Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

„Tady je zakázáno zdravit?“ zeptal jsem se jich, abych se trochu popídil po tom, budu-li muset být potichu, jelikož ti za zavřenými dveřmi dělají věci, u kterých by vyrušování zvenčí mohlo způsobit fatální následky. Jeden ze znatelně dlouho sedících ke mně na půl úst utrousil: „Dobrej.“ Zbylá dvanáctka nic. Moje tchyně a tchán, se kterými jsem sem přijel jakožto řidič a bodyguard se na mě také nehezky podívali a slovy mého syna vyslovili žádost: „Nedělej ostudu.“ Sedli si mezi čekající a marně se snažili tvářit, že ten hlučný pán k nim nepatří. Touží být neviditelnými, splynout s davem. Nebo aspoň s těmi třinácti. Nevyčnívat.

Asi minutu jsem seděl s nimi. Pak mě dohnalo jakési puzení, které mi našeptávalo, abych ze sebe ve svých čerstvých padesáti nedělal nenápadného padesátníka… Vrtím se. Tchyně s tchánem rovněž. Já, protože mám ono puzení, oni, protože se bojí. Vyšetření a mě.

„Čůrá se vám dobře?“ zeptal jsem se asi dvacetiletého mladíka vedle mě. Sdělil mi, ať mlčím, nebo mi jednu vrazí, ať nedělám rozruch, nebo dostanu výstavní facku. On to neřekl nahlas, jeho pohled to udělal za něj a beze slov. Pohled mojí tchyně byl o poznání drsnější. Tchán dělá, že si čte všelijaké zajímavé letáky na zdech. Jeden z nich zaujal i mě. Je na něm polonahá dívka. Objímá se. Se záchodovou mísou. A cosi v ní hledá. Pod výjevem je nápis – Chlast ti nesluší!

Otočil jsem se na svou skoro sedmdesátiletou tchyni. Nadechl jsem se. Ona zbledla.

„Autor si nejspíš nikdy nedal panáka nebo skleničku, že jo?“ zeptal jsem se nahlas a okatě ukázal na placatou dívku. Vmísila se do bílé stěny. Ne dívka. Matka mé ženy. Snaží se o mimikry. Nefungují…

„Jinak by totiž věděl, že alkohol je slušivý, vyhlazuje všechny vrásky a úplně odstraňuje celulitidu!“ pravil jsem. Všech nyní již patnáct postav v čekárně se na mě podívalo. Čekají, co z toho tvora, který mám ostudy a trapno ohromně rád, bude padat dál. Zhruba půlka musí být alkoholici, jelikož se začali smát…

„Záleží jen na tom, kolik toho před schůzkou muž vypije. Když se na vás tak koukám…“ Na svůj pohled by teď potřebovala zbrojní pas a školení Jak zacházet s jadernou zbraní.

„Vy jste musela být za určitých okolností krásná…“ pokračoval jsem obdivně.

Tchán, který do té doby vůbec nedával pozor, se zasnil: „Byla…“

Myslím, že dnes nedostane ani oběd ani večeři. O moučníku ani nemluvím.

Vstal jsem.

Procházím se po nemocniční čekárně oddělení urologie. Cítím, jak mě třicet očí neboli patnáct souočí, sleduje. Na zdi je několik cedulek, tedy soucedulí, se jmény lékařů, kteří se na své pacienty za právě zavřenými dveřmi určitě těší. Na jedné je napsáno: Urolog MUDr. Postavil.

„K tomu chceme všichni, že?“ zeptal jsem všech sedících. Troufám si odhadnout, že takový lékař je snem všech nemocných pánů i zdravých dam… Pacienti a jejich doprovody jsou mírně vyděšení, někteří touží. Po tom, abych zmizel. Tchýnové taky. Stydí se za mě (úplně stejně jako moje žena a děti). Drží se za ruce. Moje žena by jim záviděla, neboť by to považovala za romantický projev lásky a nikoli za koalici proti společnému nepříteli. Ostuda a trapno se nelíbí, i když je moje.

Další cedulka je: Urolog MUDr… Neuměl jsem to přečíst, i když to bylo latinkou. Teď už si to ani nepamatuji, jak to bylo přesně. Zrovna vyšla sestřička, aby si do ordinace pozvala někoho dalšího a zaslechla: „… v překladu je to určitě Em třicet tři pálí nebo pan Polívka…“

Jsem venku… ne zcela dobrovolně, ale aspoň je tu čerstvý vzduch. Procházím se. V areálu houkají sanitky, pochodují nemocní lidé v pyžamech, zpívají ptáci. Je teplo, a tak pokoje mají otevřená okna. Jedním takovým se ke mně nese: „Nejezte ten papír! Vraťte mi ho!“ Neodolal jsem. Připlížil jsem se k oknu a zvědavě nahlédl.

„Vyplivněte to!“ volá sestra na špatně slyšící ležící babičku.

Ta se snaží cosi v ústech rozkousat vším, co jí tam zbylo. Sestra je nekompromisní a noří se rukama za papírem. Rozhodl jsem se pomoct. Nabídl jsem sestře, že přinesu třeba párek z místního občerstvení, neboť by babičce mohl chutnat víc než lejstro. Poděkovala za mou ochotu s tím, že paní je na dietě. Podal jsem jí tedy balíček čtyřvrstvých kapesníků, které ani já neprosmrknu, s tím, že se budou lépe žužlat a určitě budou stravitelnější. Do sestry se ale zřejmě z ničeho nic dala zima. Zavřela okno a zůstala za ním. Moje kapesníky s ní.

O chvilku a pár metrů později asistuji. Ne lékaři. Dvěma pánům… Na první pohled vypadali jako dvojice na romantické procházce, která si sedla, aby pozorovala vodní hladinu a oddávala se jen sama sobě. Za ruce se sice nedrží… ale sluší jim to… Oba v čistých montérkách loví hřejivé paprsky pozdního léta. Mají zavřené oči. Je jim dobře. Pak silnější a větší vstal, přešel za strom, povytáhl si kalhoty… A zapnul malou věc, která začala docela hlasitě vrčet… Sedím na lavičce naproti nim, mezi námi se vlní voda a kvetou na ní krásné lekníny.

Vypouštíme místní malinký rybníček s oranžovými rybkami. Pánům se ale děje neplecha. Rybníček nemá špunt, stavidlo a ani jinou výpusť. Ponorné čerpadlo nasává vodu, ovšem i s rybičkami, které se však do hadice nechtějí vejít. Každou chvilku musí montérkoví páni vypnout čerpadlo, vlézt do vody, vyndat z hadice rybku, nechat ji plavat, vylézt ven, zapnout čerpadlo. Pokud naklademe na časovou osu všechny proměnné, vypadá to, že zhruba pět set litrovou kalnou louži budou vypouštět minimálně týden. Chtěl jsem přijít se zlepšovákem. Chtěl jsem jim poradit, aby na konec nasávací hadice dali síťku nebo mřížku nebo cokoli, co by rybkám nedovolilo navštěvovat savý otvor.

Jenže kruhový trénink s vodním příkopem pánům nedělal hezky. Dokonce bych se nebál prohlásit, že jim způsobil nevlídno, které pak aplikovali na mě. 

„Neračte se na mě hněvat, ale přicházím v dobrém a s radou nad zlato,“ uvedl jsem se do společnosti těch dvou. Podívali se na mě.

„Máš cígo?“ zeptal se hubenější z nich.

Měl jsem tušit, že nedělám dobře… „Nemám, ale radu mám!“ nadchl jsem sám sebe. Lépe řečeno – jen sám sebe.

„Pakliže byste na konec…“ nenechali mě ale domluvit.

„Á, pán je chytrej. Rozumbrada. Radílek… jdi do…“ oni to dořekli.

„Chtěl jsem jen pomoct,“ bráním se, ale jejich zabedněnost byla olbřímí.

Nemám cígo, nejsem hoden s nimi mluvit. A ještě roznášeli nehezkou náladu ošklivými slovy na mou adresu. Ale jelikož jsem dobrosrdečný…tedy někdy…občas…

„Ta technika je příliš složitá. Kýblem by vám to šlo líp,“ poradil jsem jim zdarma, i když nad zlato. Podívali se na sebe. Došlo jim to. Hledají kyblík. Tak nehledají. Ten hubenější s přízvukem dálného východu vzal do ruky kamínek, takový hezký romantický oblázek…

Naštěstí se v tu chvíli jedna z rybek rozhodla, že průzkum roury je neodolatelný a životně důležitý. Čerpadlo začalo kašlat, sténat a dalo si cígo, které těm dvěma chybělo. Poskakují kolem, lezou do rybníčka, třesou hadicí…

„Možná by to stačilo vypnout,“ zasadil jsem semínko vstřícnosti a pochopení.

Tak nebyla to vstřícnost…

Naštvalo mě to. Rozezlilo. Nelíbily se mi výrazy, nelíbil se mi ten tón, jakým sám hovořím s těmi, kteří mi radí, aniž bych chtěl. Obzvlášť v situacích, kdy tuším, že vítězí má neschopnost a hloupost. Sdělil jsem jim na oplátku, že skutečně nemůžu za to, že malé oranžové ryby jsou nad jejich intelektuální síly…

Když jsem se konečně zase setkal se svými plícemi, neboť útěk byl poněkud delší, než jsem si myslel, sedl jsem si na zahrádku místního bufetu. A v tu chvíli je uviděl…

Dvojici. Vedou se za ruku. Ona ve volné ruce nese velkou květinu. Jdou pomalu a klidně…

Kdyby tu teď byla moje žena, nenápadně by na ně ukázala řekla by: „Taky bys někdy mohl…“

„Nechat si narůst knír?“ zeptal bych se upřímně, vzniklo by poloplačtivé ticho a dověděl bych se, že jsem „děsnej pařez“. Její romantická představa by se linula krajem a viděla by západ slunce s překrásnými červánky, na cestě poházené růžové lístky, možná dokonce stovky svíček lemující láskyplnou pouť dvojice. On by ji vzal do náručí a dlouze by se políbili… Pak by si sedli na zahrádku restaurace, on přináší kávu pro oba a velkou sklenici s vodou, aby snad darovaná květina neuvadla… Pak se drží za ruce… On jí cosi šeptá, ona se romanticky směje…

A jak to bylo doopravdy?

Sedli si k vedlejšímu stolu. Na zahrádku nemocničního bufetu. V deset dopoledne.

„Nedávej to sem, to lupení,“ ukázal na květinu položenou na stole, „jíst se to nedá a víš, že mám alergii!“

Ona ji položila na zem. Usmívá se na něj. Nebo se spíš snaží se na něj usmát.

„Takový prachy to stálo,“ rýpnul si.

„Ne tvoje,“ oplatila mu.

Tohle místo je neuvěřitelně barvitě namíchaná všehochuť. Takové páteční soté v našem seriálovém cateringu, kdy mladému chemikovi, co si říká kuchař, bylo líto zbytků z celého týdne. Jsou tu sestry, lékaři, sanitáři i saniťáci, bílé, modré, zelené a žluté pláště… Jsou tu pacienti v pyžamech, pacientky v županech, jsou tu jejich příbuzní… Je tu slyšet ukrajinština, ruština, angličtina, vietnamština a sem tam i čeština. Svítí slunce, kdeco tu voní nebo ne, ptáci zpívají… a u nedalekého zubaře kdosi děsně ječí…

Ano, vím, že se cizí hovory neposlouchají. Ale tohle nešlo… Dokonce jsem si vyndal svůj epesní sešit a začal si dělat poznámky…

Květina je na zemi, ona a on na židlích, na stole cosi v papíru, talíř, příbor… cinkání…

Pán kolem sedmdesátky svačí. Vepřovou se zelím. A knedlíkem. Na hlavě má bekovku, na sobě tmavě zelenou dokonale vyžehlenou košili, na ní béžovou vestu, na nose kulaté brýle. Štíhlý pán plný energie. Je to elegán, vypadá jako umělec. Pod nosem úžasný hustý mroží knír na stranách zatočený do spirálky. Mimochodem, knír vypadá, že pán bude mít i oběd… Jeho práce s příborem je dokonalé snoubení uměleckého rozmachu Salvadora Dalího a preciznosti mozkového chirurga.

Paní vypadá zhruba o třicet let mladší. Červené sako, černé kalhoty, jemně fialové vlasy, tmavé stíny a modré oči. Štíhlá a malinká. Má lžíci. Nemá talíř.

„To maso maj dobrý,“ pochvaluje si on.

Cinkání kovu o porcelán. Její lžíce je rychlá…

„To mi nejez, dej si knedlík,“ radí mrož.

Vidlička se snaží odstrkávat lžíci, ale je málo hbitá. Lžíce vede o několik soust. 

„Teď už si to sněz sama, bez masa to nebudu,“ zasyčela vidlička a cinkla o stůl.

Pán si papírovým kapesníkem utírá knír. Zelí provonělo celé okolí. Vyskákalo z jeho pěstěného a ozdobilo celé vůkol. Paní odnesla nádobí a vrací se s kávou. Pán rozbaluje balíček.

„Koupil jsem nám punčáka,“ oznámil a usmál se. Na punčáka.

„Nechci,“ nechtěla.

„Ale já ho koupil ke kafi,“ řekl a zalíbeně se podíval. Na punčáka.

„Jenže já ho nechci,“ řekla a s odporem se podívala. Na něj.

„Sladká tečka je zdravá,“ usmál se. Víte na koho…

„Nechci, budu tlustá,“ řekla. A samozřejmě čekala, jako každá žena, že muž bude galantní a řekne, že nebude nebo že by mu to nevadilo nebo, v ideálním případě, že by se mu líbila i jako tlustá.

„Tak si ho sním sám!“ nadchl se. Sáhl po hrnku s kávou. Zkoumá obsah.

„Ty nevíš, že kafe piju jen se šlehačkou?!“ zrekapituloval jejich dosavadní dlouholetý vztah.

„Nemají, měli jen mlíko,“ řekla klidným tónem. Už to zná…

„To pít nebudu!“ A nenapil se. Odstrčil hrnek od sebe a málem si uplivl. Pak se na paní ošklivě podíval a řekl, že to je akorát tak k vylití.

„Jestli je ta káva volná,“ osmělil jsem se při vzpomínce na jednoho svého kolegu, který po mě v restauraci několikrát dojídal brambory… „Že bych se obětoval,“ navrhl jsem pánovi.

Vražedný pohled. Vzal hrnek za ouško, vytrčil malíček a kávu vylil. Do sebe.

„To je poprvé, co manžel vypil kafe s mlékem,“ culila se jeho paní na celé kolo.

Její manžel zatím pucuje punčák. Hltá a kucká.

„Nemám k tomu kafe, takhle na sucho je to na prd,“ suše procedil mezi zuby.

Ona odchází, aby za pár minut přinesla papírový kelímek s kávou.

„Černá?!“ vnesl světlo do problému. „To je horší, než ta s mlíkem! A v tomhle?!“

Pán fouká do kávy a zhnuseně se dívá na paní. Ona se tím baví… Pak ale vstane a jde pro mléko.

„Šlehačku nemají,“ usmála se na něj.

„Fuj!“ poděkoval pán a napil se černé. Počítám, že se mu brzy kousne osrdí.

„Máme popelník?“ zeptal se.

„Ne, tady nejsou, smí se kouřit jen támhle u rybníčku,“ odpověděla.

„Budu kouřit,“ oznámil.

„Tady se nesmí,“ řekla a napila se své kávy.

„Potřebuju popelník!“ řekl suše jako troud.

Podala mu svůj kelímek. Vzal ho do ruky a nacvičeným pohybem jednou rukou ohnul část jeho vršku do tvaru písmene V. Aby mu to drželo cigaretu. Vyrobil popelník. Kouří.

„Kuř taky,“ a potáhl z cigarety.

„Nebudu, tady se to nesmí,“ řekla mírným tónem.

Zapálil ještě jednu cigaretu podal ji své ženě…

„Takže jsme tu zbytečně,“ řekl zamyšleně.

„Jsme,“ široce se na něj usmála.

„Můžeš za to ty,“ stanovil viníka. Ona se usmála ještě víc.

„Víš dobře, že když telefonuju, tak si nepamatuju, co mi říkají,“ použil nanejvýš vyčítavý tón, aby nebylo pochyb. „Příště mě k urologovi objednáš ty. A jdeme.“

Vstali. Ona hodila popelník do koše a zvedla květinu. On teatrálně kýchl, vzal ji za ruku a odešli. Teď z dálky vypadají jako romantická dvojice na romantické procházce… na chlup stejně, jako dvojice, která právě vychází z pavilonu urologie. Úplně jsem na ně zapomněl! Drží se za ruce a neomylně míří ke mně.

„Tady si sedni, dáš si kávu. Jdu pro ni. A obleč se, je ti zima,“ oznámila tchyně tchánovi… Pak se podívala na mě.

Pochopil jsem: „Ano, dojdu tam,“ Je to dobré! Svět je v pořádku…