Jak jsem po mnoha letech napsal Ježíškovi

Nevím, jak to máte doma vy, ale u nás se začátkem prosince píše dopis Ježíškovi, a to už od mého dětství, které je již, bohužel, mnoho let kdesi na smetišti dějin. Rodiče tak mají poslední šanci porovnat dětská písemně vyjádřená přání s již zakoupenými dárky, případně několik desítek chybějících zásadních a životně důležitých zbytečností v děsivém nákupním reji dosehnat. Jako rodič „jedu na jistotu“, abych se pak nedočkal dětských protažených obličejů: „Tohle jsem si nepřál“ a „Proč mi Ježíšek nepřinesl, co jsem chtěl?“, jelikož na to není správné odpovědi, neboť Ježíšek jest tvorem kouzelným, téměř všemocným, jenže nedisponujícím tiskovým mluvčím, který by případné dotazy nějak rozumně vysvětlil, takže nutím naše děti psát vánoční slohové cvičení pod hrozbou zrušení šťastných a veselých.

Jako dítě jsem na vánocích miloval to zvláštní mrazení ve chvíli, kdy jsem dopis psal, neboť jsem si nikdy nebyl jistý, jestli jsem byl dostatečně hodný a tedy hoden svého dlouhého seznamu, který jsem šperkoval obrázky, aby onen kouzlem opředený tvor někde neudělal chybu. Později jsme s bráchou zažívali úžasné vánoční mrazení z prozrazení našich ilegálních aktivit, jelikož jsme v době kolem psaní dopisu detailně lustrovali celý byt a hledali rodiči poschovávané vánoční dárky. Nutno říct, že naši rodičové byli vynalézaví, nijak nám to neulehčovali. Tu bylo něco zabalené ve skříni v peřině, tu pod matrací, část ve skříni pod plavkami, něco málo pod maminčiným spodním prádlem, jeden dárek dokonce vykoukl z nepoužívaného tlakového hrnce, další se s nápisem „hovězí odřezky“ schovával na mrazáku, zkrátka všude tam, kam si nebozí dospělí mysleli, že děti určitě nevlezou. To mrazení trvalo až do štědrovečerního rozbalování, jelikož jsme byli zvědaví, kolik jsme toho nenašli a byli pak upřímně překvapení. Nevím, jestli rodiče tušili o šmejdění svých ratolestí, ale muselo jim přeci být divné, že máme radost z těch největších hloupostí a drobností, které sehnali na poslední chvíli…

Teď je řada na mě, jsem rodičem a život mi zpestřují mé vlastní děti. Mrazení je zpátky. Co by si tak přály? Kde to seženu? Kde na to mám, proboha, vzít?! Kam já to schovám? Je začátek prosince, čas psaní Ježíškovi, posadím si na kolena skoro pětiletého synka. „Víš, co chci od Ježíška?“ pokládá svůj řečnický dotaz, abych se mohl soustředit a jeho přání sepsat, neboť zatím písmem nepříliš vládne. Beru si papír a tužku a předstírám zájem, stejně už máme nakoupena jeho přání, která dokonale známe, jelikož nás jimi zásobuje již od září, což způsobila má milovaná žena, neboť má ráda ve všem pořádek a nic nenechává náhodě. Jeho letošní přání jsou dávno poschovávána po bytě, v garáži, ve sklepě… Syn se dal do diktování. Studený pot na mých zádech se dal do pohybu. Ruka se dala do třesení namísto psaní. Téměř cituji: skleněný dům, bude mít červená okna, modrý koberec, červené umyvadlo a záchod, celou červenou koupelnu, vlastní hřiště s palmami, k tomu zlaté auto s rychlonabíječkou s modročernými pneumatikami. Všechno budou sledovat kamery na domě, aby mi to auto nikdo neukrad… „Jo jo, tam bude hezky panáčkům z Lega…“ směji se a nervózně uvažuji, že bude dost těžké něco takového sehnat, jelikož jsem na svých nákupních výletech nic takového neviděl. Ale nevadí, poohlédnu se po tom a to ostatní, co máme nasysleno, dostane k narozeninám nebo za rok až dva. „To ale není pro panáčky, tam budu bydlet já,“ zamrazil mi ten pidičlověk nelítostně úsměv na tváři. „Nic jiného nechci, jenom tohle,“ trvá na svém. Dívám se na své dítě s takovou hrůzou, jakou může mít v očích jen vánoční kapr, když spatří připravenou rozehřátou pánev. Dospělého prostě rozhodí, když má vše a vlastně vůbec nic. Cítím, jak se mi zvedá tlak a srdce tančí v rytmu mírné fibrilace. Zoufale se snažím o resuscitaci jeho nyní bývalých přání, která jsou do písmene splněna: „Vždyť jsi chtěl to obojživelné auto na vysílačku.“ Kroutí hlavou. Opakuje zrůdné přání červeného domu. „Ani tu velkou elektrickou stavebnici…?“ prosím malého téměř na kolenou. Je neúprosný: „A zlaté auto…“ „Veselého robůtka,“ kontruji a věřím v úspěch. „…s rychlonabíječkou…“ neopouští myšlenku. Zkouším další restart přání, navigaci na to, co už máme: „Autíčka, co skáčou do dálky, tak moc jsi je chtěl…“ „…bude stát tady před domem…“ nepřestává si vést svou ten malý zmetek. Máme byt plný hraček a nám se právě hračky rozsypaly. Stal se ze mě vyděšený rodič, který doteď skoupil vše, co si to přálo. Zbytečně.

Horečně přemýšlím, kde se to v tom dítěti vzalo. První podezření padlo na jeho maminku. Určitě přesvědčila našeho nevinného syna, aby se vzdal svých dosavadních přání a začal si přát jiné, nové bydlení, což je vlastně jejím obrovským přáním. Upřímně řečeno i mým, ale to sem teď nepatří. Dal jsem si na pohledu na svou ženu řádně záležet – říkal: „Cos to provedla?!?!“ Její vyděšené oči však výmluvně odpovídaly: „Já ne!“ I tak si budeme muset později, pokud tohle neodnesu infarktem, vážně pohovořit. Dalším viníkem této situace jsem stanovil naší třináctiletou dceru, která nás drtí svým jediným přáním – mít psa, a které jsme ji v mnoha hystericko filosoficko rozumných chvilkách nerozmluvili. Teď se určitě mstí. Snažím se zachovat klid, rdousit jí budu až později, z toho se nevyštěká!

„A tatínku, ještě tam napiš, že tam bude krásně svítit diamantový lustr…“ přikazuje mi malý s úsměvem a dychtivostí v očích. Poslední pokus o návrat do zápasu: „Ježíšek tak velkou věc neunese, víš?“ „Unese, je kouzelnej, víš?“ logicky smečuje a odchází středem. Ale vím si vždy rady, uklidňuji výkřikem situaci: „Si to napište sami!“ žádám dceru na odchodu někam na panáka. Aspoň budu moct hodit Ježíškovu dárkovou chybu na toho, kdo ten elaborát napíše. Někdo za to holt musí muset!

Večer. Na okně je přilepená obálka. Pro Ježíška. Děti spí. Ptám se ženy, co tam pětiletý a třináctiletá napsali, neboť jim pod různými záminkami koukala přes rameno. Je tam prý sice kresba skleněného domu, ale hlavně všechna původní přání, co jsme málem předčasně splnili. Dcera údajně dokonce slevila natolik, že kdyby prý pejsek nebyl možný, přála by si něco jiného, poměrně přesně to, co je pro ni již poschováváno. Super! Odechl jsem si. Takže nakonec nám pomohla naše třináctiletá, která se tváří, že na Ježíška věří. Nevím, jak to doopravdy je, ale nejspíš věřit chce. Za odměnu jí půjdu koupit velkou knihu o psech, aby věděla, že Ježíšek jsem spravedlivý.

Včera nám naše malá modrá akvarijní rybička odplula do věčného moře. Smutná událost, už jsme si na ní opravdu zvykli, takže jako jediné správné řešení truchlivosti vyhlašuji pořízení nové oploutvené společnice. Jenže dcera prohlásila, že žádnou novou nechce, jelikož od Ježíška očekává psa. Už je to tu zase?! „Ježíšek ti pejska přinést nemůže…“ snažíme se o sedmsetšedesátčtvrté letošní vysvětlení, že máme malý byt, jsme pořád v práci a tak, a pejsek by u nás byl utrápený chudák, což přeci nemůžeme živému tvoru udělat. „Já s ním počítám a Ježíšek mi ho přinese!“ důrazně nás odpálkovala dcera. „Nepočítej,“ vysvětluji, „Ježíšek je sice kouzelný, ale není vůl!“ končím plodnou debatu. Přemýšlím. Tak jak to je? Opravdu ve třinácti letech věří na kouzlo? Chci vidět ten dopis. Je noc. Děti spí. Žena loupí obálku. Sedíme a čteme.

Téměř cituji: „Milý Ježíšku…“ následuje text, který má drahá žena viděla přes rameno píšící dcery. Jenže pak jí utíkala polévka nebo někdo někam a musela špehování ukončit. Bohužel… Prý by si strašně moc přála psa, dokonce tam připsala, že na tom závisí její zdraví, neboť sportu nemaje, aspoň by se pomocí psa pohybovala. Normálně naše dcera kouzelného vydírá a naráží tak na svou bezbřehou lenost, díky které odmítá jakýkoli náznak sportu. Dál bez studu kouzelnému Ježíškovi píše, že pokud by si sám troufl vybrat psa, má si nejprve přečíst knihu o psech, kterou mu ráda zapůjčí. A na konci dopisu stojí: „Nic jiného, prosím, nenos, protože by mi to stejně neudělalo radost.“

Do šťastných a veselých zbývá pár dní. Sedím tiše a v ruce ten dopis. Není mi z toho moc dobře. Je noc, spíš časné ráno. Beru dopisní papír a píšu. „Velevážený kouzelný Ježíšku, s nejuctivějším hlubokosklonem si dovoluji ti napsat. Nejsem si jist tvou existencí, ale říkám si, co kdyby. Mám velké přání. Nic nám nenos. Asi jsme se ženou nedokázali naše děti vychovat k obrazu svému, takže si nic nezasloužíme. Na druhou stranu, abychom nemuseli letošní vánoce zrušit úplně, jelikož co bychom pro své námi nevychované děti neudělali, dům se zahradou včetně toho psa našim dětem přinést můžeš. Pokud splníš a překročíš, zlobit se rozhodně nebudu. Kdybys to i přes svá kouzla neunesl, nechám ti tu číslo na stěhovací firmy… Uctivě děkuji předem. Světu mír a krleš!“

Na okně se nám ráno k upřímnému překvapení mé ženy objevila obálka. Pro Ježíška.