Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště

„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.

Aspoň to tak z mého pozorovacího úhlu vypadá, a tak si málo poznanou situaci snažím užít do sytosti až mírně opulentního přežrání. Jenže chybička se občas vloudí, měl jsem naplno puštěný chlapský filtr, takže vůbec netuším, ve kterém oboru povedu delší odbornou přednášku, pročež se snažím uzřít jakýkoli záchytný bod v časoprostoru pro mne nebezpečné rodící se komunikace. Poslední věc, kterou jsem, aspoň myslím, slyšel, byl konec jakéhosi dotazu: „… s tím sudem?“  

Matně si vybavuji, že jsme náš zahradní domek, kde mimo jiné bydlí má krásná motorka, a proto mě ještě pořád bolí koleno, opatřili okapem a dvousetlitrovým sudem od motorového oleje, který nám bude shromažďovat déšť. Zkusil jsem štěstí: „Sud neboli bečva je nádoba sloužící k hromadění kapalin i jiných, třeba sypkých látek, nejčastěji mívá tvar rotačního válce, pročež nám při výpočtu jeho objemu hraje důležitou úlohu Ludolfovo číslo, jehož cifernou podobu si snadno můžeme odvodit z jednoduchého textu: Mám, ó bože, ó velký, pamatovat si takový cifer řád, velký slovutný Archimedes, pomáhej trápenému, dej mu moc, nazpaměť nechť odříká ty slavné sice, ale tak protivné nám, ach, číslice Ludolfovy!“

Stačil jediný drobný pohyb jejího obočí a čarokrásně modrých duhovek, abych vytušil, že poslední slova před smrtí obvykle bývají stručnější. Ne, tudy cesta nevede. Je ticho. Pozorujeme se navzájem, ovšem můj láskyplný vlahý pohled je „one way ticket“. Ticho by se dalo krájet.

„Přetéká,“ napověděla mi. Jelikož jsem na sporáku nenašel hrnec a toaleta se nezdá být ničím ucpaná, mohlo mi konečně docvaknout, kde se nacházíme. Za sucha bych věděl, co s tím, ale ono už tři dny vytrvale a hojně prší… a válec je přeplněn. A voda ho opouští vrchem a smáčí zahradní domek, což je neblahé. O podmáčení ani nehovořím.

„Co budeme dělat s tou vodou?“ zeptala se, jelikož pochopila, že oba již plujeme na stejné vlně.

„S vodou se dá dělat věcí! Jéje! Bych ti mohl vyprávět! Mimochodem, voda je oxid vodný, je to sloučenina kyslíku a vodíku, proto ji znáš i ty jako há dvě ó, a představ si, že vlastně vzniká – dá se říct - hořením vodíku, to je, viď! Normálně je to bezbarvá, nechutná a nevonící kapalina, jo, a žemaité tomu říkají ondou…“ plavu kraula na obzvlášť tenkém ledě.

Zase máme pohled a ticho.

Ticho, až bolí uši.

„Žemaité jsou přímými asimilanty jižních Kuršů,“ šeptl jsem po chvilce. Au. Nejraději bych se vypařil. To ticho drásá. Ten pohled taky.

V nastalé pauze v naší plodné debatě jsem si, nevím ani proč, vzpomněl na svá základoškolní léta, na dobu, kdy jsem se začal víc kamarádit s vědou, které se dřív říkalo silozpyt a kterou nás učil bezvadný vousatý pan učitel. Díky němu jsem si tuhle přírodní disciplínu velmi oblíbil a díky němu jsem také poznal, co je to vhodný trest. Tenkrát mi zakázal při hodině napovídat u tabule zkoušeným spolužákům, kteří si s kámoškou fyzikou neměli co říct, a vyhrožoval pro žáka sedmé třídy nebývalou hrůzou: „Až bude pršet, půjdeš před školu zalévat stromy…“, což se později díky omylem nahlas pronesené definici zákona setrvačnosti přerodilo z výhrůžky v deštivou zálivku. Po delší zralé úvaze jsem tedy přispěchal s nevědeckým, ovšem kvalitním řešením zapeklitého problému, které by mohlo mou milovanou ženu konečně uspokojit: „Vezmeš si holiny, konev do ruky, doneseš ji k sudu, nabereš vodu, aniž bys doň spadla, zaléváš náš čerstvě vzcházející trávník, který jsem vlastníma rukama zasel, a on se i přesto zelená,“ hlásím radostně a považuji požár za dokonale uhašený, „problém vyřešen. Odškrtávám!“
„Vždyť prší,“ prohlásila pomalu a v tónu jejího hlasu by se snadno našel pokus o vraždu. „Není to ujetý?“ zeptala se upřímně zvědavě.

Musel jsem si v rámci zachování života odpustit pár drobných poznámek o dešti i s ním související meteorologii, o mrholení, krápání, stratokumulech a rosném bodě. Dokonce moje žena přichází i o obšírné objasnění koloběhu mokré tekutosti. A co víc, mohla se dovědět i o trojném bodu vody a o tom, že nikdo přesně neví, proč mají sněhové vločky tvar, jaký mají…

„Ujetý nevím, ale jak by řekla naše dcera – málokdo to dělá,“ nalévám své ženě optimismus do žil. Tak to nebyl optimismus. O některých pohledech mé nejjasnější slunečnice za nepřítomnosti hluku se nedá vyprávět, to musíte zažít a procítit…

Vzniklou nereklamní pauzu ve vysílání je dobré využít k rozumným věcem, například k přemýšlení. Co si jako myslí?! Jak jinak by chtěla sud učinit prostým vody? A kdy jindy, když ne hned? Za oknem to teď koncem listopadu vypadá značně podzimně, časoprostor vně našeho domu uzurpuje plískanice, že by už ani protivnou štěkavou čivavu, kterou naštěstí nemáme, nevyhnal, bečva oplývá vlnobitím a vesele přetéká, jelikož někdo jsem zapomněl sud vyprázdnit včas a otočit ho vzhůru nohama. Promiň, synku, já vím, že nemá nohy. Myslím obrátit. O sto osmdesát. Aby dno nebylo dno, ale stříška. Zkrátka znemožnit jeho opětovné naplnění se há dvě óčkem.

Své myšlenky a objektivní fakta vchrstnu například do kýblu, zamíchám, přidám namátkový výběr z hroznů neodpustitelných ústrků a manželských nepravostí spáchaných mou milovanou ženou na mě, zahustím vzpomínkou na vousatého učitele, dochutím snítkou škodolibosti, po vyjmutí z trouby okořeníme špetkou vlastní spravedlnosti a jako přílohu doporučuji láskyplný úsměv, načež vzniklé podáváme zatepla a důrazně: „Musí se to udělat hned!“

A nahlas neřeknu: „Takže moje milovaná ženo, začíná akce „Tu máš, čerte, kropáč!“ Objem sudu je necelých dvě stě litrů, zahradnická nádoba na zalévání je, jak my zahradníci říkáme, desítka. Máš tedy k dispozici dvacet kropáčů!“

Musím se přiznat, že mne na chvilku hlodlo svědomí, myslím, že někam do nohy, mohu-li takovou věc své milované ženě udělat. Ale jmenované se o své zoubky evidentně špatně stará, takže kousnutí ani trochu nebolelo, bylo to spíš, jako když kapr žužlá… Občas je potřeba dát rodině jasně najevo, kdo je tu šéf!  

První konev je za holení.

Sedím u holiče, abych si dle pokynů své ženy nechal zkrátit vlasy, neboť jí připadá, že to už mám dlouhé a jsem tedy zarostlý. Netuším, jestli to myslí vážně, pokud ano, bude nejspíš jediná na světě, kdo si něčeho takového dokázal všimnout. „Vemte mi, prosím, i ty vousy,“ žádám holičku, která je s mými čupřinami hotová za několik sekund.

„U vás je to lenost nebo manželce vadí nepořádek v koupelně?“ ptá se slečna se strojkem v ruce. Než odpovím, dovím se, že podle jejího průzkumu je to tak padesát na padesát.

„Bývalo to dvacet na osmdesát, teď je to obráceně,“ přiznávám se upřímně…

„To je zvláštní, že se vždycky jdeš holit, když mám čerstvě umyté umyvadlo! Víš, jak to pak po tobě vypadá?!“ láteří mi moje slunečnice na cestu do koupelny, když jsem se před tím hloupě přiznal, že se mi ve vousech už nejspíš usadil hmyz a je proto nezbytné svědivý porost mého ovaru zkosit. Ovšem vychytat okamžik, kdy je naše umyvadlo nechutně zaneřáděné a tedy vhodné k holení vousů, není v mých chabých silách, neboť jsem dlouhodobou mravenčí sledovací prací vypozoroval, že ho moje úkliďačka myje snad denně. Proto se již několik let holím hanbatý ve vaně a vzniklou nechutnou kalamitu snadno spláchnu sprchou z vany i ze sebe, čímž téměř dokonale odstraním důkazy mé ilegální činnosti. Abych si během holení neuřízl něco, co by mi později mohlo chybět, používám její malé zrcátko. K čemu ženě vlastně je? Jedno velké má v koupelně, druhé v šatně, dveře od jedné skříně nejsou dveře, ale zrcadlo, vidí se ve velkém a tolikrát, že vidět se tak často já, bál bych se ráno vstávat… Ale musí mít i malé, příruční… To je vám ode mě vždycky tak zahnojené ohavnou směsí mýdla a oholených vousů! Fuj! Kdybys to, ženo, viděla!

Jenže neviděla. V zahlazování stop jsem se naučil být fakt dobrým. Osprchovat mocným proudem vody, zbytky sajrajtu se utřou do ručníku syna nebo dcery, kterým to jde i báječně vyleštit… Kolem umyvadla chodím obloukem! Ale ona to neví…

Druhá konev bude za auto.

Za moje auto. Malé modré. Za to, že jsem v něm přestal mít rád svůj do nedávna oblíbený nepořádek! Po skoro devíti letech manželství jsem na sobě začal pozorovat nežádoucí, doufám, že nikoli nevratné, změny. Když jsem dřív namátkově otevřel kterékoli dveře svého vozu, obvykle z nich něco vypadlo, v jiném případě to haraburdí zůstalo čímsi přiklížené na svém dlouhodobém místě a z auta to pro změnu nijak nešlo vyndat. A teď?! Začalo mi to normálně vadit! Dokonce jsem došel tak daleko, že mne teď v listopadu postihla myšlenka auto v červnu uklidit!

Třetí konev je za mazlení.

Koule je prostorové těleso tvořené množinou všech bodů trojrozměrného prostoru, jejichž vzdálenost od daného bodu je nejvýše rovna zadanému poloměru. Je to také tvar, kterého se kdeco v přírodě a fyzice prý snaží z nějakých zvlášť složitých důvodů dosáhnout. Mne nevyjímaje… Už tam brzy budu… Ona je to spíš než koule taková bambule, jakou jsem míval na kulichu. Jen je zelená. A mokrá. A k té mne tuhle žena poslala… Abych si s ní fakticky krátkodobě úplně zrušil osobní proxemickou zónu! Prý to bylo v návodu.

Ihned jsem podezřelý text našel na internetu a opravdu: „…občas je potřeba se s ní pomazlit…“ Ano, chtěl jsem se nechat něžně obejmout, chtěl jsem snad i eroticky pomazlit. Od své příjemně tvarované hebké ženy s modrýma očima a vhodnou teplotou a ne od zelené studené podivnosti! Máme doma řasokouli v kapce ze skla. Kytičku na mazlení.

Pokusil jsem se namítnout, že se chci tulit k úplně někomu jinému, ale dobrá, jen ať se pak nediví, až to políbím, když se z toho stane princezna, při mém životním štěstí spíš princ. Marně. Takže konev.

Čtvrtý kropáč. Přemýšlím, za co by to bylo teď… Třicet litrů už jsem vylil na promáčenou zahradu, je mi mokro, boty mám jako blátokoule, pleš opleskanou kapkami deště, voda mi teče za krk a po zádech a děsně nepříjemně to studí. Přes nepřízeň počasí i osudu dál zalévám topící se trávník, alebrž je mi fuk, že je neplavec. Už to mám! Čtvrtá konev ze sudu nabrané vody bude za deště na trávu vylita jen tak pro potěšení. Pro hnusnou škodolibou radost těm třem lidem za okny našeho suchého teplého domu, kteří mi vesele mávají. Fakt musím mít rodinu?!

Někde mezi pátou a dvacátou si musím udělat umělecky vyvedené selfíčko. No kdo jiný už by měl umět trochu fotit než kameraman, no ne? Úsměv! Krásná fotka! Budu ji muset dát na nějakou sociální síť… Ještě název…

Blb na zahrádce.