Vzal jsem ženu za ruku aneb nejsem já romantik?

Moje milovaná a v našem domě moje nejoblíbenější žena, která si, nešťastná, nevzala Pištu Hufnágla, alebrž mne, mi tvrdí, že nevím, co to je. Že nemám ani snahu to pochopit. Že je mi to cizí.

A když už to konečně vypadá, že bych k tomu mohl nějakým omylem dospět, vždycky a neomylně do toho drcnu a ono se to pak rozbije. A proto prý je to se mnou někdy dost nejednoduché. 

Jelikož jsem ale její na úřadě podepsanou oporou v situacích i nevlídných, vzal jsem si na pomoc slovník cizích slov a žádané heslo poměrně rychle vyhledal, pročež to tu teď čtu: „Představy plné neobyčejnosti, fantazie, pohádková, tajemná krása, půvab“ nebo „prožitek nevšedních událostí spojený s idealizovanými představami“.

S trochou tolerance by se dalo říct, že tohle je mnou nalezená definice té záležitosti, o kterou jsem podle mé ženy od narození zcela ochuzen. Bystřejší již tuší… Romantika.

Co mají ženy na romantice? Proč ji po nás mužích (podle ženy „občas, aspoň někdy“, podle muže „pořád, pořád, pořád“) vyžadují? A kde k takové mužedrásající idealizované představě čehokoli (nedej bože chlapa), proboha, přišly, když mužská definice romantiky je díky trvale zastydlé pubertě tak prostá – sex? Není to jen podobně zastydlý dívčí sen o rytíři na bílém koni, když doma má trubku, který z koně zná jen salám? Ani na jedno „nachlazení“ podle mého skromného výzkumu aspirin nezabírá. Ten je prý dobrý akorát proti infarktu, ke kterému nás jednoduché muže složité a po romantice prahnoucí ženy dříve či později přivedou…

„Půjdu do kina“, pípla mi esemeska. Od mé ženy.

„S kým?“ ptám se logicky a trochu žárlivě, neboť bych spíš očekával zprávu typu: „Půjdeme spolu do kina?“. Udělal jsem zběžné kontrolní hlášení k daňovému přiznání našeho devítiletého manželství a nenašel jediný důvod, proč bych měl být svou milovanou ženou ochuzen o společný kulturní zážitek z uměleckého kousku tvůrců, kteří se jistě velmi snažili, aby jejich film stál za to, abychom ho po zaplacení vstupného viděli. Dokonce bych sázel na zprávu „Půjdeme spolu zase do kina?“, protože jsme nedávno… Naposledy, pokud si správně pamatuji, jsme byli na bijáku sami bez dětí před třemi… pěti lety. Jejda! To to utíká!

„Sama“, odpověděla. Na nic jsem nečekal. Nemohu přece nechat jít svou ženu opuštěnou, samotinkou a bezbrannou do tmavých, popcornem a kolou zahnojených zákoutí!

„Rád půjdu s tebou,“ oznámil jsem své ženě láskyplně a obratem.

„Ale to je romantický film!“ odepsala. To, že vyděšeně a varovně, jsem se mezi řádky nedočetl.

„No právě!“ hlaholím textově a dodávám, že pro svou ženu si přece ubrousím nohy pochodem až na světa kraj a že to bude příjemný večer a že nevím co. Pro sebe jsem si dodal, že to snad nějak přežiju.

Vyrážím z práce, snad to stihnu. Cestou přemýšlím o tom, proč mi zase svítí kontrolka Porucha motoru a proč nadšeně spěchám na romantický film. Jak mohou být tvůrci romanťáren tak neskutečně škodolibí a hnusně cyničtí, když našim ženám předhazují chlapy, kterým se my běžní nikdy nepřiblížíme?! To pak na plátně či v televizi sledujeme navoněného vyčištěného svalnatého elegána, kterak se galantně, světácky a hlavně v dokonalém obleku a vlastníma rukama vyžehlené košili dvoří ženám, které jsou obvykle vdané za nějakého ušmudlaného pitomu, kterého sežrala hypotéka, krize středního věku a podkožní tuk, v lepším případě krásné vdově, jejíž manžel právě šťastně zemřel na záhať, jelikož byl nemocný a pil příliš mnoho kávy. Ovšem v pohřebním případě se o pitomovi mluví aspoň na začátku romantické gulášovky hezky a vdově trvá o něco delší chvilku, než poběží s novým krasoněm po prosluněné pláži vstříc novým zítřkům za zvuků vzlykající dámské poloviny kina. Na nejděsivější scénář se bojím i pomyslet. To se z původního zapšklého a hygienou neoplývajícího záporného hrdiny stane kouzlem jeho ženy a téměř neodvratně číhajících parohů tvor, který se zamyslí, zhodnotí se, jde do sebe a vyklube se z něj znovu milovaný dokonalý muž, který ve finále hned po seskoku padákem a kompletní depilaci z tajně ušetřených peněz koupí své milované ženě – něco třeskutě ušlechtilého, namátkou zlato, ušlechtilý diamant nebo ještě ušlechtilejšího koně, protože je to vůl (to mně by se líbil třeba bagr).

Moje žena voňavá a hezky oblečená na mne čeká. Já právě doběhl z práce, uválený čtrnácti hodinami a sedmi kávami, abych to přežil, týden neoholený, v pracovní a čtrnáct dní nošené mikině, jelikož byla ještě dnes ráno z mého úhlu pohledu úplně čistá, neboť přece nejsem prase, táhnu s sebou mnoho nově nabytých kilogramů, jelikož na pohyb mi nezbývá čas…

Před kinem a pozdě večer. Stojíme frontu u pokladny. Žena se ke mně nakloní, jako by mi chtěla dát pusu. Zahřálo mne to u srdce, někdo by určitě dokázal naměřit značný elektrický proud, který mnou projel a udělal hezky, bude to bezva večer! Špulím rty k polibku. Marně. Žena šeptá. Výhružně.

„Budeš zticha. Nebudeš mít cynické a ani jiné debilní komentáře, já si ten film chci užít!“

Sedadlo je měkké, tma černá, myslím, že ten film se mi bude líbit… Jen se musím včas vzbudit, abych nezničil romantické souznění. Z posledních sil mžourám na plátno, kde se začínají dít věci… které mne dokonale probudily.

„Ježišmarjá, vždyť to vypadá jako televizní seriál a ne film! Samej detail, furt střih! To je klip? To už je jako ten hezkej film? Teď byl vidět mikrofon! Aha! Noc se pozná jenom podle rozsvícených lampiček! Kamera v odraze, tam v okně, vidíš?!...“

Také jste si všimli, jak se umíme změnit v odborníky na cokoli, sledujeme-li něco z dostatečného povzdálí? Já například stejně dobře umím i hokej, teorii malířství a jadernou fyziku (a sex, samozřejmě).

Pak mne ale nějakým nedopatřením (myslím, že to byl třetí varovný pohled a páté „pst!“ mé ženy) vcucnul děj. Od té doby, co máme děti, se mi v hlavě cosi porouchalo a často se přistihnu, že mne dojímají scény dětských animovaných filmů, které u nás běží dokola, že tiše a tajně pláču, když se rybička Nemo vrátí domů, když Wall-E najde svou Evu, když si Shrek a Fiona konečně řeknou Ano. Pozoruji se s velkým znechucením a studem, před dětmi a ženou raději cynicky utrousím, že už se to nedá vydržet a běžím si poplakat na záchod.

Získaná porucha myšlení se dostavila i tentokrát, přiznávám, a já tajně zatoužil po blízkosti filmového happyendu, jelikož mi udělá hezky… Když jsem si už zhruba čtvrthodinku před koncem začal být naprosto jistý, jak to dopadne, že se mé zakončení fiktivního děje, které je ve všem podstatném šťastné pro hlavní hrdiny, skutečně a neodvratně dostaví, neboť láskyplný děj byl děsivě předvídatelný asi sedm minut od úvodních titulků, začal jsem ke svému upřímnému překvapení potichu štkát. Zvlášť, když jsem si k tomu znovu přečetl částku na vstupence… Žena mi najednou zmáčkla ruku a naklání se ke mně. Špulím rty k romantickému polibku, jelikož nálada promítané slaďárny si to žádá.

„To sis na sebe nemohl vzít něco lepšího?“ zašeptala. 

Konec. Titulky. Poctivě je čtu, neboť jako člověk z podobné branže vím, že je to slušnost. Navíc tím divák v sobě nechá doznít atmosféru filmu a často se zamyslí nad dějem i sebou samotným. Otočil jsem se na svou ženu, abych zjistil, jestli jsme naladěni ještě na pozdní večeři při svíčkách, nebo snad i na jiný pěkný romantický závěr večera.

„Nic neříkej!“ jako bych v jejím hlase zaslechl prosbu a přeslechl varování.

Snažím se mávnutím ruky zachovat romantickou atmosféru: „O té paštice ze zlomených a pak láskyplně tepajících srdcí a šlechetných pohnutek se stejně nic říct nedá…“ K technickým zádrhelům filmu jsem se, bohužel, už nedostal.

Cestou k autu se žena do telefonu kamarádce chlubila, že byla se svým manželem na tomhle filmu a že byl krásný (ten film) a na přesdržku (manžel) a že prvních patnáct minut měla s odbornou přednáškou (jo, tak nechlubila) romantického ignoranta (taky manžel), který ji za ruku vezme, jen když si o to řekne.

Vzal jsem ji za ruku. I když si o to neřekla. A pak že nejsem romantik.

O něco později.

„Půjdeme spolu do divadla,“ usmála se na mě moje žena s tím, že dostala vstupenky od kamarádky a že hra se hraje po celém světě a je to trhák, takže bychom si za dva týdny spolu měli vyrazit. Mezi řádky jednoduché věty se mi podařilo vyčíst její úlevu, která vytryskla z přesvědčení, že divadlo se mi bude mnohem hůř nevhodně komentovat, jelikož by to mohlo narušit představení, a jako člověk plachý a stydlivý bych těžko snášel exemplární vyvedení z hlediště. „Divadlo máš přece rád!“ dodala s upřímnou nadějí.

Název představení mi chytře sdělila až při obloženém chlebíčku za pětatřicet ve foyer divadla. Někde jsem se dočetl, že to zvláštní slovo označující společenské prostory v divadle určené k oddechu a osvěžení diváctva původně označovalo ohniště. Nevím proč, ale zdálo se mi to ve zdejším divadle příhodné.

Rychle jsem na telefonu našel, o čem že to bude, abych pak v hledišti nechápavě netápal. Vyskákaly na mne hesla jako vztahy, láska, nenávist a naskákaly mi pupínky… Druhý chlebíček jsem s díky odmítl a krátce po třetím zvonění vstupujeme do sálu.

Hlediště je poloprázdné. Abych nebyl za pesimistu a škarohlída, bylo vlastně poloplné. Tedy za předpokladu, že malinko znásilníme matematiku a umaneme si, že celek lze rozdělit na zhruba dvě nestejně veliké poloviny. Přední řady byly obsazené dramatického umění chtivým publikem, ostatní zejí. Zkrátka zadní řady, pokud za zadní počítáme zhruba dvě třetiny sálu, byly úplně prázdné. Přes to všechno se na představení těším, protože divadlo mám opravdu rád, s chutí se obohatím kulturním zážitkem, podívanou, která kdysi dávno zřejmě vznikla z pravěkých slavností a rituálů, později to vzali do ruky staří Řekové, a i díky jejich dionýsiím tu teď mohu brouzdat hledištěm, sednout si a hledět…

Sedíme uprostřed prázdné řady asi v polovině sálu, myslím, že máme ta nejlepší místa. Je to krása! Nikdo nechroupe popcorn, nikdo nelemtá kolu, všichni jsou decentně potichu a očekávají začátek.

Moje žena se rozhlíží.

„Tady by se klidně dalo, až bude tma, souložit,“ pravila moje kulturní sousedící s úsměvem, čímž mi způsobila mírný šok a zpřeházela přirozený tok krve v těle.

Návštěva divadla dostala v tu chvíli zcela jiný rozměr. Myslím, že mne čeká romantické představení! Ovšem jak se teď mám soustředit na děj?!

Úvodní hudba. Oponu tu nemají, takže její vykasání či roztažení se nekoná (já se snažím myslet na něco jiného, ale…jaksi…). Na scénu přišel pán. Za chvilku paní. Pán ji osahává (já za to nemohu!). Pán něco říká. Paní také něco říká.

Až do teď jsem se zabýval myšlenkou, jestli před přestávkou nebo až po ní, jak co nejnenápadněji… Jakmile ale ti lidé na jevišti začali předstírat někoho jiného, než kým doopravdy jsou, přešlo mne všechno, včetně bolesti zad. Jsem občan s revolučním názorem, že by platící divák neměl mít v divadle pocit, že by to řekl (všimněte si, že o hraní v tomto případě nemluvím) líp. A hlasitěji. A srozumitelněji. Dívám se na hodinky. Pozoruji strop. Počítám židle. Ne, to se nedá vydržet!

„Proč máš na sobě tu hnusnou mikinu?!“ zeptala se najednou moje krásná žena.

„Já si jí v šatně zapomněl sundat, jsem s ní už tak nějak srostlý,“ omlouvám svou neomluvitelnou chybu. Mám pod ní totiž krásnou košili, žena se jistě chtěla okolí pochlubit, jak jsem vzorně vyžehlen. Ale její otázka mi, myslím, vyslala signál, že se to představení mé ženě také nelíbí, což se stalo signálem pro mne, že mohu myslet na příjemnější záležitosti, neboť mám šanci…

„Pojď!“ šeptám. Nic. Na jevišti se odehrává drama, neboť pán si nemůže vzpomenout na text.

„Hned! … Já už to nevydržím!“ to už mluvím skoro nahlas. Zase nic. Ke dvěma lidem tam vepředu nahoře přišel další pán.

„No tak… Nikdo nás neuvidí… Nevšimnou si nás… Prosím…“ prosím. Paní na jevišti něco křičí na ty dva pány.

Moje žena se ani nehne. Jen se hezky červená a zkoumá, jestli nás nikdo nevidí. „To se nesluší,“ šeptá, zatímco tamta paní odešla a pánové mají radost a dávají si panáka.

„Nesluší se jít domů, když je to blbý?!“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Jdeme!“ řekla moje krásná milovaná žena nahlas, jelikož se v sále rozsvítilo a začala přestávka a s ní zoufalá nutnost foyer. Možná kdyby to foyer pořád bylo ohniště, tak si tu teď diváci mohli upéct buřta. Aspoň na něco dobrého by přišli…

Kousek od kulturního stánku, ze kterého prcháme jak o život, není jiný stánek, nýbrž bufet, takový ten správný ze starých časů, s umakartem a sekanou. Mimochodem, tohle je podruhé v životě, co jsem odešel z divadla. Poprvé to bylo před lety, když hlavní hrdina hrál opilého, než se přišlo na to, že to nehraje a že blábolí nesmysly i poté, co třikrát spadl z jeviště.

Bufáč na rohu ulice. S velkým oknem, za kterým jezdí rozsvícené tramvaje, jejichž cinkání je přes okno libým zvukem, tak jako vánočním, za kterým chodí do kabátů zachumlaní lidé, protože fouká a prší. Oni vidí bufet s velkým oknem, za kterým je hezky teplo a sucho, za kterým u barovek na stolečku sedí salát a sekaná. Přesněji tři saláty a dvě sekané, a nutno říct, že vynikající! Domácí výroba… Vdaná kráska má dva, ženatý chlápek jeden a dvě. To jen pro pořádek. (Mám totiž rád sekanou.) Rozkoš v divadle se nekonala, teď si to vynahradili. Je jim chutně a dobře. Láska prochází žaludkem… Cynik by řekl: „Ovšem na konci té cesty je…“, ale to já přece nejsem, tak to neřeknu. Ještě jsme si dali dobrou kávu a vyrazili k autu. Vzal jsem ženu za ruku. Řekla si o to. Je to příjemné. Líbí se mi to. (Porucha?!)

Při řízení auta směrem domů mi ale v hlavě chroustá zásadní otázka. Dalo by se v tom divadle…to? Jednou to budeme muset vyzkoušet. Nemělo by to být těžké, myslím, že sem lístky seženu kdykoli. 

Dnes mám volno. Spěchám za svou ženou do práce. Nesu jí růži. Jen tak. Aby to tam měla hezké. Protože ji miluji. K ženě, k mé tedy určitě, květina prostě patří, neboť kytky přece rostou ženám pro radost, ne? (Ono se totiž z málokteré dá něco dobrého uvařit) No nejsem já romantik?