Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

Nebo přesněji… před půlkou mého dosavadního života jsem věděl. Teď, jakožto čerstvý padesátník už vím o poznání… prd. Na druhou stranu… Víte, co já napsal esemesek, když konečně začaly existovat mobilní telefony?!

Když jsem byl malý kluk, dala se zpráva (jako vzkaz někomu) poslat několika způsoby. To ještě nějak fungovala Česká pošta… sdělení nebo zpráva se dala transportovat dopisem, koresponďákem (to byl vlastně pohled bez obrázku), kdo potřeboval být rychlý, zvolil telegram. Ti úplně nejvíc šťastní si mohli zavolat telefonem, ale protože byl drátem připoután ke zdi, musel být dotyčný odesílatel a vlastně i příjemce doma, v práci nebo v budce. To byla prosklená boudička se střechou, kdysi dávno i s dveřmi, ve které byl telefonní přístroj. Do něj toužící po volání vhodil mince a mohl na kulatém číselníku vytáčet. Později byly boudičky bez dveří a vlastně i stěn, a číselník už nebyl kulatý s kulatými dírkami na prsty, ale byl složen z tlačítek.

Pak se daly zprávy ještě předávat ústně, pomocí motáků a morseovkou. Často jsme s bratrancem Ríšou problikali mezi paneláky na sídlišti celou noc. On ve čtvrtém patře na jednom konci sídliště, já na konci druhém, také ve čtvrtém patře. To jen pro lepší orientaci.

Můj tatínek kdysi říkával: „Dej blbci funkci, vymyslí oběžník.“ Myslel tím cirkulář, což je dokument určený více příjemcům, postupně kolující mezi jednotlivými adresáty. Listina je vydávána buď v jednom exempláři, který koluje, nebo v mnoha současně rozesílaných kopiích. A prý to fungovalo dokonale. Ta blbost spojená s potřebou centrální zprávy…

Dnes by se tohle tatínkovo pořekadlo dalo přizpůsobit: „…vymyslí hromadný mail…“ nebo také: „…vzkaz na nástěnku…“ a je fuk, jestli je nástěnka analogová nebo sociálně síťová.

Nakonec ještě existuje druh lidí, kteří jsou… ještě více… jiní… Nezatěžují se ovšem oběžníkem, ale píšou cedule, cedulky a vystavují je na příhodných místech, kde očekávají, že si je adresát přečte…a zprávu pojme za svou, nejlépe se zastydí a změní své nekalé a nepěkné chování. Cedule jsou totiž obvykle určené darebákům, šmejdům a nevychovancům od slušných lidí… milých, hodných, spravedlivých a hodně, hodně rozzlobených. Vznikají tak téměř vždycky neuvěřitelně bizarní a často velmi ujeté vzkazy.

Cedule jsou bezvadným zdrojem zábavy. Moc rád je pročítám, tuze rád se autorům upřímně směji… možná lépe řečeno – vysmívám! Jsem dokonce fanoušek jednoho profilu na Instagramu, který shromažďuje cedule… Moc se u toho bavím a představuji si rozlícené spoluobčany, kterak tvoří… Abych vás ale neochudil, uvádím doslovnou citaci několika náhodně vybraných:

Na plotu u domu: Až tě chytím, ty hajzle, jak sem házíš zase ty odpadky, tak tě je nechám sežrat! Vem si příbor!!!

V chodbě paneláku 1: Přestaň už vrzat s tou židlí! Nedá se to poslouchat!

V chodbě paneláku 2: Obyvatelé domu 1234. Proč neuklízíte? Probuďte se! To jste tak líní a pohodlní? Styďte se!!!

Na plotu u rybníka: Seš stejnej chcípák, jako ten leknín, co si ukrad!

Před domem: Která kurva vykopala kvítko, ať dá do schránky 300,- Jinak máš do rána rakovinu! Hajzle!

V bytovém domě: Zajímalo by mě kdo tu každej den klepe jestli muto nevadí tak některý lidi chodí do práce a chtěly by mít aspoň večer klid. Jestli ten dotyčnej nedělá tak ať si uvědomí kde bydlí, protože normální civilizovanej člověk přestane když někdo řve na chodbě.

Sami vidíte, že napsat ceduli není jen tak. Dobrá cedule vyžaduje poctivou přípravu, návrh řešení problému, aspoň drobnou výhrůžku, správné oslovení… a spoustu emocí. Dobrá cedule je umění!

Pípnul mi telefon. Jako uvědomělý řidič zastavuji na pumpě, abych si zprávu přečetl. Poznal jsem totiž podle zvuku, že mi píše moje žena. Takže jako uvědomělý manžel zastavuji, abych si zprávu přečetl. Upřímně… zastavuji, abych si z kufru auta vyndal brýle, jelikož bych zprávu bez nich nedokázal spatřit… Je mi nad Slunce jasné, že vzkaz bude mít nejvyšší prioritu a případné rozkazy či žádosti nesnesou jakéhokoli odkladu, že naléhavost informací ukrytých v pípající zprávě bude ohromná.

Není to poprvé, co něco podobného čtu: „Vyvztekej se cestou.“

Žádný seznam k nakoupení, žádné litanie, že jsem zapomněl zavřít střešní okno a déšť nám vyplavil dům. Je to něco mnohem horšího. Tahle zpráva s tečkou na konci je lakonické sdělení, že nebudu moct zaparkovat před svým domem. Tahle zpráva s tečkou na svém konci je prosba mé ženy, abych se cestou mírně pozdržel, nejlépe se aspoň trochu prošel, zhluboka nadýchal čerstvého vzduchu, a hlavně ze sebe vypustil právě nahromaděný vztek. Zkrátka aby se neopakovala situace z minulého, předminulého a předpředminulého týdne a měsíce. Aby se neopakovalo moje vzteklé házení batohu do skříně, trhání trička, kopání do botníku, trestné vyzkoušení syna z chemie a pětistránkový diktát pro dvaadvacetiletou dceru na téma „Nějaký idiot mi stojí na místě!“.

Ano. Já vím, že to místo před domem není úplně moje. Uvědomuji si, že je to majetek města. Že je to vlastně tak trochu veřejná komunikace… Ale je tři metry od mého domu, jen dva metry od hranice mého pozemku! A vždycky tam parkuju já!

Všichni v ulici to vědí. Jsou na tom stejně. Tak proč někdo…?! Proč?! Proč já?!

Ano, sem tam se stane, že někdo na mém místě zaparkuje. K sousedům přijede návštěva, oni jí neřeknou, nevím proč, aby mi tam své vozidlo nedávala. Oni jí neřeknou, že je jejich soused nevrlý. Obvykle kolem půlnoci mnou nezvaní odjedou. Já můžu opustit svůj úkryt, kde jsem byl vyzbrojen kávou (abych neusnul a nepromeškal), židlí (jsem starší pán a kvůli dlouhému postávání by mi mohly otékat nohy, a to nemám rád, je to nepříjemné a velmi neestetické), tatrankou (abych netrpěl hlady, jelikož v těchto případech vzteky nevečeřím) a telefonem (abych se nenudil, neboť čekání a pozorování prázdné nepohyblivé ulice nepřináší příliš mnoho zdrojů zábavy). Běžím přeparkovat. S láskou umístím své silné červené Mini na své správné místo. Vypnu motor a vztek je pryč. Zmizel. Je mi krásně. Duše má klid, všechno je tak, jak má být. Ano. Jsem motorista autista…

„Vyvztekej se cestou.“ To znamená, že bude židle, káva a tatranka. Že se mnou nebude řeč a žena odvede děti do bezpečí… Aspoň do patra, tam ve vzteku nevylezu… Že se celá rodina už teď těší na půlnoc…

To bylo v pátek. Na mém místě stojí malá zelená Škoda. Mrňavá a slaboučká. Vlastně takové malé, úplně zbytečné auto! Je mi jedno, že jsem měl ještě menší a slabší Citroen C1! A je mi fuk, že jsem přesně takovou Škůdku ještě nedávno moc chtěl! To přece vůbec neznamená, že mi ta pixla bude postávat na mém místě?! Čerstvě vyvztekaný jsem přijel před dům. Je půl jedenácté večer. Zastavil jsem vedle svého místa… Vedle zelené plechovky, co tu nemá být. Pořádně jsem zatroubil. Musím uznat, že dvousetkoňové Mini fakt umí zaječet!

Nic. Chvilku čekám. Nikdo nikde. Jen moje žena zhasíná světla a zatahuje žaluzie. Troubím podruhé. Nic. Vůbec žádný efekt. Nikdo se nezastyděl a nevyběhl, neomluvil se a neodjel. Odjel jsem já. O dobrých pět metrů dál.

Půlnoc. Káva došla, tatranka zmizela. Židle přestává být pohodlná. Tedy ona nikdy nebyla, ale do teď se to nějak dalo vydržet. Sousedi zhasli. Ti vlevo i ti vpravo. Plechovka na mém místě stojí dál.

V půl druhé ráno jsem velmi nerad pochopil, že ke změně k lepšímu a mému klidnému spánku nedojde. A nedošlo. Budily mne noční můry a časté pochodování k oknu, neboť co kdyby, že?

Sobota. Je sedm ráno. Jdu ke svému autu, abych odjel do práce. Jdu kolem zelené škodovky. Dívám se dovnitř. Mám obrovskou chuť to cizí protivné auto nakopnout… poničit… Chodím co nejvíc nápadně kolem dokola. Chci vzbudit pozornost. Chci být nepříjemný. Chci, aby to tu už nebylo! Dívám se kolem sebe. Co kdyby mě majitel pozoroval a pak studem konečně odjel? Bublám vzteky, ale to už volá produkce, že na natáčení seriálu vyloženě chybím, a jestlipak mi nevadí, že čekají jen na mě…

Je deset večer. Krátce troubím. Vycházím tak vstříc žádosti své rodiny, abych nedělal ostudu, protože tu oni jsou celý den, kdežto já si zmizím do práce a nemusím snášet pohledy ostatních z ulice. Parkuji o sedm metrů dál, než chci. Než jsem zvyklý. Nedělá mi to dobře. Mám neuvěřitelně silnou touhu ničit. Aspoň vypustit kolo, urvat zrcátko, poplivat střechu… Aby nezvaný parkující pochopil, kam patří! V jednu v noci mi vzteky ukápla slza do prázdného hrnku od kávy. Jdu spát. Počkej ráno! Já ti dám!

Neděle. Je šedivé, až bych řekl hnusné ráno. Jak sobota přes kopírák, nebo chcete-li CTRL+C a CTRL+V. Jen déšť je navíc. Touha ublížit zelenému autu narůstá, nebojím se použít výraz bobtná. Schválně svítím mobilem dovnitř, aby to i z dálky vypadalo, že se o tu zelenou věc zajímám. Aby to případného sledujícího ubezpečilo, že se tu může něco hodně nepěkného stát. A aby to sledující za tepla a honem dal vědět majiteli, který stále nechápe, že není na mém místě vítán! Můj vztek přetéká. Kypí. Můj vztek už vadí i mně! O mých spolubydlících ani nemluvím. Dcera dokonce někde zjistila, že ten vůz patří jakési babičce, která snad měla vzít něčí děti a odletět na dovolenou…

To si dělá srandu?! Neee! To nemyslí vážně! Kolik že je za ublížení na zdraví?! V neděli večer se mi ani nechce z práce domů. Snažím se přesvědčit vyděšenou produkci a herce, že budeme natáčet naše svěží dílko celou noc, že pauza není nutná, že budu točit i zadarmo…

Opouštím SVÉ místo před atelierem a pomalu, jak „klobouk“ s vejci na sedadle jedu domů. Už na kraji ulice je jasno. Ta babizna se cachtá někde u moře a její hnusně zelená obluda…

Jsou dvě ráno. Mám toho dost! Nadešel čas činů. Ať si to přeparkuje, kdo chce, tady prostě stát nebude! A jestli se ta vochechule vobstarožní někde vyhřívá, musí tu být někdo, komu patří děti, které se vyhřívají s ní… Vypouštím do světa svůj spravedlivý hněv a stojím u malé škodovky. Třesou se mi ruce i kolena rozčilením. Beru do ruky stěrač. Odklápím ho od okna. Jen s největším sebezapřením ho neurvu. Pokládám. Odcházím. Ráno, až půjdu kolem, zkontroluji stav své pomsty…

Poprvé. Poprvé v životě jsem vyrobil svou ceduli. Mám dnes premiéru a jsem na sebe pyšen a hrd! Vyrazil jsem vstříc svému puzení, odemkl své emoce, intelekt a nadhled nad věcí… Stal jsem se cedulářem, cedulníkem, stal jsem se…

Na papír A4 jsem lihovkou napsal: „Dobrý den. Pěkně prosím, až tu budete příště dlouhodobě parkovat, nedělejte to. Aspoň ne před mým domem. Místa pro návštěvy jsou na konci ulice. Je to jen pár kroků. Přeji příjemný den. Podpis“

Nyní si celou situaci rozebereme s elektronickou tužkou…

Dobrý den – zdravím, aby bylo jasné, že jsem slušný člověk, který má vychování a glanc.

Pěkně prosím – tady je dobře, že soupeř nevidí, že syčím a skřípu zuby, velmi nepříjemný to zvukový doprovod původně milé věty.

Až tu budete příště – čistá ironie! Příště nebude! „Příště“ v tomto případě zašlapu do bahna, zakopu krumpáčem do hlubokého hrobečku, „příště“ nehodlám dopustit!

Nedělejte to – Výhrůžka. Bez ní by cedule nebyla cedulí. Zde je použita až téměř geniálně, jelikož autor naznačuje, že by se mohlo stát kdeco. Ovšem nechává na čtenáři cedulky, aby domyslel své. Fantazii oceduleného cedulář meze neklade.

Místa pro návštěvy jsou na konci ulice – Aspoň tak to VŠEM v ulici řekl developer, když jsme to kupovali. A jestli na to někdo zapomněl, tak si vzpomene!

Je to jen pár kroků – je to 174 metrů přesně. To snad ujde každý… komu to co udělá, když se projde? Bude na zdravém vzduchu, pohyb je rovněž žádoucí… pochoduj, babo!

Přeji příjemný den – ať si myslí, co chtějí, jsem slušný a hodný a přející člověk. Dokonce bych řekl velmi velkorysý, neboť někomu, kdo vám terorizuje život, popřát hezký den… to je hrdinství! Nebo ne?

Podpis – ne, nejsem anonym. Nestydím se se podepsat pod tak úctyhodné dílo…

Pondělí ráno. Leje. Jsem na sebe pyšný. Napsal jsem ceduli tlustou lihovou fixou, takže moje sdělení slotám odolá. A způsobí, co cedule způsobit má. Úlevu stvořiteli a stud a zamyšlení se nad sebou adresátovi. Drobná úleva skutečně na konci černého tunelu skromně zaplápolala. Hřeje mě vědomí, že jsem situaci nenechal jen tak, že jsem se k problému postavil čelem, jako správný chlap. Hřeje mě i fakt, že se papír rozmočil, ovšem text nikoli. Papír se teď, až uschne, ke sklu téměř neodstranitelně přilepí a přicucne. Škodolibost je kámoška.

Večer se vracím z práce s lepší náladou. Věřím totiž ve spravedlnost a také v to, že si příbuzní řidičky-parkovačky přečetli mou ceduli a odjedou jinam.

Troubím. Vyskakuji z auta jak čertík z krabičky. Ač zelená škůdka zůstala zelená, vidím rudě. No to snad?! Zbytečné, slabé a zmoklé se ani nehlo. Je stále na MÉM místě. Ale cedule je pryč! Ahaaaa! Takže ji někdo vzal, přečetl… A nic?!

Bez kávy a tatranky beru veliký červený papír…

„Hezky vás prosím! Příště parkujte jinde!“

Už žádné přání dobrého dne, už žádný podpis. Chceš válku? Budeš ji mít, vážený neznámý!

Úterý. „Parkuj jinde!“ Jasný a strohý text. Prostě nebudeš tady stát! To je moje místo! A jestli si myslíš, že budeš moje cedule dávat pryč… Já mám výdrž, abys věděl! To všechno mělo být řečeno jednou větou na zeleném papíru. Fakt se zlobím na ty, co mi cedule čtou, odstraňují a nevyrábějí nápravu. Všimněte si, prosím, že si autor přestal brát servítky a přešel do nekompromisního útočného tykání. Jak ho spravedlivý hněv připravil o poslední zbytky slušnosti a rozumu… neboť…

…ve středu… Neměl jsem daleko k tomu, abych si založil účet na Facebooku, protože vím, že je na něm stránka naší ulice. A na nástěnku, nebo jak se tomu tam říká, bych vymyslel hromadnou zprávu, připnul bych tam oběžník! Ten by si za rámeček nedali… Jenže vztek a rozhořčení nad další ztrátou cedule… Tolik se mi třásly ruce i hlas, takže jsem nedokázal souvisle a srozumitelně poprosit syna, který tomu rozumí, aby mi ten přístup k nástěnce vytvořil. Vzal jsem dvě á čtyřky a na obě napsal nejtlustší lihovkou, jakou jsem to odpoledne v papírnictví našel a za dost draho koupil, text. Jasně a stručně jsem vyjádřil své pohnutí, nechal vyhřeznout svůj nadhled, veřejně vystavil svůj rozum, definitivně převážil na svou stranu spravedlnost, vystoupal jsem na Olymp nejen gramaticky vycizelovaného textu, vyvrcholil jsem se na Everest cedulnictví: „Strč si tu svojí hnusnou plechovku do prdele!“

Jak řekli, tak udělali. Další den jsem se vracel z práce a v hlavě měl rozpracováno a hrubě načrtnuto několik nových výstavních cedulí, o které hodlám obohatit svět a domnělé majitele onoho zeleného auta.

Přiznám se. Bylo to na jednu stranu zklamání, že jsem byl najednou a nečekaně vyřazen z umění tvořit cedule, že už se nedovím, kam až bych se dokázal posunout a jak moc ještě zlepšit. Na druhou stranu se dostavila úleva. Dokonalá. Zaparkoval jsem na SVÉM místě! Konečně! Doma se přede mnou přestali schovávat a celý svět se zalil sluncem. Na týden. Přesně.

            Jakýsi podivný pobuda při stavbě našeho domu kdesi spáchal chybu, která způsobila popraskání omítky. Prasklina až puklina umí nasát vlhkost a dřevostavbu pak opatřit hnilobou a dalšími vedlejšími účinky, například pádem domu. Již po pěti letech od uznané reklamace chybující postavili lešení a jali se napravovat nepravosti. Je tedy nutné, aby moje žena neparkovala pod oknem, jelikož tam teď parkuje soustava rour a trubek a tři kyblíky nové omítky. Stojí na mém místě. Po krátké hádce a jen těsně nepodané žádosti o rozvod jsem uznal, že nemám problém parkovat o kousek dál. Jde přece jen o týden.

Ráno nebývám intelektuálně na výši, takže jsem si lešení všiml až hlavou. Tupá rána mi připomněla, že parkuji o sedm metrů jinde... Večer bylo tohle „moje nové“ místo volné. Třetí den ráno, kdy se mi konečně podařilo se těsně vyhnout trubkám, jsem se připloužil k autu. Byl to takový ten den, kdy by se mělo zakázat vycházet z domu a jít do práce. Je zima, šedivo, hnusně. Sedím v autě a startuji. První letošní ledové květy na skle odmítám škrábat, je to pracné a zebou u toho ruce a nemám náladu. Fakt ne. Čekám, až se zahřeje motor, ten kapalinu a ta zase vzduch, který se pomocí větráku žene na přední sklo. Nejprve na něm udělá jen čtyři taková malá kolečka, skrz která se dá trošku koukat ven. Za chviličku ledová vrstva roztaje celá a půjde setřít stěrači. A přesně v tom okamžiku… Co to?! Kdo si?!

Moji rodiče, když jsem byl ještě malý, hodně poslouchali country muziku. Dokonce podezírám svoji maminku, že to poslouchá dodnes. Myslím, že jí budu muset poskytnout aspoň základní rockovou léčbu. Ale to teď není zásadní. Zásadní je, že mi v dětství utkvěla v hlavě jedna píseň od Fešáků, která se jmenuje „Poznávám vás“. Je z roku 1977, to mi bylo necelých pět. To jsem si teprve nedlouho zavazoval tkaničky a uměl napsat prvních pár písmenek. Dovednost s tkaničkami mi zůstala, písmena bych už měl umět všechna. Dost na to, abych zvládl napsat ceduli!

Ta píseň je o osobách, které se stále objevují u nehod… Začíná recitativem, k němu se přidává výrazná foukací harmonika… Naléhavý tón… Melodii doplňuje banjo… První refrén: „Poznávám vás…“.

Sedím ve svém červeném Mini, přední sklo právě opustil poslední kousek námrazy. Sedím a ani se nepohnu. Koukám před sebe a čtu. Ceduli. Za stěračem. A hned vedle, za druhým stěračem… Cedule. Moje cedule. Poznávám vás…

Každý den jezdím do práce. Odjíždím brzy ráno a vracím se dost pozdě večer. Svoje místo mám poslední měsíc pořád volné. Tak, jak jsem zvyklý, tak, jak mám rád. Téměř autisticky si své milované auto rovnám přesně, na chlup stejně. Pravé zrcátko musí lícovat s elektrickou budkou s jističi, levé s malou sakurou. Spokojenost se mi rozlévá do všech zákoutí a ohbí celého těla. Jsem chlapák v silném autě… Jakmile ale vystoupím, stane se ze mě plachý a stydlivý malý kluk. Rozhlížím se. Stydím se. Moje cedule mi někdo vrátil. Možná mě teď i pozoruje. Je mi trapně. To malé zelené tu už týden zase parkuje. Jen o kousek dál. Takže tu jeho majitel někde je… Až ho jednou poznám, podívám se mu do očí, budu se ohromně stydět… A doufám, že budu mít tolik odvahy, že budu natolik chlap, abych se omluvil…

Ale tomu, komu patří to velké černé SUV, co mi teď stojí na MÉM místě, ne! Nikdy! No to snad není možné?! To neumíš parkovat jinde, šmejde?! S tebou se párat nebudu! Nekompromisně, odhodlaně, spravedlivě a hodně rozzlobeně beru do ruky papír a lihový fix…