Recept pro tchýni

Nevím, jak to máte vy, ale já jsem doma vládcem, vedoucím, králem, uctívaným guru. V kuchyni. Nikde jinde. A to jen když vařím, neboť veškeré jiné činnosti jsou mi doživotně zakázány, protože jsem se jevil své nejmilejší jako k ostatním činnostem nevyspělý, neboť mnou prováděné přidělávaly mé pořádkofilní spoustu práce navíc. Ale pryč od nepěkných pomluv, pojďme k meritu věci. Maminka babičky mých budoucích vnuků oblažila svou dceru žádostí, jestli bych jí nemohl poslat recept krmení, které u nás tuhle ochutnala a pochutnala, čímž se žádost vmžiku stala rozkazem. Co bych pro ženy svého života neudělal, zvlášť když se jich trochu bojím. Usedl jsem tedy ihned za stůl a sepsal recept, který nyní předkládám i ctěnému čtenáři: „Docela drobné pojednání o výrobě omáčky epesní se špenátem k nudlím či gnocchům“

Co budeme potřebovat: viz dále, kolik toho bude: přiměřeně věku.

Ponejprv vyjmeme wok pánev (nebo něco tak hlubokého) z místa, kde ji skladujeme. Je-li nutno, onu jmenovanou očistíme od minulých nánosů připečených potravin a i jiných podobných hnusů. Něžně, s citem ji poklademe na sporák a uděláme jí dobře zahříváním. Ve chvíli, kdy je jí už vedro k zalknutí, zchladíme ji trochou oleje, který šikovné ruce nám neznámých dělnic vylisovaly z takových malých zelených plodů, které u nás nerostou a mají pecku. Ano, již jistě správně tušíte, jedná se o olej olivový.

Ten se nám, dareba mastný, krásně rozehřeje na již dávno rozehřáté hlubokoplacaté nádobě. A tu nám doň přistává jako do peřin nadrobno nakrájená cibule. Tu včas nakrájíme sami, alébrž se nakrájená těžko nakupuje, jelikož ji málokde málokdy mají, nevím proč. Po nějaké sléze tam foukneme na placatá kolečka odvcelkovaný český česnek. Než jsme ho rozkrájeli, bylo ho asi tak nemnoho stroužků. V naprosto přesně odhadnutou chviličku, kdy se nám cibulka s česnekem teplem mění na sklovitou vonící hmotu, vrazíme do toho všeho na malé kostičky (krychličky, kvádříky, hranoly a jiné geometrické tvary, pokud dokážete vykrájet kuličky, smekám) pokrájené krůtí nebo kuřecí maso, jež jsme nedlouho před vražením, zato však těsně po pokrájení přiměřeně posypali pomerančovým pepřem (i černý je dobrý), kořením „Italské těstoviny“ (není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo…), a čajovou lžičkou červeného pesta (nevím, proč se tomu říká čajová, když já tím čaj nemíchám, neboť nesladím), to jsme promíchali a nechali odpočinout, neboť to tomu masu dělá prý dobře. O osolení ani nemluvím, jelikož je to snad samo sebou, to dá rozum, že jej slaným činíme až po prvním zarestování.

A že se nám to v pánvi pěkně smaží, že? Tak nezapomeňme míchat, jinak k obědu bude uhlí, v krajním případě koks. Teď jsem si vzpomněl! Před maso, ovšem až po česneku s cibulí si do pánve vysypeme na proužky (podlouhlé, úzké útvary) pokrájená sušená rajčata. Jelito smaženo, tedy je-li to smaženo, dostatečně přiměřeně, což je v našem případě uděláno takovým způsobem, že maso už není syrové, dokonce ani polosyrové, zanoříme do vznikající famózní dobroty jeden (slovy jeden, číslem 1) kousek čerstvého sýra, nejlépe termizovaného. Prosím, při nakupování nehleďte na příchutě, do našeho vaření se nejlépe bude zanořovat obyčejný, smetanový, chutný, lehce roztíratelný. A propos, kdyby se nějaký šťoura ptal, kolik to chtělo sušených, v olivovém oleji nakládaných rajčat, tak odpověď zní: tři až sedm. 

Míchejte, ne?! Se vám to jinak připálí! Už je ta bílá sýrohmota rozpuštěna? Jupí! Nyní si dáme kolíček na nos, abychom se nestali občany s podlomenými koleny. Do pánve na návštěvu pozveme totiž kousek trojúhelníku nivy, kterážto hnije modře, stačit nám bude asi slabá čtvrtka. Slabší povahy bez kolíčku začínají větrat, ještě slabší omdlévají a nejslabší tiše zvrací do nejbližší toalety. Ano, lahodná niva se rozehřívá a dává světu vědět o svých nemalých přednostech.

A nyní pozor, pozor! Na scénu za bouřlivého potlesku přichází ON, mého srdce šampion, nyní již dle vědeckého zkoumání neželezný špenát. Ten jsme ulovili daleko před započetím naší vařící seance, omyli (jako opláchli), a spařili se. Teda ho. Na másle a trošce oleje za přítomnosti kapky vody (nejlépe pitné). Spařeninu vetkneme do naší klokotající směsi a zamícháme. Můžeme tam vkápnout i trochu té odporně žlutozelené kapaliny, co se nám vyjevila, když jsme pařili. Snad nemusím připomínat, že zelený neželezný byl námi před tepelnou úpravou avšak po až hygieně nakrájen či potrhán.

Bublá to? To je fajn. Tak nelelkujte a vařečkou kruhově pohybujte obsahem pánve. Nyní nadešel čas smetany. Jedné normální minimálně 30% a jedné, která se jmenuje „Šéfkuchař“. Tu tam dávám, abych si připadal dobře, jako vážený pán, co umí vařit. Zkuste to, ten pocit je zkrátka báječný, myslet si, že člověk konečně něco umí.

Provaříme. Pokud je vše jak má být, voní to. Pokud ne, vzdejte to. Ochutnáme. Dosolíme, jelito potřebné dosolit, jinak ne. Nepodáváme, neboť to nemáme hotovo. Pánev přestaneme zespoda oteplovat, neboť již není nutno. Do postupně dobublávajícího svinstva, které jste si z toho všeho právě spáchali, s láskou vložíme kousek vychlazeného másla a 6-17 cherry rajčátek, s noblesou nebo s někým jiným promícháme a na chvilku přiklopíme. Ono nám i vám to nakonec dojde. Zde jest nutno dodat, že ty malé červené kuličky se předtím měly vespolek s troškou olivového oleje asi deset minut péct v troubě.

I zrodila se omáčka, do které pak nasypeme slizké věci jako gnocchi či těstoviny, které jsme dali vařit nemnoho minut před docházením hmoty a které v onu pak vmícháme, abychom mohli vykydat na talíř a … A pak ať si s tím každý dělá, co chce… Naschovávanou, splníme a překročíme, světu mír!

Uloženo, posláno mailem. Upřímně řečeno, těšil jsem se na nějaké pěkné nactiutrhačské poděkování, ale nic. Vůbec nic, které mne výrazně rozesmutnilo. Co se dá dělat, někteří lidé prostě nemají smysl pro humor. Druhý den jsme byli u prarodičů našich dětí na kávě, žádná sůl v cukřence, sádra v dezertu, nic. O další dva dny později vezu malého synka k těm samým rodičům své ženy na hlídání, neboť nám ho odmítají školkovat, jelikož je navštíven virem chřipky. Nevím, co proti němu mají, mohli mít brzy všichni volno. Ráno, zrovna když jsem usedl se synkem do vozu, mi přišla od tchýně esemeska: „Pozor, u nás v domě nejezdí výtah.“

No super! Ale ještě že nám moje víc než slušně vychovaná vyženěná maminka napsala, jinak bychom před výtahem stáli, jako dvě tvrdá Y. Vláčím kašlajícího a zeleně smrkajícího syna na ramenou „na koníčka“ až do nebe. Do desátého patra. Mé plíce šly dávno napřed, nohy cukají křečemi, záda se svlažují potem a má pleš je osmrkána pětiletým bacilonosičem, který se nedávno naučil říkat „Ř“, takže fascinován tím písmenkem neustále na celý dům volá: „Tatínku, pŘidej!“ a „PoŘádně rychle!“ Mezi devátým a desátým patrem volá: „Babičko, pŘistáváme!“

Na konci hrůzné cesty do nebe, kdy na dveře zbytečku mého života klepe smrt, těsně před tím, než jsem z posledních sil zaklepal na dveře babičky mého smrkajícího, mi přišla zpoza těch dveří esemeska: „Nejezdí, ovšem jen když se nezmáčkne příslušné tlačítko…“