Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice

7. 07. 2016 9:00:00
Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.

Pro mne je to třeba Paříž, kterou jsem prolezl už dvanáctkrát a pořád mám pocit, že nabažení nemám dost. Nutně se tam potřebuji zase projít! Na druhou stranu jsou místa, o kterých vím, že už je nikdy neuvidím, neboť určitě už to z nějakého důvodu nejde nebo je dokonce již spatřit nechci. A stejně je to, myslím, s lidmi.

Zhruba před devatenácti lety...

Už rok bydlím se svým dědečkem, který chroupe i polévku. Pracuji jednou nohou na fakultě a druhou jsem tehdy ještě zpravodajským kameramanem v televizi Nova. To ráno bylo velmi krušné. Ujel mi autobus, jelikož budík zklamal důvěru v něj vloženou, neboť se nechal svým majitelem praštit po hlavě, čímž přestal plnit svou jedinou rozumnou životní funkci. Když jsem konečně doběhl na dva kilometry vzdálené náměstí na zastávku, mohl jsem si v klidu vychutnat teplé slunečné ráno, protože tu nikde nebyla ani noha. Všechny totiž před chvílí nastoupily a odjely do Prahy. Vztekám se sám na sebe. Neměl jsem včera tak vehementně oslavovat Den památky ztracených ponožek, a neměl jsem do čtyř ráno dědovi vařit oběd na dnešní den.

Únava, stres, zbytkový alkohol. To je zase pěkný ráno!

Snažím se v jízdním řádu najít, jestli další autobus pojede za chvilku nebo jestli půjdu zase na stopa. „Pardon,“ řekla slečna, která se cpe mezi mne a malinkatá písmenka. „Nevíte, kdy jede další?“ zeptala se a hezky se usmála, až se mi podlomila kolena. Krásná dívka v oranžových kratičkých šatech se žlutými slunečnicemi. Blondýnka s úžasnýma nohama. „Jůůů, anděl!“ Prý také zaspala. Překonal jsem svůj vrozený a všudypřítomný stud a oslovil jí: „Půjdete se mnou stopovat?“ Šla. Stal se zázrak! A ještě hezky voní! To je tak hezký ráno!

Od té doby jsem každý den chodil na zastávku s mrazením po celém těle, jestli anděla zase uvidím, i když jsem dobře věděl, že nevstoupíš dvakrát... Za rok jsem své nadšení trochu ovládl a pochopil, že si jí budu možná muset napořád jen pamatovat... Moje žena mi snad tuto vzpomínku promine, vždyť to bylo dávno a my jsme spolu přece jen už osm let, z toho sedm zákonitě.

Kdesi v době pátrání po andělovi jsem dostal nabídku na asi pětidenní pracovní cestu. Tenkrát ještě do Jugoslávie. Přesněji do Kosova. Dobrodružství není nikdy dost, a tak jsem nasedl do letadla s tehdejším ministrem obrany a odletěl na inspekci vojenské posádky. No, do letadla... Takové malé vrtulové a ruské to bylo. Ale letělo to. Po dost dlouhé době, dávno po obědě a dávno po tom, co jsme měli přistát, se zjevila letuška a dovolila nám kouřit. „Něco není úplně dobře,“ říkám si a pozoruji, jak se letadlo zmítá a naklání tu na levou tu na pravou stranu. Když jsem mohl z okénka pouhým okem pozorovat mravence v trávě, neudělalo se mi hrdinně. „Pilot se snaží přistát,“ vysvětlila nám mírně zelená slečna ve vojenské uniformě. Když se mu to asi na potřetí podařilo, oddechli jsme si. Ono totiž letiště v Prištině nebylo úplně ve stavu běžného provozu. Řídící věž a ostatní důležitosti byly ve stanech, neboť letištěm nedávno prošla válka. Navíc byla mlha a všude kolem vysoké skály.

Naložili nás novináře, fotografy, kameramany a politiky do několika džípů a vezli pryč. Každé to terénní vojenské auto mělo na střeše vlastního vojáka, který přes kulomet pozoroval okolí. Pomalu mne přecházela touha po dobrodružství i veškerá sranda. Projížděli jsme úplně zničenými vesnicemi, kolem rozstřílených domů, kolem po zuby ozbrojených, u zbytků silnice postávajících lidí bez uniforem. Takhle úzko mi snad ještě nikdy nebylo. Jako majitel modré knížky (pro později narozené to bylo osvědčení, že jsem „trvale neschopen vojenské služby“) jsem si naštěstí úplně neuvědomoval, kam jsem se to vlastně dostal. Stále jsem si opakoval, že přeci jedeme s delegací, tak se nám nemůže nic stát, to by přece nikdo nedopustil. V táboře, nebo jak se tomu říká, jsme točili s vojáky o tom, jak se tam mají, jestli se bojí a co oni to tam vlastně dělají. Pro mě to byli chlapi s velkým CH, frajeři, se kterými bych se nikdy neodvážil se rovnat. Uklidnil jsem se, tady jsem v dobrých rukou, s nimi se nebojím. Jenže pro televizní zprávy byly rozhovory málo. „Vždyť to vypadá, že tu jen sedíte a nic neděláte, taková táborová dovolená,“ zahlásil tenkrát pan redaktor. A ten pitomec s kamerou jsem dodal, že něco akčnějšího by bodlo. Lidská blbost je neomezená. Ve své velikosti a vynalézavosti. „Fakt to chcete?“ „No jasně!“

Oblékli nás dva do neprůstřelných vest, dali na hlavy helmy, navlékli nám maskáče a připoutali do amerického vrtulníku, jaké jsem do dneška znal jen z akčních filmů. Kolegové novináři k mému překvapení vůbec nevypadali, že nám závidí. Měl jsem radost jako malé dítě, vždyť poprvé poletím něčím takovým! A ještě natočím super obrázky a budu určitě pochválen! Let byl úžasný, daleko klidnější než letadlem. Jen ten kravál byl šílený a otevřenými posuvnými dveřmi děsně foukalo. Záběry na krajinu přes vojáka v kulometném hnízdu byly dokonalé. Byl jsem nadšený. Ovšem jen do doby, než jsem v krajině opět uviděl vypálené vesničky, rozstřílené rodinné domy, a co bylo nejmrazivější, nikde nikdo. Jediného živého člověka jsme během dvacetiminutového letu nezahlédli. Kam šli?

Jakmile jsme přistáli a opustili vrtulník, který se okamžitě vznesl a odletěl pryč, zeptal jsem se velitele, nebo jak se jim říká, proč na nás ten stroj nepočká. „Rozstříleli by ho,“ odpověděl bez emoce a přikázal nám na kolena. Po čtyřech se plazíme asi dvě stě metrů. Česká posádka tu hlídá jednu rodinu, která žije uprostřed těch druhých. Jedni jsou kosovští Albánci a ti druzí ne. Nebo naopak, ono je to vlastně jedno. Nebyl jsem schopný udělat netřesoucí se záběr, jak jsem se bál. Možná poprvé v životě začínám trochu tušit, co je to strach. Ta rodina tam žila jako by se kolem nic nedělo. Měli slepice, kozu, upekli nám koláč, uvařili kafe a moc rádi si s námi popovídali. Mě tuhlo úplně všechno, klepal jsem se jako ratlík, oni žili svůj „normální“ život, když jsme z velké dálky slyšeli střelbu... Budu si muset vyměnit spodní prádlo.

Druhý den jsme se všichni přesunuli do jiného tábora, přejezd trval asi dvě hodiny. Natočili jsme zcela soběstačnou základnu, která měla vlastní studnu, agregáty, vysoký plot, buňky na bydlení. V jedné takové nás na noc ubytovali. Večeře byla vynikající, postel pohodlná. „Nemají se tu špatně, říkám si těsně před tím, než jsem usnul. Otevřel jsem oči. Je tma. Strašně špatně se mi dýchá. Nemohu se pohnout. Že by infarkt? Vždyť jsem ještě mladý... A ta postel tedy rozhodně není tak pohodlná, jak se mi zdála večer. Když jsem se trochu rozkoukal, pochopil jsem. Ležím na zemi, na mě voják v plné polní, drží mi ústa. „Asi už tu jsou moc dlouho,“ říkám si a snažím se mu naznačit, že má tak trochu smůlu, neboť jsem na holky. Šeptal něco o nějakém kódu. Je normální? Já žádný neznám! Prý červený nebo co. Kývám hlavou, že chápu, ale nic takového nevlastním. Ani červený a ani jinou barvou napsaný. Pak jsem zaslechl několik výstřelů. Aha! Budu si opět muset vyměnit trenýrky... Když jsem dorazil domů, bylo mi naprosto jasné, že tam se vrátit nechci. Že na něco takového prostě nemám.

O několik let později.

Cesta s jiným ministrem. S jiným redaktorem. Do Kosova. Na tutéž základnu. Místní boje ještě nejsou úplně u konce, ale jsou hodně daleko od nás, navíc mám s sebou dostatek spodního prádla, takže se už tolik nebojím. V zimě a sněhu jsme natočili, co jsme potřebovali, a na letišti v Prištině čekáme na odlet vládního letadla do Kuvajtu, kam pokračuje naše cesta. Při pojíždění na plochu se někde stala chyba, letadlo zapadlo kolečkem do bláta a opřelo se o křídlo. Natočili jsme pár obrázků, a protože budeme čekat na přílet jiného letadla z Prahy, máme dost času je poslat do televize. Taxíkem jsme se nechali odvézt do místní dočasné pobočky CNN, kde měli satelitní spojení a tedy i možnost dostat náš materiál do Prahy. „Za pět minut,“ řekli nám, a že jim máme dát kazetu z kamery. Vlhko, zima, pak teplo. Nic, co by elektronickému přístroji udělalo dobře. Kazeta nejde vyndat, kamera nejde ani zapnout. Tři minuty. „Trasa“ pro náš přenos obrázků je zaplacená horentní sumou... „To bude průser!“ Nechci si ani představit překvapení v naší televizi, až na obrazovce uvidí jen černou. To bude má nejdražší černá barva v životě. Jak by řekl klasik: „Nebyl čas, ptát se kdo je kdo...“, beru šroubovák a za použití mírného násilí rvu kazetu z kamery. Uff, povedlo se. Tak nevím, jestli mi někdo chtěl naznačit, že země bývalé Jugoslávie nejsou pro mne a že bych se sem fakt vracet neměl...

Kuvajt. Hotel. Noc. Ráno pojedeme do Campu Doha, obrovskou základnu pro asi třicet tisíc vojáků. Není možné tam nic nenatočit, to bych se už nikdy nemusel vracet. Nejdražší z tohoto výletu nebyla „černá“, ale telefonát. Mé obě levé ruce, nářadí, které se dalo půjčit v hotelu, kamera za necelý třičtvrtěmilion – smrtící kombinace. Služební telefon mám na hlasitý poslech, abych pána z firmy, která vyrobila tu kameru, dobře slyšel. Tři hodiny společně rozebíráme tu ohavně složitou věc na prvočinitele a zpátky, neboť po mém zásahu v Kosovu se ocitla v kómatu. Myslím, že zoufalý pán dodnes s hrůzou vzpomíná na nešikovného blba, který ho dokázal dovést k záchvatům hysterie a šílenství. Nebudu se zde pouštět do technických podrobností, jelikož jim stejně nerozumím. Pamatuji si poměrně dobře, že když jsem kameru opět sešrouboval do původního stavu (to, že mi několik malinkých kousků zbylo, jsem pánovi raději neříkal), neožila. „Jsou tam taková maličkatá dvířka, v nich je hodinová baterie, zkuste ji otřít,“ prosí mne značně unavený pán. Kamera žije! Hurá! Ulevilo se mi i přes nepublikovatelnou výtku přítele na telefonu, že TOHLE mi říkal hned na začátku. Asi jsem to přeslechl...

Camp Doha i cvičení české chemické jednotky se mi tak podařilo pěkně natočit. O pár dní později byl bombardován. Další místo, kam se asi už nevrátím...

Někdy v této době jsem konečně znovu potkal svého anděla! Poznal jsem ho hned i bez těch oranžových šatů. Byla pořád krásná a nechala se pozvat na kávu. Pomohl jsem jí s kočárkem do cukrárny a bezvadně jsme si poklábosili. Dokonce i číslo na mobil jsem z ní vymámil. Zhruba jednou za rok jsme se sešli u dortíku, když nám ve svých životech bylo i nebylo nejlíp, když jsme potřebovali vylít své kyblíky smutků, ale i radostí. Moje žena mi snad tuhle vzpomínku odpustí...

Do bývalé Jugoslávie jsem se ale vrátil. Se svou ženou a dětmi. Na dovolenou k moři. Naposledy loni, do apartmánu, kde jsme celý den uklízeli, abychom tu kvůli dětem dokázali zůstat. A kde jsem potkal paní Jelenu, která bydlela pod silnicí a skoro každý večer mi asi pěti anglickými slůvky, tancem a mohutnými gesty vyprávěla i o zdejší válce, o tom, že má dodnes zaminovaný svůj rodný dům, jak její syn padl do zajetí, jak ho z něj vykupovala, jak se dodnes někteří sousedé k smrti nenávidí...

Lidé se prý rádi vracejí na místa, kde už někdy byli. Jeden můj kamarád mi povídal, že do jednoho hotelu jezdí s dětmi už osm let. Ve stejnou dobu, do stejného pokoje. Zvláštní. Já nikdy nebyl tak konzervativní. Mě vždycky bavila změna. Letos hledám na internetu letní dovolenou, vzhledem k drobným zdravotním neduhům dětí bychom měli jet k moři. Jako první na mne vyskočila nabídka krásného apartmánu, který je jen padesát metrů od moře. No to je super! Ale to už jsem někde viděl... No ovšem, Jelena! Tak nic. Hledám dál, projíždím všechny možné stránky s nabídkami, ale cosi mne stále táhne zpátky. Neblbni, říkám si, tam ne! Tam budeme deratizovat, tam odtud jsi chtěl po pár minutách jet domů! Probral jsem nalezené možnosti ubytování se svou milovanou ženou. Drobnými úskoky a mírným nátlakem se mi podařilo jí, velmi konzervativní ženu, přesvědčit, že loňský zážitek byl – na rozdíl od názoru našich dětí – dost šílený. Sice to bylo opravdu jen kousek do moře, společné snídaně a večeře na zahradě byly úžasné, Jelena byla bezva babička, ale... Ale právě proto jsem kliknul na obdélníček „objednat“. Musel jsem si přiznat, že přes všechny útrapy, které vlastně trvaly jen jedno odpoledne, se tam chci vrátit. Na místo, kde nám bylo dobře.

Ze všeho nejraději se ale vracím každý den domů ke své ženě. Když se blížím, mám pokaždé zvláštní mrazení. Vím, že mne čeká hned mezi dveřmi „můžeřízek“, pokárání za cokoli – za nevhodný výběr oblečení, za to, že jsem zase zapomněl něco koupit či zařídit, vím, že mne čeká každodenní převýchova v lepšího člověka podle představ mé zákonité, vím, že mne bude ovládat, jako ovládá krk hlavu. Jedna dáma mi kdesi v diskusi napsala, že jsem obyčejný typický podpantoflák. Asi ano. Ale jsem jím, upřímně řečeno, rád, neboť svou ženu miluji a vážím si jí. A nejen proto, že má doma kdesi dole ve skříni schované ty oranžové šaty se žlutými slunečnicemi...

Autor: René Melichar | čtvrtek 7.7.2016 9:00 | karma článku: 30.21 | přečteno: 598x

Další články blogera

René Melichar

Nahý u okna aneb jak mne to svědilo

Jsou dvě ráno a já nemám, čím bych to namazal... Navíc je mi hrozná zima... V tomto podzimním nočním nečase, kdy venku báječně mrholí, fouká ledový vítr, je tma a vůbec celkově nevlídno,

26.10.2017 v 8:59 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 771 | Diskuse

René Melichar

Postel ve sprše aneb nesplněné očekávání je prevít

Kdesi jsem se dočetl, že nesplněná očekávání vedou ke zklamání a mnohdy až k depresím. Ženy od svých mužů obvykle očekávají, že se časem změní k lepšímu, tedy přesněji řečeno k ženami vysněnému obrazu jakéhosi idolu.

28.9.2017 v 9:00 | Karma článku: 23.10 | Přečteno: 462 | Diskuse

René Melichar

Souboj s mopem aneb chlap proti chlapovi

Tak hezký večer to mohl být! Padající hvězdy, vlahá teplá letní noc, romantika jak noha, jak se říká, i když nevím, co je na celý den obuté noze romantického...

31.8.2017 v 9:30 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 1205 | Diskuse

René Melichar

Soubouří aneb taková tu nebyla víc jak 60 let!

Po několika pokusech se mi ho konečně podařilo zavřít, přesněji řečeno po sedmi, bylo to totiž jako chtít uvěznit právě kynoucí chlebové těsto do klícky na kanárka,

17.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 24.03 | Přečteno: 634 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Karel Trčálek

Polootevřený dopis p. Ing. T. Vyoralovi, odesilateli otevřeného dopisu p. Bekovi

Nějak se nám tady s těmi otevřenými dopisy roztrhl Santa Klausův pytel. Pokoušející svůj osud víc než je zdrávo, napsal jsem taky jeden, když je dnes tak pěkně a svěže na procházce kol bezejmenné říčky

20.11.2017 v 11:59 | Karma článku: 4.33 | Přečteno: 78 | Diskuse

Libuse Palkova

Erotematika

Pokud nějaká pedagožka připustí, že preferuje erotematiku, nemusíte se hned obávat, že mravní výchova vašich dětí je ohrožena. Nemá to s erotikou nic společného, je to sice z řečtiny ale znamená to tázat se, klást otázky.

20.11.2017 v 11:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 111 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Vůně muže

Je na čase, přátelé, věnovat se vůni mužů. Dokonce se točí filmy o tom, jak voníme my holky, ale kluci jako by nevoněli nebo co. Naštěstí jsem tady já a napravím, co ostatní zanedbali. Sepíšu pojednání o vůni muže.

20.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 18.26 | Přečteno: 618 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident umírá

Prezident umírá. Tiše a nenápadně, aby nás nevystrašil, vždyť je milujícím otcem našeho statečného národa. My to ale tušíme. Tušíme a proto slibujeme, že jej neopustíme ani v hodině jeho smrti

20.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 10.16 | Přečteno: 633 | Diskuse

Václav Toman

Revoluční metoda na prokrastinaci ve 2 krocích

Doba čtení: 4 minut V dnešním článku vám přináším revoluční metodu, jak NAVŽDY zvládnout prokrastinaci - tedy chronické odkládání věcí na později - a to jen ve dvou krocích. Tak se držte, je to tady:

20.11.2017 v 8:07 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 277 | Diskuse
VIP
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3615

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 4 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" a "BLB NA VÝLETĚ", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.