Milenec u nás doma aneb jak se moje žena polepšila

Všechno je jednou poprvé. A když to poprvé přijde, bývá postižený nebývale překvapen. Jsou situace, na které se prostě nelze připravit, neboť je člověk neočekává a nikdy by si nepomyslel, že mohou přijít.

A ony, potvory, vždycky přijdou… Zrovna včera večer ke mně přišla moje krásná žena s tajnosnubným až téměř erotikou nabitým úsměvem. Trochu se mi rozklepala kolena, přiznávám, ale očekávání něčeho netradičního ve mně probudilo touhu a zvědavost. „Copak asi budeš chtít?“ zasnil jsem se a očima visím na jejích neuvěřitelně smyslných rtech. Asi každou chvíli omdlím.

Ne, nemám ho rád. Vlastně ho tak trochu nenávidím. A žárlím na něj. Nejraději bych ho vymazal ze světa. Moje žena si ho pořídila, snad že já jí jako na hraní a laskání nestačím. Přiznávám, jsem málo doma, hodně pracuji, ale tohle snad už je příliš, ne?! A co na to naše děti? Zvykly si. To mají u mě schované! Já si nezvykl. Já si na to nechci zvyknout! Kdybych já tohle kdysi tušil! Copak si tohle zasloužím? Proč já?!

Neomdlel jsem, jen se mi klepe celý člověk. Cítím, jak moje žena nádherně voní. Je to úžasné, že jí po těch nemálo letech pořád miluji. Sluší jí to. Vyfoukala si vlasy, vzala si téměř průhlednou noční košilku i přes to, že tvrdí, že je jí v ní zima, že by nejraději nosila své pro mě silně nevábné flanelové pyžamo, ale kvůli mně… Přišla ke mně jako víla, které se pod tou košilkou rýsují dvě… Ufffffff… Myslím, že moje vařící se krev opustila hlavu i všechny dostupné ruce a nohy a nahrnula se do míst, která se před dvaadvacátou hodinou ani nenaznačují.

Nechci ho tady! Ano, mohl bych ho, jak se říká, roztrhnout jak hada, jsem silnější, chytřejší (aspoň doufám) a byl jsem tu dřív! Takže frajere, máš to spočítané! Já ti říkám, že hodně brzy skončí doba, kdy máš navrch! Že zase bude moje žena mít raději mě, že to budu zase já, koho bude láskyplně hladit, byť po plešaté hlavě, kým se bude chlubit a za koho se nebude stydět. Někdy.

Máme čerstvě vymalovanou kuchyň. Měl bych mít vlastně radost, ale nemám. Je to totiž poprvé, kdy jí vymaloval někdo jiný než já. Vypadá to dobře. Ten, co jí vymaloval, to skutečně uměl. No, profesionální malíř. S vlastními štaflemi. A štětkou. Ne válečkem. Dokonce nikde nemá kocoury a co víc, nespadl mu na hlavu strop, jako vždycky mně. A podle zpráv mé ženy se u toho nijak nevztekal, nikdo nemusel odvádět naše děti do bezpečí. A měl to za tři hodiny hotové, na rozdíl ode mě, který se s tím crcal celý den. Když jsem dneska přišel v půl jedenácté večer domů, tak na mě zbylo jen zpátky na nově nabarvené zdi přišroubovat poličky a na strop světla. O půlnoci je hotovo. Krásná, čistá kuchyň. Žena má radost, mně je z toho trochu smutno, neboť jsem tentokrát – poprvé nedostal důvěru. Dokonce si matně vzpomínám, že po posledním malování koupelny a záchodu mám tyto práce nadosmrti zakázané. A přitom mě to tak bavilo! Měl jsem totiž pocit, že jsem doma alespoň k něčemu. Tak nejsem. Žena se osprchovala, oblékla si tu košilku a teď v půl jedné ráno se ke mně blíží s tím svým zatraceně erotickým pohledem. „Všiml sis něčeho?“ zeptala se. Prohlížím si jí, ale nic mne nenapadá. Tyhle hádanky vůbec nemám rád, vždycky totiž řeknu něco, co žena nechce slyšet, a je pak po jakékoli legraci, natož po té, na kterou to teď vypadá.

„Měl bych?“ šeptám a snažím se získat čas a nepokazit děsně příjemnou atmosféru. Ježiš, neprodlužuj to, nebo se neznám! Řekni, co máš na sobě nového a pojď se uvelebit do polohy ležmo!

„Tak se rozhlédni,“ usmála se na mě zase tak, že nebudu chvilku schopen normálního pohybu. Nechápu, proč se mám, hernajs, rozhlížet, jo, máme vymalováno, jasně, je to hezký, jo, ale teď už bychom mohli…Ne? Rozhlížím se, aby se neřeklo, že se nesnažím. No to je ujetá předehra! Nic nevidím, prostě nic. Já za to nemůžu. Asi bych něco měl vidět, jsem kameraman, měl bych si všímat, ale teď nejsem schopen vnímat okolní svět.

„Promiň, já si asi ničeho nevšiml,“ řekl jsem co nejněžněji, abych nebyl slonem v porcelánu a kazisvětem a do rána pak nemohl usnout.

„Nepověsila jsem záclony a nesrovnala kořenky,“ prohlásila v půl jedné ráno ta krásná víla, co tak krásně voní a skvostně se usmívá.

„Co?!“ zeptal jsem se a krev se mi na chvilku vrátila zpátky do celého těla. Nějak něco nechápu. Někde se stala chyba. V Matrixu určitě. Nenápadně se štípu do ruky, jestli třeba nespím a nezdá se mi nějaký dost divný sen. Au! Nezdá.

„Až budeš zase psát do blogu, tak to tam napiš, že už jsem se polepšila a nejsem takový uklízecí blázen,“ vyslovila svou žádost. Poprvé mne o něco takového požádala… Až teď mi konečně bliklo! Moje pořádkumilovná až úklidofilní žena dokázala nemožné! Půjde totiž spát, aniž by měla na sto dvacet pět procent uklizeno a hotovo! Stal se zázrak! Chtěl jsem to slíbit hned z první. Není, co bych pro svou ženu neudělal! Obzvlášť v takové vzácné chvíli! Usmál jsem se. Usmála se. Oba máme radost. Žena ze sebe, že se dokázala překonat, a já z toho, že konečně bude trocha té veselé zábavy pod peřinou, až to slíbím. Rychle si sundávám kalhoty a poběžím do sprchy, abych se vyvoněl, a já se tolik těším! Jedna noha ven, druhá noha ven, kalhoty jsou dole, přehazuji je přes židli, z batohu pak musím vyndat ještě obal od svačiny, honem, honem, to bude večer! To bude bomba! Letím do koupelny. V horké sprše mi cosi při mytí levé nohy došlo. Teď přišla ta chvíle na drobné vydíráníčko, na obchod něco za něco. Já slíbím, že napíšu, že se polepšila, a ona mi dá přednost před svým milencem, který mi tak moc pije krev. Před ubrusem. Jak já ho nesnáším! Placatý, čtvercový, oranžový, vyžehlený, pitomý ubrus. Nemám ho rád. Žárlím na něj. Pořád se kvůli němu něco nesmí. A žena ho pořád hýčká. A já jsem snad vosk? Ubrus nade vše, nade mě určitě. Šmejd jeden! Vzpomněl jsem si rázem na všechny ústrky, která na mě páchala kvůli němu. Nemám rád ubrusy již od svého dětství, moje babička je totiž milovala. Na stolech, přesněji - na úplně všech dostupných stolech, mívala hned několik těchto tamtěch. Jeden velký, který pokrýval celý stůl, na něm minimálně ještě jeden menší, jakože na ozdobu nebo kýho výra proč. Živě si vzpomínám na žlutobíle šachovnicově kostičkovaný a v každé té kostičce bylo kolečko té opačné barvy. No hnus fialovej. Na něm uprostřed se válel malý bílý s krajkou. Už jen ta kombinace byla ohromujícím zážitkem. A aby toho nebylo málo, ty dva souležící měli na sobě ještě jednoho kamaráda, který se narodil jako vixlajvant, jak tomu odpornému materiálu říkával můj tatínek. Normální tuhý igelit, skoro průhledný, na stranách měl bílé květy. Brrr! Celé to bylo upoutáno ke stolu kovovými sponami, aby se to náhodou ani nepohnulo, snad aby vítr nezpůsobil kalamitu, a to i přes to, že v babiččině pokoji foukal zřídkakdy. Když jsem u toho seděl, potily se mi ruce, kousalo mně to do zápěstí, dělalo mi to vyrážku od dlaní až po lokty.

„Jsem tu víc než ty a já to tu chci mít hezký…“ brání náš současný ubrus moje žena ve chvíli, kdy jsem se pomalu chystal k jeho rituální vraždě. Ženy prostě dovedou dělat víc věcí najednou. Ta moje obzvlášť. Nejen že brání oranžového placáka, ale v jedné větě mi mile sděluje, že pracuji příliš mnoho, že chodím domů velmi pozdě a že pak nemám zájem o zkrášlování naší domácnosti, které navíc svými zlozvyky sabotuji, čemuž se snaží udělat přítrž.

Když syn píše úkoly na kuchyňském stole, je ubrus napůl ohnutý, aby jej synek nechtěně nepočmáral nebo nezmuchlal netolerantními nekoordinovanými pohyby. Někdy se stane, že děláme úkol společně. Tvářím se důležitě a pozoruji svého syna, jak píše a počítá. Nevědomky položím třeba sešit nebo učebnici na ohyb ubrusu. Smrtelný hřích! Oheň na střeše. Strašná katastrofa. Nebo když se mým neobratným počínáním někdy ubrus nechtíc nějak malinko pomuchlá, měl bych podle slov své ženy pomalu žádat o euthanasii. Když se při večeři nezbedný kousek jídla odrazí ke skoku na ubrus… Ani nechci pomyslet. Kdysi mi procházelo milý ubrus pootočit, aby flek, který jsem před svou ženou umně maskoval hrnkem či posunutím talíře, byl na místě dětí a podezření ze strašlivého znehodnocení tak nepadlo na mou lysou hlavu. Jenže děti nespolupracovaly. Naposledy včera jsem zkusil novou taktiku. Večeře. Flek. U mého talíře. „I ty jeden ošklivý uličníku! Ty jsi udělal bobeček! Nehodný ubrousku!“ lamentuji. Tak ani tohle mi neprošlo…

Ubrus je prostě důležitý člen naší domácnosti. Je čas si sednout a v klidu si vážně pohovořit. Budu se snažit dnes své ženě trochu povyprávět o tom, co to ubrus je, aby konečně pochopila, proč bych jako její manžel mohl mít aspoň občas před ubrusem přednost… Nadechnu se k velkému výkonu, jelikož mi jde tak trochu o život. „Milá moje ženo, ubrus je módní a hygienický ochranný doplněk, vyrobený z textilie popřípadě jiného ohebného materiálu, který slouží ke zvýšení estetické hodnoty pokrývané plochy a případně jeho ochrany před poškozením a ušpiněním. Nejčastěji se užívá na pokrytí stolu. Ubrus může zakrývat celou plochu, nebo jen její část, a to v závislosti na estetickém cítění a daným potřebám. To jsem našel na internetu, heč!“

„Ano, estetické cítění a potřeby. Já mám potřebu mít na stole hezký čistý ubrus,“ řekne moje žena.

„Je to jen ochranný doplněk,“ nedám se.

„Zvýšení estetické hodnoty!“ nedá se žena.

„Ne, je to ochrana před ušpiněním, z čehož vyplývá, že se ušpinit nejen může, ale je k tomu přímo určen!“ kontruji svou jasnou logikou.

Nedohodneme se. Má navrch. Moje žena i ubrus. Zkusím to jinak: „Abys věděla, tak je to také imperativ druhé osoby jednotného čísla slovesa ubrousit!“ hystericky se pokouším prodat, co jsem se na internetu dověděl a naučil se nazpaměť, abych byl na takovou debatu dobře připraven.

„No a?“ zeptá se.

„Slovo ubrousit je od slova brousit,“ objasním.

„Pokračuj,“ dá moje milovaná najevo zvědavost. Zdá se, že budu mít konečně navrch já!  

„Brousit znamená odstraňovat povrchovou vrstvu pomocí drsného předmětu nebo nenápadně chodit poblíž nějakého předmětu zájmu,“ zformuluji přesně. A sám se začnu trochu ztrácet ve svých nabytých vědomostech.

„Co tam máš dál?“ ptá se. Malinko se topím.

„Nemám ho rád!“ vyjeknu trochu hystericky. Debata bude mít vysokou úroveň, jak sám sebe pozoruji… V zrcadle… V koupelně. Utřel jsem se čistě vypraným voňavým ručníkem a vybíhám z koupelny. Pln předsevzetí a vědomostí se podívám na svou kouzelnou ženu a povídám: „To víš, že napíšu, jak ses krásně polepšila!“ Zase se usmála. Je mi nádherně! Udělám pro svou ženu cokoli! Jé, ještě krabička od svačiny, vzpomněl jsem si naštěstí včas, nesmím zapomenout jí vyndat z batohu a umýt! Jinak budu mít zase prohřešek a z večera plného radostných hrátek nebude nic. Batoh rychle pokládám na stůl, abych se do něj rychleji dostal.

„No to snad ne!“ vykřikla žena, ještě než batoh stačil učinit hladké přistání. Ucukl jsem. „Ubrus!“ řekla. Nahlas. Vážně a nesmlouvavě…

„Jasně. Ubrus! A víš ty vůbec, co to ten tvůj hnusnej kus hadru vlastně je?!“ vykřiklo mé zoufalství, na které jsem ihned navázal odborným, v koupelně nacvičeným výkladem…

Sedím sám uprostřed noci s notebookem na kolenou. Na stůl ho raději nedávám, abych našemu krásnému ubrusu nezpůsobil sebemenší újmu. Když o tom tak přemýšlím, jelikož mám teď docela dost času, on vlastně není tak špatný. Dělá náš stůl vážně hezčím. Má příjemnou oranžovou barvu. Je mou ženou s láskou vyžehlený. Je roztomile placatý. Myslím, že ho dokonce budu mít rád. Budu na něj dávat pozor. A napíšu o polepšení, jak jsem své milované ženě slíbil…