Snídaně pro kočku aneb Vážená australská vládo!

„Musíme to vychodit,“ rozhodla moje milovaná žena večer, na jaře a znenadání. „Říká se rozchodit,“ opravil jsem ji jemně a dodal, že s tím mám bohaté zkušenosti,

takže vím, jak se tomu správně říká, načež jsem navrhl příjemnější řešení problému. Musím se ale přiznat, že jsem se před s otevřenou pusou zírající za pár týdnů dospělou dcerou poněkud styděl. Po krátké a stručné výměně pohledů mezi mnou a také červenající se ženou jsem pochopil, že původní téma diskuze jsem nezachytil úplně „do puntíku“. A tak jsme druhý den vyrazili odečíst čtyři vstupy z předplacené kartičky Zoo Praha, která nás opravňuje nechat se celý rok pozorovat všelijakou faunou, jelikož si tam nikdy nejsem jistý, kdo koho.

Žena mi u hrocha řekla, že se nechce dívat na hrocha. Velmi nerad a rozladěn se tedy snažím rodinu odtáhnout od svého oblíbeného tvora jinam, na výlet s nejbližšími příbuznými holt musí mít člověk přibalenou hroší kůži.

„Já myslela doma, ne tady,“ řekla.

V duchu běžím domem. Jsem jaguár, ostříž a žralok v jednom. Kuchyň čistá, obývák nic, pokoje dětí vůbec nic, koupelna – to je hloupost, ložnice čistá. Nikde ani zmínka, ani malinký obrázek Hippopotama. Už to mám! Moje hráškově zelené tričko! Je už hodně oprané, časem se dost zmenšilo a v oblasti pasu výrazně zúžilo, potisk jen s námahou vzpomíná, co na něm bylo. Ano, hroch. Slávek.

Vrtím ocasem a v tlamě aportuji vyčmuchaný úlovek, obrazně samozřejmě – to jen aby nedošlo k neblahé mýlce: „Tak já ho vyhodím,“ řekl jsem smutně.

Neblahá mýlka. Moje žena odmítla čestně přiznat, že mi častým praním v teplotě vyšší, než je vyžadováno výrobcem, jelikož ten ví, proč to na ty cedulky píše, znehodnotila moje hroší tričko, ve kterém jsem vždycky vypadal jako vysoce elegantní nabobtnalý hrášek. Když jsem ženu dostatečně pokáral, sdělila mi tajnosnubně, že hovořila-li o hrochovi, měla na mysli mne.

„Když chceš zhubnout,“ řekla (do teď jsem netušil, jak moc chci), „musíš pravidelně jíst,“ (což fakt dělám) a že: „nejdůležitější je snídaně…“

Hned druhý den jsem šel razantně do sebe. Je za pět pět ráno a já vedu svůj maličký modrý vůz městem, kam podle pekařova císaře jezdil císař za ženskejma. Já nejedu za, ale od (vlastní) a do práce. Snažím se rozlepit si alespoň jedno oko, aby se mi lépe řídilo, a nejspíš v tom okamžení se mi na cestě zjevil stánek... Budu zdravější a konečně ze sebe častější stravou a poctivou snídaní vypudím pár kilogramů tuku, díky kterým jsem mnohem přitažlivější než běžný spoluobčan (bohužel jen gravitačně). Zastavuji a se zdravým nadšením objednávám krmi ve voňavém stánku, který má prý otevřeno dva až třikrát v týdnu už od čtyř ráno, aby uspokojil časnějitřní hladovce, kteří na tom budou podobně jako já a vzali si za svou myšlenku, že snídaně má být kvalitní a bohatá: „Jednu tu velkou, prosím!“

Vzal jsem si to s sebou do vozu, abych měl klid. A aby mne nikdo neviděl, neboť jsem byl široko daleko jediný, kdo přišel snídat. Je pět pět. Sedím v autě provoněném grilovanou klobásou. Ano, za normálních okolností bych ji vdechl v rekordním čase, ale teď v noci?! Vůbec na to nemám chuť, ale zdraví mám jen jedno a moje žena nechce doma hrocha. Jak tohle může někdo po ránu jíst?! Koukám na klobásu jako sousedova kočka na mne, když jsem ji tuhle s motykou v ruce nabízel účast ve vědeckém experimentu, díky kterému bychom společně ověřili, má-li skutečně přesně devět životů. Neměla pochopení pro vědu a zdrhla. Já jsem přeci jen o trochu inteligentnější tvor než nějaká hloupá kočka (bez poznámek, dcero!), a tak se chystám poslat balíček australské vládě.

Nedávno jsem totiž na internetu našel zprávu:

Australská vláda se v příštím roce chystá usmrtit okolo dvou milionů toulavých koček. Kočkovité šelmy, které podle odborníků škodí australské přírodě, se Australané chystají likvidovat pomocí otrávených párků. Budou je na vybraná území shazovat letadlem.

Balík tam prý dojde do tří dnů (tak to nebude Česká pošta), takže cestu by mohla moje darovaná klobása přežít bez potíží, navíc když se zkazí díky nevhodným skladovacím podmínkám, ušetřím protinožcům pár dolarů za kočkolikvidační látku. Jenže přepravní společnost otvírá až v osm. To už bych se měl dvě hodiny tvářit, že mne práce baví. Vyhodil jsem ji. Ještě že mám v batohu své acidofilní mléko…

Neblahá mýlka. Měl jsem si ji schovat na horší časy, které dorazily jako obvykle mnohem dřív, než bych chtěl. Přesněji o několik dnů později…

Moje žena nemá ráda nepořádek. Moje žena nesnáší moje ťápoty na vytřené podlaze. Takže mám problém. Bude to zase na mě. Včera vytřela terasu. Teď jsou na ní stopy. Ne na ženě (jelikož zub času otisky nohou nezanechává, jen hlodá. A tobě se samozřejmě velkým obloukem vyhýbá, ženo!). Jsou na terase. A určitě i na trávníku, jenže ty já vidět nemohu. Na rozdíl od mé ženy. Určitě. Ona vidí všechno. Musím se jí zbavit. Nějak chytře, abych nebyl potrestán. Nejlépe humánně a bezbolestně, neboť za trýznění je vyšší odnětí. Rychle a nenápadně. Jenže dcera je důrazně proti (asi ji prohlásím za nesvéprávnou). Syn je na mé straně, protože se jí bojí a musí kvůli ní na terase uklízet. Mé ženě se to, pochopitelně, nebude líbit, ovšem to má smůlu.

Je čas zbavit se kočky. Je čas ukázat, že jsem mužem – lovcem!

Kočka je součást jeřábu zajišťující posuv háku po rameni. Aspoň to tvrdí teta Wiki. Ale hlavně je to ta malá nevychovaná mrcha, co stejně nežere myši, obtiskává své zablácené polštářky na naší terase, je to masožravý společník a mazlíček jedněch našich sousedů, latinsky Felis Catus. Myslím, že než nám poprvé pohamtala dlaždice, měla si něco přečíst o svém nepříteli, stejně jako jsem to udělal já. V encyklopedii jsem si červenou pastelkou zatrhl pasáž, která se brzy stane mou oblíbenou, o tom, jak se v některých částech Číny připravují mňaukanátky. Dokonce jsem našel spoustu dalších receptů na kočku pečenou, dušenou, na divoko…

Sousedovic kočka je však ignorant. Jsou jí úplně fuk recepty, cedulky Kočkám vstup zakázán i má dobře míněná doporučení a varování. Na hlasité: „Jedeš, potvoro!“ reaguje zívnutím, výstražné zadupání má za pozvání ke hře. Při jedné z mnoha jsem jí empiricky dokázal, že nedopadne vždycky na všechny čtyři a že létání patří spíše ptactvu, nikoli malým chlupatým savcům. Přesto se jí na naší zahradě líbí. Dobře. Chceš válku? Máš ji mít!

Je to tvor nepříjemně rychlý. Právě proto se na něj musí opatrně a pomalu. A především nenápadně, aby mi příbuznou tygra zase schválně nevyplašily moje příbuzné „grínpísačky“. Na zahrádce jsem strategicky rozmístil motyku, lopatu, hrábě a plastový kyblík.

Bitva první.

Syn dělá domácí úkol z matematiky. Piju kávu a tvářím se, že mu pomáhám, abych mohl po očku sledovat zahradu. Dcera se zavřela ve svém pokoji a bez studu nám tvrdí, že se učí. Žena si užívá volný večer a hraje nějakou zábavnou hru s kámoškami pračkou, sušičkou a žehličkou. Vidím kočku! Plížím se na terasu, aby mne kočka, dcera a žena nenačapaly. Kočka tuhne. Už se známe. Bleskurychlý start. To měl být. Uvedl jsem své tělo v dopředný pohyb nejrychleji, jak to šlo. Kočka se zdá být o dost rychlejší. Mezi námi je mezera akorát na lopatu: „A mám tě!“ šeptl jsem krvelačně a hmátl do prázdna.

To můžete studovat příručky pro vojevůdce do aleluja! Máte strategii, sílu, odhodlání a zbraně. A mozek. Naprostou přesilu. Budoucí poražený má jen čtyři nohy. Nemá šanci. Pokud ovšem někdo připravené bojové prostředky nepovažuje za nepořádek a neuklidí…

Bitva druhá.

Přemýšlím nad tím, proč nemám rád kočky. Nikdy mi nic neudělaly. Na rozdíl třeba od ovce. Tedy berana. Jmenoval se Mazel, jelikož byl klidný a hodný. A měl mne rád a byl přítulný. Až jednou se ke mně přitulil skloněnou hlavou a prošel se mnou plotem. Přestali jsme se mít rádi. Ale kočky? Jen ťapou. Mňoukají. A stejně mi z nějakého důvodu děsně vadí. Prostě proto.

Napřahuji hrábě. Mohl bych se nyní vymluvit na děti, kterak oběť vyplašily. Nebo na svou ženu, která by zcela jistě také plašila, neboť má zvířata nepřiměřeně ráda. To já taky, vím o nich téměř všechno, vždyť jsem také poradil synkovi do úkolu z prvouky napsat, že se veškeré živočišstvo dělí na jedlé a nejedlé, obzvlášť dobře mám nastudovaného tura domácího, jehož typické znaky jsou svíčková, biftek a telecí řízek. Paní učitelka prý neměla úplně radost. Moje žena z kovovými hráběmi notně označkovaného plotu rovněž tak. Malá šelma totiž nezačala utíkat, jak by bylo logické, alebrž prosta vyšší formy myšlení, vyskočila na plot, čímž mne zmátla, a zdrhla. Plot ovšem neuhnul.

Postupem času a zvyšujícím se počtem prohraných bitev přicházejí na řadu dobré rady kolegů a kamarádů. Čtyřnohá bestie prý nemá ráda hluk. Pokud na to hodím poznatky přísné logiky, mí sousedé jsou čtyřnozí. Excelentně zahraný rytmus samby půjčeným vozembouchem je k tanci nepřiměl a jejich nadávky zaznívaly úplně mimo latinskoamerický takt. Kočce to bylo fuk.

Jsem čím dál víc přesvědčený, že si na mé pokusy o dekočkyzaci našeho pozemku ta malá mrcha zvykla. Jsem si dokonce jistý, že k nám chodí, jen aby mne naštvala. Provokuje. Zkoumáním jejího pobaveného pohledu na mé vražedné počínání jsem dospěl k poznání, že na naši zahrádku chodí jako do zoo. Možná lépe – jako do cirkusu, tam prý bývají tvorové cvičení a předvádějí leckdy veselé kousky… Jak jsem později zjistil, do šapitó nenahlížela sama: „Poprvé jsem se nebála klauna!“ nadšeně mne chválí moje žena a hned si chtěla udělat poznámku do diáře, aby neprošvihla další představení. Její ochotu zaplatit vstupné jsem velkoryse přešel, jelikož mi zrovna přišla esemeska od kolegy s objevnou informací: „Kočky nemají rády vodu!“ (tak proto jsem na ni v dešti čekal marně!).

Cvak. Hadice ke kohoutu. Cvak. Koncovka k hadici. Cvak cvak. Nastavení nejsilnějšího možného proudu. Psss. Vpuštění vody do systému. Pssst! Ticho! Číhám.

Chvilka napjatého klidu. Sedím na zemi uprostřed trávníku. Ticho před operací Bouře. Snažím se vypočítat, jestli vodní sloupec s vysokou kinetickou energií kočičku vystřelí za plot (v lepším případě skrz plot), nebo zda ji jen omráčí… Každopádně ji parádně zráchá, což si, doufám, bude dlouho pamatovat a bude se našemu travnatému kapesníku vyhýbat.

Něco se šustlo. Vrabčák. Krade semínka trávy. Ty přijdeš na řadu jindy… Ha! Na plotě! Zamířit. PAL!

Byla to velká bitva. Během osmi minut urputných bojů jsem vydatně zalil naši zahradu a také zahradu sousedů vlevo i vpravo, umyl terasu a střechu zahradního domku. To bude náhlým poklesem tlaku vody, najednou se mi špatně míří, žena nejspíš v domě pustila vodu a vaří mi kávu, kočka hbitě využívá každé nedocáknutí, pročež je stále suchá. Tak nevaří kávu. Neodbornou manipulací kohoutem mi žena chtěla zavřít vodu, abych prý nenapáchal ještě větší ostudu, přičemž nepozorně proťala zamýšlenou spojnici hadice-kočka, momentálně vyplněnou pomalu uvadajícím proudem. Kočky nemají rády vodu. Ani ty dvounohé…

Vynechaný řádek je jen slabým odvarem a nedokonalým symbolem následného domácího ticha… Dobrou zprávou je, že to nemůže být horší. Neblahá mýlka…

Večerní sousousedí. Tři sousedi, každý na své zahradě, a přesto si téměř můžeme podat ruce. Radíme se, jak pěstovat kvalitní trávník, jak zaštipovat oba keříky rajčat a jak přesvědčit mou ženu, aby se mnou zase mluvila. Jen tak mimochodem, abych jako vždy ohromil, se chystám horlivě vyprávět své lovecké zkušenosti s obtížným živočichem: „Viděli jste ji?! Bestii?!“ vykřikl jsem. Kočka totiž právě běží po zahrádce souseda. V ruce jsem, bohužel, měl jen malou plastovou lopatku, jejíž dolet byl jen krátký.

Vyděšení pánové: „…ale my ji máme jako vlastní, žena ji krmí… k nám leze i na kuchyňskou linku… ona je támhle od těch lidí… to jste jediný, kdo ji tu nemá rád…“ No tak jsem přišel o lopatku, no.

Druhý den v noci.

Co má silnější vodní proud než hadice? Já to vím! A víš to i ty, kočko? Jsem připraven. Kočka je noční živočich, sousedé nikoliv. Dveře na terasu jsem zvenku zamkl a nechal v zámku klíč. Zavřel jsem tak děti a ženu doma, aby jejich vinou zase nedošlo k nehodě. Jedna hodina v noci. Sedím na kraji terasy, usrkávám horkou kávu, tajně si pochutnávám na svačině, kterou měla dcera připravenou do školy, a objímám hasicí přístroj. Tuším pohyb na trávníku. Levá ruka odstraňuje pojistku. Pravá míří. Krátkou hadičkou. „Teď zmokneš!“ zasyčel jsem chladnokrevně. Levá ruka silně stiskla horní páku ventilu… PAL!

Zbývá už jen poslední možnost, jak se zbavit kočky. Rána na jistotu. Nestandardní řešení, ovšem jediné možné. Snídaně pro kočku! Oblečení jsem dal do pračky, umyl si ruce od hasicího prášku a vzhledem k tomu, jak vypadá zahrada, vynechám později několik řádků. Usedám ke stolu, beru si papír a propisku:

Vážená australská vládo…