Je docela malá, malinkatá. A v hlavě nemá vůbec nic, no, když nad tím tak přemýšlím a trochu si ji vybavím, ona vlastně nemá nikde nic. Chudák.
Malá nicotná potvora, která dokáže člověku, v našem případě mně, vyrobit těžkou hlavu a po nějaké sléze i parádní traumátko. Ano, přiznávám se, jsem z ní frustrován, jak se pěkně česky říká, leze mi, holka jedna mrňavá, krkem. I když o krku to, upřímně řečeno, vůbec není, a nevím, jak by jím mohla lézt, když vlastně nemá čím činit jakýkoli pohyb, natož durch horní cestou dýchací.
Ne, nemám ji rád. Jako vůbec ji nemám rád! Protivná mrcha, která není nic, a přesto mi dělá nehezky, tropí mi nevábnou nežádoucí potupu. Je kulatá. Kulatá nicka.
Je to něco jako černá díra. Ta ve vesmíru rovněž není sama o sobě vidět, jelikož veškeré dostupné světlo, díky kterému by se mohla opticky prozradit, sežere a ani kousek nenechá. Ta moje kulatinka, která neváží doslova nic, nežere kromě mých nervů ani to světlo. Je živá jenom díky mojí nenažranosti… Vždyť říkám, ohavný tvor!
A aby toho nebylo málo, má docela hodně kamarádek. Ty napravo smýšlející mi nevadí, ba naopak, ty jsem si oblíbil a těším se, že je jednou potkám, obloudím, sbalím a budeme spolu trávit spousty krásných chvil. Ženě to nějak vysvětlím, doufám. Nicka má ale daleko víc kámošek levičáckých, kterých se bojím, neboť si na mne neustále brousí zuby, cvakají jimi jako kostlivci v levném a blbém hororu. Vábí mne, naléhají, vyhrožují, jenže vůči policii a co hůř – i vůči mé ženě, natož vůči mně – jsou imunní. Jednou jsem si jich pokusil zbavit násilím, ale nedopadlo to dobře. Musel jsem se později hluboce omluvit a nahradit vyhoštěné jinými, stejně protivnými, stejně cvakajícími nenasytnými hlodavými zuby, které naštěstí nejsou vidět. No hnus, co vám budu vyprávět, ovšem jak jsem zjistil, někteří to znáte lépe než já…
Znám ji už dlouho, měl jsem s ní dost blízký, leč nechtěný vztah. Byla se mnou pár let a s láskou vzpomínám na ty úžasně šťastné chvíle, kdy jsem ji s ohromující chutí poslal za hranice všedních dnů. To bylo radosti! Takové moje druhé narozeniny to byly… Je po všem. Je zpět. A nevypadá, že by se chtěla dobrovolně odstěhovat. Je mi jasné, že se jí jen tak lehce a bezbolestně nezbavím. Ach jo.
Dostavila se ke mně bez pozvání. Snažil jsem se jí po dobrém naznačit, že není vítána ani malinko, ale jen mlčela a usalašila se mi u mě i přes pozdější mírné násilí na ní v sebeobraně spáchané. Ona si začala! Vážně! Přiznávám se. Probodl jsem ji, čůzu. Jenže ono jí to udělalo radost! Malá kulatá zákeřná bestie. Kdyby aspoň strašila jen za nějakým keřem, ale ona ne, prý je jí u mě moc dobře, prý se na mne těšila a: „Já ti říkala, že se vrátím! Nevěřil jsi mi…A teď mne tu máš! Jsem jen tvá…“
Můžu si za to sám, moc dobře a bolestně to vím! Ale když ona používá nečestné a nesportovní záludy, což je zdánlivě správný, ale logicky chybný úsudek sloužící k oklamání jiných, alespoň podle Jungmana. Záluda má mnoho společného s obludou, obě tato slova mají totiž v základu staročeské lúdit, které znamenalo klamat a mámit. Záludou tedy záludně klameme a obluda je původně klamný, šálivý zjev. Dnešní optikou a výkladem tohoto slova jsem obluda například já, jelikož ač si opět poctivě vychutnávám velikost menšího přežraného hrocha, při vydatném výdechu se tvářím jako člověk jen s mírnou nadváhou… Smutné je, že po chvíli poněkud modrám.
Celé se to přihodilo pomalu (finsky „hitaasti“), jako když se mořský koník (Hippocampus guttulatus, jehož rychlost v cílové rovince dosahuje i 1,5m za hodinu) vydá na výlet, nenápadně (007) a neúprosně (jako čas, smrt či průjem, kde jsou jmenovaní obvykle nelítostní, krutí a nelze je nijak ovlivnit či změnit). Neviditelná mi za nějakých devět měsíců se vší svou podlostí nakladla desítky a stovky vábivých zálud, kterým prostě nešlo odolat! O zákeřnosti a bezbřehé neempatii jejího asociálního jednání svědčí především fakt, že jsem jako chlap po oněch devíti měsících přibral jako žena před porodem. Ovšem žena porodí a pak zhubne, jelikož její značnou část spořádá ten malý nenasytný řvoucí tvor. Já nic neporodil, ani když jsem se snažil. Normálně jsem ztloustnul! To bylo určitě z nervového vypjetí z toho, že se ta potvora hodlá vrátit! Určitě! Navíc chlap ve středním věku prý již neumí tak dobře spalovat cukry a tuky, obzvlášť když je obludou línou a hned po té, co zhubnul patnáct kilo díky hrozbě exploze přetlakováním, přestal aspoň obden jezdit na kole a slovo sport už zase zná jen z televize… To bude z nervů… Já za to fakt nemůžu! Stoprocentně ne! Na internetu jsem se z chytrých až filosofických diskusí dověděl, že prý si příliš často hraji s jojem. To je také pěkná hloupost, poslední takovou hračku jsem měl jako malý kluk, dědeček mi ji tenkrát udělal ze špulky od nití, pokud si správně pamatuji.
Vrátila se, aniž bych ji zval, aniž bych chtěl! Láskyplně mne objala. „Nedělej to!“ varuji ji. Vysmála se mi. Pevně stiskla a už nepustila. Utáhla kolem mne smyčku. Mrcha kulatá, co sama o sobě neexistuje! Dírka na pásku. Ta dírka, která znamená minimálně deset kilo čistého tuku navíc a bez škvarků. Nemám ji rád. Probodl jsem ji, alebrž by mi jinak spadly kalhoty…
citace: Michal Novotný, Český rozhlas, Slovo dne, 2003
