Souboj slepice se žralokem

Přiznávám. Je to nekorektní, přízemní, možná hloupé, malinko zlé, trochu škodolibé. Ale je to tak a nemůžu si pomoct. Někdy dost často si o naší třináctileté dceři myslím, že je líná hloupá slepice.

Jak trefně dodává moje žena: „Ona není blbá, ona je líná i myslet.“ V mnoha návalech vzteku vyvolaných chováním dcery jsem dokonce přesvědčený, že je, jak bych to jen slušně… imbecilní samice tura domácího, abych tak nějak parafrázoval vhodně zvolené přirovnání ukradené z oblíbeného filmu M.A.S.H..

Už od dubna mě ničí neutuchajícím se těšením na dovolenou u moře, kterou jsem v některé své slabé chvilce schválil a co hůř, už i zaplatil. Ta teplá slaná polévka není úplně šálek mé kávy, možná proto, že stále nejsem schopen určit, jedná-li se o polévku drůbeží, vepřovou či hovězí, zdá se, že záleží na aktuálním počtu koupajících se lidí. Kdyby se druh polévky stanovoval dle naší dcery, pod jhem dříve řečeného by se jednalo střídavě o slepičí a hovězí, což ovšem světlo do stanoveného problému nevnáší ani za mák. Prostě k moři se těšila, až mne tím, bůh ví proč, štvala.

První týden u moře probíhal bez jakýchkoli problémů. Slunce nás smažilo, moře solilo, já ničil rodinu povinnými každodenními výlety, čímž jsem se snažil uniknout pro mne obludnému válení se na pláži, a vysloužil si tak mírnou nenávist zbylých členů výpravy. Zkrátka pohodová dovolená. A byla by možná ještě pohodovější, kdyby ta naše puberťačka byla co k čemu. Snídaně, oběd, večeře například. Sedí na židli jak na hřadě a silně znuděně čeká, až co jí přilétne pod nos. Vlastní aktivita nula. Nic. Sklízím ze stolu a iniciativě meze nekladu. Nic. Tupý pohled slípky snášející své tisíciosmdesáté vejce. Nuda. „Že bys taky aspoň něco?!“ nevydržím držet své nervy na uzdě. Vlastně jsem odpověď nečekal, přesto přišla: „A co jako?“ „Nic, snášej dál!“ mávnul jsem rukou směrem k naprosto nechápající slečně, o jejíž intelektuální výbavě začínám silně pochybovat. Ona si na oplátku je jistá. Její pohled mluví jasně: „Co zas po mě chceš, ty …“ Ano, přiznávám. Chci jí praštit a zase to neudělám, i když si myslím, že na rčení „škoda rány, která padne vedle“, něco je.

Myji nádobí. Bublám. Vřu. Když mám umyto a uklizeno, vletím doprostřed debaty matka-dcera: „Aspoň to nádobí kdybys třeba někdy!“ Vstala. Jde do kuchyně. „No teď asi ne, když jsem si to udělal sám!“ poděkuji za neochotnou ochotu. Příští nádobí. „Ježiš nelez mi sem, ještě tu něco rozbiješ!“ nebo: „No to sis vybrala schválně teď, co?! Když je toho tak málo! Jdi pryč!“ a nebo nejhůř: „Co to děláš?! Nech mi to, já si při tom relaxuju…“ vyhazuji línou od dřezu. Asi se přestanu divit tomu, proč si o nás naše děti myslí ty nepěkné věci, co si právem myslí.

„To já, když byl ve tvém věku,“ začínám obvykle později vyprávěnky ze svého života, které dcera upřímně nesnáší a které já nesnášel u svého táty. „Já už ve dvanácti vařil, pral velké prádlo v panelákové prádelně, mandloval…“ házím perly do placu, abych tak nějak šel výchovným příkladem. Dcera skřípe zuby a oči vykrucuje vzhůru. Já se blažím vzpomínkami na svá jalová léta, která jsem si každodenním vyprávěním velmi oblíbil. „No tak je asi po mě,“ vkládá se obvykle v těchto obvyklých chvílích do plodné debaty moje žena. Vždycky se proti mně dětí zastává a já jen málokdy chápu proč. Tyto situace bývají naším oblíbeným zdrojem hádek. Snad proto, že na to většinou řeknu cosi jako: „No potěš“, nebo „Je to vidět“ či snad: „Teď už leccos chápu“. „Já v jejích letech taky nic nedělala, dokud mi to rodiče nepřikázali,“ snaží se za dceru orodovat její maminka a dělá, že mé poznámky neslyšela. „To jen ty, jeden ze sta tisíc, byl tak dokonalej…“ obyčejně drze pokračuje. Tentokrát mi to nedalo, vzal jsem telefon a zavolal své mamince, aby mne pohladila na duši a zpětně vychválila do nebes. „Ale jo, pomáhal jsi. Tys byl vždycky tak trochu divnej…“ sdělila mi moje vlastní maminka s tím, že jsem chodil do prádelny, jen abych nemusel utírat nádobí a mohl se nepozorovaně oblékat do jejích šatů. To by mne zajímalo, jak se to mohla dovědět… No nic. Zpátky na pohodovou dovolenou.

Šest dní byla naše puboška zalitá štěstím, rozdováděná mořem, plavala, šnorchlovala, sbírala vespolek s mou ženou přes můj výslovný zákaz všelijaké roztodivné mořské harampádí, jako olezlé šutry a kusy polohnusných škeblí. Sedmý den ten pán, co netuším, jestli existuje a jestli opravdu nosí dlouhou noční košili a vousy, nepracoval, odpočíval po dobře odvedené práci. Naše dcera sedmý den zešílela. Navlas stejně jako loni. Něco jí někde cvaklo… Už hodinu a půl sedí na břehu slané polévky a tváří se jak Karkulka na babičku s velkýma očima, kterou právě přistihla při polykání vlka… Hází po nás nevyzpytatelné pohledy, na naše slovní projevy nereaguje. Na pohmat je teplá, měkká. Na dotaz: „Proč nejdeš do vody?“ jen koulí očima. „Je vedro. Seber se a mazej!“ zní po půlhodince dobrosrdečného přemlouvání jasný příkaz. Velmi, ale opravdu velmi neochotně se zvedla a poslechla. Stojí ve vodě po kotníky a drze až vyzývavě čumí. Jiné slovo pro to prostě nemám. Ani se nehne. Nechám jí chvíli se smažit na přímém slunci, pak nevydržím muka zodpovědného rodiče a jdu do akce. „Můžeš se mi nějak vysvětlit?!“ snažím se nekřičet a nebýt odporným otcem hned zpočátku. Odezva nula. Stojí tam, hlavu jí rozpaluje nekompromisní slunce, kouká na mě a nic. „Mazej do vody!“ křičím na celou pláž. Mám pocit, že mne v tu chvíli poslechly všechny děti v okruhu dvou set metrů. Kromě našeho. „Šplouch, šplouch,“ šplouchá voda na její kotníky a s největší pravděpodobností i na maják. „Jdi!“ řvu jak hladový tygr. Ani se nehne. Zuřím. Mám fialový vztek. Moje žena zasáhla a zkouší to po dobrém. Hra na hodného a zlého policajta, která se osvědčuje ve filmech, v běžném životě s pubertální dcerou však na celé čáře selhává. „Jdi se aspoň svlažit, takhle dostaneš úpal,“ domlouvá jí moje žena medovým hlasem. Puboška udělala dva minikroky a stojí ve vodě po kolena. Moje milá, trpělivá, klidná jak vyhaslá sopka, a dětí se zastávající žena právě dokazuje, že se lidé mohou změnit: „Na co si to hraješ?!“ Došlo k první drobné explozi u měnící se maminky. „Já se nebudu koupat,“ zahlásila konečně něco ta nedospělá obluda. „Proč?“ ptám se logicky. „Bojím se,“ odpověděla. „Čeho se najednou po týdnu v moři bojíš?“ kontruji opět téměř matematickou logikou. „Je tam tráva,“ řekla dcera naprosto překvapivě a nelogicky. „Cože?“ zazněl dokonale sladěný dvojhlas jejích rodičů. „Je tam na dně tráva, která mě chytne za nohu a utopí…“ vysvětluje nám dcera příčinu svého nekoupání. Koukáme na ní, na sebe, na ní, na sebe. Nějak nemohu nebýt zaskočen a překvapen. Žena je na tom podobně. „Jasně! Prohlédni si pláž,“ pustila se do větší akce dcery maminka namísto toho, aby té slečince vyťala pořádnou přes nafouknutou hubu. „…je tu spousta utopených, viď?“ tne do živého neúprosnou logikou má milovaná, čímž mne úplně šokovala, neboť na tento typ dedukcí nejsem u obou svých ženštin zvyklý. „Ty jo, dobrý,“ zvedám palec směrem ke své ženě, ale ta nejspíš nepochopila to gesto jako lichotku… Dcera pochopila a zkouší změnit taktiku: „Kousla mě ryba,“ pravila a vylezla na břeh. „Kam?“ ptám se a vyžaduji důkaz. Ticho. Pomalu dceru se ženou obkličujeme a zvolna jí rojnicí tlačíme zpět do moře. „Žahla mě medúza,“ zkouší na to jít od lesa naše najednou nepokousaná. „Štípni mě,“ prosím svou ženu, neboť prostě odmítám věřit tomu, co vidím a slyším. „Zešílela nám,“ oznamuji své zákonité opatrně po tom, co se mi po štípanci udělala na ruce modřina a z oka vytryskla slza bolesti a já tak bohužel zjistil, že tohle není ujetý vyhulený sen. „Za celý týden tu nikdo žádnou medúzu neviděl, takže to musela být vosa v ponorce,“ pokouším se trochu odlehčit atmosféru tohoto absurdního rozhovoru. „Přestaň blbnout a jdi plavat,“ ukončila plodnou debatu moje žena. Tedy myslela si, že ukončila. „Ta tráva. Utopí mě. Nebo elektrická medúza. Já nechci umřít!“ mrštila po nás rozhodným tónem suchá, mírně smažená puberťačka. Přiznávám se. Za dalších čtyřicet minut hovězího rozhovoru mě zblbla tak, že jsem sám dostal strach jít si zaplavat. „A dost!“ zařval jsem na ní hned po tom, co jsem provedl s brýlemi a šnorchlem podrobný průzkum mořského dna v širokém okolí, přičemž jsem se málem utopil, jelikož šnorchlování mi moc nejde a vždycky mi do dýchátka šplouchne voda. „Padej do vody!“ burácím jak blízká bouřka. Začala brečet. „Já se bojím. Fňuk. Trávy. Škyt. Utopí mě. Fňuk. Bojím se živých organismů…“ hlesne dítě, co ještě včera chtělo být veterinářkou. Nápřah. Taková krásná facka by to byla, ale spravedlivě zmlátit dítě se prý nesmí. Škoda. Přišla mi to ve správně zvolenou chvíli připomenout má drahá větší polovička: „Jdi s malým na zmrzku,“ požádala mne důrazně po té, co neschválila můj podnětný návrh dceru utratit, aby se netrápila.

Byla skvělá. Miluju pistáciovou. Pochutnali jsme si, pokydali si trička a vrátili se zpátky pod náš slunečník, abychom mohli zpovzdálí sledovat pokračování absurdního divadla. Žena po krk ve vodě. Dcera po kotníky a bulí. Žena: „Plav!“ Dcera: „Já to neumím. Zapomněla jsem to…“ Ticho. I moře zapomnělo šumět. Vítr se utišil. Má ústa zejí otevřením, oči opouštějí důlky. Čekám, co se stane. Dcera v šachové partii s maminkou udělala osudovou chybu. V očích té klidné, příjemné, pohodové, milé paní se objevilo cosi děsivého, hrůzostrašného, něco, co jsem tam doposud nikdy neviděl a z čeho jsem dostal opravdový strach. Dokonce jsem začal litovat naší cvaklou dceru. „Výborně,“ syčí jedovatě její maminka, „ukaž!“ Třináctileté dítě postižené pubertou a neznámou chorobou srdceryvně pláče a pokládá se na vodu. Ještě před několika málo lety chodila do plaveckého kroužku a plavala jak ryba ve vodě. Teď jde ke dnu jak sekyrka. Vynoří se, kašle vodu, bulí jak krokodýl. „Plav!“ slyším drsný hlas své ženy. Dcera se podivně zmítá na hladině, hraje si na silně poškozenou ponorku. „Však ty si vzpomeneš!“ tiše jí oznamuje její vlastní milující maminka. Stojí úmyslně v nebezpečné smrtící trávě a přikazuje: „Obeplav mě!“ Puboška je na dně moře i sil. Psychických určitě. Vydržel jsem se na to dívat asi sedm a půl minuty a jako správný cholerik spěchám na místo činu. Jdu na pomoc. Své ženě, samozřejmě. Jdu si také užít mučeníčka. Ano, přátelé, Národní divadlo na zájezdě právě uvádí tragikomedii „Kterak utopit dceru v Jadranu aneb obnovená premiéra výuky plavání“. Dcera roní a topí. Maminka syčí. Tatínek dceru nahání, aby nemohla zdrhnout na břeh. Dcera začíná být hysterická. Její rodiče jsou čím dál chladnokrevnějšími. Milovaná maminka se posouvá dál a dál nad strašlivou mořskou trávu, tatínek naháněč vyrábí neprodyšnou hranici a pohazuje dceru právě onou natrhanou trávou. Nikdy jsem si ani nepomyslel, že někdy budu vůči svým dětem až taková svině. Je zvláštní, jak nápaditě dokážeme ubližovat svým dětem…

O deset minut později, když jsme se do sytosti nabažili mučení, vzdal jsem to. Přestalo mě to bavit. Až cestou na břeh jsem si všiml pána, který seděl v mělké vodě a celou dobu se královsky baví. „Copak, žralok?“ ptá se mě se širokým úsměvem. „Ne, vraždící tráva,“ odpovídám. „To ještě jde, my se dostali až k lochneské příšeře,“ chechtá se pán na celé kolo. Je mi něčím moc sympatický. „A jak jste to řešil?“ ptám se opatrně a začínám se za své chování hrozně stydět. „Stejně jako vy, možná jsem tenkrát přihodil nějakou tu facku, to víte, já mám tři dcery, ale naštěstí už dospělé,“ povídá sympaťák, „to jim najednou cvakne v hlavě…“ Hezky uvolněně jsme si popovídali při pozorování dalších nerovných soubojů matka-dcera. „No jasně, ženský, všechny jsou stejný,“ objevil jsem a pustil si pusu na špacír ve chvíli, kdy jsem nezpozoroval, že moje žena ukončila výcvik „sedni-lehni“ naší dcery a kdy mi zrovna stála za zády.

Druhý den, když celá naše rodina zase spolu normálně mluvila a když se dcera nějakým zázrakem odcvakla, potkali jsme na pláži mého sympatického pána. „Žralok zmizel,“ hlásím mu klidně s tím, že bych včerejšek velmi nerad někdy opakoval a že už je zase dobře a že dcera normálně plave. I nad trávou. Pán se usmál a povídá: „Správně, optimismus! To je ono! Bude totiž hůř, mnohem hůř…“ Tuším, že má pravdu. Už mi tak sympatický nepřipadá. Včera jsem totiž byl skálopevně přesvědčený, že nejhůř je právě teď. No, uvidíme, jaký žralok nás ještě čeká…