec nic není…

Teď… tedy potom…

„Teď je to na nás,“ řekl hasič s hydraulickými kleštěmi v rukách.

Naposledy jsem se podíval do zbytků malého červeného.

„Stalo se něco?“ zeptala se a rozhlíží se kolem sebe.

„Přijdu ochutnat rajčata. Na shledanou, Růženko!“

Podívala se na mě. Trochu se usmála. Její pohled a úsměv pomalu mizel v rachotu přistávajícího vrtulníku…

O hodinu a půl později…

Dvě motorky pomalu jedou placatou krajinou. Stmívá se. Blíží se déšť. Nad nimi letí vrtulník.

„Šťastný let, Růžičko“!

O dva dny později…

Na internetu na mě jukla zpráva o dopravní nehodě. Na obrázku jsem poznal stroj, se kterým pilot bravurně přistával na čtyřproudovce u benzínky a se kterým se pak vznášela babička Růženka. K tomu strohý text, který končil slovy: „… po převozu do nemocnice svým zraněním…“

Mám na vás jednu malou prosbu: Až pojedete zalít svá rajčata, připoutejte se, prosím. Budou mít větší šanci dozrát…