René Melichar VIP
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/
- Počet článků 29
- Celková karma 13,43
- Průměrná čtenost 13672x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
Oblíbené stránky
René Melichar
Hořím aneb není výbuch jako výbuch
Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.
René Melichar
Není ticho jako ticho aneb máme večer...
Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.
René Melichar
Není romantika jako romantika...
„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.
René Melichar
Setmělo se aneb nejsem úplný kničema
Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.
René Melichar
Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli
Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.
René Melichar
Růženka aneb není rajče jako rajče
„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“
René Melichar
Jak jsem si oblékl neon
Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.
René Melichar
Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník
„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.
René Melichar
Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl
Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.
René Melichar
Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu
Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.
René Melichar
Obyčejný den aneb Majestas moje žena
Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),
René Melichar
Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště
„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.
René Melichar
Mám infarkt aneb obraz mého života
Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.
René Melichar
Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice
Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.
René Melichar
Dobrou noc aneb zmiz, babo!
Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.
René Melichar
Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí
Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!
René Melichar
Einstein byl žena!
Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...
René Melichar
Žárovku si dovedu vyměnit sama!
Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.
René Melichar
K čemu muži mají ženy
Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.
René Melichar
Láska ve vlaku nebo po telefonu?
Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.
René Melichar
Můžeřízek aneb když žena muže kárá
„Nejsem vítací typ!“ oznámila mi má drahá žena, když jsem po ní na počátku manželství po příchodu do tepla domova vyžadoval drobné uvítací ceremoniály jako polibek, poklonu, masáž nohou, oslavnou báseň a docela malý domácí ohňostroj. Nikdy jsem se žádaného nedočkal i přes několikeré pobídnutí k nápravě, i přes důtku s výstrahou a drobné vyhrožování. Po několikaletém soužití se mi ale mé přání začalo tak nějak plnit. Jsem doma vítán! Nikoli polibkem ani masáží a dokonce ani ohňostrojem. Má žena šla do sebe a vítá svého milovaného manžela můžeřízkem. Vždy, když přijdu domů, obzvlášť když se z nějakého nejasného důvodu na návštěvu svého bydliště těším, dostanu můžeřízek. Většinou hned mezi dveřmi, abych netápal a byl si jistý, že jsem doma, méně často se s oním má milovaná zjeví až po chvilce, většinou ale do čtyř až sedmi minut po mém otevření dveří našeho společného bytu. Dle mého soukromého a navýsost amatérského výzkumu je tak doma vítána většina mužského pokolení. Můžeřízek. Nabízím hned několik možných objasnění pojmu podle toho, jak to který pán tvorstva doma má. Může to být smažený tenký plátek z muže, řezání muže, nebo konkrétně v mém případě je to zkrácená verze věty: „Můžeš mi říct?!“
René Melichar
Ježíšek je bordelář aneb masakr stromku motorovou pilou
Konečně skončily veškeré dostupné svátky loňského roku a člověk se může tak nějak svobodněji a klidněji nadechnout. U nás to všechno skončilo na Tři krále, kdy obvykle likvidujeme vánoční výzdobu včetně stromečku, který k nám s ohledem na téměř čtyřletého synka nosí Ježíšek. Dvanáctiletá dcera nám zatím tvrdí, že na onoho nosiče dárků, který je vlastně někdo jako Colombova žena, věří. Ale stromeček už touží zdobit s námi. Nejsme si jistí, jestli kouzlu opravdu podléhá, dokonce ji podezíráme, že nás podezírá, ale proč jí a vlastně i nám to magické kazit... Pěkně zpitomnělí reklamou a v říjnu začínající vánoční výzdobou ve všech obchodních centrech terorizujeme víc jak dva měsíce své děti, aby byly hodné, aby nás konečně poslouchaly, aby se začaly dobře učit a kdoví co ještě, jen proto, aby jim Ježíšek nadělil alespoň malou část z toho, co si ti neskromní nenažraní roztahovační malí lidé napsali do poštou nedoručovaného dopisu pro jmenovaného.
René Melichar
K čemu ženy mají muže?
„Každý správný muž má u sebe nůž,“ říkal mi kdysi můj táta, když to začínalo vypadat, že se blíží teoretická šance, že by jeho syna mohlo postihnout blízké setkání s kolem procházejícím rozumem. Tenkrát jsem neměl sebemenší tušení, jak moc důležitou informaci do mého budoucího života mi vlastně poskytuje. Dnes už to pomalu začínám chápat. „K čemu ti jsem?“ ptám se pozdě večer své rozkošné, právě žehlící ženy. Nevím, jakou odpověď jsem čekal. Stačil pohled. Jen si nejsem jistý, zdali byl soustrastný nebo povzbudivý. Jsem chlap, co nemá dům ani zahradu a ani zaměstnání takového druhu, že bych denně fáral do dolů. V poslední době pracuji sedm dní v týdnu, často víc jak dvanáct hodin denně, ale že by to ve mně vyrábělo pocit neodolatelného mužství, tak to se říct nedá.
René Melichar
Dobrý člověk ještě žije
„Jednou za čas je docela dobré se umýt...“ naznačuji své motorce ve chvíli, kdy na ni usedám a hodlám nás oba dopravit do mycího centra, kde budeme omyti k úplnému očištění. Vezmu ji wapkou, nebo chcete-li vysokotlakým čističem, aby se zase blýskala ve slunečním svitu alespoň takovým způsobem, jako má pěstěná, dobře udržovaná, nezvrásněná a nyní i opálená pleš. Vzhledem k mé pokulhávající manuální zručnosti budeme drsnými proudy vody brzy omyti oba, což ale nebude tak úplně na škodu, neboť jsem právě zametl garáž, pročež vypadám malinko jako horník, kterého ruka zachránce právě vyprostila ze závalu.
René Melichar
Máme doma všiváka
„Tady je! Vlevo! Zab ji! Zdrhá ti! Vedle... Sejmi jí! Teď se ti schovala v houští... Máš ji? Tady dole! Zabij ji už konečně!“ huláká na mne má milovaná žena. Ne, nehrajeme počítačovou hru. Vraždíme. Jsme takoví normální zabijáci... Snažíme se vyvraždit celé pokolení. „Mám ji!“ radostně vraždím malého nevinného tvorečka. Dcera ani nehlesne, jen poctivě drží hlavu vzpřímeně. Drtím to mezi prsty a nedávám tomu sebemenší šanci k přežití. Dcera je smutná. Vždy tak nějak posmutní, když vidí smrt tak blízko sebe... Ale může si za to vlastně sama. Neměla to sem nosit. „Já chápu, že jsi chtěla domácí zvířátko, ale pochop, tohle je prostě moc!“ vysvětluji dceři situaci. Když ty potvory žena uviděla, vyděsila se a přizvala mne k vraždění nepozvaných malých hostů. Jsou malé, rychlé, jsou špatně vidět. Vši.
| předchozí | 1 2 | další |
