Pane domácí, to zavíráte blbě! aneb asi vítr…

Onehdy jsem si tu postěžoval, že jsem se až ve svých nejlepších letech konečně naučil… mimochodem, slovo onehdy mi přijde zvláštně pěkné, a ještě pěknější jeho kámoš z obecné češtiny onehdá,

tak jsem si dovolil ho vrazit hned na dnešní začátek. Nedalo mi to a trochu se poohlédl.

Podle knihy Slownjk česko-némecký Josefa Jungmanna Pomocj Českého museum, díl třetí, má to hezké české slovo mnoho dalších sourozenců (například: onekdy, ondy, onedá, oněkdy) a jeví se znamenati před některým časem, nedáwno. Ještě jsem tam našel použití ve větě: Onehdá když gsem byl w zahadě, a jako snad každému okamžitě naskočila skvostná píseň Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem před tím posnídal trošku teplé žemle… Já teplou žemli snídat nemůžu, jelikož mne nadýmá. Konec jazykového okénka. Co jsem to vlastně chtěl… Už vím.

Onehdy jsem si tu postěžoval, že jsem se až ve svých nejlepších letech konečně naučil si správně zavázat tkaničku u bot. Tím jsem považoval své celoživotní vzdělávání za definitivně uzavřené, jelikož jsem si byl jistý, že je nejvyšší možné a že moje moudrost tak konečně bude moct vyhřeznout v celé své kráse, pročež se mohu považovat za dospělého inteligentního tvora obohaceného kvalitním věděním s naducaným pytlíčkem zkušeností. Nebudeme si nic nalhávat, bylo mi naprosto jasné, že moje spokojenost se mnou je oprávněná a že mne jen tak něco v následujících etapách života nepřekvapí, že teď už budu jen blahosklonně poučovat. Kohokoli. A že se budu vysmívat nedoukům, nevzdělancům a vlastně tak nějak všem ostatní lidem. Moje láskyplně hýčkaná nabubřelost hned vzápětí narazila – téměř knižně řečeno – držkou do zdi.

„Pane domácí, to zavíráte blbě,“ řekl mi tuhle (neboli ondá) do obličeje asi osmnáctiletý učeň na zkušené, který nám pod vedením svého zkušeného zhruba padesátiletého mistra s třicetiletou praxí truhláře a dveřevýrobce právě namontoval poslední z počtvrté reklamovaných dveří, čímž ukončil až bolestně bizarní soužití čtyřčlenné rodiny, kdy se pojem soukromí zdál být jen nepoznaným slovem z kvalitního sci-fi románu.

Co si to dovoluje?! Kdo si myslí, že je?! S kým si myslí, že mluví?! Takovej nedo… Já že neumím zavřít svoje dveře ve svém domě?! To bude říkat mně, kterému tatínek celé dětství hlasitě oznamoval: „Dveře mají kliku, co s tím mlátíš!“? Z učně mne ondy sundal mistr s tím, že mne oba naučí dveře správně zavírat…

Ovšem já bych je teď rád otevřel, ale mám k nim příliš daleko… Zvoní mi mobil.

„Tatínku, já se bojím,“ povídá synek do telefonu maminky, neboť jeho vlastní chytrý jsme mu ještě nepořídili, aby nám „nezhloup“. Z rachotu druhého zvukového plánu jeho volání, a hlavně z toho, co říkal, jsem pochopil, že má doma v bezvětří obavu z toho, co může venku napáchat silný vítr, který se snaží odkudkoli vyrvat cokoli, co není zalité betonem, obzvlášť pak naši střechu či jiný kousek domu, což by mu způsobilo trauma a průvan.

„Nemáš se čeho bát,“ snažím se ho uklidnit, „je to jenom obyčejný pohyb tekutiny, při kterém se její částice pohybují svým neuspořádaným pohybem a zároveň se posouvají ve jednom směru, asi jako když uděláš pšouk nebo kýchneš,“ blábolím zvesela.

„Tatínku, ale to nám neodnese střechu,“ řekl synek a předal telefon mamince se slovy, že se jeho tatínek zbláznil, protože si ještě k tomu všemu myslí, že máme dům pod vodou. Chtěl jsem své milované ženě zvednout koeficient vzdělanosti krátkou přednáškou o tekutinách, které dělíme na kapaliny a plyny, aby pak obšťastněna zásadní informací ji předala mladší generaci, jenže než jsem jí stihl uvést do problematiky, ukončila hovor prostým sdělením, že se jí vůbec nelíbí za oknem poletující kontejner, který za letu zvrací komunální odpad.

„Konec natáčení, na shledanou,“ pravil režisér a já vyrážím z práce domů.

Jen co jsem vykoukl z ateliéru, dostal jsem facku. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na své začátky za kamerou a na dvě noční můry všech zpravodajských štábů. První místo měla anketa s lidmi na ulici. Dřív, tím myslím, proboha, dobu před třiadvaceti lety, k nám byli lidé milí, ochotní, zvědaví a vtipnou anketu jste měli za hodinu natočenou i s pauzou na kávu a borůvkový dortík. To se ale velmi rychle změnilo, takže za pár let to byla půldenní děsivost, kterou bylo radno točit v neprůstřelné vestě, helmě a hrstí psychofarmak v krvi, zdraví a někdy i životu nebezpečná. Stříbrnou medaili třímal obzvlášť podezřelý námět na reportáž: Natočte vítr v metru. Ne, že tam fouká, ale že fouká víc, než by mělo…

Jen co jsem vykoukl z ateliéru, dostal jsem facku od větru, který evidentně fouká víc, než by měl, a rázem pochopil strachujícího se synka. Jedu ve svém malém modrém autě domů. No jedu… Po větru to sviští parádně, ale to můj většinový směr, bohužel, není. Na dálnici cestuji střídavě po levé a pravé části široké vozovky, chvilku na levých a chvilku zase pravých dvou kolech, sem tam se juknu i do odstavného pruhu, boční nárazy o intenzitě drobného orkánu jsou prevít.

Cestou nabírá na síle vichřice i můj strach. V duchu se omlouvám synkovi a v reálu se snažím udržet poskakující auto aspoň na zemi, když už ne na silnici, a lituji, že jsem dnes vynechal svou opulentní večeři, protože by soustava auto-já byla bezpečněji těžší, tedy lépe přilnavá k povrchu. Jsou lidé, kteří za podobné adrenalinové kratochvíle platí, ovšem já mám dnes prodlouženou jízdu „na kačeři“ úplně zadarmo! Sjíždím z dálnice a dávám přednost zprava. Letícímu billboardu s holčičkou třímající značku omezující rychlost na 40 kilometrů za hodinu a s nápisem Méně je někdy více. Moje řeč, holka!

Parkuji u našeho obydlí v ulici, kterou svírá na každé straně pětadvacet docela vysokých řadových domů. Jako každá ulice vede i ta naše odněkud někam, přesněji od východu na západ. Tedy od západu na východ. Teď nevím... No, ono je to jedno, zkrátka je kolmá na azimut nula, abych byl případně politicky korektní. Pro právě čtoucí piloty malých i velkých letadel bych si dovolil uvést dráhu 09/27, a hned je všem jasno, že.   

Rozzuřený vzduch se do naší relativně úzké ulice cpe rovnoběžně, čímž dělá nesmírnou radost jistému panu Bernoulimu (odborník na ležící roury, v nichž z nějakého důvodu proudí kapalina, který, nevím proč, vymyslel rovnici, která nám od té doby doma mlátí dveřmi), neboť tím nabírá na už tak slušné rychlosti. Přátelské setkání Bernouliho s kontradmirálem Beaufortem vytváří velmi nepřátelské prostředí pro parkujícího mě.

Moje auto stojí. Respektive jeho kola se neotáčejí. Celé se to třese. V nevraživém okolí se snoubí svist s hukotem a zlověstným tu dum tu duuum. Kolem poletuje kdeco. Bojím se. Je tma. Mé vozítko má zvláštní tvar, který snese přirovnání k mírně přišláplé kapce. Zepředu je to podle výrobce aerodynamické, zezadu to vypadá jako čumák francouzského buldočka, který při zběsilém pronásledování kočky narazil do zdi, tedy zadek auta vytváří plochu, do které se vichřice pohodlně opře. Přiznávám se, mám strach. Ale nemohu, prostě nemohu si odpustit alespoň drobný fyzikální pokus. Povolil jsem ruční brzdu. Já plachtím! Nikdy jsem neměl jachtu se stěžněm ani jinou, teď konečně poznávám, jaké to je, být mořeplavcem… Zakotvil jsem o kousek dál a začal snovat plán, kterak se odtud dostanu do sedm metrů vzdáleného domova, přesněji jak otevřu dveře vozu? A nemám se raději otočit proti směru větru? To je neotevřu, odhaduji, jsem jen slabý chlápek v malinkém a zatím dvoudvéřovém autě. Po směru? To je i při drobném pootevření už nikdy nespatřím!

To samé jsem si myslel, když si oněkdy opět odváželi již párkrát reklamované dveře od koupelny, wc a dvou pokojů. Naštěstí jsem se mýlil. Spatřil jsem je. A viděl jsem rudě, prý je „zavíráte blbě“ a „my vás to naučíme“! Mistra jsem tlouct už nechtěl, a tak se chopil slova. A zničil mi pětačtyřicet let života, rozšlapal sebevědomí, pochroumal časoprostor a urval pevný bod ve vesmíru: „Dveře, a to kterékoli s panty, se zavírají takhle, pane domácí, pokud stojíte před nimi, zatlačíte, jakmile ovšem stojíte za dveřmi, přitáhnete. V obou případech je dokonce lepší jemné přibouchnutí.“

„Jasně,“ volím nanejvýš pohrdavý tón, aby bylo jasno, kdo je tu mimoň, „na co je tedy klika, he?“, vzpomněl jsem si na svého tátu a poklepal si na čelo.

Mistr se usmál: „Na otevírání, pane,“ a ukázal mi takovou tu divnou trojúhelníkovitou kovovou věc, která se při zavření dveří schová do dírky ve futru. Namachrovaný učeň pravil: „To je střelka, pane domácí, a zapadne do otvoru v protiplechu, čímž se zámek uzavře. Není tedy potřeba při zavírání dveří stlačit kliku…mimochodem, máte to v návodu…“ Blbeček.

Hledám argument, kterým bych je jakkoli znectil. „A který z vás řekne mé ženě, která vám dveře vracela, že budeme mít střelkami omlácené kousky protiplechů?“  A bylo po debatě.

Do teď mi ale vrtá v hlavě, jak se pozná, kdy stojím před a kdy za dveřmi. Stojím venku. Žena je doma. Oba jsme obličejově rovnoběžní, kolmo k zavřeným dveřím. Já stojím před a žena z mého pohledu za. Z pohledu ženy je ona před a já za. Nebo že by ten, kdo otevírá k sobě byl před a od sebe za? A co když se dveře otevírají ven? Ježišmarjá, nebylo nám líp bez dveří?! Proč mi to ti lidé udělali? Jak mám teď vychovávat děti? Co řeknu ženě? Takže já celý život neumím zavřít dveře?! Tati!?!?

Ovšem já bych je teď rád otevřel, ale mám k nim příliš daleko…

Po pár minutách jsem dospěl. K závěru, že bude lepší zůstat stát zády ke směru proudění, tedy na dráze 09. Držadlo jsem omotal bezpečnostním pásem, což se ukázalo jako geniální nápad. Pootevřel jsem. Držím vší svou vyděšenou silou prohýbající a cukající se dveře, čímž vydatně až neocenitelně pomáhám bezduchému pásu, ony zatím nikam neletí. Upřímně, on to zase tak geniální nápad nebyl, nemohu přes spleť placaté tkaniny vystoupit a zavřít to už nejde ani vztekle násilným rumplováním. Z vnitřku auta se v okamžiku stala centrifuga, vysavač, kolotoč, jak kdo chce. Klepu se strachy uvnitř malého velmi dynamického modelu vesmíru. Neměl jsem minulý týden úklid vozu po zimě odkládat… Snažím se nekřičet. Snažím se nebýt vzteklý. Naštěstí si vítr vybral slabší chvilku a dal mi šanci vybabrat se z auta. Vběhl jsem do čerstvě vytřené chodby a chci zavřít dveře domu. Vteřina zaváhání, kdy jsem se vrátil k problému přede dveřmi – za dveřmi nebo bouchnout či kliknout, způsobila další nepříjemnost. Proudění tekutiny se venku pochlapilo a orkán se nám vloupá do domácnosti. Nejde to zavřít, tlačím, hekám, supím.

„Zavři, je průvan!“ volá odkudsi moje milovaná žena. Má kliku, že je daleko! Vzteky bych nejraději praštil dveřmi, neboť když má člověk vztek, co je nejblíž po ruce a neuteče to? Ale nejde to.

Pojďme si následujících několik sekund rozebrat podrobněji s naším odborníkem a jeho elektronickou tužkou: „Na zpomaleném záběru dobře vidíme, jak se závodník vší silou snaží tlačit na dveře. Všimněte si, používá nedovolených a nesportovních prostředků, pomáhá si kolenem a teď i macatým pozadím, které jen tak tak vecpal do džínů, za to musí jít body dolů! V první sekundě má vítr jednoznačně navrch, není se co divit, závodník má svá nejlepší léta již dávno za sebou, myslím, že by se měl zamyslet nad ukončením kariéry. Je patrné, že mu chybí trénink, podívejte na to nesprávné použití kliky, doslova na ní visí, tyhle stržené body za umělecký dojem mu na konci mohou citelně chybět. A tady, prosím o detail, ano, vidíte? Konečně jeho boty přestaly na vlhké podlaze podkluzovat, naštěstí pro závodníka zůstalo v podrážkách dost písku, aby to zvýšilo žádoucí tření. A teď sledujte mezeru dveře – protiplech, nebo jak v naší hantýrce říkáme, dveře-futro, závodník zabral, mezera se o milimetr zmenšila. To byl jasný signál pro do hry naskakujícího Daniela Bernouliho, který se se svou rovnicí umí ohánět, to je radost pohledět! A pak to šlo ráz na ráz. Menší mezera, vichru nezbývá než zvýšit švuňk a zmenšit tlak, a to je jeho konec! Závodník sice zvítězil, ale udělal dost zbytečných chyb, například: nesprávné použití zmáčknuté kliky, nevšiml si najíždějícího Bernouliho, takže místo brždění pohybu dveří dál útočil, což vedlo k té příšerné a zbytečné ráně na konci zápasu. Myslím, že si od trenéra vyslechne svoje…“

Tak určitě, rána to byla pěkná. Ale mám radost, neboť jsem porazil živly a jsem konečně doma!

Slyším svou krásnou ženu, jak se blíží a volá: „Děti, Spejbl je doma!“

Synek má radost: „Hurá, taťka Šmoula!“

Dcera dodala: „A my už mu neříkáme mimoň Mel?“

Než jsem se nadechl k tomu, abych si vrátil sebevědomí a zjednal doma pořádek důrazným pokáráním drzé rodiny, objevila se na druhé straně chodbičky moje žena... Kouká na mě, na písek na vytřené podlaze, na mě, na popraskanou omítku kolem vchodových dveří. Orkán venku je jen srandovní páprda. Jeho už se nebojím…

„Asi vítr,“ šeptl jsem a podal jí kliku.