Recept pro tchýni
Co budeme potřebovat: viz dále, kolik toho bude: přiměřeně věku.
Ponejprv vyjmeme wok pánev (nebo něco tak hlubokého) z místa, kde ji skladujeme. Je-li nutno, onu jmenovanou očistíme od minulých nánosů připečených potravin a i jiných podobných hnusů. Něžně, s citem ji poklademe na sporák a uděláme jí dobře zahříváním. Ve chvíli, kdy je jí už vedro k zalknutí, zchladíme ji trochou oleje, který šikovné ruce nám neznámých dělnic vylisovaly z takových malých zelených plodů, které u nás nerostou a mají pecku. Ano, již jistě správně tušíte, jedná se o olej olivový.
Ten se nám, dareba mastný, krásně rozehřeje na již dávno rozehřáté hlubokoplacaté nádobě. A tu nám doň přistává jako do peřin nadrobno nakrájená cibule. Tu včas nakrájíme sami, alébrž se nakrájená těžko nakupuje, jelikož ji málokde málokdy mají, nevím proč. Po nějaké sléze tam foukneme na placatá kolečka odvcelkovaný český česnek. Než jsme ho rozkrájeli, bylo ho asi tak nemnoho stroužků. V naprosto přesně odhadnutou chviličku, kdy se nám cibulka s česnekem teplem mění na sklovitou vonící hmotu, vrazíme do toho všeho na malé kostičky (krychličky, kvádříky, hranoly a jiné geometrické tvary, pokud dokážete vykrájet kuličky, smekám) pokrájené krůtí nebo kuřecí maso, jež jsme nedlouho před vražením, zato však těsně po pokrájení přiměřeně posypali pomerančovým pepřem (i černý je dobrý), kořením „Italské těstoviny“ (není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo…), a čajovou lžičkou červeného pesta (nevím, proč se tomu říká čajová, když já tím čaj nemíchám, neboť nesladím), to jsme promíchali a nechali odpočinout, neboť to tomu masu dělá prý dobře. O osolení ani nemluvím, jelikož je to snad samo sebou, to dá rozum, že jej slaným činíme až po prvním zarestování.
A že se nám to v pánvi pěkně smaží, že? Tak nezapomeňme míchat, jinak k obědu bude uhlí, v krajním případě koks. Teď jsem si vzpomněl! Před maso, ovšem až po česneku s cibulí si do pánve vysypeme na proužky (podlouhlé, úzké útvary) pokrájená sušená rajčata. Jelito smaženo, tedy je-li to smaženo, dostatečně přiměřeně, což je v našem případě uděláno takovým způsobem, že maso už není syrové, dokonce ani polosyrové, zanoříme do vznikající famózní dobroty jeden (slovy jeden, číslem 1) kousek čerstvého sýra, nejlépe termizovaného. Prosím, při nakupování nehleďte na příchutě, do našeho vaření se nejlépe bude zanořovat obyčejný, smetanový, chutný, lehce roztíratelný. A propos, kdyby se nějaký šťoura ptal, kolik to chtělo sušených, v olivovém oleji nakládaných rajčat, tak odpověď zní: tři až sedm.
Míchejte, ne?! Se vám to jinak připálí! Už je ta bílá sýrohmota rozpuštěna? Jupí! Nyní si dáme kolíček na nos, abychom se nestali občany s podlomenými koleny. Do pánve na návštěvu pozveme totiž kousek trojúhelníku nivy, kterážto hnije modře, stačit nám bude asi slabá čtvrtka. Slabší povahy bez kolíčku začínají větrat, ještě slabší omdlévají a nejslabší tiše zvrací do nejbližší toalety. Ano, lahodná niva se rozehřívá a dává světu vědět o svých nemalých přednostech.
A nyní pozor, pozor! Na scénu za bouřlivého potlesku přichází ON, mého srdce šampion, nyní již dle vědeckého zkoumání neželezný špenát. Ten jsme ulovili daleko před započetím naší vařící seance, omyli (jako opláchli), a spařili se. Teda ho. Na másle a trošce oleje za přítomnosti kapky vody (nejlépe pitné). Spařeninu vetkneme do naší klokotající směsi a zamícháme. Můžeme tam vkápnout i trochu té odporně žlutozelené kapaliny, co se nám vyjevila, když jsme pařili. Snad nemusím připomínat, že zelený neželezný byl námi před tepelnou úpravou avšak po až hygieně nakrájen či potrhán.
Bublá to? To je fajn. Tak nelelkujte a vařečkou kruhově pohybujte obsahem pánve. Nyní nadešel čas smetany. Jedné normální minimálně 30% a jedné, která se jmenuje „Šéfkuchař“. Tu tam dávám, abych si připadal dobře, jako vážený pán, co umí vařit. Zkuste to, ten pocit je zkrátka báječný, myslet si, že člověk konečně něco umí.
Provaříme. Pokud je vše jak má být, voní to. Pokud ne, vzdejte to. Ochutnáme. Dosolíme, jelito potřebné dosolit, jinak ne. Nepodáváme, neboť to nemáme hotovo. Pánev přestaneme zespoda oteplovat, neboť již není nutno. Do postupně dobublávajícího svinstva, které jste si z toho všeho právě spáchali, s láskou vložíme kousek vychlazeného másla a 6-17 cherry rajčátek, s noblesou nebo s někým jiným promícháme a na chvilku přiklopíme. Ono nám i vám to nakonec dojde. Zde jest nutno dodat, že ty malé červené kuličky se předtím měly vespolek s troškou olivového oleje asi deset minut péct v troubě.
I zrodila se omáčka, do které pak nasypeme slizké věci jako gnocchi či těstoviny, které jsme dali vařit nemnoho minut před docházením hmoty a které v onu pak vmícháme, abychom mohli vykydat na talíř a … A pak ať si s tím každý dělá, co chce… Naschovávanou, splníme a překročíme, světu mír!
Uloženo, posláno mailem. Upřímně řečeno, těšil jsem se na nějaké pěkné nactiutrhačské poděkování, ale nic. Vůbec nic, které mne výrazně rozesmutnilo. Co se dá dělat, někteří lidé prostě nemají smysl pro humor. Druhý den jsme byli u prarodičů našich dětí na kávě, žádná sůl v cukřence, sádra v dezertu, nic. O další dva dny později vezu malého synka k těm samým rodičům své ženy na hlídání, neboť nám ho odmítají školkovat, jelikož je navštíven virem chřipky. Nevím, co proti němu mají, mohli mít brzy všichni volno. Ráno, zrovna když jsem usedl se synkem do vozu, mi přišla od tchýně esemeska: „Pozor, u nás v domě nejezdí výtah.“
No super! Ale ještě že nám moje víc než slušně vychovaná vyženěná maminka napsala, jinak bychom před výtahem stáli, jako dvě tvrdá Y. Vláčím kašlajícího a zeleně smrkajícího syna na ramenou „na koníčka“ až do nebe. Do desátého patra. Mé plíce šly dávno napřed, nohy cukají křečemi, záda se svlažují potem a má pleš je osmrkána pětiletým bacilonosičem, který se nedávno naučil říkat „Ř“, takže fascinován tím písmenkem neustále na celý dům volá: „Tatínku, pŘidej!“ a „PoŘádně rychle!“ Mezi devátým a desátým patrem volá: „Babičko, pŘistáváme!“
Na konci hrůzné cesty do nebe, kdy na dveře zbytečku mého života klepe smrt, těsně před tím, než jsem z posledních sil zaklepal na dveře babičky mého smrkajícího, mi přišla zpoza těch dveří esemeska: „Nejezdí, ovšem jen když se nezmáčkne příslušné tlačítko…“
René Melichar
Hořím aneb není výbuch jako výbuch
Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.
René Melichar
Není ticho jako ticho aneb máme večer...
Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.
René Melichar
Není romantika jako romantika...
„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.
René Melichar
Setmělo se aneb nejsem úplný kničema
Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.
René Melichar
Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli
Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.
René Melichar
Růženka aneb není rajče jako rajče
„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“
René Melichar
Jak jsem si oblékl neon
Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.
René Melichar
Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník
„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.
René Melichar
Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl
Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.
René Melichar
Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu
Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.
René Melichar
Obyčejný den aneb Majestas moje žena
Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),
René Melichar
Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště
„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.
René Melichar
Mám infarkt aneb obraz mého života
Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.
René Melichar
Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice
Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.
René Melichar
Dobrou noc aneb zmiz, babo!
Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.
René Melichar
Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí
Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!
René Melichar
Einstein byl žena!
Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...
René Melichar
Žárovku si dovedu vyměnit sama!
Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.
René Melichar
K čemu muži mají ženy
Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.
René Melichar
Láska ve vlaku nebo po telefonu?
Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 29
- Celková karma 13,44
- Průměrná čtenost 13672x
Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na
https://renemelichar.blog.sme.sk/