Když vychovává Sysifos s Pyrrhem aneb kde jsme udělali chybu?

Čtyřletý a třináctiletá. Můžeme si za to sami. Máme své děti rádi, milujeme je, udělali bychom pro ně cokoli, ale vychovat se to prý musí. Dle ústavy nebo tak něčeho. Jsem otcem již několik let. Věnuji se této bohulibé činnosti samozřejmě jen amatérsky, pročež za ní nejsem placen ba naopak, a postupem času jsem stačil pochopit, že výchova dětí je prevít.

Kdysi jsem se na tuto cestu vydával dobrovolně, pln nadšení a očekávání, které příjemně dráždilo mé nemnohé mozkové buňky. Očekávání zůstalo. Jen v trochu pozměněné podobě: z „Copak mne asi čeká?“ na „Co mne, proboha, ještě může potkat?“. Z původních premis, že se děti netlučou, že je nikdy nebudu citově vydírat, že děti jsou radost a že je vychovám k obrazu svému, nezůstalo takřka nic. I ta dobrovolnost se odporoučela neznámo kam. Amatéřina však zůstala, včetně mnoha fatálních chyb a omylů, které si vláčí s sebou a které jako rodič bez uzardění páchám. A z příjemného dráždění je iritující podráždění. Připadám si jako ten slavný pán s šutrem s tím rozdílem, že jeho ten balvan pokaždé nerozmáčkl na marmeládu. Sysifos říznutý Pyrrhou. Když se konečně zdá, že se ten kus skály podařilo za lopotné dřiny ustálit a člověk si na chvilku radostně oddychne, stane se věc takového druhu, že se z vychovávajícího rodiče stane cosi, co vypadá jako malá hezká kočička přejetá kamionem tak, že se dá pověsit na zeď jako plakát oblíbené hudební skupiny. Hrozné na tom je, že jako rodič sklízím ovoce svého marného snažení, neboť jablíčka nejsou zralá, kulaťoučká a božsky sladká, ale je z nich modrozelenofialová hnusně hořkokyselá amébní hmota. A ještě horší je, že i přes svou urputnou snahu vychovat z dětí „dobrého člověka“ se mi daří postupně z nich vyrábět drsné Frankensteiny, jelikož díky nedokonalým výchovným metodám se sem tam stane nějaká ta chybička. Ta je pak brzy po zásluze ztrestána. A nejhorší je, že mé děti na ohýbání zelených proutků reagují bez sentimentu dle přísloví „Jak se do lesa volá…“

Dcerka pláče. Radostí. Snad podruhé či potřetí v jejím životě jsem u ní spatřil široký úsměv a slzy vděčnosti v očích jinde než před dárky obloženým vánočním stromečkem. Zvítězila. Po třech nebo čtyřech krušných letech neustálého dohadování a hysterických scén si naše pubertou vážně postižená dcera vyprudila zrušení sportovního vyžití. Těsně před tím, než má drahá žena díky tomu skončila na psychiatrii, nám povolily nervy a vzdali jsme krvavou válku o pohyb dospívající. Ona vyhrála, my na celé čáře prohráli. Nebude se hýbat, nejlépe nebude dělat vůbec nic. Hrůza. Obávám se, abychom tak na sebe neobrátili hněv nějaké zdatné sociální pracovnice, neboť dle zmíněného nezvládáme vychovávat dítě nám do péče svěřené. Neumím moc prohrávat, zvlášť když zde neplatí okřídlené „Sláva vítězům, čest poraženým“. Neumím tuhle prohru přenést přes svou vysokotlakou krevní pumpičku. „To ti nedaruju!“ Vždyť jdeme svým dětem takovým vzorem! Téměř denně skáču na své krásné nové kolo, abych pohybem dal tělu zabrat, něco kalorií zničil a udržel si tak pěknou postavičku mírně přifouklého hrocha. Asi bych neměl zdůrazňovat, že tak činím až od letošního jara, kdy mi vyhrožovali potupnou pomalou smrtí z přetlakování, neboť jsem posledních patnáct let nedělal vlastně vůbec nic. Má žena ale až do porodu dcery velmi aktivně sportovala… Od té události ovšem… No nic. Aby toho ale nebylo málo, ta pubertální bestie se svévolně začala ve vzniklém volném čase učit, stala se premiantkou a schválně domů nosí samé jedničky, což nechápu, neboť dodnes netuší, u kterého moře byla na dovolené, a na mou výtku odvětila, že je jí to „faaaakt“ jedno a že je jí „ta info k prdu“.

Synek ve školce odmítá páchat téměř jakoukoli společnou, hromadnou činnost. Sedí v koutku a poměrně úspěšně provádí sabotáž, možná, že založí odbojovou buňku. Nehodlá se účastnit společného cvičení, zpívání i ostatních dítělibých školkových aktivit. Na přečetné dotazy proč, odpovídá: „Nechci.“ Například včera, když děti společně dozpívaly písničku, do ticha podle vyprávění paní učitelky pronesl otráveně: „To byla teda kravina.“ Asi není správné přiznat, že vím, po kom to má a že já kdysi zpíval pouze pro potřeby vyhlášení chemického poplachu. Asi se nehodí říkat, že ho chápu. Také jsem tyto družné činnosti neměl rád, ostatně nemám je rád dodnes. Jenže já jsem plachý a stydlivý pán, ale on to dělá určitě naschvál! A už vůbec netuším, proč jsem svým dětem někdy kvůli něčemu říkal, že pokud něco nechtějí, ať to, sakra, řeknou a nedělají.

„Budeš makat, šmejde,“ oznamuji láskyplně dceři, jelikož nejsem schopen unést výchovnou porážku. Já vím, neměl bych se takto nevábně vyjadřovat o svých dětech, ale prostě nemohu jinak, jelikož vyhraju já! „Máš teď dost času, tak budeš doma pomáhat,“ vydávám výchovné nařízení číslo tisíc sedm set něco. Něžně, jak bych četl pohádku, jsem dceři vypočítal, co všechno bude doma dělat. Vytírat, luxovat, vynášet koš, mýt vanu a umyvadlo, no bylo toho dost. Dívá se na mne a bublá vzteky. Mám z toho jízlivou radost, jelikož se zdám býti na koni. „A co jako budete dělat vy? Když já tu budu dělat všechno za vás?!“ nakladla ta potvora zjišťovací dotaz. Než jsem se nadechl k rázně spravedlivé ruční odpovědi, dodala: „To radši budu sportovat, ale pak ten prospěch, nevím…“ Jelikož jsem v tu chvíli nebyl schopen jakéhokoli druhu nenásilné výchovy, má žena učinila s dcerou kompromisní dohodu. Pomáhat bude, nikoli však podle mých škodolibých představ. Dnes třeba byla mou nejdražší donucena k loupání brambor: „Nemohly by být ve slupce? A nestačí každému jedna?“ Asi bychom se ženou neměli před dětmi říkat, že nás nebaví pořád po nich uklízet a že loupání brambor je pitomá činnost.

Menší dareba se potatínkovává k nelibosti jeho maminky. Nové paní učitelce ve školce hned na začátku školního roku ukázal, jak se věci budou mít, na její žádosti a příkazy hbitě odpovídal v pozoru se salutováním „Jasně, šéfe…“ Nevím, kde to vzal. Jestli on to neviděl v nějakém filmu nebo kde. U nás těžko, já své ženě na příkazy odpovídám „Zajisté, vaše vysokoblahorodí“ nebo s jemnou úklonou slíbím, že „splním a překročím…“, v krajním případě „Ano, má nejvyšší vedoucí“, ale salutování to ne, to bych nezvládl, jsem totiž majitelem knihy od neznámého autora, která mne doživotně zprošťuje vojenských radovánek. Má žena se začala bát chodit pro našeho malého synka, jelikož si myslí, že synek ještě nevyčerpal všechen svůj repertoár. Naštěstí netuší, že se mi podařilo ho naučit na předvánoční besídku hanbatou básničku a přesvědčit ho, že paní učitelka je ufoun a že určitě má někde na sobě schovaná zelená blikající tykadýlka. Asi to nebylo úplně správné.

Jediné, co je dcera ochotná akceptovat, je hra na příčnou flétnu. Hraje nádherně. Obzvlášť, co jí pan učitel v zušce pochválil do bezvědomí. Co na tom, že se snažíme chválit i my, to se ale nepočítá, jelikož my jsme ti hnusáci, co ji denně nutí cvičit. Ale učitel pochválí a dcera hraje jak o život a nedá na flétnu dopustit. Díky, pane učiteli! Jenže flétnistka nás z blaženosti vyvedla velmi rychle. Po té, co jsem ji vysvětlil, že by měla mít ještě nějaký zájem, jelikož jinak shnije, obložila se knihami a obrázky snad všech psů, co existují. Nebere v potaz, že pes by u nás byl chudák, že by se o něj nikdy nestarala, to jen my nebozí rodičové, co nemají čas ani chuť se starat mimo dětí o cokoli dalšího. Na mé sdělení, že my psa nikdy nepořídíme, neboť žerou děti, rozkousávají své pány a nakonec stejně určitě skončí v nějaké podezřelé restauraci jako oběd, mi řekla: „Ale Ježíšek mi ho určitě přinese. V tu chvíli ale musí flétna pryč, nebudu na ni mít čas, budu se přece muset starat o pejska a budu s ním přeci pořád muset běhat…“ Pominu fakt, že kdyby se bez pomoci mé ženy sama starala o svou akvarijní rybičku, byla by ta malá modrá už dávno bříškem nahoru. Asi bychom se měli pomalu přestat snažit přesvědčovat své děti o existenci Ježíška. Ten zázračný dárkonoš je totiž pro ně mnohem spravedlivější, než jejich dospělí, divní a prudící rodiče, co faaaakt nejsou hustý.

Máme své děti rádi, milujeme je, udělali bychom pro ně cokoli. Máme z nich, upřímně řečeno, většinou radost. Ale někdy mám prostě pocit, že jsme někde udělali chybu. Čtyřletou a třináctiletou.

P. S. Má žena se přiznala, že maximum výchovných chyb páchá ona sama. Ocenil jsem její dobře mířenou a trefnou sebekritiku hlasitým souhlasným potleskem, načež zákeřně dodala, že nejvíc se její výchově vymyká to jedenačtyřicetileté dítě. Asi si budeme muset vážně pohovořit…