Jak jsem se snažil nebýt hysterický aneb milé střešní okno

Je mi šestačtyřicet. Takže by se u mě za ideálních podmínek měla aspoň statisticky vyskytnout nějaká, byť jen nahodilá životní zkušenost. Mám doma v takovém pěkném červeném válci schovaný diplom Univerzity Karlovy.

Utrpěl jsem tedy vzdělání. Přemýšlím, k čemu mi to je, když tady teď uprostřed ohleduplně hygienické doby mezi západem a východem Slunce (stručněji – pod rouškou noci) ležím na posteli a mluvím s pootevřeným střešním oknem, které je přímo nade mnou.

„Moje drahé pootevřené střešní okno,“ šeptám, neboť si nejsem jistý, že moje žena stále dodržuje v této době bezpečný společenský odstup a tajně neposlouchá. Ač se rozhlížím, nic nevidím, jelikož nedopadá-li světlo na objekt, jeví se neosvícený temným a černým, a ve tmě není vidět. Tedy za předpokladu, že nám objekt sám neemituje viditelné záření, ale toho jsem si u své ženy za posledních víc jak deset let, co jsme manželé, nevšiml.

„Nekoukej na mě tak, jsi drahé. Víš, jakou horentní sumu jsme za tebe dali?!“ volím středně vyčítavý tón. Mlčí. Jde z něj citelný chlad. Venku mrzne, i když se jaro už ptá, co jsem dělal v zimě. Koukám se škvírou do nejhlubší viditelné minulosti, mou sítnici oblažují miliardy let staré fotony z hvězd na obloze. To mi připomíná, když už jsme u hvězd a tmy, že jsem včera četl na stránkách Astronomického ústavu Akademie věd ČR, že nejbližší úplné zatmění Slunce bude v Evropě pozorovatelné 3.září 2081 a u nás v Česku 7.října 2135, to jen abychom to případně nepropásli. Já se toho ale nejspíš nedožiju, protože určitě z toho ledového průvanu dostanu rýmu!

Ležím tu sám. Moje drahá žena (ne tak jako okno, to je jen „drahé“, žena je „mi drahá“) se potuluje po domě a doufám, že pro sebe páchá nějaké dobro, aby si aspoň na chvilku odpočinula od vaření chutného jídla a nechutných roušek, domácí výuky žáka čtvrtého ročníku, úklidu, nákupu pro rodiče a home office. Mně se zatím daří přesvědčovat produkci, že jsem nezbytný až těžko nahraditelný a že jedna ze střižen pěvecké soutěže by beze mě jen smutně zela. Jelikož jsem tedy zaměstnáním unavený, chodím na kutě dřív než ještě unavenější žena. Dnes jsem obzvlášť vysílený a děsně mě bolí nohy. Stanovil jsem si, že když už celý den sedím u počítače, musím alespoň občas pohnout. Každou celou hodinu můj telefon spustí slavnou znělku Ranního rozhlasového tělocviku, která provázela mé dětské vstávání do školy… Ne, nezabýval jsem se rozcvičkami, chraň bůh, jen jsem to u snídaně poslouchal a jakmile popřáli dobrý den a stálé zdraví, byl čas odejít do školy. O čtyřicet let později ve mně znělka vyvolává úplně stejné reakce. Telefon se rozezní, já dostanu hlad a potřebu odejít. Nakonec se mi obvykle podaří mě přesvědčit, že se nemám vrhnout na svačinu, ba naopak – jít cvičit. Každou sudou hodinu dvacet dřepů, každou lichou dvacet s výskokem. Po dvanácti až třinácti hodinách je to na líného tučňáka slušná porce… Mimochodem, nevíte, jak se dá na telefonu nastavit, aby jeho hodiny šly jen od čtvrt do třičtvrtě?

Tedy znaven tvůrčí činností ve střižně ležím sám pod pootevřeným střešním oknem, nastydávám a koukám na hvězdy. Kdybych byl věřící v boha, možná bych se pomodlil. Ale nejsem. Věřím v kdeco, kdekomu a lecjaké pitomosti, ale Pána Boha jsem si jako malý kluk představoval jako fousatého pána v noční košili a o peklu mi tatínek vyprávěl jako o prohřátém místě plném polonahých čertic. Mno. A pak se staňte věřícím… Místo modlitby si tu povídám s oknem…

Milé střešní okno, dej mi, prosím, sílu. Sílu a odvahu. V době viru, avšak ještě v době nebaleného pečiva, jsem si šel do blízkého obchodu koupit svačinu. Mají tam úžasné křupavé rohlíky! Natěšený a hladový jsem přitančil do sektoru „pečivo“. Beru si rukavice a sáček. Najednou se odkudsi vynořil pán asi mého věku a začal se „prackama nemytýma“ hrabat v haldě rohlíků. Bývaly doby, kdy bych to ponejprv zkusil po dobrém, řekl bych něco ve smyslu: „Vážený pane, přímo před nosem máte rukavice, zkuste je, nebolí to…“ Jenže malý, hnusný, zhruba 100 nanometrů veliký prevít všechno změnil. A když k němu přidám náznak hysterie, vypadá pak první fáze po dobrém takto: „Jsi normální?!“ vřískám na celý obchod. Pán překvapeně zvedá zrak. „Ty deb… dobytku… . . . . . “ (nepublikovatelná slova byla nahrazena tečkou). Pán se narovnal. Už jen jeho pohled mě zabolel. Kdyby nebyl o dvě hlavy větší než já, ten by viděl! Takhle viděl jenom troubu, který utíká žalovat prodavačce za pokladnou, tehdy ještě bez plexisklové budky. Pán prohlásil, že si bude dělat, co chce, a NIKDO mu do toho nebude mluvit.

„Šíření viru je trestný čin, zavolám policii,“ vydechl jsem plačtivě, jelikož mi došlo, že mi jde o život, i když nejsem nakažený, a hlavně, že křupavý rohlík si tady už nedám. Pak ještě vím, že udělal dva kroky směrem ke mně, čímž přešel celou prodejnu, a já se schoval za paní pokladní… Spravedlivě rozhořčený jsem pak z obchodu utekl. Ještě teď se hrdinně stydím.

Milé střešní okno, dej mi, prosím, špetku rozumu a chladnou hlavu. Myslím obrazně, opravdu chladnou už ji díky tobě mám.

Byl konec února až začátek března. Koroňák začal řádit jak černá ruka a já dostal svou pravidelnou jarní rýmičku… Snažím se nebýt hysterický. Vážně. Nebýt. Hysterickýýýý ááááá…

„Už to mám! Je po všem…“ povídám ženě a loučím se s dětmi.

„Máš jenom rýmu, přestaň vyšilovat,“ politovala mě moje žena a děti se mi smějí. To ještě chodily do školy.

„Nevyšiluju, hynu!“ srdceryvně pofňukávám a horečně projíždím internet a hledám příznaky onemocnění. Vyskakují na mě rostoucí čísla, hororové zvěsti, Itálie, mrtví…

Nevím jak, ale nějak mě moje milovaná žena přesvědčila, abych se přece jen převlékl z obleku do rakve do své oblíbené mikiny a odjel do práce. Rozloučil jsem se: „Mám vás rád. Nejezte netopýry.“

Jenže v práci máme wifinu a wifina poskytuje internet. A internet informace. Ha! Spoluobčané vykupují mouku a sušené potraviny. K tomu se mě jeden kolega na natáčení seriálu zeptal, jestli už mám trvanlivé zásoby na měsíc, on už ano, veze toho domů plnou dodávku (to se ještě točilo). Jako velkorysou pozornost mi dal seznam nezbytných věcí, které budu potřebovat, abych jako jeden z mála přežil. Byla toho jedna stránka A4 popsaná drobným písmem a odhadovaná cena dvanáct tisíc! Mám z něho legraci. Chvilku. Jakmile mě nikdo neviděl, volám své ženě: „Mouku!“

Na druhé straně je podezřelé ticho. „Máme mouku!?“ ptám se důrazně.

„Jo, jednu polohrubou a půlku hladké doma máme,“ dopověděla klidně žena. „Proč? Budeš péct?“ zeptala se.

Večer, jakmile jsem opustil práci, jedu do supermarketu. Žádná mouka. Žena mi píše, ať nic nekupuji. Druhý supermarket. Ani jedna. Žena mi píše, že jídlo vždycky nějaké bude. Třetí. Nic. Aspoň že jsem v tom třetím ulovil posledních pět kelímků s jakousi sušenou hmotou, která se po zalití vařící vodou stane chutným jídlem. Uspokojen sám sebou jedu po dálnici domů. Doma jsem se přiznal, že jsem nic nekoupil, protože jsem nikde nebyl a že stejně žádná mouka nikde není. O kalíšcích s uschlou potravou jsem se bál promluvit, protože by se mi žena smála, a tak jsem měl neuvěřitelný týden plný utrpení v podobě neskutečně odporných obědů. Po zalití se z obsahu plastového válečku stalo cosi mezi lepidlem a blátem a vonělo to jako návštěva půl roku neuklízené chemické laboratoře. Poctivě jsem všech pět snědl. Tohle již nikdy nechci opakovat! To bych nemusel přežít. Uklidnil jsem se. Nikoho z Itálie ani jinak zjevně nemocného jsem nepotkal. Rýma zmizela. Za sedm dní. Jako vždycky.

O pár dní později. Volám domů: „Paralen!“ Máme doma paralen? Ne?! Jak to?!“

„Téměř nemarodíme. Akorát bych ho za rok vyhodila,“ odpovídá žena neznalá další nákupní horečky. 

„Ale teď určitě budeme nakažení! A bez toho nás nezachrání! Všichni to kupují!“ vysvětluji své ženě, a rozvážně přemýšlím: „…a neměli bychom dětem oholit hlavy? Určitě se to drží ve vlasech, jen se o tom určitě nemluví!“ 

Později. „Droždí!“ Volám ženě, která je doma, jelikož mají v práci volno. Tedy volno ne, pracuje z domova.

„Na co nám bude droždí?“ ptá se hloupě.

„Aby nám něco vykynulo!“ snažím se nebýt zoufalý.

„Proč?“ ptá se zase nebezpečně klidná žena.

„Já nevím, prostě všichni kupují droždí!“

„Bezva. Dáme ho do té nenakoupené mouky?“

„A nic jiného nemůže vykynout?“ Pauza. Pokračuji: „Zapomeň. Dotaz neplatí! Ne! Neplatí! Nejím droždí…“ ukončil jsem hovor. Blbnu. Na kvadrát. Neměl bych se léčit? Měl… A co myslíte? Moje milovaná žena našla lék, který velmi rychle zabral. Je tolik léčivý! Ovšem z důvodu nebezpečí další hysterie a možných vedlejších účinků tohoto léku, mám přísně zakázáno o něm hovořit… Ani naznačovat nesmím. By mě žena přestala léčit…

Milé střešní okno, zařiď nějak, prosím, ať je způsob boje „odstup a hadr na hubě“ efektivní a rychlý. Jinak přijdu o zbytek svých známých a dobrých vztahů s kolegy. Nikoli kvůli nenávštěvám, ale kvůli tomu, že všichni začínáme vypadat stejně. Měl jsem štěstí, že jsem se nachomýtl (to je vyjmenované slovo, následuje Litomyšl – také mučím naše dítě domácí školou) k natáčení pořadu, který učí školní děti, které jsou bez školy. Po skončení přímého přenosu mi přišlo několik naštvaných esemesek… „Ty mi po 20 letech, co se známe, najednou vykáš?“, „Už ne čau, ale dobrý den? Proč?“, „Příště mi neříkej Karle! Marcela“ a podobně. Jestli to bude trvat dlouho, nedopadnu dobře. Leda že by se z nařízení vlády na roušky psala jména. Velkými písmeny, prosím… Malá jsou na nic, mám brýle na čtení a ty jsou na dvoumetrový odstup zcela nevhodné. Leda že bych si je sundal…

Na druhou stranu musím uznat, že zakrytý obličej má kromě ochrany i jiné, dokonce pozitivní výhody. Když mě totiž někdo nerad vidí, nejde to poznat. Zatím to vypadá, že to funguje i obráceně, ale to si řekneme, až si jednou zase všichni vzájemně ukážeme. Obličeje (to není vyjmenované slovo, proto měkké i).

Milé střešní okno, prozraď mi, prosím – kdy?

Kdy mám konečně odpovědět jaru, že nezahálím a jdu poprvé po zimě posekat náš trávník, kterému je nějaký virus úplně fuk. Obden pod rouškou tmy a té na obličeji ho zkoumám. Už? Není brzy? Aby nebylo pozdě… Moudré hlavy na internetu tvrdí, že až v dubnu. Ale když ono bylo v únoru a začátkem března tak krásně! Připadám si jako na startu ef jedničky. Čekání. Motory zahřáté, ruce na volantu nebo co to mají, oči upřené na semafor. Svítí slunce a červená. Ještě nesmíš. Zelená tráva roste. Sílí ona i napětí a nervozita. Někteří sousedé už posekali v lednu. Jiní v únoru. Jeden dneska. Jsem z nich nervní. Nerad bych přepálil start. Startovní nervozitě nepřidávají ani mé oblíbené měsíční jahody… už lezou ze svých úkrytů! Sekačku mám nachystanou (ch je tvrdá souhláska, proto tvrdé y). Svrbí mě ruce. Já bych sekal, až bych brečel… Prý až přestane v noci mrznout. Musím vydržet! Zatím si tráva roste, jak se jí zachce a vůbec při tom není organizovaná! Provokuje mě. Tu je vyšší, tu se plazí u země, tady skoro nic, u terasy se dokonce objevily fleky úplně trávyprosté! Potřebuji dosít! Už můžu?! Slyšíš, okno střešní?! Snažím se nebýt hysterický, ale když trávník přeroste, půjde pak posekat? Nezahyne? V noci zase mrzne. Ach jo. Jsem netrpělivý. Ovšem trpělivost prý přináší růže, aspoň mi to tvrdila babička. Plyne (zase vyjmenované slovo, po L) z toho logicky, že když vydržím a neposekám, narostou mi místo trávníku růže?

Milé střešní okno, zavolej, prosím, mou ženu. Aby tě přišla zavřít. Táhne mi na hlavu a blbnu. A aby tu byla se mnou. Chtěl bych jí pohladit a říct, že ji miluju. 

Nevím, jak to udělalo. Ozvala se rána. Přestalo táhnout. Hvězdy zhasly. Je tma (ta sice byla už před tím, ale teď je jiná). Vykřikl jsem. Ale jen tiše, abych neprobudil děti. Klid, to jsou ledové nohy mé ženy. Dostal jsem nádhernou pusu.

„Ty jsi nahoře bez?“ zeptal jsem se. Ticho. Rozsvítil jsem, abych spatřil její nechápavý výraz a odpověď, že ona přece nikdy nespí v podprsence…

„Já myslel roušku.“

 O den později… Večer sedíme celá rodina u stolní hry a povídáme si o tom, jaký kdo měl den, dalo by se říct, že děláme takové malé rodinné kontrolní hlášení. Postupem času je každá novinka vyvažována zlatem, oni jsou celé dny doma, já zavřený v práci v malinké místnosti bez oken… Dcera spala do půl dvanácté. Synek dělal úkoly do školy v osm večer. Žena vaří roušky.

„Však tomu dáme režim, až budu doma… Ta soutěž, kterou pomáhám stříhat, bohužel, nevydrží do nekonečna,“ zazářil jsem s aktualitou z práce. Takové ticho jsem dlouho neslyšel.

„Budu s vámi doma, hezky si to užijeme,“ prořízla bezzvukovou chvilku má další věta.

Tak a je to tady. Celou dobu se mi doma smáli, že blbnu. Teď se nesměje nikdo. Žena vytřeštila oči, dcera zezelenala a řekla: „Prosím, ne…“, synek sedí na schodech do patra a tiše pláče.

Poprvé, co jsme spolu, jsem uviděl svou ženu hysterickou: „Ty, workoholik, který doma po třech hodinách začneš chodit jako lev v kleci, budeš doma třeba měsíc nebo dva?!“

Kývl jsem, abych vyjádřil souhlas. „Nejspíš to tak bude. Když to hodně dobře půjde…“ dodal jsem. 
Je to těžká doba. Dokonce moje ateistická žena řekla: „Pane bože!“ a s tím, že se jí neudělalo dobře, si odešla lehnout. Myslím, že si trochu pootevře střešní okno…

P.S.: Milé střešní okno, vyřiď, pěkně prosím, moje poděkování. Mé ženě, za to, že je a že se mnou dokáže žít. Sestřičkám, lékařům, hasičům, policistům, všem, kdo šijí roušky, prodavačkám, prodavačům… a všem, co se snaží nehysterčit a dodržovat cokoli, co může jim i všem ostatním pomoct… Díky, že jste!