Ty ji máš raději než mě aneb nejbezpečnější místo

10. 10. 2019 9:00:00
Byl pozdní večer, možná to byl máj, to je teď fuk, byl filmového hororu čas, vetřelcův zval ku hrůze hlas. Jestli tam i něco zavánělo, si moc nevzpomínám, borový háj to ale určitě nebyl.

Já se bojím, žena se bojí, sedmnáctiletá dcera se tváří, že jsme trapní, vždyť je to jenom film, synek zkoumá, jak příšeru vyrobili a strach má z toho, že bude muset jít spát dřív, než těm pro něj prehistorickým filmovým efektům přijde na kloub, myslím, že i proto se sám přihlásil na školní kroužek filmové animace. Měl jsem hned dvě možnosti, jak hrůze uniknout. Za prvé použít dálkový ovladač, ovšem to bych jednu nepříjemnost vyměnil za jinou – děti by si mohly z mimozemské obludy vzít příklad a pojaly by touhu ochutnat tatínka. Za druhé jsem mohl nepozorovaně zmizet do svého bezpečného úkrytu. Nakonec mne ale devítiletý synek pevně držel za ruku, takže jsem se už tolik nebál.

O několik dní později by mi ovladač nepomohl a synova uklidňující ruka byla sto osmdesát kilometrů daleko... Je noc, tma tak tmoucí, že i poslední odkudsi odražený foton, který měl šanci stát se kůlem v plotě černoty či vidlemi v hnoji temna, ztratil energii a chuť do života, potemněl a zhasl. Zatímco naše dcera ze strachu jako každou noc vstala a třesoucí se prochází pod rouškou tmy celý dům, aby zkontrolovala, že se u nás opravdu nenachází žádná strašidla ani bubáci, já se courám lesem, bloudím a bojím se. Uznávám, noční výlet do karlovarských lesů nebude poctěn nominací na nejlepší z mých skvělých nápadů, ale moje dlouholetá kamarádka obezita mne přesvědčila, že pohyb potřebuji, neboť mi udělá dobře.

Ne! Neudělalo mi to dobře! Ani trochu, abys, obezito, věděla! Teď je mi úplně jedno, že vypadám jako reklama na doplněk stravy způsobující hubnutí, respektive jeho podstatnější část – ta před užíváním. Navíc v téhle tmě si na dmoucí břicho nevidím, takže si trhni, sádlo! Stojím kdesi uprostřed lesa opuštěný a dost nehrdinný. Ono se totiž ke mně něco blíží... Nevidím to. Ale slyším... Spíš tuším... Je to něco velkého... Něco, co nepřeperu... Toužím se ukrýt na místo, které zcela jistě právem a bez přehánění považuji za to úplně nejbezpečnější na světě, na místo, kde se vůbec ničeho nebojím...

Prý se lidem na prahu smrti v hlavě promítají kousky života. Já si pod tíhou této hororové chvíle vzpomněl na dobu, kdy jsem ještě nedohlédl k počínající krizi středního věku, a naopak si viděl na špičky bot, aniž bych se musel zlomit v pase, kdy jsem jezdil na dětské tábory jako vedoucí. Připravili jsme tenkrát pro hravé a příliš živé nedospělé budoucí voliče vypečenou hru, jejíž kouzlo spočívalo v likvidaci nezničitelné dětské energie pod heslem „unavené dítě – spokojený vedoucí“, při které děti celé odpoledne pobíhaly po lese, zatímco moudří dospělí lidé na ně čekali na stanovištích, aby je potěšili nějakým vhodným úkolem a poslali je zase o kus dál. Našel jsem si tehdy v krásném voňavém lese malebné místo, takovou úžlabinu, přírodní vydlabaninu čili kráter, kam jsem se pohodlně schoval. To se bude strašit! To uvidíte, děti, jak pomažete, až na vás z úkrytu bafnu! Někteří kolegové si chvíle čekání na během poněkud zdevastované děti krátili hrou na flétnu, loutnu a podobné nesmysly. Nic pro mne. Já hraji ve své proláklině velmi složitou a všemi směry obohacující společenskou hru pro jednoho: „Zaprášená oliva“, jejímž nesnadným úkolem je namíchat martini suché tak, až se na olivě začne usazovat prach... Vysílen dodržováním pravidel a nadšením ze své vynalézavosti jsem nejspíš na okamžik mžikl a usnul. Někdo se mnou jemně cloumá. Drzé děti se nejspíš dožadují zadání hádanky, aby mohly spěchat dál. Otočím se na záda, otevřu oči, abych ty malé zlé spoluobčany zpražil nepěkným pohledem a důkladně vystrašil celé odpoledne poctivě trénovaným: „Baf!“ Chtěl jsem to zakřičet hlasem odporně bradavičnaté čarodějnice, ale už na konci B mi selhaly hlasivky. „Na co máte ty větve? A proč jste tak velké?!“ skřehotám a mnu si oči, abych lépe viděl.

Děti nemají větve. Nejsou to děti. Ale velký je. Hrůzou se nemohu pohnout. On také ne. Snažím se vrůst do trávy pode mnou. On se tváří, že tu nikdy nebyl. Pak zafuněl, zvedl hlavu ozdobenou mohutným parožím a utekl. Do cíle táborové hry jsem tenkrát doběhl bezkonkurenčně první. Našli mne až druhý den ráno, když jsem z hladu opustil svůj příruční úkryt...

Jelen si mne prohlédl u Tachova, malá veverka v Karlových Varech. Musela to být ona, neboť jakmile jsem si na ohromnou strašlivou plížící se příšeru konečně posvítil mobilem, uteklo to na strom. To zmíněný jelen, obávaná bachyně či hladová vlčí smečka málokdy udělá, aspoň podle dostupných informací z internetu.

Ani trochu netuším, kde jsem. Abych nelhal, vím, že jsem kdesi v útrobách souboru biocenóz, jehož determinantou jsou dřeviny stromového vzrůstu. Modrá tečka na mapě v telefonu říká, že jsem v lese a nejbližší cesta je prý asi dvě stě metrů chůze vpřed, z čehož vyplývá, že moje nově zaktualizovaná navigace je neuvěřitelně zlomyslná mrcha. Stojím na voňavém jehličí zády opřený o strom. Když dám ruce před sebe, nahmatám taky jehličí. A pokud si správně pamatuji, neležím. Brutální dokopec si žádá posun kupředu po čtyřech. Šestkrát se mi podaří ochutnat zdejší půdu a spatřit několik světlušek, kterak se mi smějí, až se za své zlomyslné svítící zadečky popadají. Po čtvrthodině lopotného snažení, hned jak jsem přestal nabírat nadmořskou výšku a konečně se šťastně shledal se svými plícemi, které běžely napřed, mi telefon říká, abych se dal po cestě vpravo. To já bych se i dal a rád, ale žádná cesta tu není. Ani vidět ani nahmatat. Zabloudil jsem.

Co udělá opravdový chlap, když se dostane do nebezpečí, když zjistí, že teď už je mu nejhůř? Nevzdá to! Stane se z něj šelma, Rambo, Zorro mstitel, chladnokrevné monstrum, a hlavně – vždycky neomylně udělá tu správnou věc... zavolá své ženě. Zavolá své ženě, aby zjistil, že zas tak špatně nebylo...
„Musíš do toho telefonu tak funět?“ zeptala se láskyplně hned po tom, co prstem na displeji přijala hovor. Řekl jsem srdceryvně, že jsem zabloudil a že nevím, kde jsem a ani co mám dělat. A že je mi smutno a úzko a bojím se a hypotéka je pro případ mého úmrtí pojištěná a že bych se měl asi rozloučit. Svůj dojemný projev jsem obohatil několika vzlyky, abych dodal situaci na vážnosti.

„Ahoj tatínku,“ povídá synek. Metodu hodného a zlého policisty jsem nemusel použít. Sám se pochlubil, že mu maminka právě půjčila mobil, aby si se mnou chvilku povídal, jelikož ona na hlouposti nemá čas. A hned po tom že si za odměnu může zahrát hru.

„Tobě se něco stalo?“ zeptal se soucitně, „strašně funíš,“ vysvětlil svou nebývalou obavu. Ano, je po mamince. Snažil jsem se devítiletému synkovi naznačit, že mu jeho tatínek možná už nikdy nepodepíše úkol, jelikož les je plný kousavého nebezpečí, před kterým prchám, a právě se rojících Lampyris noctiluca, jež mne vábí do zákeřných hlubin temnoty, aby mě tam něco ochutnalo.

„Ne lampiček, ty bych si rozsvítil, světlušek,“ vysvětluji trpělivě a trochu štkám.

„Jů, tatínku, vyfoť mi světlušku,“ řekl nadšený synek a zavěsil s tím, že bude čekat na obrázek a že jestli tam mám proud na ty lampičky, tak ať jdu ven z lesa po kabelu.

Řeknu vám, vyfotit broučka s luciferinem na šestém a sedmém článku trupu není žádná legrace. Kromě toho, že jsem za světluškami poletoval po lese jak muška za rozkládajícím se hov...ězím, nedařilo se mi nastavit foťák na mobilu tak, aby na obrázku nebyla jen rozplizlá tma. Když jsem později chytře použil blesk, byla fotografie krásně ostrá, jenže kompozičně naprosto nevyladěná a bez broučí záře. Jsem si jistý, že tolik nekorektních a ve slušné společnosti nepoužitelných rčení, která jsem během své umělecké činnosti vypustil z úst, nezná ani sám Lucifer. Hlášky na displeji telefonu: Kritický nedostatek místa v úložišti! a Vybitá baterie, připojte nabíječku! mi decentně naznačily, že další hon za světélkujícími milovníky zelné polívky, co si na zimu ucpávají okna mechem, je nemístným mrháním mým profesionálním kameramanským talentem. Dodnes nevím, jak se mi podařilo se z toho lesa vypotácet, najednou tančím na kolonádě oslavný tanec na počest svému hrdinství a zpívám si Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného.

Ten pocit je pak k sežrání. Když uondán strastiplnostmi a nevlídnostmi okolního všehomíra konečně najdu to hřejivé místo, kam od začátku tohoto textu směřuji.

Má to tvar rovnoběžníku, jehož všechny vnitřní úhly jsou pravé a který je osově souměrný podle dvou na sebe kolmých os. Je to trochu chudák, alebrž nemá kružnici vepsanou, jelikož to umí mít jen čtverec, ovšem to bychom museli být jak dlouzí, tak širocí. Jakmile do našeho rovinného útvaru nacpeme dostatek lehkého materiálu, v našem případě kožního derivátu tvořeného zrohovatělou pokožkou dle již zrušené ČSN EN 1885, vytvoříme 3D objekt, který díky vysokému obsahu nepohyblivého vzduchu báječně izoluje. Ázerbájdžánsky je to yorgan a nad g je navíc háček, futunsky fulu'i manu. Ano, je to peřina!

Aby to nebylo snadné, ne každá peřina je z opravdového peří. Já vím, že to víte, to jen pro pořádek a pro představu, že máme peřin přehršel druhů. Můj dědeček například míval tu nejtlustší, jakou jsem kdy viděl. Peřinu i babičku. Byla pravá, uvnitř jemná a prachová. Ta peřina. Babička už je jen prachová. Jelikož děda spal zásadně u otevřeného okna a šetřil uhlím, měl často ráno jinovatku na dece i na svém nočním kulichu. Moje žena ji má taky tlustou. Deku. Nic jiného, opakuji – nic jiného! Já jsem naopak velmi slaboučký. Ale jen co se týče přikrývky, domácího poradního hlasu, manuální zručnosti, vlasového porostu, matematiky, cizích jazyků...

Mám tak slabou peřinu, že skrz ni svítí malá baterka, kterou jsem si onehdá půjčil od synka, abych si v noci mohl tajně stavět autíčko z lega a nebyl přitom žádnou viděn. Slabota přikrývky mne prozradila. Zvláštní je, že mně je v noci teplo a moje žena je studená. Kulicha odmítá. I toho slušivého, co jsem jí letos koupil k narozeninám... Každá peřina je holt jiná.

Už jako malý kluk, naštěstí jen drobně zpitomělý školní brannou výchovou, jsem tušil, že mne před atomovým výbuchem lépe než pláštěnka a igelitové pytlíky přivázané zavařovací gumou na končetiny ochrání právě peřina. Bylo to pro mě místo, kam jsem se mohl schovat před čímkoli a kýmkoli, kde bylo hezky teplo, tmavo a přiléhavo, zkrátka jsem věděl, že nikde jinde nebudu tak v bezpečí, jako tam. Stačilo jen zalézt, zachumlat a schovat i hlavu...

Tenkrát jsem věděl houby, že se v podpeřiní ukrývají i jiní tvorové, jako roztoči, bakterie, mnohdy prý i všelijaké mykotické svědivé radosti. Až později jsem pochopil, že pod dekou najdu také děsné vedro, nedostatek kyslíku, svévolně přicházející sny, noční můry a ledové nohy své ženy.

Přes to všechno musím i ve svém věku, který se blíží polovině trojciferného, kdy bych se již konečně měl začít alespoň vzdáleně potkávat s čímsi, co by mohlo připomínat první kvalitnější neuronová spojení, bojím se to i napsat – moudrost, říct, že peřina je a zůstane pořád tím nejvíc dokonalým úkrytem, schovkou, nedobytným bunkrem, přístavem bezpečí. Nikoli bezpečnosti. I když deka pomáhá i chrání.

My chlapi to tak prostě máme. Tedy určitě můj syn, tchán i já. Podle jistých vědeckých studií je jednou z mnoha předností přikrývek to, že mají na člověka uklidňující efekt. Je prý dokázáno, že zmírňují úzkost a dají se využít i k léčbě autismu. Přikrývka se mimo jiné kamarádí i s Pavlovem. Kdykoli se jí totiž přikryjeme, začne se nám chtít spát. Chtěl bych být u takového vědeckého bádání! Při odborném zkoumání přišli moudří lidé na i to, že peřina nejspíš simuluje teplé a uzavřené prostředí matčiny dělohy a poskytuje nám tak pocit ochrany a bezpečí. Tak si říkám, že kdybych se lépe učil, mohl jsem být vědcem...

Jak jsem ovšem v průběhu svého desetiletého manželství experimentálně zjistil, před vždy spravedlivým hněvem mé ženy peřina neposkytuje pražádnou ochranu, o pocitu bezpečí ani nemluvím. K podobnému zkoumání se shodným výsledkem se přiznal i můj tchán. Buď je to tím, že zkoumané objekty jsou příbuzné, nebo mají ženy k peřině zcela jiný vztah. Asi. Vůbec totiž neuznávají nedotknutelnost schovaných pod peřinou. Myslím, že bych se měl stát aktivistou a pokusit se něco takového dostat do mezinárodních smluv o ochraně přikrytých mužů a celé hnutí by se mohlo jmenovat třeba „You no!“ nebo „Nech brouka žít“.

Dokonce si myslím, že některé ženy na peřinu žárlí.

„Ty se místo mě mazlíš s dekou!“ láteřila tuhle na mne moje žena, když jsem jí omylem zapomněl dát pusu na dobrou noc. Prý se do peřiny vždycky zamotám jako housenka, vytvořím zámotek, kokon, objímám ji celou noc, laskám ji...

„No vidíš, tak to mám šanci, že se ráno probudím jako krásný motýl!“ vydechl jsem nadšeně a soucitně se podíval na svou ženu, neboť ona se nekuklí.

„Ty máš raději peřinu než mě!“ prohlásila minulý týden, když mi právě vábivá hebká přikrývka poskytovala rozkoš usínání. Ne, nebyl na konci otazník, ty blikaly v jejích očích.

„Samozřejmě, že...“ nedokončil jsem, „můžu si to rozmyslet?“ zeptal jsem se. Tak to nebyla odpověď z krabičky s nápisem Správná...

Bylo nutné zvážit všechny argumenty a učinit další odborný pokus, abych mohl pravdivě odpovědět, jelikož lež má krátké nohy a moje žena vždycky okamžitě pozná, že neříkám pravdu. Tu musíme nalézt, ať to stojí, co to stojí.

Romantická Paříž. Hotelový pokoj. Manželská postel. Dvoudeka. Jako jedna deka pro dva. Velká, ale jen jedna! Může mi někdo říct, kdo tohle vymyslel?! Naprostý hnus! Popření podstaty peřiny! Nejprve to vypadalo slibně. Dobré víno, výlet po nádherném městě, unavené děti, kousek skvělého sýra, další víno, spící děti. Uléháme pod velkou peřinu. Okamžitě usínám. Larvím se. Kopanec. Ženě je zima, jelikož nemá ani kousek deky. Něco kutá. Svou stranu nějak přišpendlila nebo nahňácala pod matraci, nelze se mi se zahousenkovat. Nemohu usnout. Je mi zima. Tahám za cíp peřiny. Nejde to. Kdo mohl mít potřebu vyrobit takovou blbost!? Zabral jsem pořádně... To nebyla romantická noc, to byla noční válka! Sekvence zima-kuklení-kopanec-zima se opakovala až do rána.

Další den jsem byl mnohem chytřejší. Abych předešel krutému nevyspání a doživotnímu traumatu z nedostatku zachumlání, přikryl jsem se svou ženou. Zpočátku to bylo nebývale příjemné! Byl jsem na vážkách, nemám-li už jasné řešení problému žena x peřina. Dokonce jsem si byl několik sekund jistý!

O trochu později. Nahoře to hřeje víc, než snesu. Dole u nohou to zebe. Navíc se to svévolně pohybuje. Pořád. Někde je to báječně měkké, jinde to tlačí. Snažím se to nějak vydržet. Funí mi to do nosu. Nevlastní vlasy mi padají do úst a lechtají pod nosem. Nemůžu se pohnout. Je mi hrozné vedro a mrznou mi nohy. „Musíš vydržet!“ dodávám si sílu tohle přežít. Kýchnul jsem. Schválně. Žena se vzbudila. Opřela se o mě lokty a já tiše zavil, až se probraly i děti. Dala mi pusu a usnula vedle mne. Úlevně jsem ocenil následující hrůzostrašný zbytek noci pod dvoudekou.

Nyní již máme dostatek indicií, abychom mohli bez uzardění a usvědčení ze lži odpovědět na zásadní otázku, kterou z nich mám raději... Je to tak pade na pade. Tedy aspoň co se týká přikrytí, kuklení a pocit dokonalého protiatomového bunkru mám raději peřinu. Ale tebe, ženo moje, miluji!

Takže se tebou zase rád přikryji.

Na chvilku.

Malou.

Někdy.

Autor: René Melichar | čtvrtek 10.10.2019 9:00 | karma článku: 17.93 | přečteno: 384x

Další články blogera

René Melichar

Snídaně pro kočku aneb Vážená australská vládo!

„Musíme to vychodit,“ rozhodla moje milovaná žena večer, na jaře a znenadání. „Říká se rozchodit,“ opravil jsem ji jemně a dodal, že s tím mám bohaté zkušenosti,

7.6.2019 v 8:00 | Karma článku: 24.04 | Přečteno: 874 | Diskuse

René Melichar

Pane domácí, to zavíráte blbě! aneb asi vítr…

Onehdy jsem si tu postěžoval, že jsem se až ve svých nejlepších letech konečně naučil... mimochodem, slovo onehdy mi přijde zvláštně pěkné, a ještě pěknější jeho kámoš z obecné češtiny onehdá,

12.4.2019 v 9:00 | Karma článku: 23.02 | Přečteno: 543 | Diskuse

René Melichar

Vzal jsem ženu za ruku aneb nejsem já romantik?

Moje milovaná a v našem domě moje nejoblíbenější žena, která si, nešťastná, nevzala Pištu Hufnágla, alebrž mne, mi tvrdí, že nevím, co to je. Že nemám ani snahu to pochopit. Že je mi to cizí.

14.3.2019 v 9:00 | Karma článku: 25.05 | Přečteno: 585 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Tadeáš Firla

Je možné odejít z organizace Svědků Jehovových?

Článek je zaměřen pro úzký okruh čtenářů. Řeší otázku, zda je možné odejít ze sekty, konkrétně z organizace Svědků Jehovových? Někteří členové odcházejí, ale platí za to vysokou cenu.

20.10.2019 v 23:47 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Jana Klenorová

Svetr za pětikilo

Co je v životě to důležitý...? No přece pořádně se oháknout a být nóbl je důležitý. Hlavně nebýt fuj!

20.10.2019 v 20:00 | Karma článku: 9.59 | Přečteno: 238 | Diskuse

Michal Pohanka

Suveréni nebo suteréni? Aneb "Hej, chlape škaredej, nemáš na víno?"

Už ani ti bezdomovci nejsou, co bývali. Dneska nemají vůbec žádnou soudnost! Tuhle na mě jeden před obchoďákem zavolal: "Hej, chlape škaredej, nemáš na víno?" Přitom byl mnohem ošklivější a chudší než já. Strašná doba!

20.10.2019 v 15:04 | Karma článku: 28.45 | Přečteno: 866 | Diskuse

Petr Šimík

Kontrolované pití

Než se pustím do pokračování tématu mé alkoholové závislosti, vidím potřebu rozebrat další fenomén, kontrolované pití. Jde to? Nejde to? Proč se o tom veřejně nemluví? Proč jen slyšíme : Nesmím se napít!!! Už ani kapku!!!!

20.10.2019 v 13:50 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 411 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Když píší blogeři články ze života

tak mám pocit, že jsou na blogu úžasní lidé. I já se dotýkám sem tam politiky, neměla bych, nebaví mě to, protože se automaticky řadím mezi ty "chytrolíny," kteří všechno umí vysvětlit na blogu, kteří mají "pravdu," kteří soudí.

20.10.2019 v 9:03 | Karma článku: 16.92 | Přečteno: 630 | Diskuse
VIP
Počet článků 23 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3465

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 5 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE", které vznikly z mého blogu, který postupně najdete na

https://renemelichar.blog.sme.sk/

A jedna recenze mé knihy navrch :-)

http://www.iwikovaknihovna.cz/2018/02/25/blb-vylete-rene-melichar/

Najdete na iDNES.cz