Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

Obojí vyrábí představa, že něco doma dělám, nedej bože opravuji. Nebo dokonce jen hypotetická možnost, že budu doma. Ježišikriste, sám?! Pojďme se uklidnit. Nic takového. Nejsem šikula, nejsem kutil. Jsem často v práci od brzkého kuropění až do pozdního povečeří. V praxi to vypadá tak, že přijdu domů, umyji si ruce, sednu do křesla, hodinu poslouchám poutavé příběhy ostatních o tom, jak se měli, jaký byl oběd, proč má syn čtyřku z matiky, jak se dceři báječně pitvalo, jak moje žena ve škole uhasila požár hněvu rodičů rozmazlených dětí a že v jejím autě zamrzly ostřikovače. Tou dobou se mi automaticky zapíná pánský filtr. Jeho výkon se s blížící se nocí exponenciálně zvyšuje. Další a další příběhy se linou domem a já klidně usínám. Kolem půlnoci se mnou cosi cukne, což způsobí, že ještě na dobrých sedmnáct minut ožiju k oplachu sebe a vycídění souzubí. Hned potom jdu vpadnout do říše snů. Jsem manžel na hodinu. Víc to nebude.

Možná i kvůli tomu jsem čím dál víc zbytečný člen domácnosti… Moje užitečnost vytrvale klesá, pokud vůbec ještě má kam. Dokonce se domnívám, že si už pomalu malým krumpáčkem kutám otvor do dna. Jinak řečeno – dlouhodobým soužitím s osobou, která mi ve vhodných chvílích připomíná, že je mou ženou, se mi plíživě přihodilo, že jsem se stal kničemou. Ničema už jsem prý byl od začátku. Kničema je tvor nepotřebný, nadbytečný, vhodný akorát tak k sezení v křesle a skrz dveře na terasu pozorující Jupiter, pokud je právě vidět.

Domácí práce mě opustily bez rozloučení. Než jsem se během několika let rozkoukal, jsou fuč. Vysává nám člen rodiny, který mi jako jediný píše zprávy o tom, jak se má, jak se mu hezky vysávalo, že už má hotovo a právě parkuje. Ano. Robotický vysavač. K jiným úklidovým činnostem také nemám přístup, nemám oprávnění, nemám ani jednu ruku pravou. Nebylo to tak vždycky, ale… Zkrátka postupně jsem začal pozorovat, že je můj přínos domácímu štěstí v podobě odstraňování kdejaké špíny znevažován. Znevažován a zadupán… předěláním, přemytím, jelikož to nikdy nedokážu udělat tak dobře, jako velmistryně planety v úklidu – moje žena. Dokonce ani myčku nejsme hodni, natož schopni, správně vyndat. Ani já, ani naše dvaadvacetiletá dcera. Takové vyndání nádobí z myčky není jen tak! Co kdybychom položili talíř na talíř špatně?! Co kdybychom právě umytý hrnek pošpinili nečistou myšlenkou?! Co kdybychom brutálním násilím a marně cpali větší hrnec do menšího?! Zničili bychom celou domácnost! Netuším, co se odehrává v uklizené mysli mé ženy, ale devadesát devět procent domácích činností smí dělat pouze ona. Kdyby byla zanícenou cedulistkou (kdyby si ze mě vzala příklad), visely by cedule na všech možných domácněpracných místech s textem:

„Zde jsou lvi!“  (aby všichni pochopili: Hit Sunt Leones) 

nebo: „Zde jsou draci!“  (pro milovníky starých map: Hit Sunt Dracones)

nebo: „Pozor, zlý bubák!“

nebo nejlépe: „Vidím tě!“

Ovšem člověk nemá propadat malomyslnosti a beznaději. Přece jen existuje jedna činnost, jedna hodně nepěkná a poněkud nečistá věc, kterou dělám já. Jenom já. Tajně. Popravdě, troufám si myslet, že moje žena zatím netuší, že se něco takového u nás doma děje. Že něco tak neuklizeného… bez jejího dohledu, bez „udělám to radši sama“, bez její zákazové cedule… Ano, děje! 

Musím to dělat, jen když žena není v dohledu. Když není doma. Když je hodně daleko a nemůže se zponenáhlu vrátit. Protože kdyby se nachomýtla v nevhodný okamžik… jistě by pak dobrovolně navštívila psychiatrickou kliniku… a já bych v nejlepším skončil na chirurgii. V horším případě jako materiál, na kterém by se naše dcera učila praktickou patologii.

Rád se na něj dívám. Když mrzne. Až praští. Jemu ale zima není. Je stále vztyčený. Není tak veliký, jak by mohl být, ale i s malým kašpárkem… Je plný života. Když z něj cosi horkého prýští… vzniká mu na něm rampouch. Na něm přibývá led. A v něm… svinstvo. Komínek. Malý s vlastní stříškou. Ční si na střeše domu a v zimě z něj jde pára, když se někdo v domě sprchuje. Ta kondenzuje a rampouchuje. Když je zima dostatečně tuhá a dlouhá, komínek si kolem sebe udělá krásný blýskavý ledovec. Je to hezká, ryze fyzikální podívaná…

Pakliže bych se vtěsnal pod stříšku, spustil se komínkem dolů, vypadl bych z roury přímo do porcelánu. Když to vezmu obráceně… Koupelna. V koupelně WC. Na WC poklop tvaru nepravidelného oválu. Tak nepravidelného, že je na straně přísedící ke zdi úplně placatý… Chybí mu zadní půlkruh... Pakliže bych dokázal pomocí snadné obecné rovnice elipsy (jen pro pořádek: px2+qy2+2rx+2sy+t=0) vypočítat střed poklopu, vynesl z něho kolmici ve směru osy z… Nebo jinak. Když se v koupelně podívám na strop, tak nad záchodem najdu větrák. Malé bílé zařízení, které vycucává z koupelny vzduch nasycený vodou po páření. Pardon. Po paření. Prostě vzniklou páru. A jakmile se nám to celé propojí, máme původ střešního ledovce.

Větráček se činí, všechna čest. Vedlejším účinkem jeho blahodárného vysávání nejen vyhřáté páry, ale i všelijakým způsobem se rodících vůní a pachů, je hromadění nepřeberného množství sajrajtu na lopatkách jeho vrtule a na všech jeho dalších částech, kudy proudí vznikající vítr. To jsem tuhle trůnil a hrál na mobilu své oblíbené autíčko v blátě… když mi najednou na displeji přistálo cosi neidentifikovatelného. Nei… (odmítám to psát znovu) létající objekt. Normální, běžné, spotřební UFO. Sfouknout to nešlo, při snaze smést svinstvo z telefonu se to rozmazalo. Podíval jsem se nahoru… V tu chvíli nebyl větráček bílý a myslím, že procházel astmatickou atakou.

Může za to sušička… jak jsem se dočetl v mnoha diskusích podobně postižených. Prý práší. A větrák, který pak roupama neví, co by ještě nasál… Může za to sušička… Je tu někdo, kdo to vysvětlí mé ženě? Vzhledem k nastavení světa… Přiznávám se, můžu za to určitě já!

Na ilegální a přísně tajnou misi se musím důkladně připravit, abych pak nebyl překvapený a nekoukal jako onehdy, když mě moje žena přistihla při výbuchu vany. O tom ale později. Celý večer jsem na tom makal a měl v úmyslu si sepsat přesný a obsáhlý minutovník:

7:35 Žena zvenku zavře dveře. Nastupuje do auta a odjíždí do práce.

7:36 přestat dělat, že spím

7:37 rezervní minuta

7:38 vstát a ostatní drobné věci s tím spojené

7:46 káva

7:51 …

V tomhle okamžiku jsem nejspíš usnul. Nevadí, je přesně 7:52, budu improvizovat.

Nejdřív se musím ujistit, že je nebezpečí už v práci, nic si nezapomněla a nehodlá se v nejbližších desítkách minut vrátit. Stačí k tomu několik nenápadných zpráv s trpělivým očekáváním odpovědí:

„Jak se ti jelo? Nepřijela jsi pozdě? Máš v práci teplo? Už sis uvařila kávu?“

Myslím na všechno. Pakliže by se očista větráku protáhla, musím se včas dovědět, že se moje právoplatná kudlanka blíží… Musím ji požádat, aby mi dala vědět, že vyráží mým směrem. Žádost ovšem musím dobře zašifrovat, aby ani malé smítko pochybnosti nezahájilo podezření z nekalosti a s tím spojenou neodvratnou katastrofu. Na výsledek jsem hrdý: „Než vyrazíš, napiš mi. Nějak se mi nezdál zvuk motoru, určitě to nic není, jen pro jistotu, abych byl připravený…“ A ještě budu za pozorného a hodného!

Jakmile dorazily správné odpovědi, rozjel jsem akci s krycím názvem Viktor Čistič. Beru svůj noční stolek do koupelny. Nebudu ho umývat, budu na něm stát. Je to dřevěný dvojschůdek, který mě přiblíží k větráku. Vylezl jsem na něj a pochopil, že už zase je něco dobrého i k něčemu nedobrému… Schůdek mě vynesl do výšin, abych dobře dosáhl. Potíž je v tom, že jsem příliš blízko na to, abych i dobře viděl. Ano, mám brýle na čtení a mohl bych je teď použít… jenže jsou o patro níž a na hloupé zdržování teď nemám čas.

Co mi tedy slabší zrak dovolí, obhlížím stropní situaci. Trocha modro šedivého prachu na povrchu krytu větráku. To půjde, za pár minut bude hotovo. Kryt sundám, osprchuju ho, otřu lopatky větráku, nasadím kryt. Snadné a rychlé. Není co řešit.

Jemně se snažím sejmout designově vyvedený plast. Chrání ruce nenechavců před útokem poměrně ostrou lopatkou vrtule, když se točí. Kryt se musí nějak odmontovat, odloupnout, zkrátka sejmout. Po neblahých zkušenostech z mých předchozích oprav čehokoli jsem si potupně našel na „jůtůbu“ videonávod, kterak sofistikovanou věc zbavit děravého poklopu. Zkouším – přesně podle videa – s krytem posouvat doleva a doprava. Jemně, abych nic nepokazil. Znám se. Ruce mám vzhůru, obličej u stropu, nohy tančí na schůdku. Krytu je to jedno.

Za chvilku mě děsně bolí ruce, o zvráceném krku ani nemluvím. Špičky nohou pálí. Krytu je to jedno.

O deset minut později mi dochází trpělivost, neboť se to celé ani nehne. Visím na větráku. Na adresu chytráka z videa letí přehršel nadávek… Vztek není dobrý pomocník, víte?

Už nevisím na větráku. Větrák visí sám. Přispěchal mi totiž na pomoc jistý Japonec SeToSamo.

Větrák stále krytý krytem je na jakési podivné alobalové rouře vedoucí ze vnitřku stropní jámy a společně to ze stropu kousek vyčuhuje. Tuším, že je to hodně nedobře. Nevím, jakým způsobem to celé ke stropu kdo připevnil, ale na mírný náznak násilí koupelnovou vysávací soustavu nijak nepřipravil.

Zde si dovolím slabší hodinu a půl z příběhu vyloučit. Snad jen náznakem: mnoho, ale opravdu mnoho vulgárních nadávek a přísloví, jiný „jůtůber“, pot a krev, montážní lepidlo, zničené tričko, nějaké packy kamsi zacvakly, opraveno.

Odhadem po dvou hodinách pro mě lopotné dřiny jsem na úplném začátku. Chytrák v mém chytrém telefonu tvrdí, že kryt má na sobě malinkou dírku, kam se strčí malý šroubovák, ono to cvakne a pohybem celého krytu ve směru dírky se onen jednoduše sundá. Jen je škoda, že mi to nesdělil o chvilku dřív. Malá dírka a malý šroubovák… už jsem použil velký... jako páčidlo. Nacpal jsem ho mezi kryt a zbytek větráku. To takhle otočím…

Poznatek: sádrokarton není imunní vůči šroubováku. Nebo chcete-li není ani trochu šroubovákresist a už vůbec ne šroubovákproof, abych se vyjádřil co možná nejpřesněji.

Mezera mezi krytem a zbytkem větráku se ukázala jako nedostatečná k zavedení placatého konce malého páčidla. Vždycky, když jsem použil sílu k otáčivému pohybu, vyškublo se to z mezery…

Strop kolem větráku teď připomíná obrázky ze školních nástěnek mého dětství. Často na nich byly výjevy z velkých JZD, kde traktory jedoucí po širokých lánech prováděly jarní hlubokou orbu. Jsem si jistý, že na můj strop by byli pyšní i bratranci Veverkové, jejichž ruchadlo…

Budu to, až na to žena přijde, muset hodit na naše děti nebo dělníky, co dům stavěli. A protože dělníci jsou neznámí tvorové a nemohou se bránit a nebudou pak vydírat, že to mamince prásknou, je volba jasná.

Nakonec se všechno v dobré obrátilo. Po patnáctém sledování videa jsem konečně našel malou dírku v krytu větráku. Pomalu a přesně podle návodu… Cvak. Posun ve směru dírky. Znovu to cvaklo… Hurá! Sundávám kryt! Jsem tak šikovný!

Setmělo se.

Řeklo by se na první pohled, že sněží. Jenže sníh bývá obvykle bílý, za určitých okolností žlutý, ten se ovšem nejí. Moje sněžení je modrošedé. Trvalo pár sekund. Rozhlížím se. V kousku zrcadla, které vánice vynechala, vidím, že mám vlasy. Našly by se okamžiky, kdy bych hýkal blahem a štěstím, tohle ale nebyl jeden z nich. Metelice prachu a všelijakého sajrajtu nevynechala nic a zavála celou koupelnu. Podlahu, květinu, vanu, záchod… Závěje jsou úplně všude… Situace ještě není tak zoufalá, jak by mohla být, říkám si. O vteřinu později vím, že je. Pípla mi zpráva, která by mohla kalamitu změnit v katastrofu. Zpráva od mé ženy.

„Potřebuji něco do práce. Budeš tak hodný a přivezeš mi to? Nebo si mám přijet sama?“

Málem jsem hrůzou omdlel. Snažím se odvrátit její příjezd a ohnout tak budoucí dějiny.

„Nikam nejezdi. Můžu vyrazit okamžitě! Vlastně už jsem skoro na cestě!“ lžu, jak náš syn, když ho i přes zákaz nachytám s telefonem v ruce. Vždyť já teď nemůžu ani cestovat! Zaneřádil bych si své auto a žena by mě stejně nepoznala. Myslím, že se se zavalenými horníky málokdy potkává…

„Co to mám přivézt?“ ptám se a doufám, že získám čas.

„Krabici od bot, takovou červenou, mám v ní nějaké věci do práce“ píše nebezpečí.

„Je na zemi v koupelně“ uzemnila mou naději na klidný zbytek života.

Může mi někdo říct, kdo si může dát krabici do koupelny?! Proč?! Co je to za ujetý nápad? Obzvlášť, když teď vůbec není poznat, jestli je něco na zemi… Kdyby tu ležela mrtvola, tak to nikdo nepozná!

„Máš ji?“ dorazil ověřovací dotaz, aby mě dorazil.

Jde o minuty, jde o život. Héraklés měl dvě řeky, aby vyčistil Augiášovy chlévy. Gustav Ginzel měl dva potoky, aby vyčistil slavný Hnojový dům… Co mám já? Dvě ruce, silný vysavač, několik balíčků vlhčených úklidových ubrousků.

Odpověď, o jejíž pravdivosti by leckdo mohl úspěšně pochybovat: „Ano, mám“ se stala startovním výstřelem.

Jsem si jistý, že jsem vytvořil světový rekord v úklidu koupelny. I krabici jsem našel! Šlápl jsem na ni naštěstí jen jednou, když jsem podruhé běžel vysypat přecpaný vysavač. Po nějakých devatenácti minutách, kdy mi téměř došly ubrousky a dech, je hotovo. Ještě fénem vyfoukám květinu, voňavým hadříkem si otřu pleš, aby bylo kam směřovat děkovný polibek, a můžu vyrazit.

Zpráva. Zvuk oznámení mě nechává v klidu. I kdyby teď žena přišla domů, nemůže nic poznat… dokonce bych se odvážil: „Pojď si pro ni, ty Polednice, vem si ji, zde je, krabice!“

„Konec poplachu. Krabice stačí zítra,“ napsala…

Malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba: „I bodejž tě sršeň sám!“ napsal jsem a prohlédl si výsledek zbytečně překotného, avšak dokonalého úklidového sprintu. Se vám tady vychloubám, ale jak by řekla teta Kateřina: „Nechval dne před večeří!“. Kryt. Je umytý, září čistotou, ale leží ve vaně… Jejda! Větrák!

Stojím na schůdku, v ruce velký placatý šroubovák, na který jsem namotal několik zbylých vlhkých ubrousků a čistím. Lopatku větráku po lopatce. Má jich hodně, prachu mezi nimi a na nich víc, než to vypadalo na první pohled. Pomáhám si i vysavačem, aby se ani malinkaté smítko nesneslo na zem a nestvořilo tak nepěknou lamentaci mé paní, která by jistě svým ostřížím okem…

Upřímně řečeno, mám rád technické vynálezy, které lidem dokážou zjednodušit a zpříjemnit život. Třeba vynález kola... nebo toaletního papíru… nebo ouška u hrnku… nebo vlhkostního čidla… To sepne, když cítí vlhko. A vlhčený ubrousek, mimochodem také skvělý vynález, ze své podstaty obsahuje vlhko… Ano. Sepnulo. Ověřily to dva nyní bolestivě modravé prsty. I jimi jsem pak jednoduše zacvakl kryt doprostřed ruchadlem ozdobeného místa na stropě. Pro příště, až žena nebude doma, už vím, že jsou naprosto zásadní dvě věci. Nedívat se na strop a nečistit odpad u vany.

Naposledy, když jsem odpad čistil se synkem a marně to pak sváděl na názornou výuku chemie, nás odhalila moje žena. Vrátila se bez varování dřív z práce, jelikož jsem ji nenakladl na srdce, že má nějaký zásadní důvod se předem ohlásit. Dnes to mám dokonale nachystané, jak jste se o dost řádků výš sami dočetli. A navíc to dnes vyčistit musím. Voda vanu odmítá opustit běžným tempem. Mám experimentálně odůvodněný pocit, že voda do vany napuštěná se dřív odpaří než vyteče. A i když moje žena nemá přírodovědného vzdělání, došla by svým běžným pozorováním k témuž závěru. Potom by do odpadu potupně zvonila gumou na klacku, čímž by stejně neprošťouchla, ovšem mohla by zahájit vyšetřování, čím že se to vana ucpala… A naštěstí jen vy a já víme, že odpadu neudělaly dobře větrákové závěje…

Odpad je roura. Něco jako kremrole, ovšem naplněná nikoli krémem z bílků a cukru. Kremroli (neboli Creme Rolle – v téměř doslovném překladu: Roura s krémem) zcela zaplněnou po cukráři tuze chceme, rouru pod vanou nikoli. Ta moje je teď až po okraj… raději nebudu psát celý recept, některé ingredience dokonce z estetických důvodů vynechám, směs by mohla slabší povahy odnaučit se třeba jen podívat na původně rakouskou sladkost. Ale každý asi tuší, že se roura, než se ucpe, nenasytně krmí mýdlem, vousy, vlasy… a nakonec jsme přidali nemalé množství prachu a sajrajtu z větráku. Zalili jsme to teplou vodou a po vykynutí … možná lépe po nabobtnání máme ukázkově ucpaný odpad.

Už z minulých rouročistných slavností dobře vím, že nejlepší na odtokovou zácpu je soda a ocet. Hodně sody a hodně octa. Oproti poslední úspěšné prudké acidoabzické reakci jsem to celé na radu internetových poradců vytunil vroucí vodou.

Tady bych si dovolil drobnou odbočku s naléhavým vzkazem pro internetové tvůrce návodů a videí. Vaše poznámky na koncích dobrých a dobře míněných rad typu: „Abych nezapomněl,“ nebo „Ještě jsem si vzpomněl na důležitou věc…“ jsou… jak bych to jen… slušně, samozřejmě… Zabiju vás!

            Varování: „Pozor na gejzír!“ ke mně dorazilo později, než jsem si nedal pozor. Myslím, že se v mém případě jednalo spíš o explozi, neboť v jediném okamžiku bylo všechno všude. A gejzír musí proudit, jelikož to je význam islandského slova geysa, od něhož je odvozen název nejznámějšího islandského gejzíru Geysir v oblasti Haukadalur. To jen na okraj, abychom netápali.

            Ve chvíli, kdy se dneska podruhé setmělo, jsem si, nevím proč, vzpomněl na jiný svůj explozivní zážitek, kde se setmělo až po rozzáření… Jestli se nepletu, bylo mi zhruba sedmnáct let. A můj tatínek se nejspíš už tenkrát, před rozšířením internetu, stal vzorem dnešním videorádcům…

„To jsem ti zapomněl říct, …“ začala jeho věta, když jsem se vrátil z panelákové prádelny. Pak mi chvilku povídal o tom, že se v domě nějak změnil plyn na jiný a není dobrý nápad pokoušet se ho zapálit pod kotlem na vyváření prostěradel a povlečení. To se fakt dělalo! Normálně se uvařilo ložní prádlo jak polívka… Tatínek měl plynnou přednášku. Krátkou. Pak mu došla slova, protože se na mě konečně podíval…

Od svých zhruba dvanácti let jsem moc rád chodil do panelákové prádelny prát prádlo. A do vedlejší místnosti ho mandlovat. Bavilo mě to. Byl jsem celý den sám, v parádním teple, důležitý a potřebný a užitečný. Navíc jsem si mohl tajně obléknout máminu sukni. Ne, že by mě to jakkoli vzrušovalo, potřeboval jsem vyzkoušet, jestli to opravdu tak malebně větrá, jak vyprávěly holky ve škole.

Ten den jsem potřeboval vyvařit prostěradla. Napustil jsem vodu do kotle. K němu vede žlutá trubka s kohoutem, kterým se do hořáků pod kotel pouští plyn. Ten se zapaluje nejlépe smotanými novinami, jsou pěkně hořlavé a dostatečně dlouhé. Postupoval jsem jako vždycky, už mnoho let. Dneska ale kohout nejde otevřít, nejde mi povolit. Je na to speciální klíč, velký kovový se čtvercovým koncem. Musel jsem opravdu hodně zabrat… a asi na šestý pokus to povolilo… zasyčelo… Plyn začal proudit do hořáků. Zapálil jsem smotané noviny a dal je mezi kotel a syčení. Normálně se ozvalo „Bluf“ a vařilo se. Dneska se neozývá nic. Kleknu si, abych malými kovovými dvířky viděl, co se mi to tam děje za neplechu… Šmátrám plamínkem na novinách nad hořáky… Nic… Koukám… 

„On ten nový plyn může bouchnout…“ chtěl mi táta říct. Před výbuchem.

Nic jsem neslyšel. Jen bylo najednou zářivo a ohnivo, chviličku děsné vedro a pak se setmělo.  Úplná tma. Rázová vlna mě odhodila kousek stranou. Obličej pálí a štípe, jako když si ho hodně spálíte na slunci. Jak jsem podle zápachu zjistil, veškerý dostupný porost na hlavě vzal za své.

„Oslepl jsem!“ vyděsil jsem se. „Nic nevidím! Výbuch mi upekl oči!“ propadám zoufalství. Snažím se dostat k velkému kameninovému umyvadlu a ledovou vodou zastavit pálení. Jakmile se mi trochu ulevilo, pohmatem jsem přišel na to, že oči nejsou otevřít, protože se mi spekly řasy k sobě. Pár jsem jich vytrhal, zbytek později ostříhal…

Rudý jak čínská vlajka, ohněm ošlehaný a oholený, bez řas a obočí, na hlavě seškvařené vlasy ve tvaru Hurvínkova účesu, v mámině sukni. Tatínkovi došla slova. Chvilku koukal, zhluboka dýchal, orosila se mu pleš. Naprázdno polkl. A pak řekl: „Sluší ti to.“

Tenkrát pálil oheň. Teď na obličeji svědí kyselá hmota, která opustila mou vanovou kremroli a která se mi dostala i do pusy. Po jemném požmoulání na jazyku se mi z nějakého zvlášť škodolibého důvodu vyjevila vzpomínka na rajčatový salát. Takový ten obyčejný. Rajčata, cibule, sůl, pepř a nálev z vody, cukru a octa. Vezmu to jen krátce, ono to za víc stát nebude… V létě jsme s rodiči často chodili na koupaliště, kde byly dva velké bazény, z toho jeden s klouzačkou, dva malé pro děti, spousta míst pod malými stromy, kde se na trávě a ve stínu dalo válet se na dece. Prováleli jsme tam mnoho letních dnů. Nevím, jak to bylo doopravdy, možná rodiče šetřili, ale z tehdejšího místního bufetu si pamatuji jen ceduli „Vaříme 7g kávu“. Že by nám tam někdy koupili jakoukoli dobrotu, si nevzpomínám. Za to asi nikdy z hlavy a chuťových buněk nevymažu „chuť mého léta“. Byl to předchozí den usmažený obalovaný květák zabalený v alobalu a sklenička od hořčice naplněná rajčatovým salátem. Všechno přes noc vychlazené v lednici, aby to vydrželo… Musím uznat, že moji rodiče byli vlastně geniální. Díky této aromatické potravě jednak ušetřili, neboť květák a rajčata dodávala moje babička ze zahrady, a jednak nemuseli mít strach, že se s bratrem v některém bazénu utopíme. Nebylo to fyzikálně možné, jelikož všichni víme, že vzduch nadnáší. A my ho byli plní… Plavba nikoli „ve“, ale „na“ vodě byla i pro malé nezdatné plavce naprosto bezpečná…

Vraťme se do setmění. Když nad tím teď tak přemýšlím… On to vlastně gejzír původně byl. Jenže někdo se tak moc těšil na vytuněnou reakci, že ji nutně potřeboval vidět zblízka. A nejlépe z nadhledu. Jakože půdorysně. Výtrysk byl skutečně mocný. Na obě strany… Myslím tím jako dovnitř a ven… Dalších dobrých pět minut jsem skrz celý dům slyšel kdesi ve skrytém rouroví bublání, šplouchání a syčení… Není nad dobré zprávy, že. Bude dokonale vyčištěno vylepšeným rourorazem. Rourorachot ustal. Konečně jsem se vzpamatoval z úleku. Propracoval jsem se svým kyselým obličejem až k očím, ty otřel, otevřel je… a zase rychle zavřel, aby ta spoušť nebyla vidět. Dostala šanci sama zmizet. Ale nevyužila ji. Bohužel.

            I před drobné nedorazy považuji svou misi Viktor Čistič za velmi úspěšnou. Větrák větrá, a z kremrole se stal trdelník. Pro vzduch i vodu v naší koupelně to znamená volnou cestu. A pro mě dobrou zprávu – jsem užitečný!

            Stmívá se. Teď v zimě příliš brzy na to, abych se mohl pustit do nějaké další nanejvýš užitečné akce. Ono totiž brzké zimní stmívání znamená, že je právě půlodpoledne. To je okamžik, kdy se ve velmi blízkém časoprostoru objeví moje žena. Škoda, že jí nemohu vyprávět o tom, jak jsem nezbytečný. Mohl by se jí přihodit kyselý obličej následovaný dobře míněným výbuchem láteření, jehož výsledek by jistě znamenal cedulku: „Zde jsou draci!“. A nad mou příští dobře utajenou radostí by se setmělo.