René Melichar VIP
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/
- Počet článků 29
- Celková karma 13,44
- Průměrná čtenost 13672x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
Oblíbené stránky
René Melichar
Můžeřízek aneb když žena muže kárá
„Nejsem vítací typ!“ oznámila mi má drahá žena, když jsem po ní na počátku manželství po příchodu do tepla domova vyžadoval drobné uvítací ceremoniály jako polibek, poklonu, masáž nohou, oslavnou báseň a docela malý domácí ohňostroj. Nikdy jsem se žádaného nedočkal i přes několikeré pobídnutí k nápravě, i přes důtku s výstrahou a drobné vyhrožování. Po několikaletém soužití se mi ale mé přání začalo tak nějak plnit. Jsem doma vítán! Nikoli polibkem ani masáží a dokonce ani ohňostrojem. Má žena šla do sebe a vítá svého milovaného manžela můžeřízkem. Vždy, když přijdu domů, obzvlášť když se z nějakého nejasného důvodu na návštěvu svého bydliště těším, dostanu můžeřízek. Většinou hned mezi dveřmi, abych netápal a byl si jistý, že jsem doma, méně často se s oním má milovaná zjeví až po chvilce, většinou ale do čtyř až sedmi minut po mém otevření dveří našeho společného bytu. Dle mého soukromého a navýsost amatérského výzkumu je tak doma vítána většina mužského pokolení. Můžeřízek. Nabízím hned několik možných objasnění pojmu podle toho, jak to který pán tvorstva doma má. Může to být smažený tenký plátek z muže, řezání muže, nebo konkrétně v mém případě je to zkrácená verze věty: „Můžeš mi říct?!“
René Melichar
Ježíšek je bordelář aneb masakr stromku motorovou pilou
Konečně skončily veškeré dostupné svátky loňského roku a člověk se může tak nějak svobodněji a klidněji nadechnout. U nás to všechno skončilo na Tři krále, kdy obvykle likvidujeme vánoční výzdobu včetně stromečku, který k nám s ohledem na téměř čtyřletého synka nosí Ježíšek. Dvanáctiletá dcera nám zatím tvrdí, že na onoho nosiče dárků, který je vlastně někdo jako Colombova žena, věří. Ale stromeček už touží zdobit s námi. Nejsme si jistí, jestli kouzlu opravdu podléhá, dokonce ji podezíráme, že nás podezírá, ale proč jí a vlastně i nám to magické kazit... Pěkně zpitomnělí reklamou a v říjnu začínající vánoční výzdobou ve všech obchodních centrech terorizujeme víc jak dva měsíce své děti, aby byly hodné, aby nás konečně poslouchaly, aby se začaly dobře učit a kdoví co ještě, jen proto, aby jim Ježíšek nadělil alespoň malou část z toho, co si ti neskromní nenažraní roztahovační malí lidé napsali do poštou nedoručovaného dopisu pro jmenovaného.
René Melichar
K čemu ženy mají muže?
„Každý správný muž má u sebe nůž,“ říkal mi kdysi můj táta, když to začínalo vypadat, že se blíží teoretická šance, že by jeho syna mohlo postihnout blízké setkání s kolem procházejícím rozumem. Tenkrát jsem neměl sebemenší tušení, jak moc důležitou informaci do mého budoucího života mi vlastně poskytuje. Dnes už to pomalu začínám chápat. „K čemu ti jsem?“ ptám se pozdě večer své rozkošné, právě žehlící ženy. Nevím, jakou odpověď jsem čekal. Stačil pohled. Jen si nejsem jistý, zdali byl soustrastný nebo povzbudivý. Jsem chlap, co nemá dům ani zahradu a ani zaměstnání takového druhu, že bych denně fáral do dolů. V poslední době pracuji sedm dní v týdnu, často víc jak dvanáct hodin denně, ale že by to ve mně vyrábělo pocit neodolatelného mužství, tak to se říct nedá.
René Melichar
Dobrý člověk ještě žije
„Jednou za čas je docela dobré se umýt...“ naznačuji své motorce ve chvíli, kdy na ni usedám a hodlám nás oba dopravit do mycího centra, kde budeme omyti k úplnému očištění. Vezmu ji wapkou, nebo chcete-li vysokotlakým čističem, aby se zase blýskala ve slunečním svitu alespoň takovým způsobem, jako má pěstěná, dobře udržovaná, nezvrásněná a nyní i opálená pleš. Vzhledem k mé pokulhávající manuální zručnosti budeme drsnými proudy vody brzy omyti oba, což ale nebude tak úplně na škodu, neboť jsem právě zametl garáž, pročež vypadám malinko jako horník, kterého ruka zachránce právě vyprostila ze závalu.
René Melichar
Máme doma všiváka
„Tady je! Vlevo! Zab ji! Zdrhá ti! Vedle... Sejmi jí! Teď se ti schovala v houští... Máš ji? Tady dole! Zabij ji už konečně!“ huláká na mne má milovaná žena. Ne, nehrajeme počítačovou hru. Vraždíme. Jsme takoví normální zabijáci... Snažíme se vyvraždit celé pokolení. „Mám ji!“ radostně vraždím malého nevinného tvorečka. Dcera ani nehlesne, jen poctivě drží hlavu vzpřímeně. Drtím to mezi prsty a nedávám tomu sebemenší šanci k přežití. Dcera je smutná. Vždy tak nějak posmutní, když vidí smrt tak blízko sebe... Ale může si za to vlastně sama. Neměla to sem nosit. „Já chápu, že jsi chtěla domácí zvířátko, ale pochop, tohle je prostě moc!“ vysvětluji dceři situaci. Když ty potvory žena uviděla, vyděsila se a přizvala mne k vraždění nepozvaných malých hostů. Jsou malé, rychlé, jsou špatně vidět. Vši.
René Melichar
Tati, nejdeš mi otevřít !
Bude to už něco přes rok, jestli si na náš společný výlet dobře vzpomínám. Bylo teplo, na obloze nebyl jediný mrak. "Chtěl bych do svého rodného města," znělo tvoje přání. Není, co bych ti nesplnil. Tak jsme přes půl republiky vyrazili. Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale moc si toho ten den nenamluvil. Štvalo mě to, protože já měl povídací náladu. Ani slovo z tebe tenkrát nevypadlo ! Zato já mlel pantem celou cestu, dokonce jsem se smál vlastním vtipům. Ty nic. Takovou dálku a takovou dobu jsme jeli a já žvanil jak o život.
René Melichar
Moje jízda vlakem aneb děkoval bohu, že jízdu přežil…
Ten výlet za prací do Ostravy se opravdu zpočátku jevil jako bezva nápad. Dostali jsme ještě se dvěma kolegy slušnou nabídku a dokonce že nám zaplatí cestu vlakem tam i zpět. Ráno mne kolegové dotáhli téměř násilím na nádraží v Praze Holešovicích. Doslova mě pronesli skrz panoptikum zvláštních figurek sestávající se z bezdomovců, feťáků, ranních opilců a lidí spěchajících do práce (tímto je neházím všechny do jednoho pytle, prosím, i když se tváří všichni podobně...). Nemám totiž vlaky rád.
René Melichar
Život s úkliďákem
Nejsem nepřítel úklidu, ale kdyby tento měl na Facebooku profil, do přátel bych si ho rozhodně nedal. Ne tak moje žena. Já úklid toleruji, chápu, že bez něho to nejde, neboť bychom - jak správně říká má nejmilejší - shnili ve špíně. Ne, vysávání nebo vytírání mi nevadí. Dokonce jsem schopen tuto činnost nejen pozorovat, ale s úspěchem i provádět. Co nesnáším, je úklid osobních věcí a prádla do skříně. Osobní věci po mém uklízecím zásahu již nikdy nemohu najít. Někam mi zmizí. Už nikdy na mne odnikud nevybafly. A čerstvě vyžehlené prádlo, se kterým se má žena pomocí žehličky doslova mazlí ? Po mém „úklidu“ do skříně je celé nějak zohýbané, pomuchlané a nakřivo. Tak prostě nerad uklízím. Ne tak moje žena.
René Melichar
Já vím, co je ten kosočtvereček s čárkou !
„Je to pí.a,“ povídá moje osmiletá dcerka u oběda. Už nevím, co jsme to k tomu obědu měli. Ale z mých průdušek to šlo strašně špatně vykašlat. Máme doma několik elektrických spotřebičů od jedné nejmenované firmy, co je proslulá svými výrobky. Slouží nám dobře. Nemůžu si stěžovat. Jen včera mi připravily - naše spotřebiče jedny elektrické - horkou chvilku.
| předchozí | 1 2 | další |
