Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem rozbil dokonalou ženu

Máme doma velký kruhový předmět. Cihlová barva, šedesát pět centimetrů v průměru, výška dvacet tři. Tvar kónický, přesněji tvar rotačního kužele, jenž je zmenšený regulárním řezem, kdy je průnikem kružnice.

Jinak řečeno: obyčejný široký mělký květináč. Ve dně má tři dírky kvůli zavlažování, neboť jedna by byla málo. Jeho objem vyplňuje zemina, kterou jsem koupil v místním zahradnictví. Ta zvláštní hmota má tmavě hnědou barvu a divně to voní. Teď přemýšlím, jakou další zbytečnou informaci bych poskytl, aby představa o malé zemědělské soustavě byla pro případného neodbytného čtenáře co nejpřesnější…  

V této sofistikované pěstitelské sadě nám rostou malé jahodníky. Říká se jim měsíční a já netuším proč. Na Měsíc, jak jsem pracně vypozoroval, nijak nereagují, rostou a plodí rozhodně déle než nějakých třicet dní, takže vážně nevím, proč měl někdo touhu rostlinám s malými chutnými souplodími nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku začít říkat „měsíční“. Já vím, že je to jedno, jenže mě to trápí. Trochu. Jinak je to šikovná věc, taková malá jahoda. Červená se od začátku léta. Jedna z letos posledních mi chutnala ještě v listopadu, i když mi při sklizni upadla na zem.

„Fuj! Ty jíš jahody ze země?!“ otřásla se hrůzou moje žena, která mě přistihla, když jsem božskou sladkost nenápadně sebral a láskyplně vložil do úst. Jemné rozkousnutí té maličké mi způsobilo extatickou slast. Ne tak moje žena: „Ty sis ji neumyl?!“ zeptala se zbytečně a dodala: „Čuně!“

„Vždyť se sotva dotkla naší téměř sterilní terasy!“ hájím se, „sama jsi ji drhla!“ pokouším se očistit svou pověst a ještě čistotné ženě polichotit. „A navíc je trocha špíny, pokud by tu nějaká, nedej bože, byla, podle vědeckých studií zdraví prospěšná!“ neomylně si zatloukám hřebíček do rakve.

„Nedostaneš pusu,“ odsoudila mě k trestu nejvyššímu.

Kdyby moje žena tušila, co všechno syrového a nemytého jsem v životě ochutnal (jen tak namátkou – žížalu, mouchu, slimáka, berušku – ta je, mrcha, neuvěřitelně hořká), jsem si jistý, že bychom byli bezdětní.

Na tomto místě by se šiknul nějaký pěkný oslí můstek, ale jelikož jsem žádný nevymyslel, udělám jako střihač střih… Na obrazovce se objevuje titulek: Žena vítězná (vítězka).

Pakliže by existovalo mistrovství světa v uklízení, určitě by byla moje milovaná žena s obřím náskokem na prvním místě. Soupeřům by mnoho let nedávala sebemenší šanci. Byla by, aspoň podle mě, něco jako bratři Pospíšilové v u nás kdysi populární kolové. Ale jen do okamžiku, než by byla navěky diskvalifikována pro nadměrnou čistotnost a pohrdání porotou. Představuji si to asi tak… Závodnice (naprostými favoritkami světové soutěže jsou moje žena, její maminka tedy moje tchýně a její babička tedy moje pratchýně – v uvedeném pořadí), vlastně i závodníci, jelikož znám minimálně jednoho takového šampiona, svého bratra, který by byl díky svým fenomenálním pořádkutvořivým schopnostem mým rodinným pokladům zdatným soupeřem (nedávno jsem dostal výjimku si při nástupu do jeho vozu nezout boty, protože kobereček přede mnou stačila právě vypranými ponožkami zaneřádit naše maminka), dostanou k vyčištění nějaký nepěkně zaneřáděný pokoj (například dle názoru mých bratří Pospíšilů po mém týdenním pobytu), časový limit, úklidové nářadí a dokonale ekologická čistidla, to aby žádná slečna nemusela na jachtě zvedat varovný prstík a sportovci ji tak neuloupili ani malý kousek dětství. Po uplynutí limitu vstupuje do soutěžního pokoje mezinárodní čistící porota, jejíž předseda se jmenuje Viktor, a hodnotí. Jsou oblečeni do čistoskvoucích bílých overalů forenzních expertů, na nohou mají návleky a na rukou bílé rukavice, šmátrají v zákoutích soutěžního pokoje a hledají i ty nejmenší nedokonalosti. V tu chvíli přichází moje jasná vítězka, kontroluje porotu, vykazuje ji z kolbiště s tím, že se mají vrátit, až jim sama vycídí overaly, návleky i rukavice. Dotaz: „Máte čerstvě vyčištěné zuby?“ je už i na Viktora příliš… Ale to je jen představa. Naštěstí taková mezinárodní soutěž zatím není. Ovšem tréninkové prostory pro budoucí vrcholový sport již dávno existují. Bohužel. Jeden z nich je u nás doma…

O uklízecí mánii své ženy jsem toho napsal a napovídal už hodně. Dokonce jsem jí tuhle, když byla uprostřed třífázového tréninku, omylem řekl, že je v tomto směru magor. Musím se jí touto cestou omluvit, jelikož to není vhodné označení milované bytosti. Gramaticky správně by asi byla spíš magorka. Maximálně může být magorkyně, ale to už mi přijde spíš jako profese…

Střih. Žena prací (pračka).

Mimochodem, připomíná mi to nedávnou otázku našeho synka: „Tatínku, když maminka pořád pere, je Peruánec?“ „Ne,“ odpověděl jsem, může být jen Peruánka.“ „A vy dva jste čuňata!“ přiodpověděla nám jeho maminka. Později večer, když jsme usínali, mi doodpověděla: „Chtěla jsem říct genderově správně kanci, jenže syn je spíš ještě selátko. Ale ty,“ udělala krátkou pauzu, do níž jsem si vecpal ješitnou naději na přicházející ocenění mého mileneckého umění, místo kterého dodala: „protože jsi zase něčím upatlal včera vypranou mikinu, jen prase. Dobrou noc.“ To jen na okraj.

Střih. Žena dokonalá (moje žena).

Pozoruji svou ženu. Právě dopila svůj Čistící čaj (on se tak vážně jmenuje!). Přemýšlím o nás. Jsme spolu už několik desítek dnů přes deset let. Na začátku jsme byli naprostými protiklady. Ona štíhlá dlouhovlasá blondýnka, já ne, ona naprostý pořádkofil, já ne, ona dle mého názoru dokonalá, já ne. Myslím si, že asi nikdy neochutnala slast ukrývající se v Murphyho zákoně: Chybovat je lidské, ale pocit je to božský! Já ano. Povídá se, že společným soužitím dochází k jakémusi souznění duší, a jak říká pan Werich: …dochází k názorovému srůstu. Názory, které původně jsou dosti daleko od sebe, se stále sbližují a sbližují, až konečně ty její nabydou vrchu…, takže jsem logicky předpokládal, že to jednou musí přijít. Těšil jsem se na okamžik, kdy si i já budu moci vyzkoušet zachytit pel dokonalosti a spořádanosti. Počátek souznění najednou, myslím, že to bylo v červnu, dorazil, a já jsem poněkud zmaten. Čekal jsem ho, jenže z druhé strany. Ano, uznávám, poprvé se mi tehdy podařilo si uklidit ponožky na správné místo, aniž bych přitom rozboural poskládaná trička a komínky z trenýrek, ale bylo to jen jednou a omylem… Jenže moje žena se mi vedle mě nějak rozbila… Že by si souznění vybíralo svou daň?

Střih. Žena zdobící (ozdoba).

„Vyvrtej to tady,“ ukazuje moje žena na bílé stěně pomyslný bod poté, co odložila pásmo, kterým jsme společnými silami poslední slabou třičtvrtěhodinku změřili snad všechny dostupné vzdálenosti a rozměry kdečeho v malé místnosti. Posedla ji touha zkrášlit náš domov nějakým pěkným pověšeným obrázkem. „Jseš si jistá?“ ptám se nejistě, protože bych nerad ztropil nedorozumění ústící v chybu a protože se mi nechce později viset na stěně namísto obrázku, byť bych se zcela jistě hezky vyjímal. 

„Ano,“ zaznělo z jejích vábných rtů trochu jako ve smyslu „nediskutuj“.

Vrtám. Tedy šroubuji. Nebo tak něco. Zkrátka umisťuji do stanoveného místa speciální vrut určený k vetknutí přímo do sádrokartonu, pro který dle prodavače není nutno vrtat díru a tu pak ucpat hmoždinkou, tenhle si udělá dírku sám a „jako do másla, pane, tyhle vruty vyrobili přesně pro takové, jako jste vy!“ Nechápu, jak může po dvouminutovém rozhovoru tak přesně vědět, co potřebuji. Prodavač nelhal. I já zašrouboval… To se bude obrázku i ženě tuze líbit, mnul jsem si ruce. Předčasně…

Asi za hodinu přišla moje žena s obrázkem v ruce a povídá: „Máme to špatně.“ Podlomila se mi kolena. Zčervenal jsem, nadechl se a chtěl se přiznat. Měl jsem pro tuto chvíli připraveno několik vhodných scénářů úniku a pár výmluv, pomocí kterých získám čas, nikoli beztrestnost: „Ty vrtačky už nejsou, co bývaly. Prodavač záměrně lhal, neboť měl zvrhlý smysl pro humor. To bych rád věděl, z čeho dělají ty zdi!“ a podobně. V průběhu výmluvného monologu jsem se chtěl nenápadně oblékat a sbalit si pár nejnutnějších věcí, abych unikl spravedlivému hněvu. Jenže žena řekla, že to špatně změřila. Sundal jsem si bundu a kulicha a uklidil připravené evakuační zavazadlo. Tady něco nehraje… Možná je přetrénovaná, možná jsou to první náznaky příznaků mírného opotřebení a možná jsou moji bratři Pospíšilové „také jen“ člověk. S touto nadějí a vědeckou hypotézou v hlavě jsem začal následující půlrok svou milovanou ženu nenápadně avšak odborně sledovat.   

Střih. Žena čistící (čistička).

Letošní září bylo nádherné. Teplé a suché. Nevyžádalo si žádné bláto přinesené na kalhotách domů, žádná špinavá voda vylitá z bot zničených skákáním v kalužích, ničím takovým časný podzim nezhyzdil náš domov. A možná se právě tento způsob babího léta jevil být nešťastným pro mou milovanou ženu. Snad nedostatek příležitostí k úklidu po nás nepořádných způsobil, že došlo k nepěkné nehodě. Žena si koupila nový čistič, ze kterého měla ohromnou radost, neboť měl designovou nádobku a jeho výrobce sliboval netušené čistící schopnosti, díky kterým „Vám náš přípravek odstraní i neviditelnou špínu!“. Výrobce ve slově netušené skutečně nelhal. Vždyť ani moje žena nemohla tušit, že čistič bude za špínu považovat i barvu bílého záchodového prkýnka, které mělo být snadno omyvatelné čímkoliv, a vytvoří tak sedátko čistší než čisté. Celé to zvláštně žlutě až oranžově zflekatělo a na několika místech vznikly dokonale čisté malé dírky... Chudák čistič byl prohlášen za persona non grata a byl bez milosti defenestrován. Chápete? Vyhodila něco, co umí uklízet! Před ženou jeho jméno nesmím dodnes ani naznačit.

Střih. Žena barvící (barvička). 

Říjen si hrál s barvami a moje žena se rozhodla s ním soupeřit. Jakmile konečně ztratila rudý odstín vzteku z tváře po čištění toalety, připadala si najednou málo barevně hýřící, takže si pořídila žlutou bundu a růžovou barvu na vlasy. „To se jen nastříká a za pár dní vymyje,“ pravila a nastříkala. Později i vymyla. Jen ve vzniklém mezidobí, když vyprávěla synkovi pohádku, obarvila obarvenou hlavou čelo postele. Na fialovo. V obličeji se jí v tu chvíli střídala zelená, bílá a temně rudá. Když jsem spatřil kompletní viditelnou část elektromagnetického spektra o vlnových délkách 380 až 750 nm, tedy vlastně domácí duhu, snažil jsem se nesmát. Fakt jsem se snažil… Ale škodolibá radost mě přemohla. „Já to tu opečovávám a pak to sama ničím!“ zoufale šeptá moje barevná. „Kdybyste to udělali vy, ječela bych,“ přiznala se smutně. Smích mě přešel. S mojí ženou je cosi špatně. Začínám mít obavu ze souznění. Nejsem pro svou ženu toxický? Dá se to nějak zarazit?

Střih. Žena bosá (bosorka).

Někdy v polovině října to pořád vypadalo jako léto. Slunce, teplo, vlahý příjemný déšť a výlet do Karlových Varů. „Tatínku, viděl jsi to?! Maminka dala nohy do špíny! Naše maminka! Vždyť nasákne…“ nedokázal doříct a pochopit náš syn. Žena si užívá deště a pobíhá po kolonádě bosá. Šťastná víla. Snažil jsem se synka upokojit, že je kolonáda čistá a navíc právě umytá deštěm. Nevěřícně kroutí hlavou. Koukám, že se propojení duší začíná podepisovat i na nebohém dítěti, které doteď bylo docela normální a po mně. Jestli to takhle půjde dál, bude moje víla napůl lehkomyslná nedbalka a z nás ostatních, včetně krásně nepořádné dcery, se časem stanou… bojím se to říct… napůl úkliďáci! Neměl bych vyhlásit mobilizaci? Jak se budeme se ženou vzájemně přitahovat, když budeme vlastně oba stejní? Mám o nás strach, i když já na sobě zatím žádné změny k horšímu nesleduji…

Střih. Žena umazaná (čuně).

Listopad. Přesněji první listopadový týden. Moje báječná žena si v úterý koupila krásné šaty. Na tom není nic divného, ovšem nebýt „ale“. Polila si v práci halenku mlékem. No, polila. Zlila. Proto šaty.

Ve čtvrtek si koupila nové tričko. Jelikož si upustila meloun na šaty. Proto triko. A pak že já jsem čuně?! Když si na věcech nosím z práce svačinu? A jenom malé flíčky? Já v tom hrdinně chodím celý den! Co já bych už musel mít šatníků! Jenže díky novým přírůstkům v šatníku jsem měl další nezpochybnitelné důkazy… Je to vážné.

Střih. Žena… (…)

K tomu všemu se nedá zapomenout na podzimní výlet do Paříže. S milovanou ženou do milovaného města.

„Musíme si udělat stejnou fotku jako před jedenácti lety, když jsme tu spolu byli!“ nadšeně a romanticky povídá už v letadle. Že si lehneme do trávy jako tenkrát, udělá si rozmarné culíky, a za námi přece musí být Eifelovka. Tentokrát nás nevyfotí kolemjdoucí turista, ale naše děti. V parku u Louvru: „Cvak“ nebo co za zvuk to dnes dělají mobily, které všichni používáme místo foťáku. Musím říct, že máme šikovné děti, na obrázku to sluší i mně! O Eifelovce a ženě s culíky ani nemluvím…

„Tatínku, taky maminku nepoznáváš? Má flek na šatech!“ řekl synek, jakmile jsme vstali z trávy, a ukazuje na maminčiny šaty a tváří se znechuceně. Dokonce i dcera se přidala: „Fuj!“

Pod tíhou několikaměsíčního pozorování jsem dospěl k jasnému závěru a položil paní zásadní dotaz: „Kdo jsi a co jsi udělala s mou ženou?!“

Střih. Prosinec. Před Vánoci.  

Ten obraz mám pořád před očima, nemohu se ho zbavit. Vrchol úklidu, totální bizár. Nic takového jsem nikdy neviděl. Pečeme spolu se ženou cukroví, ta najednou vytřeští oči, ukazuje z okna ven a povídá: „Já nejsem magor. Koukni!“

Koukám. Jeden ze sousedů umývá hadrem na teleskopické tyči prostrčené oknem spodek okapu! Jako čistí okap, ale zezdola! A za chvíli myje i tu rouru mířící ze střechy na zem! Jestli jsem si někdy myslel, že moje žena je blázen, beru to zpět! Jen si teď nejsem jistý, jestli by to dřív má žena spíš neobdivovala. A nevyžadovala úklid podobného typu… Tak je něco špatně nebo ne?! Rozbíjím svou ženu společným soužitím, zatímco já zůstávám nedotčeným pařezem?

Možná mám nesprávné výsledky pozorování. Nejsou drobná vystoupení mé ženy z pořádku a dokonalosti jen statistickým kiksem? Vždyť každé měření je zatíženo určitou chybou a ke správné hodnotě se pouze přibližuje, protože skutečná hodnota veličiny je hodnotou ideální, tedy zjištěná s nekonečnou přesností, a proto ji nelze žádným reálným způsobem poznat. Teď přemýšlím, co jsem to vlastně řekl…

Nebo je to všechno úplně jinak. Moje pořádkumilovná umí přiznat chybu, krásně se naštvat, je tančící vílou, umí jednoduše vyřešit problém s oblečením a pro naši společnou fotku v Paříži si neváhá lehnout do hovna (omlouvám se, ale jinak to prostě nazvat nešlo). Není to rozbitá žena. Je pořád taková, jakou ji miluji. A každá chyba v měření jí přidává na kráse… Moje žena je dokonalá. Pro mě rozhodně!

Dnes vzala za své i poslední moje pochybnost. V sedm hodin ráno mi do práce přišla od mé ženy, která právě vstala, esemeska: „Nevíš, kde se dá koupit vysouvací tyč?“

„Nevím, nejspíš nikde!“ odpověděl jsem okamžitě, neboť tuším, na co ji potřebuje. A o té mojí, kterou jsem včera vydrhnul střechu našeho domu, jí přece neřeknu! Mohla by si myslet, že jsem rozbitý…

Autor: René Melichar | čtvrtek 16.1.2020 9:00 | karma článku: 26,15 | přečteno: 853x
  • Další články autora

René Melichar

Hořím aneb není výbuch jako výbuch

Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.

4.4.2024 v 8:00 | Karma: 9,85 | Přečteno: 196x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

7.3.2024 v 8:00 | Karma: 14,33 | Přečteno: 375x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

23.2.2024 v 8:00 | Karma: 15,02 | Přečteno: 336x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

8.2.2024 v 8:00 | Karma: 14,50 | Přečteno: 342x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

25.1.2024 v 8:00 | Karma: 13,50 | Přečteno: 277x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Růženka aneb není rajče jako rajče

„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“

11.1.2024 v 8:00 | Karma: 18,71 | Přečteno: 365x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem si oblékl neon

Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.

29.3.2022 v 8:00 | Karma: 15,83 | Přečteno: 363x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník

„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.

22.10.2020 v 8:15 | Karma: 22,54 | Přečteno: 504x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl

Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.

10.9.2020 v 8:05 | Karma: 25,63 | Přečteno: 791x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu

Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.

27.8.2020 v 8:30 | Karma: 21,63 | Přečteno: 560x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Obyčejný den aneb Majestas moje žena

Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),

21.2.2019 v 9:05 | Karma: 26,76 | Přečteno: 702x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště

„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.

29.11.2018 v 9:00 | Karma: 25,88 | Přečteno: 802x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Mám infarkt aneb obraz mého života

Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.

27.4.2018 v 9:00 | Karma: 29,32 | Přečteno: 2122x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice

Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.

7.7.2016 v 9:00 | Karma: 31,48 | Přečteno: 745x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Dobrou noc aneb zmiz, babo!

Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.

17.12.2015 v 9:00 | Karma: 29,50 | Přečteno: 2044x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí

Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!

10.12.2015 v 9:00 | Karma: 27,60 | Přečteno: 2155x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Einstein byl žena!

Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...

30.7.2015 v 9:00 | Karma: 26,34 | Přečteno: 986x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Žárovku si dovedu vyměnit sama!

Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.

21.5.2015 v 9:00 | Karma: 32,66 | Přečteno: 2139x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

K čemu muži mají ženy

Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.

23.4.2015 v 9:00 | Karma: 38,07 | Přečteno: 4153x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Láska ve vlaku nebo po telefonu?

Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.

29.1.2015 v 9:00 | Karma: 30,78 | Přečteno: 1482x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 29
  • Celková karma 13,44
  • Průměrná čtenost 13672x
Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na

https://renemelichar.blog.sme.sk/