Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Poprvé, podruhé a naposledy

„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

Šlo o školu v přírodě. Jeho první. Naši první. Teď se teprve ukáže, jak silná je pozice jeho rodičů a jak účinné a rafinované jsou naše přesvědčovací metody. Z nějakého mne neznámého důvodu jsem pojal za výbornou vlastní myšlenku, že by bylo dobré, kdyby se této školní trachtace zúčastnil.

Je velmi nesnadné přesvědčit sedmiletého kluka, který ještě nikdy nikde bez svých stvořitelů nepřespal. Ne, nejsme opičí rodiče, kteří by to nepřenesli přes svá dítka milující srdéčka, on si prostě vždycky postavil hlavu a hotovo. Kdysi byl pro něj dokonce obrovský problém přespat i s námi v hotelu. To jsme se tenkrát ubytovali, zašli do místního akvacentra, povečeřeli, na kolotoči ho povozili, značně vycházkou na Ještěd unavili, aby se mu v novém prostředí dobře spalo, a ono prd. Ještě do pyžama se mírným násilím nechal převléknout, ale pak plačíc vstal, zabalil si věci a že jde spát domů…

Dva měsíce před onou školní outdoorovou výukou tedy rozhodně nesdílel můj názor, že by bylo bezva vyrazit na výlet, kde by se mohl ještě lépe a důkladněji socializovat a poznat nepoznané, čímž si rozšíří své již tak bohaté obzory. Zkoušel jsem to po dobrém, po méně dobrém, a ano, i na trošku zlé došlo. Nic. Pařez. Buď při prvních slovech „škola v přírodě“ rovnou opouštěl místnost, nebo si vymýšlel nejroztodivnější výmluvy, proč tam nejet. Od vlkodlaků přes nepěkné ostudné pyžamo až po spolužáky, kteří ho určitě nenávidí. Měsíc a půl přesvědčování, ukecávání, slibování, taktických úskoků, vrcholné rodičovské diplomacie. A výsledek stále stejný, ne-li horší. Pokaždé mne miloval jak bacil lékárnu. Asi se budu muset ještě hodně učit…Ostatně jsem rodičem poprvé. Poprvé jednoho, poprvé dvou dětí. A naposled, neboť to máme na doživotí.

Vzal jsem do hry o zájezd i paní učitelku, které jsem vše vysvětlil a poprosil ji o pomoc. V jednu chvíli to vypadalo nadějně: „Tak jo, já teda pojedu,“ prohlásil synek. Opatrně jsem se zaradoval a dal mu pusu. Vůbec nevím, z čeho jsem měl takovou radost, snad ze svého vyjednavačského úspěchu, snad z toho, že se ukáže, že máme normální dítě, pročež se před světem ukážeme normálními i my. Nevím. Ale abych dlouho netápal, malý kluk hned dodal: „Ale večer přijedu domů!“

Týden před odjezdem jsme se posunuli do zvláštní fáze – ráno „pojedu“, odpoledne „nepojedu“, při večeři „ani náhodou“, při usínání „ještě nevím“. Byl jsem ze svého synka už řádně popletený a zmatený. Zmatený jak zbloudilá lesní včelka v pražském metru. Tedy teď nevím, jestli to není příměr dost hloupý. Je, nebudeme si nic nalhávat… No tak přesně tak jsem byl už zpitomělý. Z posledního záchvěvu touhy zvrátit mnou nenáviděnou rodičovskou prohru na celé čáře jsem učinil poslední neplatný pokus: „Přivezu ti minci z Boyardu,“ slíbil jsem i přes to, že jsem dobře věděl, že splnění slibu bude značně složité. Ale člověk v nouzi se uchyluje k výrokům, které nezarmoutí ba naopak, poskytnou posluchači jistou dávku chabé naděje, že to slibující myslí vážně, což jsem, zdá se, pochytil od naší pubertální dcery. Její nabídka těchto na vodě plovoucích objektů v poslední době výrazně převyšuje poptávku, čímž se jí nesplněné sliby nebývale hromadí. Obzvlášť ve chvílích, kdy něco potřebuje… U synka to neprošlo. Vzdal jsem to. Ať si nejede. Tohle přece nemá cenu, vždyť takhle přijdu o rozum…

Dva dny před tím, o čem se doma již nemluvilo, nám oznámil: „Pojedu na školu v přírodě. Musí se to ale hned zaplatit…“ Paní učitelka spolu s dětmi našeho milovaného synka přesvědčili. Nevím, jak to udělali, myslím, že bych měl znovu začít docházet do školy, jelikož jsem evidentně na zásadní věci chyběl. Vysmátý pak nastoupil do autobusu, zamával a jel.

Očekával jsem, že pro něj rodičovsky pojedu hned první či druhý večer, a odvezu si ho domů, aby mu zase bylo dobře. Přiznávám se, že jsem se na to trochu i těšil, neboť se mi začalo po přítomnosti neuvěřitelně zvědavého malého kluka stýskat. Najednou bylo doma ticho a neznámé klidno. Nikdo se mě na nic životně důležitého neptá, jako: „A tatínku, co znamená zdvižený prostředníček?“, „A tatínku, je větší vorvaň nebo plejtvák?“ nebo „A tatínku, jakou barvu má černá díra ve vesmíru?“.

Možná mne přepadlo i špatné svědomí, že jsem malého kluka nacpal do věci, o které si jen já sám myslím, že je pro něj dobrá. Možná až příliš často loutkujeme své děti někam, kam samy nechtějí, kam si myslíme, že je to právě pro ně přínosné. Jejich názor si upravujeme tak, jak se nám hodí a všelijakými pofidérními argumenty je nakonec přesvědčíme o své pravdě. Ostatně jsme jejich rodiče a kdo je víc, no ne? Myslím na něj každou chvilku, jak se tam asi má? Nebrečí? Je mu aspoň trošku hezky? Nepodělal jsem mu konec první třídy? Bylo mi úzko, nepěkně a tak nějak slizko.

A vůbec nevím, jestli mi pomohl telefonát paní učitelky: „Má se dobře, včera dokonce řekl, že by tu zůstal napořád… Jo a právě píšeme pohledy domů…“ Na shledanou a konec.

„Když už ses uklidnil, můžu se jít projít s kamarádem?“ kuje železo již brzy šestnáctiletá. „Nikam!“ sklízí, jak do teď sázela. „To víš, že jo! Ještě ty nám zdrhneš! Prd!“ běží mi hlavou pravdivější důvod, který ovšem nemohu poctivě vyjevit…

Týden končí, synek se bude vracet domů. Pohled zatím nedorazil, ale těším se na něj jako malý kluk. Copak asi poprvé domů napsal? A už se nemohu dočkat jeho zvědavých dotazů a také toho, co bude po návratu vyprávět… Jenže to jeho táta neuslyší. Mineme se. V den, kdy se malý kluk vrátí domů, velký brzy ráno odlétá pryč s podivně namíchanými pocity. Poprvé někde byl, poprvé někde sám přespal, poprvé se vrátí a obejme…a já u toho nebudu. Je mi z toho smutno. On se poprvé vrací, já podruhé pracovně odlétám do pevnosti Boyard, kam se od minule strašně těším. Zvláštní koktejl nálad jsem si namíchal!

Kdosi na rozdíl ode mne chytrý kdysi zahlásil, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nehodlám tady ta slova nijak popírat či s nimi polemizovat. Naštěstí historická moudrost připisovaná Hérakleitovi a později Senecovi se ani zbla nezmiňuje o jakékoli pevnosti v oceánu. Když mne letos přivezli lodí a jeřábem vnesli do ikonické světoznámé stavby, měl jsem pocit, že jsem tu byl naposledy včera a nikoli před rokem. Nic se tu nezměnilo. Stejný francouzský štáb, stejní lidé, stejná pevnost…a stejná nádhera! Jen ten „vstupní pocit“ už nebyl tak omračující, tak neuvěřitelně silný, tak omamný. Už jsem neměl chuť pokleknout a děkovat bůhví komu za to, že tu mám čest stát a natáčet českou verzi slavné soutěžní hry. Je to prostě podruhé. Je ale „podruhé“ méně než poprvé? A jaké to bude, pokud se to někdy dovím, po několikáté? A je to tak se vším? Třeba s manželským sexem? Budu se muset zeptat své ženy…

S tou si z pevnosti telefonuji, jelikož konečně čeští páni operátoři zrušili roamingové diamantové doly. Zeptat se na to, jestli jí sex se mnou po tolika letech a po tolika opakováních ještě aspoň maličko baví, nemám jako odvážný chlap sebemenší odvahu. „Pohled už přišel?“ ptám se rozechvěle na něco, co je poprvé, silné, emotivní, nepoznané. Nepřišel. Snad zítra.

O týden později letím domů napěchovaný francouzskými zážitky a na kolenou vyžebranou mincí. Historky, kterými jsem nutně potřeboval ohromit svou rodinu, abych dosáhl uznání chlapa a profesionála ve svém oboru, jsou hned mezi dveřmi nudné a trapné. Můj malý syn začal vyprávět o škole v přírodě, na kterou jsme ho vespolek se školou dokodrcali. Jsem dojatý. Mé špatné svědomí mírně zesvětlalo, jelikož tvrdí, že se mu tam moc líbilo. Vyfutroval jsem to pro jistotu vzácnou mincí.

Kladu zásadní dotaz své ženě: „Pohled přišel?“ Nepřišel. Začíná to vypadat, že se někde poštovní cestou ztratil. Je mi to líto. Tolik jsem se těšil a zrovna tenhle pohled, v době, kdy se něco takového pro komunikaci mezi lidmi už moc nepoužívá, se někde zatoulal a nepřišel. Aspoň k nám do schránky ne. Všem ostatním rodičům, jak jsme po důkladném detektivním pátrání zjistili, už dávno vyrobil úsměv na líci a slzu dojetí v oku.

Druhý den po návratu z druhé mise na pevnost Boyard jsem dostal důvěru! Snad radost mé ženy, že jsem se dokázal bez větších úhon vrátit, snad má týdenní nepřítomnost a vedrem oslabená paměť mé paní způsobila, že jsem našel ráno vzkaz na stole: „Prosím, sundej prádlo“. Chvilku mi trvalo pochopit, jelikož jsem byl umrtven únavou z předlouhé cesty, že nemyslí mé spodní prádlo ani pyžamo, ale prádlo ze šňůry venku před domem.

Když jsem se opět oblékl, dmu se pýchou… Taková důvěra! Nejdřív si ale běžím do schránky pro zklamání. Zase nic. Sundal jsem prádlo ze šňůry, opatrně některé kousky dokonce složil, a musím se pochválit – ani jeden kolíček nás mou vinou neopustil! Vidím to na večerní zaslouženou odměnu od mé milované ženy, vždyť po dlouhém pobytu kdesi daleko mám hladinu testosteronu poněkud zvýšenou, to se přece musí chápat, no ne?

Jen si budu muset vážně promluvit s naší skoro šestnáctiletou dcerou. Nerozumím už vůbec jejímu vkusu, ale tyhle divné trenýrky nebo jak se tomu říká, by nosit asi neměla. A ta vyzývavá trička a krajkové podprsenky?! No děs! Já chápu, že už má nárok na leccos, ale co je moc…

Vyzvedl jsem synka ze školy a krásně si povídáme. Tedy on povídá. Vypráví o výletech, o hrách, mám velkou radost. Pak mi ukázal dárek, který koupil své sestře za šedesát korun. Sluchátka. Protože se jí ta její rozbila. Koukám na něj a klepe se mi bradička. Měl s sebou stovku, jak doporučila paní učitelka, takže mu na týden zbylo čtyřicet korun.

„To ti moc nezbylo,“ povídám a představuji si, jak si ostatní děti kupují zmrzlinu, limonádu a brambůrky a náš malý kluk na ně jen kouká, jelikož už nemá.

„Mně to nevadilo,“ usmál se hezky. Zastyděl jsem se. To já bych to všechno utratil za pokroutky výhradně pro sebe.

„Prý jste psali pohledy,“ říkám opatrně, „copak jsi tam napsal?“ dávám volný průchod své nedočkavé zvědavosti.

„To už si nepamatuju,“ neukojil mou touhu se konečně dovědět, jak vypadá jeho poslané poprvé, „ale napsal jsem ještě dva,“ řekl vesele a utíká někam do pokoje. Za chvilku k mému překvapení přinesl dva pohledy. Napsané jeho dětskou rukou, jeho rozumem, napsané, když byl někde bez nás. Ani jeden z nich nemá známku a místo adresy je jeho vlastní jméno. Já tupec ho zapomněl naučit, jak se vlastně pohled vůbec píše, jak a kam se píše třeba adresa! Na ten opravdu poslaný mu to prý napsala paní učitelka. „Na tyhle jsem to napsal sám,“ povídá pyšně.

Držím v rukách dva obrázky lokomotiv a rozechvěle je z opačné strany čtu…

Milá rodino. Mám se dobře stískásemi. Mám vás rád“. Jsem dospělý chlap, je mi skoro čtyřiačtyřicet a tečou mi slzy, jak malému klukovi… Co to je? Dojetí? Něco otcovského? Nebo jen chvilková slabost drsného chlapa?

Druhý pohled: „Už nemám ani korunu, mohli biste mi prosím poslat?“ Všechno se mi sevřelo. Utírám si slzy táty malého kluka. Je mi ho strašně líto, koupil sestře dárek a došly mu peníze a … Uff! I takhle může vypadat „poprvé“. Vlastně je mi z obou lokomotiv strašně smutno i moc hezky. Zvláštní koktejl emocí.

Je pozdě večer. Děti už spí, popíjím kávu bez kofeinu, aby se mi dobře spalo, a moje voňavá milovaná žena vychází z koupelny. 

Zvonek u dveří. „Někoho čekáme?“ zeptali jsme se se ženou navzájem. „Ne,“ odpověděli jsme si jednomyslně.

Za dveřmi stojí naše rozzlobená zoufalá sousedka.

„Ukradli mi prádlo i s kolíčky!“ hlásí s tím, abychom si dávali pozor, neboť už naše společná zahrada není bezpečná.

„No to je hnus!“ dštím oheň a síru na ohavné zloděje, „Ještě že já ráno naše sebral!“

Za několik málo sekund je zřejmé, že si s dcerou nebudu muset vážně pohovořit. Vážně bylo hovořeno se mnou, jelikož jsem nerozeznal naše prádlo od prádla cizího, pročež si najednou připadám jako posolený slimák.

„To jste udělal schválně, abyste už nikdy nemusel, že jo!“ povídá nyní již vysmátá sousedka, „abyste si zajistil, že to bylo naposledy!“ Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že to doopravdy bylo úplně jinak. A moje žena se mi směje ještě teď. Ach jo. Podruhé si dám na naše prádlo pozor!

O další týden později. Pořád na něj čekám. Pořád se snažím neztratit naději, že první pohled našeho synka z jeho první školy v přírodě se někde najde, abychom ho my mohli najít v naší schránce. Těším se na něj, protože je mi z vlastní zkušenosti jasné, že příště už to bude možná jen esemeska nebo jiná verze málo osobní elektronické zásilky… A první je jenom jeden jediný.

Autor: René Melichar | čtvrtek 6.7.2017 9:00 | karma článku: 29,18 | přečteno: 1002x
  • Další články autora

René Melichar

Hořím aneb není výbuch jako výbuch

Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.

4.4.2024 v 8:00 | Karma: 9,85 | Přečteno: 199x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

7.3.2024 v 8:00 | Karma: 14,34 | Přečteno: 377x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

23.2.2024 v 8:00 | Karma: 15,02 | Přečteno: 337x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

8.2.2024 v 8:00 | Karma: 14,50 | Přečteno: 344x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

25.1.2024 v 8:00 | Karma: 13,50 | Přečteno: 279x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Podezřelé nákupy zbraní se mají hlásit už od července, schválila vláda

24. dubna 2024  5:25,  aktualizováno  15:28

Přímý přenos Prodejci mají mít už od července povinnost hlásit podezřelé nákupy zbraní. Počítá s tím novela...

Seniorka při vystupování spadla pod tramvaj a zemřela, policie stíhá řidiče

24. dubna 2024  13:51,  aktualizováno  15:21

Obviněním řidiče tramvaje z usmrcení z nedbalosti skončilo po více než půl roce vyšetřování loňské...

Lídr kandidátky AfD propustí asistenta podezřelého ze špionáže, do voleb půjde

24. dubna 2024  10:12,  aktualizováno  15:19

Europoslanec a lídr kandidátky Alternativy pro Německo (AfD) Maximilian Krah i přes obvinění svého...

ANO bylo pro zvýšení věku odchodu do důchodu. Havlíčkovi vadí zápis z Hradu

24. dubna 2024  14:43,  aktualizováno  15:14

Hrad zveřejnil záznam z jednání o důchodové reformě. Na té se zástupci vlády, ANO a Hradu shodli,...

  • Počet článků 29
  • Celková karma 13,43
  • Průměrná čtenost 13672x
Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na

https://renemelichar.blog.sme.sk/