Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

Nebo chlapcům, teď si nejsem jistý, ale podle jejího posledního tvrzení, které jsem onehdy vnímnul, má aktuálně jen jednoho. Myslím, že bych měl aspoň občas svůj pánský filtr přepnout do polohy „neutrál“, abych pak netápal a neměl podle mé ženy hloupé a nevhodné dotazy na dceru. Prý nejen na ni. Ovšem nebyly mi schopny rozumně vysvětlit, co je špatného na otázce: „Už děláte lásku i mimo Facebook a Instáč?“

Za nedlouho čtrnáctiletý syn si přál pod stromeček 3D tiskárnu. Moje nadšení ze splnění jeho přání vzalo za své velmi rychle. Podlehl jsem totiž zcestné představě, že se bude věnovat jí a nebude neustále hltavě pozorovat displej telefonu, na kterém se mu objevuje určitě výhradně opakování češtiny a matematiky. Jenže tisk například malého přívěsku na klíče ve tvaru kostry rybky trvá zhruba hodinu a půl. A co dělá ve vzniklém volnu začínající mutant? Tím mám na mysli pubertou postiženého chlapce, který začíná mutovat. Jen aby nedošlo k nedorozumění… vždyť je to můj příbuzný, že… Sleduje nikoli velmi pomalý tisk, ani nevolá spolužačkám, ale čumí do mobilu. Bůhví na co. A podle prospěchu to matematika ani čeština určitě není. Z toho plyne, že teď večer sedí ve svém pokoji, na stole má rozložený zeměpis pro případ mé nenadálé kontroly pod průhlednou záminkou zájmu o to, jak se mu tiskne, pod stolem drží telefon, který v kritickou chvíli nacvičeným pohybem neuvěřitelně rychle schová. Tiskárna tiskne. Synovi díky displeji mírně modrá tvář…

Žena právě dotvořila pro obě děti svačiny na druhý den, neboť jen od ní namazaný chleba chutná jak božská mana (no… podle tety Wiki je to pravděpodobně pryskyřice tamaryšku), jiní by určitě chléb o dvou kůrkách a chutné střídce znehodnotili. Pak vyndala myčku, jelikož to smí jen ona, my bychom se totiž mohli na nádobí nejspíš ošklivě podívat. Poté, co ještě vyvěsila prádlo na sušák, vytřela schody a umyla záchod, uvařila nám oběma kávu. Pro mě bez kofeinu, jelikož bych pak nemohl usnout. A koukání do stropu do tří do rána není příliš zábavné, jak jsem několikrát experimentálně zjistil…

20:03 Sedím v křesle. Před sebou mám telefon a hraji na něm novou hru. Autíčko v blátě už přestalo být mou oblíbenou, protože se to po aktualizaci nějak ztížilo, pročež nikam nedojedu, a díky neuvěřitelnému počtu reklam se moje autíčko stalo velmi občasným až skoro vzácným. Hraju kuličky. Ne cvrnkací do důlku, kuličky, které rozbíjí čtverečky s čísly. Pobíhají tam, odrážejí se (miluju fyzikálně geometrickou podstatu té hry, kdy se úhel dopadu rovná úhlu odrazu) a čtverečci, jakmile jim číslo klesne na nulu, nádherně pukají. Pánský filtr je zapnutý na minimální stupeň. Žena si sedá na gauč a kouká na mě… Z hrnků stoupá pára a káva krásně voní.

20:07 Je ticho. Mám u hry vypnutý zvuk, abych nedráždil. Hada bosou nohou. Abych nevyrušoval a nepoutal na sebe nechtěnou pozornost. Jeden nikdy neví, ze kterého směru znenadání přiletí potíž, pokárání či výčitka za něco, co jsem udělal nebo neudělal. Znám se…

20:09 Žena si bere knihu. Čte si. Nevydává zvuk. Ani žena ani kniha. Z pokoje syna je slabě slyšet hučení tiskárny a z pokoje dcery docela tiše její hlas, jak komusi cosi vykládá… Neustále. Ale to všechno se díky filtru postupně rozpouští v nádherné ticho… bude to, myslím, pěkný večer…

20:12 Táhne se všude kolem se jak kvalitní žvýkací pryž. Tak kvalitní, že si z ní uděláte velikou bublinu. Určitě to znáte. Takové ticho, že by se dostalo do Haberovy písničky Reklama na ticho. Nádherné ticho hôr… Dopíjím voňavou kávu.

20:27 Dohrál jsem jednu hru. Všechny čtverečky jsem povraždil pomocí mnoha kuliček a smím se tak podívat o úroveň výš. Mám velkou radost, ale nemohu ji na sobě dát znát, nemuselo by se to potkat s pochopením. Podle mé ženy civím do mobilu víc než náš syn a jí si pak mnoho nevšímám. Nenápadně se rozhlížím kolem sebe. Neujde mi, že si žena chvilkami nečte. Dívá se skrz knížku, na okolní vůkol, občas i na mě. Vždycky pak udělá „uch“ nebo „hmmm…“ nebo tak něco. Pak se znovu dívá na otevřenou knihu před sebou. Udělá ještě jedno „uff“ následované jedním „ach jo“ a začne nahlas mlčet.

20:28 Takhle… upřímně… abych nebyl za pařeza a zabedněnce… Tuším v hrubých rysech, co ony povzdechy, nehezký tón pohledů a hlasité mlčení znamená… kniha není zábavná, jak by měla být, a mělo by se vyvětrat. Dokonce si trochu myslím, že bych měl něco udělat nebo říct, ale když ty kuličky mi nedají spát… to je tak bezvadná hra! Tááák, pošlu kuličky na tenhle čtvereček s číslem 83…

20:38 Ticho. Takové mírně houstnoucí. Už by se pomalu dalo krájet. Navíc jako by ho postupem času obohatilo vyčítavo… A příjemno si bere batůžek a chystá se za sebou zavřít dveře. Zvenku.

20:46 Další „Uch“, „Hmmm“, „Uff“ a „Ach jo“. Nemůžu se zbavit elektrizujícího dojmu, že vzduch kolem mě srší napětím. Ovšem kuličky volají. Nořím se k nim a na chvilku zase nevnímám svět kolem sebe.

Jen pro vás, abyste se mi tu zatím nenudili, bych si dovolil drobný amatérský překlad oněch povzdechů:

Uch – To si tu zase dřepneš do křesla a budeš celý večer čumět do mobilu?!

Hmmm – Tomuhle chceš říkat hezký večer?!

Uff – Chtěla bych si s tebou povídat. Tedy chtěla bych povídat. Ale ty?! Podívej se na sebe! Jsi bezduchý pařez! Kdybys aspoň v tom křesle seděl jako normální člověk!

Ach jo – No, tak si budu číst, no. Ti pěkně děkuju! Všechno zkazíš!

20:59 Skvělá hra! To se mi moc povedlo! Zvednu oči od mobilu, sundám si brýle. Jiné oči opouští řádky knihy a potkají se s mými. Je ticho. Krátce bych se chtěl zamyslet nad tím, zdali oči mohou dštít oheň a síru. Než jsem si stačil tuhle vědeckou fyzikálně biologickou otázku položit… Mohou. A oheň a síra jsou však jen slaboučkým odvárkem toho, co všechno se v těch očích nad knihou objevilo.

„Jdu čůrat,“ vyloučil jsem na chvilku ticho z přepravy a udělal si malou přestávku v rozbíjení čtverečků.

21:02 Cestou zpátky jsem se na ženu hezky usmál, aby viděla, že ač se jí to evidentně tak nejeví, vnímám její nepřehlédnutelnou a téměř hmatatelnou přítomnost.

21:03 Otisk hýždě na křeslo. Otisk prstu na displej, dotek na ikonku hry…

21:27 Prohrávám. Potřetí za sebou. To je ale blbá hra! Asi ji smažu… Proč?! Doteď mi to tak hezky šlo! Že bych se nesoustředil? Aha! Načapal jsem se… Každou chvilku totiž juknu ke knize, abych byl v obraze, co se děje. Je totiž tíživé ticho…

21:29 Dělám, že hraju hru, nenápadně pozoruji svou ženu, a přitom se snažím splynout s křeslem. Ne a ne se mi to podařit. Zběžnou diagnostikou výrazu jejího obličeje nepříjemně zjišťuji, že jsem vidět. A viděn. Dělám si do mobilu první večerní poznámku: Kuličky dobrý, žena ne. Čtverečky pukají, žena také.

21:33 „To už si nemáme o čem povídat?“ pověděla do ticha potichu moje žena. Nevím, jestli to náhodou nebyla řečnická otázka, na kterou se nesluší odpovídat, ale nedalo mi to.

„A ty neznáš přísloví Mlčeti zlato, zlato?“ pozlatil jsem chvilku svou odvážnou myšlenkou.

Ticho. I tiskárna v pokoji syna zmlkla. Dcera konečně přestala telefonovat. Je úplné uši rvoucí ticho. Nahání mi to strach.

„Nemůžeme spolu jen tak mlčet?“ nemlčel jsem.

Tón pohledu a ticha nabral na síle. Myslím, že i žárovky u stropu hrůzou trochu pohasly. Já vím, že ženy potřebují za jeden den proklábosit až dvakrát víc slov než muži. Vím, že jim to dělá dobře. Ale když ty kuličky tolik vábí…

Je ticho. Husté jak krupicová kaše. A stejně lepivé…

Čtvereček 89 fantasticky puknul.

21:48 „Navíc ticho léčí,“ zlomil jsem nohu poslední naději mé ženy na hezký večer podle jejích představ. Fraktura, aspoň podle mojí zkušenosti docela bolí. Možná proto se objevila v levém oku mé ženy slza. Ale upřímně, nejsem si úplně jistý, jednalo-li se o slanou tělní kapalinu vytlačenou smutkem nebo spíš vztekem…

22:04 Med. Je hustý, zlatavý, sladký. Voňavý. Med mě napadl, když jsem chtěl popsat další level zvukové němoty prostupující náš dům. Jen si, prosím, škrtněte označení zlatavý, sladký a voňavý. Ostatní zůstává beze změn…

22:11 Ano, vím, že bych měl mluvit. Prozářit tenhle zoufale tichý a teď už i poněkud jednotvárný večer aspoň několika slovy. Aby se nějakého pěkného tématu mohla moje žena chytit a rozpovídat se. Aby mohla zastavit řinutí slz a vzteku a nahradit ho řinutím slov… A třeba by jí to i vyloudilo úsměv. Teď se mračí, čte a sem tam vzdychne. A kulička vymlátila celé dvě řady čtverečků najednou! No není to vohromnej sukces?!

22:17 Budu muset něco začít povídat. Ale na jaké téma? Co říct a nenaštvat? Mám polichotit? Že jí to opravdu sluší? A není to v tuhle chvíli příliš podbízivé? Na druhou stranu se po mě stále chce, abych říkal něco pěkného, hezkého. Jenže každý to máme malinko jinak. Pro ženy to jsou hezké květiny, romantika, motýli, uklizeno… Pro muže je to auto, výhra v hokeji a třeba kvalitní pití. Ve vzácných okamžicích je to obráceně, jenže se to zase nepotkává…

„Dáš si kafe?“ nabízím pochutinu, která by mohla být oběma zápasníkům v tichu po chuti. Vždyť už v dávných dobách domorodí obyvatelé v etiopské provincii zvané Coffea znali účinky kávových zrnek a žvýkali je pro povzbuzení těla i duše. A jak praví Sheldon Cooper: „Když je někdo rozrušený, kulturní konvence hlásá donést mu horký nápoj.“
„Jo,“ rozpovídala se moje žena.

Kapsli jsem zavřel do stroje, zmáčkl tlačítko. Kávovar dělá za normálních okolností značný hluk, teď se ovšem překonává a jeho provozní rachot je v kontrastu s dnešním večerem ohlušující. Ještě kapku mléka do kávy mé ztichlé paní…

22:26 Usilovně se snažím vymyslet nějaké vhodné a štěpné téma k pomalu chladnoucí kávě. Aby teplý nápoj nepřišel zkrátka a vniveč.

22:27 Jsem na svou ženu malinko rozzlobený. Já se tu snažím, horlivě přemýšlím, pokouším se být vstřícný… přinesl jsem nápoj… A ona? Nic. Mlčí. Usrkuje kávu a pozoruje mě. Vůbec se nesnaží!

22:34 Mám to! Štěpné téma!

„Všimla sis žížal na terase?“ zeptal jsem se a upřímně se na ženu usmál. Jen co jsem otázku vypravil z nádraží, došlo mi, že hned na první výhybce musí vykolejit. Vždyť terasu uklízí každý den… A moje žena by si něčeho takového prostě NEMOHLA nevšimnout…

Beru za záchrannou brzdu a zkouším předejít katastrofě.

„Myslím to… jako… co s nimi děláš?“ Záchranná brzda záchranu neposkytla, spíš si myslím, že se štěpné téma umazalo od smítka nenávisti. Takhle odtud, zpoza stolku se skoro studenou kávou (taková se prý pije na krásu, ale to bych teď své ženě nezkoušel vysvětlovat), to vypadá, že svým tématem páchám rituální sebevraždu.

„Vyhazuju je,“ procedila mezi zuby odpověď i studenou kávu.

Chvilku ji pozoruji. Ne. Nefunguje to. Očekával jsem, že se jí změní výraz, bude hezčí a přívětivější. Marně. Tím jsme ovšem získali čas podívat se problému na zoubek. Dřív dámy ve společnosti prý pily pouze vlažnou kávu. Ne, že by si opařily ústa, ale aby se jim vlivem páry stoupající z horkého nápoje nerozmazal mejkap. Takže zůstaly hezčí…

Tady se nerozmazal mejkap, ale můj pokus navodit příjemnější netichou část večera. Ano. Je ticho…

Ještě než znovu upustím uzdu své hráčské vášni a vrátím se ke kuličkám, měl bych vám povědět něco o těch mých žížalách, když tady není o kvalitní téma zájem. Vy máte smůlu. Nemůžete se bránit a vaše výrazy teď nevidím, na rozdíl od výrazu tváře mé ženy.

Jakmile rozmanité okolí naší terasy dosáhne jisté fyzikální rozmařilosti, skoro bych až řekl, že dosáhne vzrušujícího potěšení z nalezení velmi dráždivého bodu, začnou se dít téměř zázračné věci… 

Pardon… Haló? Zůstaňte se mnou… Ten bod… ne, to není ten, co někteří stále hledáme… měl jsem na mysli rosný bod… Rosný bod je teplota, při níž se vzduch následkem izobarického ochlazování stane nasyceným, aniž by mu byla dodána vodní pára zvnějšku. Při poklesu teploty pod teplotu rosného bodu obvykle dochází ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, vzniká například rosa nebo mlha. Z čehož plyne, že díky dosažení „R“ bodu terasa zvlhne… Tak jinak. Začne být mokrá… Nechte toho! Tak dobře… Je to něco jako když vyndáte lahváče z lednice. Orosí se… Na zdraví!

Terasa má na sobě drobné kapičky. Vody. Do té chvíle je okolí úplně lhostejná. Ale několik minut po „R“, se z ní stane rozvrkočené kluziště. A je jedno, jestli je léto nebo zima nebo někdo jiný. Desítky malých i velkých dešťovek opustí bezpečí svého domova v hlíně a jdou se klouzat. Rejdí po kluzké ploše terasy, závodí o Pohár konstruktérů, sem tam si skočí odpíchnutého Salchowa, a kdyby mohly, určitě se poperou po neodpískaném zakázaném uvolnění. Z pohledu laika lezou, lezou a nedolezou. Jakási síla zlovolná je táhne k domu, ke dveřím. Asi ty hloupé žížaly netuší, že je u nás nic dobrého nečeká, kdyby se dokázaly doplazit. Jenže cestou… Žížala nepatří k nejrychlejším tvorům. Než doputuje přes terasu ke dveřím, její mozkové ganglium zaznamená, že je pozdě na návrat. Cestička, která byla do teď pohybu přející, uschla. A žížala taky. Ty, co mají z pekla štěstí, uschnou jen napůl. V tu chvíli přicházím na scénu já, jelikož jdu zrovna na terasu kouřit nebo pozorovat Jupiter a blikající Sirius.

I zželelo se matce milých dítek… Pardon. Nechal jsem se unést… Jakmile vidím žížalu, nemohu si pomoct. Mám puzení ji zachránit, jelikož nutně potřebuji napravit hříchy z dětství, kdy jsem jich několik překousal… Stačí dešťovku navlhčit, pokropit… ona se nacucne a obživne. Ty chytřejší zdrhnou, těm méně inteligentním pak poskytnu MHD směrem zpět do hlíny. Ze svých poměrně bohatých zkušeností s tímto zásadním problémem bych už snad jen poznamenal, že kropení žížal kávou žížaly překvapivě nijak neurychlí, ovšem žena začne mít vražedné sklony.

22:39 „To já je zachraňuju,“ nezachránil jsem situaci. Téma není vhodné k dnešnímu štěpení, zvlášť kdyby si žena vzpomněla, že jsem naposledy zkoušel kroužkovce oživit červeným vínem. Ty nevděčné mrchy udělaly na terase spoustu spletitých cestiček! Téma by mohlo vést spíš k neřízené jaderné reakci… tedy k výbuchu.

Je ticho… Do mobilu si píšu: Žížaly nejsou štěpné. Jsou chladné jak pohled mé ženy.

22:58 Ticho zhoustlo tak, že by se dalo nahmatat, modelovat, postavit z něj sněhuláka. Žena dělá, že si čte, já dělám, že hraju hru. Žena sem tam vzdychne ve smyslu, který jsem popsal ve 20:46. Pakliže se tam vracíte, nezapomeňte cestou zpátky minout žížaly…už takhle jich bylo dost…

23:00 Přemýšlím nad dešťovkami a nad večerní situací. Přijde mi to směšné. Ano, přiznávám se, mám v těchto i ostatních vážných, život ohrožujících situacích, ohromnou touhu se smát… Dokonce si představuji, že bych teď z ničeho nic na svou ženu bafnul… Nebo že zcela nečekaně udělám kotoul. Já vím, že to ode mě vůbec není hezké. Stydím se. Je mi červenavo. Ale nemůžu si prostě pomoct!

23:07 Snažím se nechechtat se. Dusím v sobě smích a neférové potěšení ze vzniklé trapné chvilky, která trvá už přes tři hodiny… Měl bych se nad sebou zamyslet… zkazil jsem možná pěkný večer s vyprávěnkami nebo s nějakým nejlépe romantickým filmem…

23:18 Na terase byla zima, dvě cigarety a čtyři žížaly. MHD je odvezla do trávy včas. Vracím se zpátky ke svým kuličkám i přes křiklavé ticho, i přes nevábný pohled mé ženy. Je mi nad slunce jasné, co všechno nepěkného si o žížalách, cigaretách i o mě myslí… Za rámeček by to nešlo dát…

23:48 Level 259 úspěšně zdolán! Spousta kuliček zdolala spoustu čtverečků! Jsem zatraceně šikovný! Vypadá to, že to dnes ocením jen já sám. Není nad to se pochválit… Kdo jiný by to dokázal líp, no ne?

Přemýšlím. Jestli začít další úroveň hry nebo další úroveň tohoto večera. Neměl bych raději zmizet? Není toho už na mou nebohou nevyužitou ženu moc? Nepřehnal jsem to? Neměl bych se už omluvit a odejít s tím, že jsem z toho nicnedělání značně unavený? Prohlásit, že je tu nuda a že jdu spát, neboť už je pozdě na cokoli?

0:11 Poznámka v mobilu: Je ticho. Jsem tu sám. Kniha asi nebyla dobrá. Level 260 bude krutopřísný!

0:21 Horká sprcha mi udělala dobře a doufám, že mojí ženě přede mnou taky. Člověk totiž přijde na jiné myšlenky a smyje ze sebe strasti prožitého dne… Už se zastlala do postele, já se jdu o patro níž napít… 

Odpustím vodu z kohoutku, aby byla úžasně ledová, jak mám rád. Do sklenice dám kapku šťávy, jelikož je třeba si trochu osladit život, když on sám bývá spíš hořký… Moje žena by vám mohla vyprávět… Jenže láhev se šťávou není tam, kde ještě před hodinou byla. Je pryč. Zaskočilo mě to. Pokazilo zavedený rituál. Zohýbalo předusnutí… Šťáva někam zmizela a já netuším kam, ale tuším, jak a proč. Neosladil jsem, neosladím si. Krutý trest za nudný večer…

P.S.: Ve tři ráno jsem ji našel v lednici. Ne ženu. Šťávu. Vedle piva. Ledově vychlazená Plzeň byla na usnutí skvělá volba… A pomocí této optiky zavírám oči s tím, že to zas tak špatný večer nebyl… Ale ženě to říkat nebudu…