Pánské hračky aneb když dojdou baterie

Přiznávám se. Jsem hravý jak malý kluk. Ano, měl bych ve svých letech mít rozum, ale komu není dáno… Jak říkala má maminka mému tatínkovi: „Jsi jak malej Jarda…“ Nikdy jsem to úsloví nepochopil, i když jsem ho od té doby slyšel mockrát, i od lidí, kteří netušili, že se můj táta opravdu jmenoval Jaroslav. Naposledy mi tuto zásadní informaci sdělila má nejdražší generální ředitelka našeho domova ve chvíli, kdy jsem se s pětiletým nerozumným synem pral o autíčko na vysílačku. Já vím, že ho od Ježíška dostal on, ale takové věci přece dětem do rukou nepatří! Ano, je jeho. No a co jako?! A kdo to koupil?! Ho snad teď může pečujícímu rodiči půjčit, ne?!

„Prosííím,“ snažím se obměkčit jeho maminku s tím, aby mu domluvila a zjednala tak nápravu nespravedlnosti, kterou ten malý šmejďák páchá na svém hodném a nevinném tatínkovi. Má sílu, pere se už zdatně, ale na velkého dospěláka nestačí. Stačil. Možná jsem ho tuhle neměl navádět, že když se pere se starší sestrou, musí mířit pěstičkou do nosu. Trošku ho za to škrtím. Když nás jeho milující maminka a moje nechápající manželka roztrhla od sebe, pochopil jsem, kdo tu má nezaslouženou výhodu protekce. Za všechno můžu já. No jasně! Jako vždycky! Copak můžu za to, že jsem o třicet šest let starší?! „Ale on si začal!“ chlapsky přiznávám porážku.

Jsme na procházce. Se ženou, dcerou, synkem a autíčkem. „Tatínek bude smutný, když mu autíčko nepůjčíš,“ zkouším na malého psychologickou objížďku dřív, než ten ohavně majetnický pidičlověk úplně vybije baterie u autíčka, o kterém si myslí, že je jen jeho. „Jsi jak malej Jarda!“ vzala to má žena zkratkou, načež se mi snažila vysvětlit, že nemám už zase dělat celé rodině ostudu. „Ať si to sežere!“ omlouvám se za svůj předchozí trapný výstup a pohroužil se do svých myšlenek, abych zas neřekl něco, co se nechce slyšet.

Nevím, čím to je, že se mi za těch nemálo spotřebovaných let nepodařilo řádně dospět. Někdy mám dokonce takové tušení, že věkový rozdíl mezi mnou a synkem je setřen. Rád si hraju. S čímkoli. S telefonem, který už pětiletý ovládá lépe než já, s obtížným hlavolamem, který ten malý prevít složí rychleji, s Legem, na kterém mi synáček dokazuje, že má fantazie se již jeví omezenou, ale nejraději, pokud počítám hračky, mám elektronickou stavebnici, neboť na tu ještě nestačí a já si konečně připadám chytřejší než on. My chlapi si prostě rádi hrajeme, podle mne za to nějak může příroda, sice nevím jak, ale to je fuk. Potají bereme hračky svým dětem, potají si hrajeme se vším, co máme po ruce.

I můj malý synek již přišel na to, že jedna z nejlepších hraček je, jak to jen říct, nejdůležitější pánský kousek těla, který častěji, než by bylo zdrávo, nahrazuje mozek. To je vždycky po ruce. Proto se rád koupe a je nerad v koupelně rušen. „Nevíš, po kom to má?“ zeptala se mne podpásově má nejdražší po té, co malého nečekaně přistihla. Dívá se mi do očí a nemíní pohledem uhnout. Měním se v chameleona, který šikovně mění barvy. Já ale na rozdíl od něj umím jen rudou. Listuji ve své paměti, zdali jsem byl svou mnou okroužkovanou někdy spatřen, kterak… Zkrátka, my chlapi jsme někdy hraví, no. Mimochodem, na hraní je jako druhé úplně nejlepší ženské tělo, jenže to není tak snadno „po ruce“, často se to dokonce brání, chce si to povídat, a vůbec to klade všelijaké překážky báječné zdraví prospěšné hře, pročež pak krademe dětem autíčka na vysílačku. Dál to rozvádět nebudu, protože to bude číst má žena a pak se rozvádět budu. O ženském těle ještě pětiletý neví. Nebo se tak aspoň tváří. Naštěstí, neboť jinak bych mohl být zase v podezření, že vychovávám dítě jinak, než je slušnými lidmi žádáno.

Po půlhodinovém mlčení na mrazivé procházce jsem na svou ženu položil dotaz, který v tu chvíli byl logickým vyústěním mých mozkových pochodů. Mé zvídavé oči si totiž všimly, že o úžasné auto ženská část naší výpravy nejeví sebemenší zájem. Ženy si nehrají? A není to divné? „S čím vy ženský si nejraději hrajete?“ ptám se zčistajasna do nějaké nedůležité štěbetavé debaty mezi třináctiletou dcerou a její maminkou. Ztichly. Žena na mě vrhla obzvlášť nepěkný pohled, ze kterého mne i přes teplé spodní prádlo a drahou zimní bundu zamrazilo. Dcera se tváří divně. „Ptám se jen maminky,“ upřesňuji, čímž jsem atmosféru poněkud nevylepšil. Dcery se z bezpečnostních důvodů ptát nehodlám, jednak bych se mohl dovědět něco, co vědět nechci, a jednak pak nechci mít oplétačky s policií, svou ženou a tchýní. Mrkl jsem na svou najednou nervózní ženu a očekávám vyčerpávající, epicky pojatou odpověď. „Kam tím míříš?“ ptá se žena pomalu s velmi podezíravým tónem v hlase. „To i teď myslíš jen na to?“ snaží se šeptat, abychom našim dětem neohrozili jejich zdravý psychický vývoj. A pak že já jsem erotočuňák nebo jak se tomu říká! Usmál jsem se na svou milovanou, jak nejvilněji jsem v tu chvíli dovedl, neboť tuším příslib veselých nočních her. „Jedna má svobodná kamarádka,“ šeptá mi do ucha má nejmilejší žena, „si nejraději hraje…“ cítím erotické napětí, které by se už dalo změřit, voltmetrem samozřejmě, „… s puzzle.“ Mě právě spadly hračky do kanálu a malému vysílačka od auta téměř tamtéž. „Dávej pozor, jinak si nebudeš mít s čím hrát,“ varuje ho zbytečně jeho maminka. „Ale bude,“ uklidňuji svou ženu sebevražedně. S čím si ale nejraději hraje ona, jsem se nedověděl, jelikož po zbytek vycházky jsem již díky jejím pohledům a blízké přítomnosti dětí na znovudotaz neposbíral dostatek odvahy. Když nad tím tak sám bádám, podle mne si vdané ženy nejraději hrají s námi muži. Ne tak, jak bychom si hráli my, ale úplně jinak. Jak se v manželství vrší den na den, přicházejí na to, že máme úplně jiné vlastnosti, než si do teď skálopevně myslely, než by měl mít jejich vysněný ideál a zcela jiné, než jsme se my dočasně úspěšně tvářili, že máme. Začnou si hrát. Posunují zákonitou obětí jako lokomotiva vagonkem tak, aby nás dostaly na to seřadiště, na které chtějí. Slabší mužské povahy nevydrží a utečou. Silní odolávají posunu, čímž ženu neustále provokují k dalšímu a dalšímu hraní, což trvá buď do smrti, nebo do doby, kdy to ženu přestane bavit a vagonek pošle z kopce neznámo kam. Ti mezi silnými a slabými jsou postupem času zcela převychováni dle představ svých drahých většin, kdy žena zjistí, že již není kam posunovat, a milý vagonek tedy odpojí a nechá svému osudu.

Autíčku došly baterie a synek tak o něj ztratil zájem. Jeho hravý tatínek ho bere do tašky a nese domů. Ještě že máme hračky, u kterých se baterie nevybíjí. Tedy aspoň zatím.