Jsem přitažlivý a nevím proč

Někdy mám pocit, že je to druh obzvlášť pitomého sportu. To si nešťastník-sportovec musí mrštně vybrat, během poponést, potupně se svléknout, obléknout se, sprintem vyměnit za větší (menší nikdy!),

zase se svléknout a obléknout (mnohdy mnohem víckrát), a ještě za to všechno krutě zaplatit (bohužel nejen potem). Ano, nemám rád „pretěky“ v pořizování oblečení. Abych to upřesnil, nemám rád nákup šatstva na sebe, na jiné osoby z naší rodiny mne to tolik nesvědí, i když pak musím uhradit škodu nákupčími způsobenou. Zrovna nedávno mne moje žena, přítel sádlo a nápis „nadměrné velikosti v akci“ společnými silami dohnali k této nadměrně sužující (v mém případě i bolestivě zužující) zkušenosti. Byl jsem sice jako vždycky zchvácený, vzteklý a zoufalý, ale ve finále jsem na sebe přeci jen mohl být hrd a pyšen. Troje džínové kraťasy jsem dokázal pořídit za sedm minut! (co na tom, že všechny jsou na chlup stejné, tedy jednou vybral, jednou zkusil, třikrát koupil, do zásoby).

Tento zaznamenáníhodný úspěch jsem nezapomněl vychloubačně a dostatečně důkladně připomínat své ženě, když jsme byli shánět kalhoty na ni. S pro mě neuvěřitelnou (možná spíš trýznivě nekonečnou) trpělivostí vyzkoušela přehršel kousků, tu byl špatně odstín pořád stejné modré, tu byl nesedavý střih, jednou byl dokonce nepěkný knoflík. Po třičtvrtě hodině vyvolávám na celý obchod: „Jů! No ty jsou úžasné! A ty nádherná!“ abych všem dal najevo, že už se snad, proboha, chýlíme k vyvrcholení.

Žena si konečně koupila jedny kalhoty. Nutno říct, že se jí výběr povedl a že jí poctivice sluší. Ovšem nebyla by to moje milovaná úžasnice, kdyby si odpustila jízlivou poznámku: „Já si je kupuju, aby mi slušely, ty sis musel kalhoty koupit, aby ses vešel…“

Bylo to čestné a sportovní? Nebylo. Navíc mi to (zatím nevím, jestli příjemně) připomnělo dvě věci. Má první kniha začíná čímsi, co se jmenuje „Od zítra hubnu“ – to za prvé, a za druhé – letošní léto.

„Koupila jsem ti nové plavky!“ povídá mi žena v červnovém horku tajnosnubně, až jsem se začervenal a naježilo se mi kdeco, aby pak chladně pokračovala: „Hodláš v tomto trendu pokračovat nebo se ještě někdy vejdeš do těch loňských? O předloňských raději ani nemluvím, viď.“

Co na to říct? Že problém vidí nevhodně zvolenou optikou? Že příliš zjednodušuje, a nebojím se říci, dehonestuje mé snažení? Zatímco kdejaká vyhublina kostitřasná již v předjaří začíná chystat své rachitické tělo do plavek zvýšenými dávkami pohybu, já hned poté, co se mi novoroční předsevzetí vymkne z rukou, tedy od prvního ledna, dolaďuji již tak slušné zásoby tuku, abych, až se mne za rok zima zeptá, mohl hrdě prohlásit: „Jsem připraven!“ A nejen to. Já na sebe mohu být pyšný už teď! Dosáhl jsem totiž v manželství ohromného úspěchu! Svou ženu přitahuji i po deseti letech! Kdo z vás to může říct? Mám ze sebe radost, dmu se jako páv. A abyste věděli, přitahuji svou ženu nebývale silně. Gravitačně.

Jsem do ní, nestydím se to přiznat, již mnoho let zamilován. Do té univerzální interakce mezi všemi formami hmoty. Gravitace nás vždycky bude mít ráda, dokud budeme dostatečně hmotní, a na rozdíl od pomíjivé lásky, která se v okamžení umí proměnit v nenávist, má nekonečný dosah a je vždy přitažlivá. Jediné, co bych jí vytkl je, že ubývá se čtvercem vzdálenosti. Holt každá krása musí mít nějakou tu drobnou vadu, aby byla dokonalá.

Plavky máme, vydejme se je tedy vyzkoušet tam, kde minule pavouk nepřinesl štěstí, alebrž byl svou přítulkyní sežrán, a kde kypí paní domácí Jelena drzými poznámkami. Každý den, když se vracím ze zdejšího trhu s taškami plnými domácího ovoce a zeleniny, neboť si vyzrálých dobrot musíme dosyta užít, jelikož v našich super a hypermarketech nic takového nenajdu, neodpustí si: „Vypadáte, že to jíte jenom vy sám!“ a vesele mne přitom šťouchá prstem do břicha. Jsou chvíle, kdy bych milou starou paní trochu zabil. Na druhou stranu uznávám, když rodinně vyrážíme na pláž, připomínáme z kosmologického hlediska část sluneční soustavy – Slunce přitahující Zemi, kolem které skotačí veselý Měsíc, a mírně zpruzelou Venuši, která zmateně obíhá kolem soustavy hvězda-Země, ovšem jen dočasně, než si ji přitáhne nějaké jiné, mladší, vzhlednější a hlavně cizí těleso. Tím definitivně pomocí láskyplné chemie popře fyziku, ze které má na gymnáziu čistou čtyřku. 

Přírodním vědám evidentně nerozumí ani paní domácí. Lámanou angličtinou se mi snaží popsat jí objevený geometrický paradox: „Vaše žena je normálně malá než vy. To vidět. A také vidět, že když jdete dohromady, je vždy nad vámi!“ Směje se mi, baba nevzdělaná. Prý pod pantoflem. Houby! Pokouším se jí připomenout základy vzdělání a přesvědčit ji, že Země k sobě přicucává těžší tělesa mnohem silněji než občany líné se najíst, a proto se jí jevím menší, neboť silná gravitace ohne i světlo, pročež ji klame optika. Myslím, že ve škole dlouho chyběla, neboť se jen hloupě směje, dloube mne do sádla a říká: „Budeš pořád menší. A pak umřeš. Jako můj muž. Čtyřicet let jsme byli spolu…“ Zanechme paní domácí i s jejími invektivami tam, kde je, jelikož násilí není in (a my jsme se ženou spolu teprve deset let), a pojďme na pláž…

Loni tu každý druhý přímořský povaleč (dovolenkář) musel mít obří vzduchem nafouknuté růžové plameňáky, bílé jednorožce s duhovým rohem a ocasem a i jiné strašlivé polohnusné gumověci, neboť to ukazovalo, která rodina je na stejné vlně jako cachtající se celebrity zaplňující bulvární média a naopak která rodina patří na okraj společnosti, do mimoňova.

Co na tom, že se na podivnostech nedalo ani sedět ani ležet, což jsem tajně osobně vyzkoušel, když děti sousedů zrovna nedávaly pozor. Plovat na tom také nešlo, alebrž to bylo kluzké a mně se na to nepodařilo vylézt nejen proto, že na mne rodiče těch malých zmetků křičeli ošklivé věci a chtěli zavolat policii, jelikož prý kradu. Marně jsem jim vysvětloval, že je jim jejich nafoukanost beztak k ničemu, když se na tom nic nedá a válí se to tu celý den zbůhdarma stejně jako oni.

Takže abych předešel nepěkným pohledům své rodiny a jízlivým poznámkám naší dcery o mém kulturním ignorantství, letos jsem podlehl, nakoupil a nafoukl. A hned dva kusy, ať každý vidí, že na to máme! Konečně tedy klušeme s trendy. Přicupital jsem obalen gumáky k moři a přešel mne úsměv. Na celé dlouhatananááánské pláži se povaloval jediný unavený polovyfouklý růžový plameňák. Takže letos jen my, skoro nikdo jiný… Zato máme dva ohromné kruhy. Černého tukana s krásně barevným zobákem a divnou koblihu. Ale není to taková ta hezká česká s červenou nebo oranžovou marmeládou, tahle není naplněná, nýbrž naopak, je vydlabaná až děravá. Podle dostupných informací je to „americká kobliha“, říkají tam tomu „donut“ a nejsou si prý jistí, proč. Buď se jedná o zauzlované těsto nebo ho kdysi jen posypali oříšky. Ta naše gumová je ještě k tomu všemu s mléčně čokoládovou polevou a nakousnutá, to jen pro vytvoření naprosto přesné představy, neboť to v našem příběhu nehraje pražádnou roli (logicky správně je ovšem – hraje žádnou roli… to jen pro další zbytečné upřesnění).

„Vzhůru do vlnobití!“ hlasitě povzbuzuji tukana a koblihu k vodním hrátkám s Měsícem a Venuší. Nemají se k sobě. Stydí se. Otázkou je, kdo za koho… Odpovím si sám. Všichni moji za mě. A to ještě zdaleka netuší…

Bylo to jako v pohádce: Kde se vzal, tu se vzal. Nejspíš jen tak někoho nepřekvapí, že se u moře občas zjeví poryv. Prudší závan. Foukanec. Mě to tedy překvapilo. Zrovna jsme se chystali opustit pláž. Jsem džentlmen, takže jsem se nabídl, že ty gumové kruhy připomínající spíš zadní pneumatiky od velkého traktoru odnesu, abych tak získal další plusové body do rodinného alba mých kladů. Pravá ruka uchvátila tukana, levá na sebe neobratně nakládá koblihu. Nyní přichází na scénu vítr se svým neočekávaným závanem. Kobliha opouští levou ruku a letí. Tukana držím ze všech sil. Kobliha se kutálí.

Co teď? Když tukana položím, abych mohl dohonit koblihu, poletí i on, a budu lovit oba. To si nedovedu a ani nechci představit. Navlékám ho přes hlavu na sebe. Já vím, že by to bylo lepší spodem, ale stres je prevít. Navíc ta díra v něm do teď vypadala mnohem, mnohem větší… Nějak to nejde… zaseklo se to… zmítám se napůl nacpaný v nafouklé gumě. Hlavou mi blesklo: musím se namočit, abych se doň vetknul. Původně jsem tam nechtěl upadnout. A když už, tak nikoli hlavou dolů. Naštěstí se to celé nějak samo přetočilo… Soukám na sebe pryž a děsně to vrže. Hodně hlasitě. Všichni kolem se na mne divně dívají. Trapná chvilka… Jsem v něm. Vyrážím za koblihou, která si dál hraje s větrem, naštěstí ještě v dohlednu. 

Jak bych vám to jen šetrně popsal… 
Třesoucí se neforemnou tučnou hroudu s malou zářící kuličkou nahoře spolkl hodně divný opeřenec s ohromným zobákem, přičemž mu puklo břicho, takže se to celé protknulo do sebe. Křídla to nemá, pouze dva vzhledem k celkové ohromnosti objektu krátké pařátky vytrčené vpřed, aby mohly ve vhodný okamžik chňapnout.

Tato bizarní soustava pronásleduje poskakující nakousnutou potravu, přičemž dopředný pohyb obstarávají bolestivě podupávající končetiny, neboť oblázek při setkání s měkkou pokožkou chodidla nezná bratra… Dochází k postupnému sbližování, jelikož se mi podařilo – díky proměnlivosti směru větru – na pár okamžiků utečence obklíčit. Jenže pak se ke mně pavouk s nákladem štěstí otočil zády. Foukne. Kobliha popoletí. Soustava popoběhne a přitom zasyčí. Moje žena se tváří, že nikdy nebyla vdaná. Mé děti se rozhodují, jestli se neposkytnou k adopci. A ještě jednou dokola…

Tohle nemůžu vzdát. To trapno je zavazující. Nemohu přece zklamat desítky nově nabytých škodolibých fanoušků a svou ješitnost. Plavný skok a… za bouřlivého potlesku jsem koblihu přeci jen ulovil. Radost mi nijak nezakalil fakt, že se ta mrcha sama zastavila o barový pult nedaleké plážové restaurace plné hladových lidí…

O několik minut později se na terase apartmánu snažím tančit cosi jako valašský odzemek. Tukan nejde sundat. Ani když jsem se polil olivovým olejem, který jsme měli na caprese. Naštěstí mě tenkrát zachránila moje milovaná žena. Vytáhla ventilek… Je to dobrá žena. Jsem do ní, nestydím se to přiznat, již mnoho let zamilován. Stojí při mně v dobrém i zlém. A bude stát i dál. Musí. Díky své hmotnosti mám totiž nekonečný dosah a jsem vždy přitažlivý…

O mnoho dní později, v době, kdy moje nové kalhoty konečně trochu povolily a já si v nich mohl aspoň na chvilku sednout, aniž bych mi odumřely všechny dolní končetiny, mne přepadla stará známá myšlenka: „Od zítra hubnu!“ Došlo mi totiž, že gravitace si nemůže vybírat, co přitahovat a co nikoli. Dneska se na mne v pozdním poobědí přilepila vidlička…

Tak je to dobré. Byl to guláš nikoli gravitace. Což ale znamená... Čím tedy svou ženu, proboha, přitahuji?! Nabízí se hned několik lákavých variant řešení problému:

1. Špatně seřízená optika. Je možné, že moje zákonitá vidí něco jiného než běžný člověk (a já v zrcadle), takže přitažlivé a odpudivé estetické síly jsou tak omylem minimálně v rovnováze. Ke změně v chování ovšem nedošlo, ani když jsem jí půjčil své brýle na čtení a poslal čerstvé selfíčko. Takže buď vidí dobře nebo vůbec.

2. Magnet. Ten sice umí vyvinout poměrně silnou přídržnou sílu a přitáhnout tak k sobě opačně orientované magnetické póly, ovšem o fyzikálním stavu pohledná-plešatá obluda se ani na wikipedii nehovoří. Navíc jsem během letmého studia našich lékařských zpráv nenalezl záznam, který by hovořil o spolknutí feromagnetického matriálu, a to ani v dětství. 

3. Statický náboj. Myslím, že v tomto případě se již blížíme k vyřešení záhady. Statický náboj totiž vzniká, když dva materiály přicházejí spolu do styku a opětovně se oddělují, nebo jejich třením. Krása! Jsem na správné cestě! Statický náboj některé materiály drží dočasně pohromadě. Na nejsprávnější cestě! Izolant si umí udržet elektrický náboj velmi dlouho… Ale vodič se snadno vybije. Uzemněním. Jsem vodič. Žena také. Slepá ulička… 

4. Hrůza. Ta také přitahuje, jenže upřímně řečeno, tak děsivý ještě nejsem, abych se stal neodolatelným. Zatím tak druhé místo… 

Tak já nevím. Že by přeci jen úřadovala ta, co hory přenáší? No, pokud má živnost na transport těžkých a objemných předmětů a řádně platí dépéhá, tak nejsem proti... Myslím ale, že si mákne!

P.S.: Vzkaz pro mou ženu: Miluju tě!