Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Einstein byl žena!

30. 07. 2015 9:00:00
Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...

Tatínek mne odmalička učil, že dochvilnost je výsadou králů. Pro šťoury a znalce to v originále zní asi takto: „L’exactitude est la politesse des rois“ a před mým tatínkem to prý kdysi dávno řekl Ludvík XVIII. Dle interpretace mého milovaného rodiče je přece slušné dostavit se například k bitvě s vojskem včas, jinak by opozdilec mohl být považován na špatně vychovaného člověka neznalého etikety, za sraba a dokonce by v krajním případě mohl bitvu kontumačně prohrát. Ten, co přijde dřív, bude nejen za slušňáka, ale má reálnou šanci získat nějakou tu výhodu – může se utábořit na vyšším kopci, mít tak přehled a díky získanému času navíc i odpočinuté vojáky. Opozdilec pak s funěním a jazykem na vestě musí rovnou do boje...

Možná je to tím, že jsem nedonošený, chcete-li předčasně narozený, ale chodit pozdě mne mučivě děsí. A tak se díky tomu a díky výchově svého otce snažím, co mi síly stačí, chodit všude včas, lépe řečeno dříve než včas. Předčasně. U lékaře v ordinaci bývám dřív než lékař, na zastávkách hromadných přeprav se díky náskoku stihnu naučit jízdní řád i pozpátku, na pracovních schůzkách bývám přepracován ještě před jejich začátkem. Ostatně i v posteli bývám dřív než moje žena. Přítomen. Aby nedošlo k omylu. A tamto taky. Mnohem dřív... Ale to sem teď nepatří. Na plac, tedy na natáčení, chodím s minimálně hodinovým předstihem, pokud nedej bože jedu vlakem, pak raději o jeden až dva dříve než je třeba a zdrávo. Podle řečeného bych tím měl získat nějakou tu výhodu. Ano. Získávám. Pověst blba, co si neumí uspořádat čas a co si tím vlastně krátí honorář, neboť mi tu hodinu navíc přeci nikdo nezaplatí. Jenomže zvyk je železná košile, a tu mou zatím zub času ani rez neohlodaly. Bohužel.

Moje milovaná žena je naprostý opak. Její pojetí času je, jak bych to jen řekl... Co se týká času a například logistického uspořádání jejího odchodu kamkoli, nic jí není svaté a zcela se to vymyká mému chápání. Má žena je nepředčasná a její nedochvilnost je naprostá, bezvýjimečná, bezbřehá. Minuta sem, minuta tam. Co minuta! Půl až třičtvrtěhodinka! Až mi běhá mráz po zádech. Tak třeba dnes ráno. Mám omylem volno, a tak povezu svou nejvyšší vedoucí autem do práce. Má tam být přesně v 8:30, je to od nás asi dva kilometry, takže úkol nijak složitý, ba jednoduchý, aspoň na první pohled. Vstáváme včas. Oba. Hned ráno důrazně obšťastňuji svou ženu jasnou představou, jak se celá akce odehraje. Vyrazíme z bytu v 8:20, čímž díky přesunu do vozu a svižné cestě do práce bude na místě zhruba v 8:27:45, což skýtá ještě pro mou milovanou neznámý luxus více než dvou rezervních minut. Přesně v osm ráno jsem hotov. Umyl jsem pána, co se na mne kouká ze zrcadla, vykonal jsem všechny dostupné potřeby, nasnídal se a dokonce se bez větších nehod i slušně oblékl. Moje žena je i po patnácti minutách od zvonění budíku v noční košili. „Jen bych chtěl podotknout, že vyrážíme v osm dvacet. Nejpozději!“ oznamuji své neoblečené ženě a dávám jasně postřehnutelný důraz na slovo nejpozději. Začínám z ní být mírně nervózní. „Klid, to se stihne,“ odpověděla mi má klidná. Cítím, že se mi zuby samovolně třou o sebe, čímž způsobují docela hlasité skřípání. Stojím uprostřed bytu a sleduji pro mne žádným smyslem neuchopitelné dění. Je to jasné, jsou z jiné planety!

V 8:10 dopíjím svou druhou kávu, neboť mi bylo již několikrát naznačeno, že prudím. A že se to stihne. „Uááááá!!!“ křičí mé dochvilné já, ale já osobně už raději hrdinně mlčím. Již nekomentuji nevhodnými posunky ani narážkami, že fénování vlasů jí trvá zbytečně dlouho, že se rybička dcery může nakrmit až odpoledne, když teď spěcháme, protože jsme utratili drahocenný čas bůhví čím, že teď není vhodné umývat toaletu, že ta o tři milimetry posunutá květina by to vydržela na svém nesprávném místě třeba i týden. Já to prostě nechápu. „Je osm patnáct,“ hlásí mnou zapnuté rádio, které jsem dostatečně zesílil, aby ho má drahá žena dobře slyšela. Reakce nula. „Je osm patnáct!“ hlásím já o něco hlasitěji než rozhlas. „No a?“ nakladla naprosto nevhodný a nepochopitelný řečnický dotaz moje žena na má bedra. „Máš zpoždění!“ slyším, že křičím. Opět mimozemská odpověď: „Já?“ Začínám mít tik v oku. Škube mi tvář. Pomóóóc!

8:17 má žena má na sobě noční košili. Já stojím obutý mezi dveřmi. Pomalu ale jistě sním o tom, jaké to bude, až mne za nějakých dvacet let pustí z vězení. Když to uhraju na afekt, možná i dřív...

8:18 zvoním na náš zvonek, abych tak jemně naznačil, že se kvapem blíží čas opuštění bytu. „Nezvoní někdo?“ ptá se mne moje nejmilovanější přes dnes ráno podruhé foukající fén. Když vyhodím pojistky, nikam to nepovede, šla by je hledat, aby se dofoukala. Budu muset koupit mnohem výkonnější fén. Ano, já vím, že to nemůžu pochopit. Ale já nemůžu za to, že jsem mrzák – plešoun.

8:20 „Odjezd!“ řvu zbytečně do našeho bytu. Bylo mi odtamtud klidným hlasem sděleno, že svou ženu zbytečně a přehnaně stresuji a že se to stihne. Vzteky kradu sousedce jablko, které má v bedýnce u dveří, a chroupu. Mnoho to neuklidňuje. Morkem kostí mi bolestně pulsuje každá sekunda našeho právě nabývaného zpoždění. „Co tam, sakra, pořád tak dlouho dělá!?“ ptám se sám sebe, přičemž odpověď raději znát nechci.

8:21 „Mám si vzít raději to modré nebo to růžové tričko?“ vyrazila mi dech má žena. Spolkl jsem ohryzek i stručnou slohovou práci na téma „Ty ještě nejsi oblečená?!“ Mám pocit, že omdlím. Snažím se zhluboka dýchat a neublížit nikomu v okruhu několika kilometrů. „Modrý,“ sípu zlomeným hlasem. Vše je ztraceno. Potupné zpoždění... Tyto situace mne dokonce dohnaly k tomu, že jsem se bravurně naučil přepisovat začátky představení na vstupenkách do divadel a kin. Já vím, že se to nesmí, ale za tohle mne musí každý soudce nejen osvobodit, ale pochválit!

8:22 Nééééé! Já už z toho i špatně vidím! Má žena se na mne usmívá v růžovém tričku: „A není tohle hezčí než to modré?“ Co jí mám říct? Co jí mám udělat? Za co?! Za co mne kdo trestá?! „Ano, máš zase pravdu, jak ty to děláš?“ snažím jakýmkoli způsobem urychlit její počínání. „No, nevím...“ zkouší opět navršit naše odporné zpoždění má nejdražší. „Víš co?!“ ztrácím nervy i poslední zbytky trpělivosti, „vezmi si obě! A jednou za hodinu si je v práci vyměň!“ Hlas mi přeskakuje jako v pubertě. Má žena se na mne divně dívá. Jsem vysílen. „Ale už konečně pojď, prosím!“ žadoním o soucit. Odešla. Se obléknout. Asi. Z bytu se najednou ozval dotaz, který by mohl způsobit rozvod nebo vážné zranění: „Prosím tě, kam pořád spěcháš?“ Dnes způsobil jen mou několikátou fibrilaci.

8:24 Moje žena v šedivém triku se nejde obouvat. Kam jde!?!? Do kuchyně. Sbírat drobečky ze stolu, které tam přistály během snídaně. Pozbývám poslední naději na jen mírně opožděný příchod. Proč? Proč?! PROČ!?!? Sebrala všechny tři mikropididrobečky a volnou chůzí se přesouvá ke koši. Dobrý. Už jde. Uff! No konečně! Omyl...

8:25 Myje odpadkový koš. Prý na něm spatřila skvrnu, kterou já bych neviděl, ani kdyby na mne mávala červeným praporkem. „Nemůže to počkat do odpoledne?!“ křičím z posledních sil. „Nemohlo, mě by to vadilo celý den v práci,“ vysvětlila mi nevysvětlitelně moje nedochvilná. „Nechci se vracet domů a vědět, že je tu špína...“ Došla mi slova. Jen s otevřenou pusou zírám. Slyším své hodinky, jak nekompromisně tikají.

8:27 Zatímco se obouvá, stíhá ještě přerovnat botník a rozvázat zapeklitý uzel, který se nám včera se synkem podařilo spáchat na jeho botách. Je tohle vůbec možný?! „Už je půl...“ šeptám a skoro pláču.

8:28 Konečně vyrážíme. Třesou se mi ruce vzteky. Jedu jako šílený. „Ježiš, kam tak pospícháš?“ vznesla sebevražedný dotaz moje stále ještě manželka, která si nejspíš neuvědomuje, že všeho do času...

8:30:47 Jsme na místě... Pro mne neodpustitelné zpoždění, děs a hrůza. Pro mou ženu extrémně včasný příchod do práce. A to jen díky mému nesnesitelnému popohánění a prudění, ale za to poděkování neočekávám. „No vidíš,“ pravila, „jsem ti říkala, že se to stihne...“ Je v klidu, usměvavá a sexy. Já jsem ovšem za to ráno o několik let starší... Na rozloučenou mi dala pusu.

Ona sexy, já starší. Já stál mezi dveřmi, téměř se nehýbal, nepočítám-li přehřáté mozkové buňky, heavymetalové sólo na bicí mého srdce a tik v oku. Ona po bytě jezdí jak motorová myš, stíhá tisíc a jednu zbytečnost, a stejně nakonec zas tak pozdě nepřijde. (Teda že tohle někdy řeknu?!) Něco jako „paradox dvojčat“, ne? To na místě stárne rychleji než to, co se pohybuje. Kdybych se někdy o stejné jitro, jaké zvládá moje žena, pokusil já, nedorazil bych do práce ani pozítří. Čas je pro každého z nás jiný, očividně je relativní. Má žena si čas ohýbá podle svého, tím pádem vlastně i časoprostor, tedy i vzdálenosti... Jediné, co se jeví býti konstantní, je rychlost světla a mé ženy. A je to! Tolik fyziků se snaží potvrdit či vyvrátit Teorii relativity a já jí mám doma! Je jasné, že ji nemohl vymyslet (a co víc! I praktikovat!) chlap. Einstein musel být žena! A dokonce možná ta moje...

Autor: René Melichar | čtvrtek 30.7.2015 9:00 | karma článku: 25.55 | přečteno: 887x

Další články blogera

René Melichar

Nahý u okna aneb jak mne to svědilo

Jsou dvě ráno a já nemám, čím bych to namazal... Navíc je mi hrozná zima... V tomto podzimním nočním nečase, kdy venku báječně mrholí, fouká ledový vítr, je tma a vůbec celkově nevlídno,

26.10.2017 v 8:59 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 771 | Diskuse

René Melichar

Postel ve sprše aneb nesplněné očekávání je prevít

Kdesi jsem se dočetl, že nesplněná očekávání vedou ke zklamání a mnohdy až k depresím. Ženy od svých mužů obvykle očekávají, že se časem změní k lepšímu, tedy přesněji řečeno k ženami vysněnému obrazu jakéhosi idolu.

28.9.2017 v 9:00 | Karma článku: 23.10 | Přečteno: 462 | Diskuse

René Melichar

Souboj s mopem aneb chlap proti chlapovi

Tak hezký večer to mohl být! Padající hvězdy, vlahá teplá letní noc, romantika jak noha, jak se říká, i když nevím, co je na celý den obuté noze romantického...

31.8.2017 v 9:30 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 1205 | Diskuse

René Melichar

Soubouří aneb taková tu nebyla víc jak 60 let!

Po několika pokusech se mi ho konečně podařilo zavřít, přesněji řečeno po sedmi, bylo to totiž jako chtít uvěznit právě kynoucí chlebové těsto do klícky na kanárka,

17.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 24.03 | Přečteno: 634 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Karel Trčálek

Polootevřený dopis p. Ing. T. Vyoralovi, odesilateli otevřeného dopisu p. Bekovi

Nějak se nám tady s těmi otevřenými dopisy roztrhl Santa Klausův pytel. Pokoušející svůj osud víc než je zdrávo, napsal jsem taky jeden, když je dnes tak pěkně a svěže na procházce kol bezejmenné říčky

20.11.2017 v 11:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 78 | Diskuse

Libuse Palkova

Erotematika

Pokud nějaká pedagožka připustí, že preferuje erotematiku, nemusíte se hned obávat, že mravní výchova vašich dětí je ohrožena. Nemá to s erotikou nic společného, je to sice z řečtiny ale znamená to tázat se, klást otázky.

20.11.2017 v 11:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 111 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Vůně muže

Je na čase, přátelé, věnovat se vůni mužů. Dokonce se točí filmy o tom, jak voníme my holky, ale kluci jako by nevoněli nebo co. Naštěstí jsem tady já a napravím, co ostatní zanedbali. Sepíšu pojednání o vůni muže.

20.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 18.26 | Přečteno: 618 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident umírá

Prezident umírá. Tiše a nenápadně, aby nás nevystrašil, vždyť je milujícím otcem našeho statečného národa. My to ale tušíme. Tušíme a proto slibujeme, že jej neopustíme ani v hodině jeho smrti

20.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 10.16 | Přečteno: 633 | Diskuse

Václav Toman

Revoluční metoda na prokrastinaci ve 2 krocích

Doba čtení: 4 minut V dnešním článku vám přináším revoluční metodu, jak NAVŽDY zvládnout prokrastinaci - tedy chronické odkládání věcí na později - a to jen ve dvou krocích. Tak se držte, je to tady:

20.11.2017 v 8:07 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 277 | Diskuse
VIP
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3615

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 4 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" a "BLB NA VÝLETĚ", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.