Opravuji dítě aneb zásah, potopená

Při jakémkoli rozhodování je třeba vždy upřednostňovat nejlepší zájem dítěte. Tak praví Úmluva o právech dítěte, k jejímuž dodržování se ČR zavázala. Zde bych rád podotknul, že já to nepodepsal! Dítě prý není naše. Bylo nám „pouze“ svěřeno do péče. Musíte se o to starat, nesmíte to bít, musíte zajistit mimo jiné zdravý psychický vývoj a bůhví co ještě. Ale kdo se ptá na psychický vývoj rodičů!? Každé auto, kolo, stroj, rádio, malá i velká televize má dle platných zákonů v celé EU dva roky záruku. Dítě ne. Dokonce ani manželka, po jejíž možnosti vrácení jsem se ptal jejích rodičů hned po svatebním obřadu, ale kladné odpovědi jsem se dodnes nedočkal. U porodu syna jsem byl mazanější. Hned po zvážení narozeného jsem po šokovaném porodníkovi vyžadoval záruční list, co kdyby se to rozbilo, no ne? A co myslíte? Nic jsem nedostal. Tedy mimo nactiutrhačné přednášky na téma „co jsem to, proboha, za otce“. Snažil jsem se bránit tím, že jsem stále začátečník, ale mé snažení vyšlo vniveč díky omezenosti přednášejícího.

Když se to vymkne z kloubů, dáte například auto do servisu, televizi do opravny. Když se porouchá třeba kohoutek v koupelně, zavoláte opraváře. Když je dítě zralé k reklamaci, nic. Vrátit to není kam. Na skládku to nepatří, neboť by to zcela jistě nebylo ekologické. Půjčovny také zatím nejsou, že by si nebohý rodič před zahájením rodičovství zapůjčil, vyzkoušel a honem vrátil. Je to fér? Jsem přesvědčen o tom, že by měla existovat mezinárodní úmluva na ochranu nebohých rodičů!

Už jen kvůli možné existenci výchovných rozhovorů s pubertálními dcerami. Takovými nám naše skoro třináctiletá vyšperkovala nejeden velmi dlouhý vlahý letní večer, za což se jí hodlám jednou pořádně pomstít. Pokud bych byl schopen se na strastiplné chvilky podívat s nadhledem, přirovnal bych souboj s nedospělcem ke hře na lodě, nebo na ponorky, jak kdo chce. Znáte to, ne? Čtverečkový papír a „zásah, potopená!“. Nutno říct, že u toho papíru je větší sranda. Od posledního opravdu velkého rozhovoru, který bohužel skončil malým násilím, uplynuly bezmála dva roky. To slovo „bohužel“ patří ke slovu „malý“, nikoli k „násilí“, to jen aby nedošlo k nechtěnému omylu. Mnoho se za tu dobu změnilo. Dcera je starší, žena taky, já vyzrálejší. Nebiju ani jednu, jelikož ženu ani květinou a dcera je už o malinko větší než její maminka. Ne že bych se bál, ale člověk nikdy neví.

Dlouhodobým podrobným pozorováním jsem zjistil, že pro naši dceru je nejvíc děsivým zážitkem možnost jejího vlastního rozhodnutí. Má drahá žena je přesvědčená, že je to vrozenou povahou, čemuž nemohu uvěřit, neboť si dle mého oprávněně myslím, že nám to dělá naschvál, což mne děsně vytáčí. Když se má rozhodnout o čemkoli, zmizí. Fyzicky je vidět, ale nereaguje, nic nechce, nebo „jak chcete vy…“ Chová se jako tupá ovce. Vadí nám to. Rozčiluje. Mrzí. Není téměř v našich lidských silách ji motivovat, udělat jí radost, potěšit ji. Před dvěma lety jsme ji úspěšně servisovali výhrůžkami, že jí usmažíme akvarijní rybku, ale to se naše opravovací snažení týkalo známek ve škole a učení. Ale jak vyhrožovat dítěti, kterému vlastně chcete udělat radost, motivovat ho, nadchnout ho pro něco?

V cukrárně radši nic nechce, protože by si musela něco sama vybrat. Když se zeptáme, kam by chtěla na výlet, tak raději nikam… Když to vymyslíme my, protáhne obličej a trpí. Je to na facku. „Řekni, co bys ráda?“ Chceme po ní jakýkoli vlastní názor, který jsme během školního roku úspěšně utloukli kouzelnými formulkami typu: „Nebuď drzá! Co si to dovoluješ? Budeš poslouchat! My víme, co je pro tebe dobré…“ a podobně. 

Pokud by měla pravdu s povahou má zákonitá, byla by dcera rozbitá a tedy určitě zralá na nějakou důkladnou medicínsky vedenou operaci či na promptní reklamaci. Pokud mám pravdu já, učiním nápravný rozhovor, bude po problému a navíc se konečně pomstím a vrátím jí ty letošní zkažené večery. Ač jsem dobře věděl, že do podobných věcí by se měl člověk pouštět jen pod silnou dávkou sedativ či účinných psychofarmak, započal jsem korekční dialog na téma „Nebuď ovce“ pln entuziasmu a empatie. Úplně jsem zapomněl, že vždy když něco opravuji, nedopadne to zcela dle původních dobrých úmyslů. Náš byt by mohl vyprávět, je plný mých oprav k velké neradosti mé ženy.

„Co bys ráda dělala o prázdninách?“ začínám nenápadně a polehoučku. Nic. Ticho. Přemýšlím, jestli jsem vůbec něco řekl, či jestli mi fatálně neselhaly hlasivky. Sedí u okna a kouká. Empatie si vzala batůžek a odešla kamsi předaleko. Otázku jsem zopakoval o něco hlasitěji, ale odpověď ke mně nějak nenašla cestu. Entuziasmus se vypravil dohnat empatii. „Nedívej se na mě tímhle tónem!“ snažím se v dceři vzbudit aspoň trochu zájmu o věc. Zhluboka dýchám. „To tady chceš takhle sedět a hnít celé prázdniny?!“ zaječela má hysterická část mozku. Pokývla hlavou a utrousila: „Třeba.“ Myslím, že si dojdu do garáže pro lopatu na odhazování sněhu. Krásně by se vyjímala, a teď si dovolím být nekorektní, v jejím nafrněném ksichtu. Sbírám zbytky zdravého rozumu a zkouším to jinudy: „Kam bys chtěla třeba na výlet?“ „Nevim.“ Nic víc. Tak jinak. „Chceš na tábor?“ „Ne.“ „Tak pojedeš!“ „Proč?“ „Musíš!“ Bylo zbytečné vysvětlovat, že kvůli pohybu a hlavně aby mi aspoň na pár dní zmizela z očí. „A budeš o prázdninách chodit na tenis?“ vnadím ji na její oblíbený kroužek. „Ale jo.“ „Baví tě to?“ „Docela jo.“ „Chceš chodit jinam?“ „Ne, proč?“ „Protože celý rok hledáš výmluvy, jak tam nejít.“ „Já myslím, že už to umím. Tak proč tam chodit?“ shrnula naše tříleté vyhazování peněz z okna za sportovní vyžití dítěte. Po asi třičtvrtěhodinovém nátlaku, kdy nechápala, proč by měla jet na turnaj a proboha někoho porazit, prohlásila, že jí tenis vyhovuje jen proto, že byl letos jen jednou týdně. „Proč jsi tam tak dlouho chodila?“ „Říkali jste, že něco dělat musím.“ „Tak už tam chodit nebudeš, to nemá smysl!“ „Dobře,“ řekla, aniž pohla brvou. Zásah, potopená. Ale čí lodička právě šla ke dnu, to mi není jasné. Víc jsem nezvládl. Myslím, že fibriluji.

„Je líná jako veš!“ oznamuji mnou zajištěnou diagnózu své nejvyšší vedoucí, přičemž dobře vím, jak tu malou hnusnou havěť nesnáší. Myslím veš, ne dceru. Ta je velká. „Je líná i myslet!“ Výměna pozic. Vařím si kávu, nejspíš pak půjdu na zdravotní vycházku. Dceru si bere na paškál její maminka. Pokud jsem slyšel dobře, snažila se jí vysvětlit, že ovcoidní chování není výhodné. Jako do života. Jako vůbec. Hrách na zeď. Jdu své milované na pomoc, čímž se u nás doma rozvířila intelektuální debata o tom, kterak je puberťačka nevychovaný prevít, ovce, tupoun, … Dcera na nás hleděla s nebývalou dávkou ignorace, a plodnou diskusi ukončila tím, že usnula. Zásah, potopená.

Druhý den. Mám volno, abych byl věnován dětem. Vymýšlím dceři, co všechno by mohla dělat, kam všude jít, jak se sama zabavit. Bez nás, bez diktátu rodičů. Tak, aby byla spokojená. Zkouším jí některé aktivity tak trochu nařídit. Poslouchá mne ale jen čtyřletý synek, který u každého návrhu hýká radostí, že to všechno hned jdeme dělat. Dcera? Sedí doma a vejrá z okna, což mne přivádí k šílenství. Mám vztek. Křičím. Domlouvám. Prosím, vyhrožuji. Nic. Sedí a čumí. Celý den! A večer řekla, že tu je nuda, že tu není co dělat! Byl jsem upřímně rád, že nemáme doma brokovnici…

Třetí den. Mám volno. Nevěnuji se dceři, tentokrát ignoruji já. Nic neříkám. Sedí doma. Kouká. Celý den. Vraždil bych, ale ani slůvkem jsem o její volný čas nezavadil. Večer jsem si postěžoval své ženě, která mi zopakovala myšlenku, že je to povahou a třeba je dcera tak spokojená.

Čtvrtý den. Nemám volno. Dcera je celý den venku s kamarádkami, sportuje, hraje si, v knihovně si půjčila knihu „Tisíc výletů po ČR“ a ještě nám večer vyprávěla, jak si ten den užila. Tak teda fakt nevím. Do teď si nejsem jistý, jestli zafungovala naše ryze amatérská opravna, nebo jestli nám to dcera nandala ve smyslu, že si bude dělat po svém a že když nic nechce, tak nic nechce. Zásah, potopená. Dokázala tím, že svůj názor má. Svou hlavu s vlastním neovčím myšlením. Zásah, potopená. A že radost si bude dělat sama. Zásah, potopená. Nás už k zábavě vlastně ani nepotřebuje. Zásah, au.