Kameny se nejen valí aneb jak jsem čekal na déšť

Letošní jaro se v našich končinách neráčilo jevit bezchybným, ba naopak, slovutné všemohoucí a škodolibé madam přírodě se docela slušně prášilo od huby. Doslova.

Celé to kolem se probouzí, pučí, rozkvétá, zelená se, páruje a páří se, a všechno to k tomu rejdění a jarní překotnosti potřebuje vodu. V podstatě jakoukoli, ale obyčejný déšť se jeví jako velmi vhodné řešení zavlažování veškerých živočišných i rostlinných hrdel, neboť potopy nejsou nejen mezi lidmi příliš v oblibě. Mělo by prý v našich končinách dostatečně pršet. Ale madam si letos postavila hlavu a nic. Sucho. Všechno kolem čeká na déšť. Já také. Nutně potřebuji, aby zapršelo, jelikož mi díky tomu krásně vyskáčou kameny.

Shodou okolností a i jiných záležitostí se nějak přihodilo, že budeme bydlet jinde a jinak. S malou zahrádkou, s takovým zatím neposmrkaným kapesníkem, o který se hodlám hezky starat, jelikož si díky tomu budu smět připadat jako chlap. Sekání trávy a i jiné obhospodařovací práce mi jistě budou slušet a doufám, že u mé ženy nastartují aspoň vzdálené zdání, že hladina mého testosteronu ještě úplně neklesla na „půl šestou“. Ohromně jsem se těšil, takže když nám stavitel (dnes se tomu říká developer) oznámil, že máme na kapesníku navezenou ornici té nejvyšší kvality, málem jsem omdlel blahem.

Vzpomněl jsem si na svého dědečka, který mne i přes mou lenost, ukrutnou nešikovnost a ignorantství vedl k  vysoce odborné zahradní činnosti. Miloval i nenáviděl jsem jarní víkendy, sem tam nechtěným volnem prodloužené jarní víkendy i jarní prázdniny strávené na šílené plantáži dědečkovy zahrady, která před nesmlouvavým příkazem babičky byla jablečným sadem. Bohužel sadem letních jablek, tedy nejblbějšího ovoce, jaké jsem kdy spatřil. To je jablko, které je dlouho zelené a oplývá odpornou hořkokyselou chutí. Na zhruba tři až čtyři dny to zežloutlo a dalo se to jíst. Po oněch čtyřech dnech to změklo, získalo to konzistenci starého molitanu, hnědlo to, a když do toho malý kluk radostně kousl, tvářilo se to jako pytlík plný hrubé mouky a chutí to připomínalo žluklý jelení lůj. Ten si babička dávala na pusu, aby prý nebyla okoralá. Po šesti až sedmi dnech zralosti letní jablka začala na stromech vesele hnít, takže se musela setřást a zakopat… Babičce naštěstí jednoho dne došla trpělivost a každý druhý strom pak dlouho dělal teplo v kamnech, čímž se sad proměnil v plantáž. Nesnášel jsem povinné rytí záhonů, přihrnování brambor, pletí plevele v květinových záhonech – to jsem považoval za obzvlášť potupnou práci. Ale miloval jsem dědečkovo zahrádkářské pokusy: roubování zimních jablek na zbylá letní (vzniklo z toho nádherné červenožluté ovoce jemně chutnající po banánech, aspoň mi to tak tehdy připadalo), pěstování brambor v sudu (měl to po měsíci být sud plný žluťoučkých brambor, ovšem nejspíš jsme někde udělali chybičku a byl z toho sud přetékající slizkou hnilobnou odporně páchnoucí kaší), pokus o vaření piva z pivoněk (ne vždy je název květiny botaniky vhodně zvolen), vyrábění smrdutého sýra ze zkyslého mléka, no, bylo toho mnohem, mnohem víc, ale náš největší úspěch byly jahody. Když jsme se tenkrát vrátili z lesa, který jsme nezištně opečovávali nelegálním odnosem a odvozem suchých stromů a kde jsme si náramně pochutnali na lesních mikrojahůdkách, v dědovi se cosi pohnulo a dostal nápad. Celý den jsem pak musel kolečkem vozit ze čtyři kilometry vzdáleného lesa jehličí. Myslím, že to tehdy bylo ještě potupnější než pletí záhonů s kosatci, ale výsledek byl famózní. Velké lesní jahody! Malá vada na kráse jahod se vyskytla další rok, když jsme na to políčko vysadili kedlubny, ředkvičky a mrkev. Všechno chutnalo lesně…

Na práci na kapesníku mám tedy podle svého skromného názoru tu nejlepší kvalifikaci. To se vezmou kovové hrábě, jemně se to jimi pokope, srovná terén a zaseje se travička. Bude to nádhera! Tady si dáme bylinky, tady keřík, támhle solární světýlko, a pokud se žena nebude dostatečně dlouho dívat, sem schovám malého trpaslíka. Když jsem ale poprvé na vlastní oči uviděl ornici té nejvyšší kvality, chlapsky jsem se rozplakal. Bylo v ní víc kamení než hlíny. Některé šutry, a nebylo jich málo, byly velké jako moje hlava…

Musím říct, že vztek je při kopáčských činnostech poměrně dobrý pomocník. Šest dní jsem motykou překopával zahrádku a v kýblech odnášel kusy pevné heterogenní přírodní látky, jež tvoří zemskou kůru. Bolavá záda a sluncem spálená pleš, která teď připomíná dokřupava opečenou slaninku, záhy ozdobily mé snažení. Přiznávám se, že i přes značně chlapskou dřinu se toužebně očekávaný testosteron nehodlal dostavit, místo něj nade mnou vládl mírně nepříčetný hněv a vztek, jejichž ohromná energie mne poháněla k divokému tanci s motykou mezi kameny, které občas po dobře mířeném úderu i rolling. Spatřit v těchto vypjatých okamžicích developera by nejspíš nebylo dobré… Sním o strašlivé pomstě, o mučení, o úlevném omývání kovu kolmo přidělaném k dřevěné násadě od kapek krve… Kopu. Vraždím prvotřídní zeminu v zastoupení a co chvilku zazvoní kov o kámen a efektně se zajiskří. Už tuším, jak to zhruba vypadá, když dle přísloví mlátí hluchý do vrat…

„Zahradničíte?“ zeptal se vesele a přátelsky.

„Tati! Ne!“ volá dcera zoufale. „Zničil bys motyku,“ strachovala se oprávněně.

„Stavím vám mohylu,“ řekl jsem kolemjdoucímu developerovi tónem masového vraha. Překvapilo mne, jak rychle umí vyžehlený oblek utíkat… Kopání mi pak šlo zase o trochu lépe. Vlastně stejně jako naší šestnáctileté dceři, které jsem shodou okolností včera zakázal jakýsi pofidérní výlet s kamarády a oznámil jí, že místo toho bude poprvé v životě k užitku. Dcera, která má k jakékoli lidské činnosti, jež by mohla byť jen vzdáleně připomínat práci, bytostný a její život ohrožující odpor, jezdila po kapesníku jako splašený buldozer mírně cinknutý silně nahněvaným bagrem. Z dálky házela kameny do kýblů, které jsem nestačil odnášet. Občas se tedy netrefila, jelikož je nešika… moment… aha!… Počkej! To ti nedaruju! Proto se synek škodolibě smál a naváděl ji k lepšímu míření! A já mu dal důvěru a půjčil u sousedů druhou motyku!

Mimochodem dětská práce je úžasný vynález. Obzvlášť vlastních dětí. Je to výchovné, levné a ještě se jim dá namluvit, že budou mít z práce radost, až tu jednou bude parádní trávník, na který nebudou smět stoupnout, aby nám ho zbytečným hamtáním nezničily… Je to radost dívat se, že se aspoň někdy vyplatí mít děti…

Z kamenů jsme o několik desítek metrů dál, na pozemku developera, postavili malé soukromé Stonehenge. Netuším, jestli to bude něco ukazovat či měřit čas jako to velké a slavné, vím, že to bude mně a budoucím generacím připomínat člověka, který se neuvěřitelně rychle dokázal stát široko daleko – slušně řečeno – neoblíbeným…

Uff! Hotovo. Překopáno. Největší kameny jsou pryč. Teď musí zapršet, aby z oraniště vyhřezly zbylé, omylem zapomenuté a přehlédnuté šutry. To je zajímavý geologickofyzikální jev, že kameny umí vylézt z hlíny jako krtci. Moc tomu nerozumím jak, když nemají končetin, ale dělají to. Sám jsem to kdysi u dědy viděl… Krtci. Přemýšlím, jestli jsme ty šutráky měli vůbec vykopávat, vždyť případný krteček by si cestou vzhůru malebně přivodil otřes mozečku, ale takhle jsme mu neuváženě uvolnili cestu…

Až zbylé kameny vylezou, musíme je posbírat a úhledně srovnat terén, jelikož po naší lopotné dřině vypadá kapesník jako plastická mapa Krkonoš, ty kopce a hluboká údolí tu před tím nebyly! Jeden by se tu přerazil. Až zaprší, budu dceři muset něco zakázat… Jenže déšť nikde. Je sucho. A kapesníková mapa ztvrdla jak beton.

O několik dní později. Jedu z práce na svém motocyklu. Je zamračeno, konečně bude pršet! A první vlaštovka už je tu… Tedy žabka. Zelená a slizká. Obojživelníci prý nějak poznají, kdy má začít padat voda z oblohy, a proto je neprofesionální meteorologové běžně používají, neboť bývají v odhadu počasí přesnější než supermoderní počítače, které umí zhruba předpovědět, jak bylo včera. Je zvláštní, jak vysoko taková žába umí vyskočit! Zahnojila mi celé plexisklo helmy, fuj! Tak pardon. Nebudu se pouštět do nechutných podrobností, ale zelená žabka nevyskočila. Mám rýmu… Ne, nebude pršet. Spíš budu blinkat…

Další den. Jedu autem pro synka do školy a hřmí a blýská se a vypadá to…nechci to zakřiknout. Od parkoviště ke škole je to necelých dvě stě sedmdesát šest metrů. V pěti sedminách cesty jsem se musel schovat k smrdutým popelnicím, jelikož mi velké kapky nepříjemně pleskaly o sežehlou pleš. Krásně prší! Kapky se tříští o hrubý asfalt a vypadají jako tisíce stříbrných vodních pavoučků. Určitě mi přinesou štěstí, když se do teď nepředřeli. „Tatínku, jak vznikne bouřka?“ zeptal se zvědavý promáčený synek cestou ze školy k autu. Chtěl jsem mu povědět, že je to složitý a sofistikovaný přírodní proces. To se sejde tlaková hormonální výše s Předbouřkovou Mrakovou Složitostí a srazí se to s intelektuální rýmovou níží, čímž se kladně a záporně nabitá mračna emocí dostanou do konstelace nepochopení, kdy začnou létat blesky pohledů a hromy nepříjemně hádavých slov a je z toho pěkná bouřka leckdy s deštěm slz. Jednou to pochopí. Ale on vlastně včera večer nebyl u hádky způsobené mnou nesprávně zvoleným hrnkem k uvaření čaje, pročež jsem byl kárán, ale hloupě jsem se nenechal poučit o škodlivosti svého jednání a vůbec nebyl milý a bylo zle. „Bouřka je jenom elektrika mezi mraky, té se nemusíš vůbec bát,“ začal jsem na fyzikální strunku, abych synka vzdělal. Nadechl jsem se k dalším odbornostem, ale zahřmělo, já se hrozně lekl a zapomněl řeč.

O několik deštivých dní později. Jsem na zahrádce. Chci zkontrolovat kameny, co dle mého návodu vylezly na silně zvlněný povrch. Nevidím ani jeden. Klepe se mi bradička. Je to celé zelené a hnusné jako ta žába, co nebyla žába. Všude na našem rozbombardovaném oraništi, na naší prvotřídní úrodné půdě je plevel. Metráky plevele na kopcích i v hlubokých kalužích a všechno to jako třešnička na dortu zdobí asi dvanáct čerstvých krtinců… Ano. Mám vztek. Myslím, že mi práce půjde od ruky. Teď už jen naštvat zbytek rodiny, ale to nebude problém, to mi jde ze všeho nejlépe, na to mám dle svého skromného názoru tu nejlepší kvalifikaci…