Jak jsem se vrátil domů aneb můj malý cestopis

Bylo to v sobotu. Pozdní poobědí se právě přelévalo do časného předvečeří, když za mnou přišel čerstvě desetiletý syn a spiklenecky povídá: „Tatínku, tak už!“ a k tajnému sdělení přidal nenápadné mrknutí oka.

Rozhlížím se. Zrovna jsem nedával pozor, co všechno se doma děje, takže nemám záchytného bodu. Usmál jsem se na synka a snažím se všemi smysly pojmout situaci, abych reagoval, pokud možno, adekvátně. Žena je kdesi o patro výš, podle vydávaných zvuků hraje svou oblíbenou napínavou hru „z pračky do sušičky“. Dcera je rovněž o patro výš, ovšem schovaná ve svém pokoji, aby ji nikdo neviděl a ona nemusela opustit své království nicnedělání, podle občasného namátkového náslechu za dveřmi jejího pokoje se dá předpokládat, že nejspíš kouká z okna a vyhlíží stále nepřicházející pochopení matematiky.

Stůl, na kterém někdy, když jsem náhodou doma, společně jíme, je prost čehokoli, co by mohlo upoutat mou pozornost. Tedy svačiny ani večeře se synkův tajem netýká. Ani v troubě se nic nepeče, aspoň nic lahodného necítím, takže „tak už“ nepatří k mému zapomnění na ženino: „Ohlídej mi bábovku (štrůdl, buchtu, koláč… nehodící se škrtněte)“, nehrozí tedy zuhelnatění dobroty na neděli – pod mým dohledem. Jsem mírně bezradný a v rozpaku. Rozpuk se už nekoná a podle dcery nikdy konat nebude, jelikož „Tatínek už je starej a křupavej“, jak tuhle prohlásila, když jsem pozdě večer stoupal do ložnice. Schody mi totiž způsobily zadýchání a praskání kloubů. Pardon, správně je způsobují, nikoli způsobily. 

Synek rychle pochopil, že se snaží navázat kontakt s mimoněm, a tak ke mně dopravil vysvětlení: „Tatínku, já mám holku!“ Romanticky jsem se zasnil a hlavou mi proběhly vzpomínky na moje první lásky na základní škole, takže jsem se dle vlastních bohatých zkušeností logicky zeptal: „A ona to ví?“

Odpověděl okamžitě: „Ona mi to řekla…“

Přiznávám, že jsem si naivně nemyslel, že je to v nás zakódováno už od dětství. Byl jsem do teď přesvědčený, že vztah mezi mužem a ženou se až dlouhodobým soužitím a nabytými (leckdy i nabitými) zkušenostmi posouvá do roviny obuvnické, kde nacházíme pantofel i bačkoru. Nebo že by to synek někde viděl? Každopádně se střelhbitě adaptoval a pochopil, že nejen maminka má vždycky pravdu…

Moje maminka chodí. Každý den. Vždycky odpoledne vyrazí na procházku, která jí dělá dobře. Závidím jí to. Já se v poslední době s pohybem příliš nekamarádím, vstávám obvykle v pět, jedu autem do práce – většinou natáčet nějaký seriál, odtud večer jedu do jiné práce stříhat talentovou show, ve třiadvacet třicet sedám do auta a pokouším se se dopravit domů. Ve zkratce – vstávám, sedím, sedím, sedím, sedím, spím. Občas mám pracovní změnu takového druhu, že nejsem za střihače, ale kameramana, pročež můj inspirativní den potom vypadá: vstávám, sedím, stojím, sedím, sedím, spím. To jen pro úplnost. Tímto způsobem letos přežívám už dva a půl měsíce. Je to smutný čas, kdy mi děti svévolně rostou, aniž bych měl šanci si toho všimnout, kdy svou ženu vidím, jen když mi pošle selfíčko. Je to čas, kdy se ze mě stává kulatina vyplněná jakýmsi želé. Ono je to spíš sádlo, ale to mi není příjemné si přiznat.

„Větší trička už nejsou. A já ti nebudu přešívat stan, aby ses do něčeho vešel,“ prohlásila moje žena. Sem tam se totiž urodí den, kdy jsem doma o trochu dřív. Zastyděl jsem se až do nejhlubších vrstev tuku. Musím se sebou něco udělat. Sice netuším, kdy to budu provádět, ale něco se musí stát.

„Udělej si hned ráno malou sokolskou rozcvičku,“ radí mi po telefonu maminka, které jsem se původně chtěl jen zeptat, jak se má. „To ti udělá dobře a zdravě, ať nedopadneš jako já,“ připomíná svou srdeční záhať. Zeptal jsem se, kdy ona vstává a kolik času té sokolské ranní tortuře ve svých letech věnuje, abych se poučil a inspiroval. Dověděl jsem se, že se válí do půl deváté a že rozcvičku nepraktikuje, neboť by na ni mohla umřít. Hezky jsem poděkoval za radu. Vstávání ve čtyři třicet a bezprostředně po něm cvičení… Málem jsem dostal infarkt už jen při té představě. Tudy vlak nepojede… „Tak choď“ řekla maminka, co má mít vždycky pravdu.

A tak jsem šel. Bylo to začátkem března v úterý, dvacet tři čtyřicet sedm. Přesně.

Kamarádka mé ženy, říkejme jí třeba Adalberta, šla minulý rok pěšky z našeho města až do Santiaga de Compostela. Šla tři měsíce. Třetí den putování hledala nocleh nedaleko Příbrami. Potkala starší paní s trekingovými holemi, která jí nabízela nocleh na své zahradě. Adalberta odmítla a zeptala se na nedalekou kapličku, jestli by se nedalo tam… „Budete se tam bát, je to uprostřed lesa, pojďte raději k nám,“ řekla podle cestovatelky paní. Adalberta se v noci v kapličce opravdu moc bála, jak později vyprávěla mé ženě.

Proč vám to tu píšu? Protože maminky mají vždycky pravdu. (Obzvlášť maminka mého syna, ale to sem teď nepatří. Vlastně patří, samozřejmě, nikoli však do našeho příběhu). Takhle ta historka vypadá jako úplný blábol, nebýt: „…holka s batohem. Nedala si říct. Celou noc jsem na ni myslela…“ vyprávěla později moje maminka mé ženě… Chtělo by se říct: svět je malý. To bude nějaký citát. Nejspíš od koronaviru… 

Adalberta skutečně dorazila do Santiaga de Compostela. A čtvrt rok putování by mohl vydat na pěkný cestopis, což podle Ottova slovníku naučného: … jest vylíčení dojmův a pozorování, kteréž cestovatel zažil a vykonal. Podle účelu, jaký cestovatel sleduje, jsou popisy takové obsahem i cenou velmi různy. Cestování byvši původně omezeno jen na případy nejnutnější nabylo znenáhla pokrokem civilisace, zdokonalením prostředků dopravních a poměrnou bezpečností osoby cestovatelovy ohromného rozsahu, tak že za našich dnů cesta do končin nejvzdálenějších aneb kolem světa nenáleží ke zjevům vzácným.

Jenže Adalberta žádný cestopis nepíše. Zatím. Maminka řekla: „Choď“. Žena: „Zhubni.“

Tak jdu. A začínám psát svůj cestopis. Bylo to začátkem března v úterý, dvacet tři čtyřicet sedm. Přesně.

Adalberta táhla veliký batoh se vším, co by mohla na tak dlouhou dobu potřebovat. Cestou pak mé ženě poštou posílala balíčky s věcmi již nepotřebnými, zničenými či například nevypratelnými. To já se něčím takovým zabývat nebudu, jelikož pokud bych měl vyřadit věci nevypratelné, nikam bych nešel. Navíc první pošta, kolem které hodlám jít, je jen kilometr a půl od nás a teď v noci má zavřeno. A k tomu batoh neponesu. Nemám to rád, zařezává se to do ramenou, potí se pod tím celá záda… Všechno potřebné jsem nacpal do mnoha kapes své zimní bundy. Ještě že mě nevidí moje žena, myslím, že by láteřila dodnes. Snažil jsem se být úsporný, aby se původně lehká bunda nezměnila na skafandr EMU, který uměl i s příslušenstvím vážit něco přes sto kilogramů. Potichu jsem zavřel dveře domu, abych nikoho nevzbudil, nasadil si kulicha a vykročil do tmy… Hned za prvním rohem ztrácím kontakt s domovem, jelikož jdu kolem protihlukové zdi, která je mnohem vyšší než já. Kdyby se u nás doma teď rozsvítilo s tím, že mě třeba hledají, protože jim chybím, neviděl bych to. Asi je to tak lepší…

Jsem na cestičce podél silnice, je široká na jeden krátký krok a bez povrchové úpravy. Musím si dávat pozor na kaluže, nerad bych měl hned na začátku cesty nechutnou břečku v botách. Občas tudy vodím synka do školy, takže vím, o čem mluvím… Když jede kolem autobus nebo kamion, parádně nás to ofoukne. Teď nejede nic. Vůbec nic. Malé sídliště na druhé straně silnice spí. Jen sem tam ještě nějaký nespavec kouká na televizi, aspoň podle blikání v okně to tak vypadá. To by mě zajímalo, na co se dá dívat…

Míjím zdejší nemocnici. Narodil se tu můj syn, moje dcera, moje žena, dokonce i moje maminka a teta. Mám k ní zvláštní vztah. Na jedné straně nesmazatelné pouto z pocitu absolutního štěstí a dojetí při narození syna, u jehož porodu jsem směl být, na druhé straně pocit děsu a hnusu, když sem záchranka relativně nedávno přivezla tchána, a já prošel jiné chodby a jiná oddělení než tehdy zrekonstruované porodní. To, mimochodem, už dneska neexistuje. V jiných patrech a chodbách se dokonale zastavil čas. Vybavení, malby i dlaždičky na stěnách, pojízdná křesla a nevím, co ještě, na první pohled pamatují narození mé maminky. Padesátá léta… Včetně chování některých místních zaměstnanců a nebylo rozdílu, jestli to byla uklízečka nebo primář. Pryč odtud.

První překážka na mé cestě. Překonání několika metrů nadmořské výšky při stoupání na náměstí. Jelikož nejsem v posledních měsících přizpůsoben k pohybu, jsem poněkud dýchavičný. Stejně jako kdysi světle modré vozidlo mých prarodičů – Aero 30 limuzína, které do toho samého kopce vyjelo jen tak tak na dvojku. Aerovka sem už nevyjede, skončila nejspíš (bohužel) ve šrotu, já mám teď poněkud podobný pocit. Přesto jsem stanul na náměstí. Placaté, rovné, obdélníkové. Jsou na něm dvě dominanty, pokud nepočítám radnici. Jednou je socha svatého Jana Nepomuckého, který byl původně Jan z Pomuku. Později z Nepomuku. Nechme to být. Potom sem do města často a rád jezdil Rudolf II. Možná za pěknou mlynářkou, možná za jinou mladou milenkou, a třeba i sem jezdil hledat Golema, kdo ví. Ať už to bylo pro cokoli, Brandýs tehdy povýšil na královské komorní město. Proto je teď na náměstí druhá velkolepost, která Rudolfovu dobu připomíná, a tou je kašna. Je noc. Kašna nekašní. Je to zvláštní objekt, jak bych to jen popsal…

„Šéfiku, nemáš cígo?“ ozvalo se z lavičky nedaleko ještě mnou nepopsaného uměleckého výtvoru. Podle dialektu a antropologických znaků se s největší pravděpodobností jedná o domorodce. Teatrálně jsem zaštrachal ve všech svých kapsách a s omluvou tomu člověku oznámil, že zboží tohoto typu nemám a že tedy výměnný obchod zřejmě neproběhne. Jeho následný monolog nebudu publikovat, neboť ač používal stejný jazyk jako já, nebylo mu příliš rozumět. A těch několik slov, která jsem úspěšně dešifroval, nemohu napsat, jelikož bych se styděl. Nabídl jsem mu desetikorunu, kterou jsem našel v jedné z kapes a kterou mám u sebe pro případ nákupního vozíku. 

„Nemáš víc?“ zeptal se domorodec u kašny a připil mi na zdraví z lahve vína. „Na žrádlo pro pejska,“ dodal srdceryvně. V peněžence jsem našel jen platební karty. Nic víc. Na chvilku jsem upadl do emočního marastu a dostal chuť dobrému člověku s ještě lepším zvířetem vybrat z nedalekého bankomatu. Jenže vzápětí jsem si všiml drobného nedostatku na našem vyjednávání…

„A kde máš toho pejska?“ zeptal jsem se opatrně, abych domorodého obyvatele těchto končin nijak nerozzlobil, jelikož si nejsem jistý, není-li lidožravý.

„Jé!“ výskl objevně, „toho ještě nemám!“ To zjištění ho tak pobavilo, že se začal na náměstí po půlnoci děsně hlasitě smát. A třísekundový smích jej tak vysílil, že usnul. Vraťme se ke kašně.

Je to… zvláštní… kašna… Jak to popsat… Nebývale vysoký stůl s hodně tlustýma nohama, v něm špičkou dolů zapíchnutá pyramida, na ní zlatá koule a na té červená bradavice… Rudolfova kašna se to jmenuje. A podle dostupných pramenů je ta skulptura Golem… Napadá mě kdeco, Golem ne. Ale asi mám teď v noci na cestě malou představivost a jsem příliš zblblý filmem s Janem Werichem. S myšlenkou, že císař Rudolf i já jsme tu našli tu, se kterou chceme „brouzdat po loukách a poslouchat jak hvízdaj drozdi“, se vydávám dál.

Bude to vzdělaný kraj, procházím totiž kolem veliké školy, jejíhož konce nedohlédnu. Veřejné osvětlení je zatarasené buňkami dělníků, kteří přes den školu opravují. A škola jako taková nesvítí. Hlavně proto, že je noc a málokterá paní učitelka má teď chuť učit malé lidi závislé na telefonech rozmanitému vědění.

Slyším hvízdání. Ne, drozd to není. Mé bolavé nohy mě donesly ke kolejím. Noční šíbování. To se za mnoho let vůbec nezměnilo. Už když jsem sem jezdil jako malý kluk k babičce, šíbovali. Mašina zapíská, seskočí z ní pán s praporkem, v noci s baterkou, přehodí výhybku, mašina zapíská, popojede… Deset minut jsem vydržel bez hnutí civět. Jako dítě mnohem déle, ale dnes spěchám vstříc dobrodružství… 

Štráduji si to nocí a najednou úder… Vůně, že by se o ni mohl člověk opřít. Pekárna. Tu tady pamatuji od svého jakživa. Od pěti od rána zde prodávají čerstvý chléb i jiné rozkošně vypečené lahodnosti. Dostal jsem hlad a omamná vůně mě vábí. Slintám jako Pavlov a moje nohy odmítají poslušnost. Stojím přede dveřmi a čekám, až otevřou. Rozum velí, že čtyři a půl hodiny to nevydržím, jenže chuťové buňky tančí argentinské tango. Fouknul vítr a mně se zježily chlupy i na zádech. Hned vedle vyrábí kornoutky na zmrzlinu…

Naštěstí se ale proudění vzduchu slitovalo a otočilo směr. Čerpací stanice má navrch, a tak můžu opustit jednočlennou frontu na pečivo a jít dál. Dlouhá a rovná cesta přede mnou. Zahalil jsem se co nejvíc do bundy, přitáhl kulicha, je chladno a dost fouká. Kolem tu jsou – aspoň co jsem v noci dokázal pozorovat – zlatice prostřední, kdouloň obecná, spatřil jsem i malinký březový háj. To by, co se týká flory, mohlo stačit, víc jsem nestihl, neboť byla tma a veškeré to šedivé roští je bez listí a květů… Navíc začalo dost foukat. Pohybující se větvoví keřů a stromů spolu s nepříjemným oranžovým světlem pouličních lamp vyrábí oživlá zákoutí. Chci a nechci do nich nahlédnout. Trochu se bojím. Nikde nikdo. Kdyby najednou odněkud někdo, nevím, nevím. Ani auto po přes den velmi rušné ulici nejede. Přidal jsem do kroku. Šramot ve křoví. Skoro běžím. Já vím, že to byla jen kočka, ale to teď v noci můžeš rozumu vyprávět, jak chceš… Rovinka je nekonečná. To se ti maminko řekne, choď…

Kdybych měl s sebou výškoměr, mohl bych z jeho rafiček o pár minut později vyčíst, že klesám. Takhle se musím spokojit s unaveným zrakem a výrazně snadnějším postupem vpřed. Přecházím koleje. Ty samé jen na jiném místě. Je mi trochu zima a opuštěně. Děsně opuštěně. A hele! Náměstí. Placaté, rovné, obdélníkové. S kašnou. Bez domorodců. Asi už všichni spí. No bodejť, vždyť už bude jedna ráno.

Spala i moje žena, když jsem se vrátil z cest. Vlezl jsem si k ní pod deku, řekl: „Miluju tě“, ona se hezky přitulila a dala mi pusu. Není nad to vrátit se domů, i když je člověk pryč jen chvíli a je tlustý.

Tím by měl, pokud se nepletu, každý správný cestopis končit…

P.S.: Moje cesta trvala 62 minuty, měřila 6,032km s převýšením 35,1m, během ní nebylo ublíženo žádnému živému tvoru.