Opakování není matkou moudrosti aneb borůvky, berušky a kozačky

Minule jsem se svěřil s tím, že máme na terase ve velkém kruhovém květináči měsíční jahody. Dnes se upřímně přiznávám, že se mi stále nepodařilo zjistit, proč jim, proboha, říkáme měsíční.

Jako náplast na vaše rozervaná srdce nabízím jiné, zbrusu nové, stejně zbytečné tajemství: máme borůvky! Jsou také v květináči. A dokonce ve větším než jahodově velkém. Skoro obřím. Keřík vyžadující poměrně kyselou půdu by do dotazníku vyplnil jméno a příjmení: brusnice chocholičnatá. Takže vlastně vyplnila by… Keřík...

Jsem z rostliny nadšený. Je to borůvka a ještě k tomu kanadská! Vždycky jsem totiž měl rád Kanadu, i když jsem tam nikdy nebyl... Těžko říct proč. Možná za to mohou úžasné přírodopisné dokumenty, její tenkrát naprostá nedostupnost (stejně jako dlouho mé ženy), snad tátovo barvité a hlavně stále opakované vyprávění o tom, jak by se tam chtěl podívat… Už jako malému klukovi se mi ohromně líbil javorový list na její vlajce a bezvýhradně jsem miloval Bílého tesáka… Vaccinium corymbosum prý pochází právě ze Severní Ameriky, čímž bychom diskusi o tom, proč se naše rostlina vyrábějící modré kuličky nazývá kanadská, mohli elegantně opustit. Ono je to totiž dost jasné i mě. Na rozdíl od těch našich jahod…

Vždycky mě fascinovalo slovo borůvka… Zabředněmež tedy na okamžik do původu zvukomalebného slova, protože to na první pohled nevypadá jako něco modrého. Jazykoví badatelé se podle mého skromného pátrání dělí na dvě skupiny. Parta A tvrdí, že chutný plod nese název podle místa, kde se obvykle nachází, a sice podle boru – borového lesa. Jsou přesvědčeni, že bor je všeslovanské slovo označující jehličnatý les, které jsme kdysi uloupili indoevropskému jazyku, ve kterém „bhar“ označuje špičku nebo štětinu. Skupina B je přesvědčena, že slovo bor je původně polské a znamená močál nebo rašeliniště. Z vysýchajících močálů se tvoří zponenáhlu (to je také povedené slovo) vřesoviště, a na něm ráda vyrůstá právě rostlina oplývající modrými bobulkami. Podle mého čistě amatérského názoru má pravdu skupina úplně jiná. Áčkaři i Béčkaři evidentně zapomněli na rodnou sestru borůvky – na brusinku. Tady jsou společně štětina i močál v háji… borovém. Stejně jako moje měsíční jahody!

Borůvka. To je vám tak skvělá modrá věc! Zbožňuji její chuť! Kdykoli jím nebo vidím borůvky, nezapomenu poučit svou ženu či jiného dostupného člena rodiny o tom, že je to zdravé a možná i úplně nejzdravější ovoce. Na světě. Skoro celém, nebo tak nějak jsem to kdysi kdesi slyšel nebo dokonce četl. Vážně! I přes poněkud nevraživé pohledy mé rodinné skupiny se vydávám na strastiplnou pouť poučení neznalých.

Vědci z mezinárodně uznávaného prestižního amerického lékařského výzkumného a vzdělávacího centra a univerzitní nemocnice v Rochesteru v Minnesotě, které se jmenuje Mayo Clinic, zřejmě nemají co na práci nebo milují borůvky stejně jako já. Trochu je podezírám, že si chtěli udělat lahodné modrofialovo ve svých útrobách, a tak vymysleli výzkum, při kterém se mohli borůvkami nezřízeně cpát. Oblažené chuťové pohárky jim vysílaly do mozků signály tak silné, že zařadili borůvky mezi deset světových superpotravin, neboť prý léčí střevní potíže, snižují cholesterol, zpomalují růst rakovinných buněk, pomáhají regulovat hladinu krevního cukru… Za druhé světové války prý dostávali angličtí letci borůvkové džemy a kompoty, protože borůvky se mohou chlubit i úžasnou regenerační schopností na oční sítnici a kapiláry. Jako že zlepšují zrak.

To koukáš, ženo moje, viď! Vidíte, děti, jak je borůvka báječná?

Ano. Donutil jsem rodinu k pěstování kanadských borůvek. Celý podzim jsme nadšeně poskakovali kolem keříků a ozobávali úrodu. Pardon. Vloudila se mi sem nedopatřením drobná chybka. Gramaticky ta věta byla správně, osoba první, ovšem číslo nikoli množné. To byla slast! Plody byly velké skoro jako jablka z Polska, chutnaly mi skvěle, ale k lepšímu a efektivnějšímu myšlení, jak jsem byl původně přesvědčený, nepomáhají… Mně ne. Tedy aspoň podle mé rodiny. Kdykoli měly borůvky žízeň nebo bylo třeba je sklidit nebo jsem jen náhodou šel kolem nich, posedla mě potřeba osvítit členy rodiny vědomostmi: „Borůvka, to je vám tak zdravá věc!“, načež vědci z Mayo Clinic opět začali zkoumat a piloti RAF se už zase šli cpát marmeládou. Postupem času, jakmile jsem se jen blížil k naší zahrádce, začali všichni moji milí hrát na schovku. Jejich trapné úkryty – syn byl obvykle na záchodě, dcera ve skříni a žena se zastlala do peřin – jsem vždycky rychle odhalil a všechny do jednoho zapikal. Hned na to jsem se snažil naservírovat jim příděl moudrosti, neboť má touha vzdělávat své nejbližší je nepřekonatelná. To se ovšem neobešlo bez velmi nepříjemných pohledů, protivných poznámek typu: „Už zase!“ či „Za co nás trestáš!?“ nebo „Co jsem si to, proboha, vzala?“ (Moje žena doopravdy použila poměrně slavný citát – Proč jsem si, já nešťastná, nevzala Pištu Hufnágla! – ale ten úmyslně odmítám publikovat, přijde mi totiž potupnější… To má moje žena teda smolíka!)

Jakmile se mírně nepřehledná situace trochu uklidnila, přispěchal synek se zjišťujícím dotazem, jelikož ve škole dával omylem pozor, jestli náhodou nevím, co znamená hodně divné slovo žahour. Pohyb v domě se najednou zastavil. Všechny to slovo zaujalo, aspoň to tak vypadá. Je ticho a všichni tři se na mě dívají. Nadechl jsem se. Dávám si na čas, abych je zatahal za jejich zvědavost a navnadil je k poslechu výchovného koncertu, který právě hodlám dirigovat. 

„Je to omáčka,“ řekl jsem. Ticho. Napětí by se dalo krájet. Čekají, co bude dál. Užívám si pocit, kdy jsem středem pozornosti mé rodiny, pevným bodem jejich vesmírů.

„Z borůvek…“ řekl jsem a jako by se venku zablýsklo. Žena vypadá, že omdlí, dcera utíká po schodech do svého pokoje, neboť prý právě zjistila, že ji baví matematika, ze které propadá, a že si jde trochu započítat. Kam běžel syn, jsem si nestihl všimnout. Doříkal jsem si to sám…

Tak a je to tady. Už to mám taky. Jako můj tatínek. A já se mu smál, já ho proklínal a schválně dokončoval jeho „nejnovější“ příběhy a všelijaká poučení, vždyť jsem to už mnoho let znal nazpaměť a do nejmenších detailů věděl, jak to dopadne. Opakování historek. Vlastně opakování čehokoli. S přibývajícími letokruhy na pařezu mého života se to bude stupňovat, až konečně dosáhnu dokonalého stavu, ve kterém budu už jen opakovat všechny blbosti, které jsem do teď opakoval. Já vím, že tím všem kolem lezu na nervy. Po uvědomění, že jsem tohle už taky říkal, lezu na nervy i sám sobě. Jenže nejde to zastavit. Nevím proč. Je to něco jako Pavlovův reflex.

Mimo borůvek… To je vám tak zdravá věc! Pardon.

Mimo borůvek jsou mou silnou stránkou také slunéčka sedmitečná. Ostatně v mém minulém smetišti napsaných slov je důkaz… Tuze rád a neustále vyprávím, kterak jsem kdysi pár berušek ochutnal a jak jsou děsně hořké. Odporně. A mají sedm teček a jmenují se podle toho i latinsky! (Coccinella septempunctata – to jen pro úplnost) Pak tu máme mnou oblíbeného snědeného slimáka, šetření elektřinou, česání jablek speciálním česáčkem, přehršel historek z gymnázia, přijímačky na matfyz, kde jsem se pouze podepsal, odevzdal, odešel.

Ale mám i světlejší chvilky! Opravdu! Je první leden, Nový rok, večerní leden, procházky čas. Žena říkala, že spolu nikam nechodíme. Tak jdeme. Po pěti kilometrech od domova míjíme dům, kde jsem v dětství pobýval u babičky (ono to bylo u babičky a dědy, ale vzhledem k naší pánské rodinné anamnéze – podpantoflák, je přesnějším popisem „u babičky“) a mnohem později bydlel s dědou, to už babička bydlela v plastové popelnici. Aby nedošlo k nedorozumění, myslím schránku na popel. Hned naproti je moštárna, kam jsme vozili jablka ze zahrady k vylisování. „To byla dobrota!“ vyprávím s nadšením o letech, kdy jsem si poprvé zavázal tkaničku. Vzpomínky jedou na plný plyn. Vybavil se mi ohromný byt, který vytápěla dvoje kamna na uhlí, které jsme do prvního patra transportovali přes balkon za pomocí speciálního kladkostroje a kyblíků od jahodové marmelády. Příliš dobře si pamatuji na babiččino souvrství koberců, kdy na podlaze ležel jeden základní, na něm jiný a přes ně se hodil takzvaný běhoun. V kuchyni to bylo složitější, tam pod běhounem byly ještě slaměné rohože… Bylo to dětství plné spousty zmrzliny, neboť děda byl vedoucí pobočky Laktosu, a my čtyři vnuci, dokonale znali výrobu nanuků, vanilkové Polárky s jahodovou marmeládou, kterou jsem nesnášel, zelené Gondoly, tu jsem měl nejraději, byla pistáciová, mňam! Ochutnávali jsme čokoládu, která se používala na polevu, z ohromných kvádrů, vyvolávali fotky v tajné místnosti za kotelnou, kde tenkrát s velkou lopatou pracoval jeden pan profesor matematiky, jeden malíř a jeden, jak on říkal, „cigáň“. Pamatuji si vedro, tmavě červenou žárovku a vůni vývojky mísenou vůní uhlí.

Žena se do mě zavěsila. Poslouchá. Je to hezká procházka. Jdeme kolem malé továrny, která byla právě tím Laktosem… Povídám o zdejší zahradě, o tovární chladící věži, o tekoucí vodě z ní, o vodním mlýnku a vodou poháněných pohyblivých panáčcích, které nám děda vyráběl a které umím popsat do nejmenších, pro posluchače až bolestivých detailů. A také o tom, jak jsem se o veliká tehdy zelená a dnes modrá vrata zastavil nosem, když jsem se učil jezdit na kole a děda mne z kopce pustil s tím, že jezdit už umím. Uměl jsem. Ale jak se brzdí, mi v návalu radosti zapomněl prozradit…

Vzpomínky mi udělaly tak dobře, že jsem dostal chuť dát své ženě pusu, jen tak, protože je krásně na světě a ona je tu se mnou. Žena povánočně a novoročně naladěná, noční romantickou procházkou rozněžnělá, se ale tváří jako zakletá princezna, která se sice dočkala polibku, ten ji ovšem neosvobodil a musí tak zelenou bradavičnatou ropuchou zůstat napořád… Po dvaceti dvou minutách mého báječného vyprávění mi to došlo.

„Já už jsem ti to všechno říkal?“ ptám se zbytečně.

„Ano. S dneškem devatenáctkrát,“ vypočítala bryskně. Světlejší chvilka se nekonala…

Nevím, kde se v člověku bere neodbytné nutkání opakovat to znova a znova. Mám to po tátovi nebo jsem nemocný? Opakování. Jeden by řekl, že se jedná o matku moudrosti, jak praví rčení moudrých prapředků. Jenže v tomto případě se moudrost opakovače rozhodně nedostavuje. Spíš se pozvolna nadouvá mírná nenávist okolí…

Myslím si, že v našem případě je opakování podmíněno zapomínáním, a sice že zapomínám, že jsem to už minimálně jednou řekl. Nebo někdy něco zapomínám říct úplně a dochází tak k opaku opakování. Nutno ještě poznamenat, že opakování nemá s opakem nic společného. A opakem opakování, aspoň podle mé rodiny, rozhodně není neopakovatelnost. (Teď mě napadá... Nevíte někdo, co je opak opaku?)

„Jak ses měl, tatínku?“ ptal se mě každý den synek. „A co dobrého jsi měl k obědu?“ přihazoval.

Často mu neumím odpovědět. Jelikož jsem zapomněl. Nic neříkám, natož abych opakoval. Upřímně řečeno, ono se to leckdy nedá zjistit. Máme totiž často catering, ve kterém si lidé ze štábu sami pojmenují jídla buď Vrtulník nebo Sanitka. Záleží na tom, čím budete převezeni do nemocnice po požití… Takže obvykle je lepší zapomenout na oběd úplně.

Dneska se mě synek ptá už jen: „Oběd?“ a pro jistotu hned dodává: „Hnusnej?“ Na to stačí opakovaně kývnout. 

Jsou dny, kdy se mi dějí věci takového druhu, že se mě žena ptá: „Nemáš PMS?“ Jsou to dny, kdy jsem protivnější než obvykle. Já totiž k tomu všemu někdy zapomínám slova, nemůžu si na jednoduchou věc vzpomenout… Možná je to nedostatkem správného opakování, já nevím.

Minulý týden s rodinou v restauraci. Všichni už si objednali, číšník hledí na mě. Jsem vzteklý. Potím se. Luskám prsty, aby to naskočilo. Už dvě minuty marně.

„Chtěl bych takové to… no…, víte?“ prosím číšníka očima, aby si vzpomněl aspoň on. Neví.

„Je to žluté, ne citron, dlouhé je to…“ říkám a nemohu si nevšimnout divných pohledů mých dětí. Trpělivý číšník mi prozradil, že banán nemají. Začínám se stydět. 

„Jí se to, malé kvádříky…“ ukazuji rukama geometrický tvar. Moje žena dělá, že není moje žena. Číšníkovi do očí naskakují škodolibé jiskry. Prý netuší. Chtěl bych mu ubližovat.

Plácám rukou do stolu. Třeba opakovaný pleskavý zvuk v mozku něco nastartuje.

„To jste tak natvrdlej?!“ snažím se získat čas a přehodit pocit hlouposti na někoho jiného.

„Začíná to na V!“ radím pinglovi a bubnuji v tříčtvrtečním rytmu. Mám vztek a je mi děsně trapno. Najednou se, snad díky valčíku, v mé hlavě se něco hnulo…

„Hranolky!“ vykřikl jsem a neskutečně se mi ulevilo. Rodina se na mě nevěřícně dívá.

„Malý žlutý kvádry, no. To snad ví každej, ne? A koukejte se jinam!“ vytvářím příjemné prostředí k rodinné večeři v restauraci, do které už také nebudeme moct chodit.

Naposledy jsem upadl do zapomnění včera večer, zrovna když synek dělal něco do školy a žena vyráběla dobrou večeři. Úkol, opakování ze zeměpisu, vedu já, jelikož jsem považován za nejchytřejšího dospělého muže u nás doma. Synek vytáhl mapu. To je něco pro mě! „O tom vám také budu hezky vyprávět!“ zvolal jsem nadšeně. „Taková Kanada, ukaž Kanadu,“ povídám synkovi… Dcera se zamkla v pokoji a žena zapnula digestoř na nejvyšší a nejhlučnější výkon. Nevadí. Vaše škoda. 

Čtvrťák hledá Itálii. „To je jednoduché,“ radím mu.

„Itálie vypadá jako ta, no…jak se tomu říká…“ a už je to tu zase. Opakuje se to. Ach jo. Přepadlo mě zoufalství. Tohle už je určitě ten, no, choroba. Jmenuje se to… zapomíná se při tom… nechci ho… Bože, za co?! Civím na mapu. Itálii vidím. Je na ní nápis Itálie. A připomíná to tu, no… Synek Itálii nevidí, protože fascinovaně pozoruje svého tatínka.

„Má to tvar…“ bolí mě mozek. Něco se mi tam děje, ale výsledek to nenese. Je ticho. Brejlím do mapy a myšlenkami se chystám šetřit si na domov s pečovatelskou službou a na rakev. Přišlo to brzy…

„Má to tvar jako…“ vzpomínám si na školní léta, je mi přesně jako kdysi při zkoušení. Neopakoval si látku, takže nic neví…

Ženě má muka nevydržela: „Kozačka,“ řekla a hezky se usmála. Jako bych v jejích očích zahlédl soucit.

„Přesně!“ poděkoval jsem nejvděčnějším pohledem a řekl školákovi: „Tak ji najdi.“
Hledá. Nevidí. To není možné, říkám si, po kom, proboha je?

„Vidíš Středozemní moře?“ ptám se opatrně a trpělivě. Vidí. Dokonce správně ukazuje.

„Tak teď najdi kozačku a máš to,“ radím mu. Prst má těsně vedle nápisu Itálie. Chudák. Bude po mě. Nic neříká.

„Vidíš nápis Itálie?“ ptám se a házím po ženě směšné obličeje, jako že „no, potěš nás“ v dalších ročnících.

„Ano. Tady!“ povídá zachmuřeně synek. Nadechl jsem se, už si nemohu vzpomenout, co jsem mu chtěl říct, on povídá: „Ale je to spíš bota, tatínku.“

A jéje. „Jsi snad módní policie? Maminka botám rozumí, takže když říká kozačka, je to tak,“ vysvětluji a po očku sleduji svou ženu, abych se ujistil, že kompliment byl akceptován a uložen do paměti k pozdějšímu využití.

Žák čtvrté třídy se červená: „Ale to nevypadá jako dva kopečky, tatínku!“ Oba dospělí se díváme na mapu, na sebe, na něj. On vysvětluje: „Jako že to nevypadá jako držák na ženský záležitosti…“

Pochopil jsem hned. Orosily se mi brýle. Žena po mě hodila pohledem o kterém nemohu říct, že byl obdivný. Byl spíš nezapomenutelný. A bohužel, opakovatelný.