Pan domácí 007 aneb jak jsem doma přestal být zbytečným

Být ženatým znamená se stát postupně a potupně zbytečným tvorem v životě vzniklé domácnosti a snášet ústrky ostatních členů vzniklého nejbližšího příbuzenstva.

Ve finále je úplně fuk, jestli nebožáka přivádí k šílenství žena nebo děti, které to za pár let strávených pozorováním dospělých umně a vyčůraně převzaly od své maminky. Ale musím objektivně přiznat, že se najdou pomíjivé, velmi rychle anihilující momenty, kdy se přestanu cítit jako můj kartáč na vlasy, kdybych nějaký měl, neboť má hlava se již mnoho let malebně blyští. Existuje totiž několik vzácných okamžiků, kdy moje žena sáhne do svého kapsáře a vylosuje malinkatou kuličku s dávno ovanulým nápisem „použít muže“, načež na mě se slovy: „Přece já nebudu za hajzla“ naklade nebývalou důvěru k vykonání nějaké obzvlášť nepříjemné činnosti. Ano, žena mi dokáže připravit neuvěřitelně horké chvilky. Někdy tedy vždycky spíš mírně zostuzující než horké, i když tentokrát vzhledem k okolnostem a teplotě čerstvé kávy…
Kdo má židli, ten bydlí, říká se v jedné písni, jestli se nepletu. Jenomže k čemu je vám židle, když si sezení na ní nevyšperkujete hltem horké kávy či soustem něčeho epesně vypečeného? Já si dovoluji tvrdit, že bydlí až ten, kdo má doma kuchyň. Její zásadní část, kuchyňskou linku, nám to ráno měla do nového domku za horentní sumu přijet namontovat námi důkladně vybraná firma, která jmenovanou i vyrobila. „Pohlídáš je, aby to ti chlapi udělali správně,“ oznámila mi moje žena, přičemž rovnou a bez skrupulí předpokládala, že kuchyňské linky montují pouze muži. Bohužel se ani tentokrát nespletla… Ovšem chybou ženských v těchto případech, kdy má chlap dohlížet na chlapa, je, že se jmenovaní obvykle dřív či později skamarádí, což žena nepředpokládá a neuvítá tak s otevřenou náručí podezření, že by mohlo v krajním případě dojít k nějakým nekalostem.

Kuchyň měla podle telefonátu z firmy přijet v půl osmé ráno. Já jsem v sedm nula nula připraven stát se hlídačem, bachařem, prudičem, jak kdo chce, abych splnil očekávání své ženy. Pohodlné půjčené polohovací křeslo instaluji do rohu místnosti, kde nebudu žádnému šikovnému manuálovi překážet, ovšem budu mít v zorném úhlu svého ostřížího zraku veškerá panoramata naší nové kuchyňské linky, do dosahu levé ruky opatrně pokládám maličkou termosku s kávou, kam se mi vejde přesně jedno „presíčko“, vedle ní láhev s čerstvou pitnou vodou, na pravou stranu jsem si přisunul dřevěnou stoličku, na které se na mne už teď těší výtečná svačinka v podobě obloženého chleba v gastronomickém vrstvení řízek-chleba-řízek výtvarně až geometricky řešeném tlustý-tenký-tlustý a malá láhev s kyselými okurkami, kterou doprovází druhá lahvička s červenými pálivými feferonkami. Volné místo jsem vyplnil sáčkem sýrových copánků a třemi tatrankami. Před sebe jsem postavil malé schůdky a na ně počítač, abych se tak stal úplně nenápadným a mohl při hlídkování i trochu pracovat.

Deset nula čtyři. Utírám si mastná ústa, vyhazuji prázdnou lahvičku od okurek i od pálivých „jahůdek“ a dopíjím poslední hlt kávy. Je mi těžko, zbytečno a nudno. Zrovna ve chvíli, kdy mou prázdnotu vyplňuje hlasité křupání druhé tatranky, se ozval příšerný zvonek, který nám sem z nějakého velmi škodolibého důvodu nainstalovali a který jsem do teď nebyl schopen vyloučit z přepravy. Před domem parkují dvě dodávky nacpané harampádím, ze kterých vyskákalo šest urostlých svalnatých modelů a jeden malý obtloustlý plešatý - vedoucí. To je sympaťák! To bude můj kamarád!

„Nechcete pomoct vykládat?“ ptám se nezištně, jelikož další tatranku bych už ani ze zoufalé nudy nerad křupal. Chtějí. No, hlavně, že za to dobře platím. Kdo se ptá, moc se doví. Vykládáme mnou nepředpokládanou spoustu krabic, velkých krabic i malých krabiček a zacpeme s tím celé přízemí. Jakmile jsou dodávky prázdné, čtyři modelové jednou z nich odjíždějí zřejmě na módní přehlídku nejnovějších trendů trenýrek, a zůstává se mnou sympaťák vedoucí a dva krasavci.

V rámci společenských konvencí a slušného vychování pak vstupuji do domu jako poslední, zamykám, aby stavitelé kuchyně nezdrhli před ukončením jejich mnou dobře placené práce, a hledám svůj „James Bond“ koutek. Po pár minutách důkladného hledání jsem ho našel. Obestavěný nejvyššími bednami, zahrabaný tak, že z něj nebylo vidět vůbec nic. „Houstone, mám problém!“ chtěl jsem napsat své ženě o radu, ale nač stahovat kalhoty, když se všechno určitě ještě vystříbří, a moje žena si zatím nemyslí, že i v tomto případě jsem k ničemu, jak ona říká: „Nepraktický“. O několik naražených holení a dvou pádech do haraburdí později jsem se prokutal k trojici, která má poradu, jelikož prý nějaký zásadní kousek linky nedorazil nebo ho nemohou najít, to se teď prý dá těžko zjistit. Nechci si připadat zbytečný jako doma a potřebuji si zachovat aspoň kousek nenápadnosti, pročež pravím: „Kdybyste něco potřebovali, jsem tu pro vás,“ hezky jsem se usmál. „Nechcete třeba kávu?“ nabídl jsem se s tím, že dojít pro omamně vonnou a povzbuzující tekutinu k blízké pumpě pro mne nebude problém a že čím dřív nám kuchyň postaví, tím dřív budou mít kávu skvělou a domácí a ne z čerpací stanice, kde jsou přeci jen lépe zařízení na čerpání benzínu…

Koukají na mne jak na bzučivý bodavý hmyz, na který mají alergickou reakci, takže k mým uším vzápětí dorazily tři jasné odpovědi: „Ne, díky, já mám své vlastní“, „Já kafe nepiju“ a „Jste laskav, ale já řídím“. Poslední odpověď jsem přešel elegantním mlčením, neboť v pracovní době jistě nemohou požívat alkoholických nápojů a navíc nikdo tu o kafíčku s chladičem, tedy rumem, nehovořil. Díky jejich pohledům jsem rychle upozadil svou touhu zvučným hlasem vést přednášku o tom, kterak nápoje obsahující více než půl procenta etanolu způsobují mimo jiné dokonce nežádoucí mutace DNA, a co je v našem případě mnohem horší, snížení schopnosti se soustředit, a nejhůř – výrazný pokles produktivity práce, který si nikdo z nich nemůžeme dovolit.

Sedím opuštěný a zabarikádovaný na svém křesle, rád bych pracoval, ale nemohu se soustředit, neboť pánové dělají šílený randál, neustále do něčeho mlátí, něco řežou, brousí a já nevím, co ještě, jelikož na ně nevidím. Doteď jsem si myslel, že ta linka byla vyrobená na míru, tedy ji jen přivezou, postaví a odjedou, tři šikovní lidé to musí mít za hoďku a půl hotové. Omyl. Zkouším se plížit za krabicemi. Záhy přestalo být jasné, kdo koho pozoruje, neboť došlo k odhalení. O něco nevhodně položeného jsem zakopl, shodil bednu s nářadím a přistál u modela s ruční pilou, která má k sobě přicucnutý vysavač, o několik metrů blíž, než by se dalo s trochou bezmezné tolerance prohlásit, že to bylo nenápadné. „Pardon, já jsem tady něco…“ vysvětluji. Myslím, že mne nemají rádi a že mají pocit, že je hlídám. Pořád po mne pokukují, mluví spolu jen šeptem při zapnuté vrtačce, a vždycky, když mne někde uprostřed toho nepořádku pobíhajícího po čtyřech najdou: „Potřebujete něco, pane domácí?“ Po hodině hry na schovávanou mi docházejí morální síly a kontrolka hladiny kofeinu v mé krvi bliká na poplach.

„Nedáte si kávu?“ zeptal jsem se. Tolik nadšení jsem opravdu nečekal. „Vy jste úžasný, pane domácí! Ano, rádi si dáme!“ Vždyť jsem to říkal, že se rychle skamarádíme. Po několika metrech vlažné chůze od domu mi došlo, že sice jdu k čerpací stanici pro nápoj z mletých semen rostliny Coffea, ale vůbec netuším, jakou variantu ten který kuchyněstrůjce žádá. Otočka. Vezmu to zadem, abych své nové kamarády nevyplašil při jejich bohu a mně libé činnosti a zároveň se juknul, jak pracují, když je nikdo nehlídá… Přivítali mě sborovým: „Něco jste zapomněl, pane domácí?“ hned při otevírání dveří na terasu. Netuším, jak mohli tušit, kudy a kdy se vrátím. Kapučíno XXL, dvojité presso a „nějaký kýbl s hodně mlíka“ zněla objednávka nápojů, které jeden má svůj, jeden nepije vůbec a třetí „bez rumu je to fujtajxl“. Courám se oklikou, prohlížím si domy ostatních sousedů, kteří se již nastěhovali a kteří si martýriem dodělávek a reklamací prošli dávno před námi, a je mi smutno. Už zase nemám žádné kamarády, tedy aspoň ne ty tři nové. Chtěli se mě jen zbavit! Mě, který jim chtěl pomoct, který nepřekážel, který… Chápete to?

Později. Dávno jsem přestal pokukovat po svalnatých šikovných chlapech, jelikož se za půl dne podle mého příliš nepohli z místa, mou odbornou pomocí pohrdají a navíc mi pohled na pány nepřináší nijaké potěšení. Navíc jsou pryč, asi jsem nedával chviličku pozor a oni v tom nestřeženém okamžiku kamsi zdrhli, nejspíš hledat tu součástku, která jim prý tak akutně chybí. Místo nich nade mnou stojí moje žena. Přišla si mne zkontrolovat. I přes to, že se mi stádečko rozuteklo, mile se na mne usmívá a… Je ve spodním prádle. Sluší jí to. Moc jí to sluší! Má krev opouští nepotřebná místa, abych opět silně zjistil, že jsem na ženy. Pardon. Na ženu. Na svou ženu. Obejmu ji a pocit opuštění a zbytečnosti se proměnil v páru nad hrncem, jaká tu, až bude linka hotová, bude mizet v časoprostoru naší nové kuchyně a když to půjde obzvlášť dobře, tak i v útrobách snad jednou funkční digestoře. „Zamkla jsem,“ zašeptala svůdně. Třesou se mi ruce vzrušením a snažím se své krásné ženě pomoct od sevření podprsenkou. Nejde to rozepnout. Co to tam dávají za věci, proboha?! Cukám s tím. Nic. Rumpluji svou skoro nahou ženou, ale držátko na ňadra nechce povolit. „Nemůžeš se trochu vcucnout?“ Asi se z toho zblázním! „Neztloustla jsi?“ „Ano, říkej mi pane domácí, už to bude, úchytka už povolí…“

„Pane domácí!“ Cítím, jak se se mnou třese celý svět. „Pane domácí! Haló!“ třese se mnou malý plešatý vedoucí stádečka, který mi doteď byl sympatický, jelikož vypadal jako já. „Ty úchytky na dvířka standardně?“ nakladl nesmyslný dotaz. „Ano, asi…“ odpověděl jsem, utřel si slinu a povolil vedoucímu své sevření.

Pak bývalí kamarádi odešli na oběd. Zkoumám tajně a pečlivě výsledky jejich cílevědomé činnosti vytvářející nové hodnoty a musím uznat, že jsou šikovní. Já sám bych to takhle dobře nesvedl. Upřímně - já sám bych to nesvedl ani špatně. Bloumám po domě opuštěný a zbytečný. Úplné ticho sem tam rozerve hlasité křupnutí tatranky.

Ještě později. Jeden chlap děsně nenápadně vyrábí kolečko ze dřeva. Trvá mu to už asi hodinu. Krájí, brousí, uhlazuje, řeže… a pořád se ujišťuje, jestli ho vidím. Jsem od přírody značně zvědavý a k tomu jsem tu pro to, abych viděl a věděl. Nyní vidím, ale nevím. K čemu mu to bude? Netrpělivě jsem počkal, až bude se svým jedním z největších vynálezů lidstva spokojen, a šel jsem se dovědět: „Na co to máte?“ Nadechl se, aby cosi odpověděl, ale předběhl ho výstavní ruměnec na jeho přední části hlavy. „Někdo něco zvoral?“ zeptal jsem se mile a změnil svalnatého chlapa v prvňáčka, který je poprvé po škole. Od poznámky do žákajdy ho zachránil kraťoučký dvaadvacetiminutový telefonát mé ženy, ve kterém jsem podal podrobný raport o plnění až překračování stanovených úkolů, přičemž došlo i k neblahému zádrhelu, alebrž někdo jsem na něco zapomněl, takže mi stud barví líce a na podivné kolečko již nemyslím více… 

Neměl jsem totiž celý den jen nečinně sedět a dívat se, jak někdo pracuje, ale důvěra mé ženy vystoupala do tak závratných výšin, že jsem byl poctěn zásadním úkolem připravit všechny ostatní místnosti na malování, které ovšem bude provádět profesionál, nikoli já, neboť dům je na to příliš nový a mohl by utrpět šok a ženou očekávané poškození. Ve finále nás pak prý odborné malování vyjde mnohem levněji než bych to byl schopen při své neschopnosti udělat já. Abychom ještě více ušetřili, necháme umělce cechu malířského jen malovat, vše potřebné si proti nežádoucímu avšak nevyhnutelnému omatlání barvou zakryjeme svépomocí. Přesněji mnoupomocí. Už včera jsem si k dané činnosti nastudoval přehršel materiálů a nakoupil necelých šest set metrů speciální oranžové pět centimetrů široké lepenky, která umí zakrýt kde co, ovšem po odlepení si prý s sebou nevezme svůj podklad jako většina ostatních a jako se mi to trochu přihodilo, když jsem ještě malovat stěny a stropy směl. Naštěstí moje milovaná žena netuší, kolik ona lepenka stála, poněvadž jinak by svá slova o konečném ušetření peněz za malíře nevyslovovala s takovou přesvědčivostí.  

Nechal jsem tedy pána s kolečkem i ty dva ostatní svému osudu a začal lepit. V tu chvíli jsem netušil, že tím strávím dohromady dva celé dny a půlku jedné noci, že celý vnitřek domu bude připomínat vyzrálý pomeranč, že k lepence nakoupím i kilometr obalovací folie, takže dům pak připomínal spíš laboratoř vhodnou k vědeckému výzkumu vysoce infekčních smrtelných chorob. Zatím jsem nevěděl, že olepováním podlahových lišt strávím šestnáct hodin lezením po kolenou… Nejprve to vypadalo jako setrvačnost. Je ráno, sedm jedenáct, už zase pojedu lepit, ovšem místo nástupu do svého mikrovozu, lezu na parkovišti po kolenou. Před některými cizími zaparkovanými auty se i plazím, abych pod ně lépe viděl. Včera velmi pozdě večer jsem si totiž na střechu toho svého položil epesní hrnek na kávu, abych si uvolnil ruce už nevím k čemu, a ten jsem tam zapomněl, jelikož doma není. A najít ho musím, dostal jsem ho od své ženy, tak jistě chápete, že ztráta je v tomto případě více než fatální. Dokonce se snažím si vzpomenout, jestli byl v barevné kombinaci béžová s fialovou nebo bílá káva s lila či snad úplně jiný, kdo se v tom má vyznat, abych ho mohl v nouzi nejvyšší koupit znovu a vydávat ho za původní, když už jsem ho svou nepozorností opustil. Nikde není. Lidi dneska ukradnou všechno. Jsem zoufalý. Musím oranžovět lišty a ještě mne žena nepochválí… V jedenáct nula čtyři téhož dne mi došla lepenka a fotka mého hrníčku! Dcera pod obrázek připsala, že ho ráno cestou do školy zachránila ze střechy mého auta a že není zač. Polilo mne štěstí! Sdělil jsem jí radostně, že děkuju a že mi ty díry na kolenou zašije a vypere triko a na cizí věci se nesahá, obzvlášť když jsou moje a já jsem pak smutný, a musím teď kvůli ní zrušit objednávku tří nových kalíšků, protože nechápu rozdíl mezi pudrově fialovou, lila a šeříkovou, takže jeden správný bych snad pak vybral a dva zbylé zahodil. Ale to se teprve stane…

Zatím odmotávám, střihám, lepím. Jen občas, když se potřebuji protáhnout, zajdu zkontrolovat tři kuchyňáky. Jsou fakt zvláštní. Jakmile mne spatří, přestanou mluvit, zapnou nějaký hlučný stroj a tváří se ohromně zaneprázdněně. No, mohli jste mít kamaráda, máte prd!

Šest večer. „Vy přijdete i zítra? Aha! A co jste tu doteď dělali? No, to je jedno, bylo mi potěšením,“ snažím se být milý.

„Tak to je one way ticket, pane domácí,“ podává mi ruku ten, co nedostal rum do kafe.

„Zítra tu s vámi bude moje žena, takže vás ten humor přejde,“ varuji je upřímně. „A to kolečko jednou najdu!“

Druhý den. Jsem v práci a neustále mi vibruje mobil. Výběr z příchozích zpráv:

„Oni to rozebírají! Prý aby mohli nasadit pracovní desku.“

„Montují. Asi jim to moc nejde.“

„Našla jsem na dvířkách vady, dávám tam značky.“

„Okukují moje značky. Tváří se nepříjemně.“

„Prý si můžu zatím třeba nakoupit nebo někam dojet.“

„Pořád nad něčím přemýšlí.“

„Něco řežou.“

„To víš, že vidí, že si je fotím.“

Já je varoval. Smáli se mi. A když ten den odjížděli i s půlkou kuchyňské linky, kterou jim moje žena hodila na hlavu k jejich ohromnému štěstí jen obrazně, se slzou v oku vzpomínali na pana domácího s kávou. Pozdě bycha honit, pánové! 

O tři týdny později. Křeslo a svačina jsou na svém místě. Pan domácí 007 rovněž. Přivezli nám opravené části naší kuchyňské linky. „Nechcete kávu?“ opět upřímně nabízím horký mok tentokrát již jen dvěma nekamarádům. Nechtějí. Mohli mít aspoň část dne hezkou, ale oni ne. Jejich věc. Pod mou odbornou kontrolou a přísným dozorem montují. Jsou rychlí a usměvaví. Oni totiž netuší, stejně jako já, že odpoledne dorazí moje milovaná žena. A že to všechno zase odvezou… Tak na brzkou shledanou, pánové!

A tak jsem konečně po nemálu uplynulého času mohl se vztyčenou hlavou říct: „Nejsem doma zbytečný!“ Uznávám, že jako utajený agent jsem ještě nevychytal všechny mouchy, že moje hodnocení práce kuchyňáků předané svému nejvyššímu velení: „Je to krásné a v pořádku, jak má být“ bylo lehce nepřesné, že pokus o získání důvěry modelů horkou kávou není cesta k pomníku slávy, který bych si od své ženy zasloužil. Ovšem jako olepovač jsem zazářil! Po malíři nikde ani kapka! A mou radost z fenomenálního úspěchu nezakalí ani fakt (na rozdíl od mé ženy), že ač byl náš úplně nový a drahý dřez vyroben z vysoce odolného materiálu, aspoň dle výrobce, byl kýbl mistra malíře vyroben z ještě odolnějšího, přičemž při jejich setkání měl právě kýbl navrch. Někdo jsem zapomněl malířovi sdělit, kde si má brát vodu… Během stavby jsem přišel na několik zásadních věcí, jednou z nich je, že žádná firma ani řemeslník nikdy neudělá svou práci tak, aby byla napoprvé (nebo aspoň napodruhé) včas a bez reklamací, i když je dobře a předem zaplacen a ještě líp uplacen. Druhá, ovšem nejvíc důležitá věc je, že se po mé domácí zbytečnosti slehla zem! Někdo totiž za to všechno musí muset, a přiznejme si, v tom jsem opravdu, ale opravdu dobrý! Ano! Děkuji! Jen prosím méně hurá, více bravo!

P. S.: Moje milé děti, jednou, jak teď už chápu, po mnohaměsíčním odhalování přehlídky šlendriánu a neschopnosti a dalších jiných všelijakých reklamacích, bude ten dům hotový… Vy ho, doufám, že za hodně dlouho, zdědíte. Pak hledejte. Já ho našel po šestnácti dnech detailního detektivního pátrání. Ano, já vím, kde je! Až ho najdete, třeba si vzpomenete. Na tatínka, co měl o kolečko víc…

P. S. 2.: Nemusíte hned se vším, co řeknu, tak radostně souhlasit! To se týká i tebe, ženo!