Mám infarkt aneb obraz mého života

27. 04. 2018 9:00:00
Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.

Mám ho tam. S narůstajícím číslem na osobní váze i na tachometru mých dní jsem se ho, upřímně řečeno, začínal nejspíš oprávněně trochu obávat. Pravděpodobnost, že se mi srdce roznemůže, se rapidně zvýšila, když se jmenovaná život ohrožující bolístka před pár lety zakousla jak do mého tatínka, tak do maminky. Oba si to ale nenechali líbit a útok společně s šikovnými lékaři bez větších potíží tenkrát odrazili. Jenže já jsem v poslední době v rámci zachování svého duševního zdraví, neboť pracuju jako ďas pořád aneb furt, omezil pohyb a zvýšil příjem dobrot, čímž jsem Jezince infarktové pootevřel vrátka. A mrcha hned hup na mě!

Ano, mám u sebe chytrý telefon s wifi připojením, takže bych briskně mohl najít pár diskusí o příznacích infarktu, které není radno brát na lehkou váhu, ale myslím, že už nemám tolik času... Navíc se mi před očima dějí divné věci, takže čtení se nejeví jako dobrý nápad. Říká se, že umírající člověk před sebou vidí svůj dosavadní život. Vzpomínám na své rodiče. Také si užili tuhle nemalebnou, nepříjemnou a děsuplnou chvilku. Pokud si dobře pamatuji, mamince bylo špatně od žaludku, což šla vycházkou rozchodit, ale prý to tehdy nebyl dobrý nápad. Dobře, nikam nepůjdu! Tatínek měl, myslím, ty samé příznaky, co teď já... Ach jo!

Večer před mou srdeční příhodou... Koupil jsem si v obchodě neskutečně malebný a určitě třeskutě zdravý zavináč, tedy vrcholně zdravou syrovou kyselou rybu naplněnou cibulí a zelím nebo co to tam všechno do toho cpou. Vzal jsem pro jistotu hned dva, jeden, jak jistě sami uznáte, mne zdravějším sám a opuštěný neudělá. Nechci se vychloubat, ale vdechl jsem oba tak rychle, jako by sleď ploutví mávl. Nebo máchl? Prostě ploutví ploutvnul. Udělalo se mi vyloženě dobře. A v hubě tak trochu nakyslo, ale to už ke zdravé stravě určitě patří. O půlhodiny později dorazila moje milovaná žena i s dětmi a s jídlem k večeři. Prý dostali ohromnou chuť na místí kebab a jelikož jsou empatičtí, koupili mi také jeden box se zeleninou bez hranolek, abych nejedl nezdravě. Jsem slušně vychován, mám rád své bližní a nechtěl jsem je roztrpčit tím, že darovanou krmi odhodím v nenávratno, obzvlášť když to tak vábně voní! Nacpal jsem si pusu dobrotou...

Vzpomínám si na první návštěvu u obou rodičů na JIPce, krátce po tom, co jim lidé v bílých pláštích zachránili životy. Kéž by i dnes ten můj! Táta mne hadičkami spojený s pípajícím přístrojem srdceryvně prosil, abych mu skočil někam pro cigaretu. Dokázal tenkrát vyloudit i svou první otcovskou slzu! Maminka si zase první noc, kdy se znovu narodila, stěžovala na pálící zadek (tedy ona to řekla poněkud jinak) a zkoušela mne ukecat, abych ji přes přísný zákaz lékaře otočil aspoň na bok. Přemýšlím, co si na JIPu budu přát já, abych byl připraven. První, co mne v této drsné chvilce napadá, je můj oblíbený obložený chlebíček s vajíčkem a majonézou, takový ten co zapatlá půl místnosti, když se ho pokusím sníst...

„Chcete mě zabít?!“ vykřikl jsem, když se mi konečně podařilo to drcené sklo s vybuchujícím obranným granátem RG-F1 zabaleným do hořícího hořčíku spolknout. Na můj zjišťovací dotaz, co že jsem to právě dopravil do svých útrob, aby mne to brutálně a bez skrupulí rozežralo zevnitř, mi moje žena radostně sdělila, že mi mé vlastní děti objednali „hodně pálivou“ verzi kebabu. U pána jsem už také jednou nakupoval a dobře vím, že jeho „trošku pálivá“ verze je pro nezvyklého strávníka mírně smrtící. Ale tohle vážně předčilo snad všechno, co znám... To bude výchovou. Tak velkou radost jsem u nich dlouho neviděl. U dcery naposledy asi před týdnem, kdy nemusela do školy, u synka když dostal pod stromeček vysněné gigantické Lego. Prevíti škodolibí! Konec příjemným usínáním! Příště žádné pohádky ani zábavné trapné historky z mého života, příště jen horory o zlých a ještě zlejších rodičích! Ale nakonec jsem dokázal sníst všechno. Trvalo mi to déle než obvykle, dokonce jsem si musel během večeře dát dvakrát sprchu, abych se uhasil a nepokapal potem stůl i podlahu... To by mne jistě má milovaná nepochválila!

Vybavila se mi vzpomínka na první setkání s mou tchýní. Poznal jsem ji na výletě s mou tenkrát budoucí ženou, vezli jsme její maminku do nemocnice, jelikož trochu zeleně světélkovala. Moje žena by s tímto tvrzením nesouhlasila. Žena by totiž řekla zelenkavě, alebrž má barvy pojmenované dost divně (meruňková, švestková, limetková - copak to je barva?) a že nesvětélkovala a že jí bylo zle, neboť se mé tchýni vzbouřil žlučník nebo co... Dodnes si na základě této historky chudák tchýně myslí, že jsem ochotný, empatický a hodný člověk.

Je ráno. Ležím na zádech a koukám do stropu. Bojím se pohnout. Všechno mne bolí. Nemůžu se pořádně nadýchnout. Za hrudní kostí něco děsně tlačí. Píchá mne u srdce. Bolí to. Potím se. Bolest vystřeluje... „Jejda!“ řekl jsem si a vyděšeně přivítal svůj první infarkt. Věk, váhu i tlak bych na to měl, takže: „Dobrý den, můj nový kamaráde!“

Ale dobrý den! Vidím tchána! Co vy tu děláte? Aha! Nedávné krvácení do mozku... Tchán prý ráno, hned po probuzení vyprávěl úplné voloviny, z čehož mi tak nějak plyne, že já mám často krvácení místo mozku nikoli do. Tchýně mu duchapřítomně hned zavolala sanitku. Kdybych chtěl být nekorektní, tak řeknu, že ji šokovalo, ne že povídal hlouposti, ale že vůbec promluvil... Pokud totiž vezmu v potaz genetickou výbavu, která je poměrně velmi podobná jako u její dcery, kterou jsem si vzal... Takže z čistě vědeckého hlediska mohu říci, že to bude stejné jako u nás doma, když přijdu domů, tak obvykle zjistím, že mé ženě zbylo ještě příliš mnoho slov z denního téměř nekonečného přídělu, který je ovšem životně nezbytné do mrtě vyčerpat, a tak zhruba dvě hodiny poslouchám. Nutno říct, že mi to nečiní obtíže. Co mne však ničí, je fakt, že průběžně ztrácím sílu si pamatovat cokoli ze svého dne, pročež jsem později kárán, že doma nic neřeknu a že jsem nemluva a morous. Ovšem teď jsem si jistý, že až si tohle ty dvě ženy přečtou, ani infarkt mne nezachrání...

Mám strach. Strašný strach. Fakt se bojím. V zoufalství jsem si vzpomněl na jeden pořad, který jsem kdysi točil, kde pan srdeční profesor Pirk radil, jak se chovat při infarktové příhodě, aby si dotyčný aspoň trochu připopozachránil život. Pomaloučku vstávám a velmi opatrně se plížím do kuchyně, kde potichu, abych nevzbudil a nevyděsil svou ženu, hledám šumivou tabletku. Ve chvíli, kdy nás navštíví Kmocháček s nabroušenou kosou a v podpaží nese infarkt, má člověk honem rozpustit, a pokud to stihne, i vypít Aspirin. Prý kvůli ředění nebo co, ale to je mi teď fuk. Já nechci umřít! Budu muset vzbudit svou milovanou, jelikož asi bych neměl řídit. Bolest na hrudi a vlastně asi už všude přestává být snesitelná. Nesnáším ji! Jak já se bojím! Zavolám si sanitku...

Tchána odvezla sanitka do zdejší nemocnice i přes veškerý dostupný odpor jeho ženy. Ne, že by ho nechtěla zachránit, právě naopak. Nemocnice je totiž, jak jsem později to ráno zjistil, na chlup stejná jako na začátku osmdesátých let, kdy jsem sem jako malý kluk doprovázel svou babičku, které se tenkrát podařilo omotat si lékařku kolem prstu takovým způsobem, že si vlastně předepisovala léky sama... Zůstalo tu stejné vybavení, barva na zdech, židle v čekárně, špína na radiátorech a všemocná uklízečka, která nás po stručném výslechu uvedla k lékaři. Naštěstí sami včas pochopili, že tchán je opravdu nemocný a poslali ho jinam, kde ho pěkně opravili a dokonce mu dovolili mírně pracovat na zahradě. Jen to častější mluvení mu údajně a na první pohled zůstalo, pročež mám pocit, že brzy povezeme jeho ženu, tedy mou milou tchýni, do nervového sanatoria...

Šumák šumí a já zatím strachem ohlodán se dopravil na toaletu. Mám u sebe telefon a připravené číslo 155, jen zmáčknout volbu „Volat“. Moje hrudní kost mne touží opustit jako filmový vetřelec, lopatky mám zkroucené do vrtulí, palčivá bolet mne špikuje skrz na skrz... Teď už mám ale opravdu strach. Studený pot mi máčí pleš i záda, přemýšlím, jestli mám začít křičet a vzbudit ženu nebo zmáčknout stopadesátpětku. Nemohu se moc hýbat... Prst se blíží k zelené ikonce... Snad přijedou včas... A bude mi fuk, do které nemocnice pojedeme, hlavně rychle, prosím!

Babička. Tedy maminka mé tchýně, takže tchýně matka neboli tchýně s velkým TCH. Ale já vím, synku, že TCH není písmenko v abecedě, ale taky jednou poznáš, že vlastně asi je... Ta to vzala nejvíc z gruntu. Pár dní po svých devadesátých narozeninách náhle onemocněla. Tváří na beton. Jedeme do nemocnice. Samozřejmě do úplně jiné než té zdejší. U dveří traumatologie beru odstavené jezdící křeslo a vezu prababičku svých dětí před ambulanci. Čekáme. Na stěně visí veliká televize, na které běží přímý přenos nějakého mistrovství v judu. Přivezl jsem devadesátiletou paní s opuchující a vesele fialovějící tváří blíž, aby lépe viděla: „Tady se dobře dívejte, ať se na příště naučíte, jak se má padat!“ Přišla sestra, aby prababičku povozila po nemocnici na všelijaká vyšetření, aby se zjistilo, co všechno si nevyměřeným parakotoulem poškodila: „Vy nám sedíte na špatný židli!“ řekla místo pozdravu empaticky. „Celý den ji tu hledáme, sedněte si na tuhle,“ a nechala babičku přesednout na něco z padesátých let. Jo, jednadvacáté století a urgentní medicína... Snad budu, až mne přivezou na urgent, sedět na té správné židli!

Zatím ale sedím doma na záchodě. „Haló?“ volá na mne můj telefon naléhavě. Nemůžu už ani mluvit. Strašně se bojím. Před očima mi tančí barevná kolečka. Zkusím se nadechnout... „Haló!?“ zní z telefonu na celé okolí. „Já...“ nadechl jsem se... V tu chvíli přišlo to nejhorší... Tma... Ledový pot... Absolutní ticho... To vzápětí rozčísl děsivý neskutečně hlasitý zvuk... A mně se okamžitě úžasně ulevilo! Nejen psychicky. Hluboce jsem se omluvil dámě na druhé straně telefonního spojení, která byla celou dobu přítomna mé předsmrtné chvilce. Bohužel.

Mám pocit, že tohle je obraz mého života - když už konečně vážně o něco jde, zjistím, že jde zase jen o prd!

Autor: René Melichar | pátek 27.4.2018 9:00 | karma článku: 29.32 | přečteno: 2120x

Další články blogera

René Melichar

Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

7.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.49 | Přečteno: 364 | Diskuse

René Melichar

Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

23.2.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 330 | Diskuse

René Melichar

Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

8.2.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 333 | Diskuse

René Melichar

Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

25.1.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.50 | Přečteno: 273 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.62 | Přečteno: 487 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.78 | Přečteno: 521 | Diskuse
VIP
Počet článků 28 Celková karma 13.99 Průměrná čtenost 2970

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na

https://renemelichar.blog.sme.sk/

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...