Nahý u okna aneb jak mne to svědilo

Jsou dvě ráno a já nemám, čím bych to namazal… Navíc je mi hrozná zima… V tomto podzimním nočním nečase, kdy venku báječně mrholí, fouká ledový vítr, je tma a vůbec celkově nevlídno,

si jen úplný magor může sednout téměř nahý k otevřenému hotelovému oknu. Navíc tuto mírně potupnou, a kdyby mne někdo pozoroval, tak i poněkud lehce úchylnou kratochvíli páchám bez teplého nápoje, který by se mne alespoň trošku pokusil zahřát. Obávám se, že by se za mne moje milovaná žena už zase styděla, kdyby se jí odněkud nějak doneslo, co to tu po nocích vyvádím, a tak se to nejen proto nikdy nesmí dovědět. Obzvlášť když sem na Slovensko už několik týdnů jezdím natáčet taneční show plnou úžasně skromně oblečených tanečnic…

Svědí to jako svědomí, když jsem tuhle opatlal lednici mastnýma rukama během nočního nájezdu na vynikající jemně pálivou klobásku, kterou jsem před sebou schoval do sklenice od okurek, kterou jsem důkladně obalil potravinovou folií a alobalem, abych se k dobrotě nedostal, ba ani ji na první pohled nespatřil, nezamiloval se a nesežral. Nakonec jsem se dokonce přiznal, neboť jsem se bál, že někdo moje žena sejme otisky a pak mne…

Ochotná pěkná slečna z hotelové recepce šla už dávno spát a k mé smůle se vyměnila s vrcholně nepříjemným pánem, který nás tu prý chrání, aby nám nějaký živel z blíže neurčeného důvodu netoužil ublížit, ale noční kávu prý rozhodně nevaří. „Počkajte si na raňajky!“ odbyl mne i přes to, že jsem se mu snažil v jeho jazyce naznačit, že je to otázka života a smrti a že to fakt palčivě svědí a že je mi proto zima. Jazyková bariéra je prevít. Pokusil jsem se mu fakta předložit i mírně pantomimicky, drbal jsem se na veškerých místech, která mne již brzy přivedou k šílenství, ale pán si jen poklepal na čelo a teplý nápoj – základ společenské konvence – mi neuvařil.

Navíc mi připomněl další nevábnost mého pobytu, a sice zdejší hotelovou, bez následků stěží konzumovatelnou snídani… Jezdím sem již osm týdnů a nic se nezměnilo. Ne, takto by pravda a láska nezvítězila, musím upřímně přiznat, že se změnou tvůrce raňajek došlo i k zásadní a pozitivní změně v ranním stravování. Od včerejšího rána totiž každý ví, co by rád jedl, kdyby se to dalo. Zdejší esteticky založený kuchař, pokud přijmu za reálnou myšlenku, že i chemik může vyrobit něco poživatelného a je tedy možné zvát jej kuchařem, totiž opatřil všechny talíře vystavující výsledky jeho pokusů cedulkami, na kterých se nebohý strávník nestravitelného dočte, co se to kuchaři přihodilo. Lze to prý použít i jako bezpečnostní nápisy, které bývají na nebezpečných látkách a které si máte po náhodném požití vzít s sebou k lékaři. 

Svědí to. Řeknu vám, je to doopravdy zoufale nepříjemné. Abych si to lépe vychutnal, udělaly se mi kolem toho ještě rudé mapy, takové skvrny, pročež si za pár minut mohu dovolit si připadat jako velmi netradiční a ujetá forma dalmatina, která se vědeckým pracovníkům zabývajících se křížením vymkla kontrole. Dokonce to začíná vypadat, že až tu zahynu pomalou bolestivou smrtí, vycpou mě a budou mne pak vystavovat v muzeu oblud a jiných podivných hříček přírody.

Svědí to jako věta od bývalé spolužačky, kterou jsem patnáct neviděl: „Jé! Tobě ale chutná, viď! Zase jsi od posledně ztloustnul!“ a která vás takhle potěší po půl roce diet a ohavného potupného cvičení. To, že ona vypadá spíš jako vrstevnice mojí maminky než moje, jsem si nechal pro sebe. Nechtěl jsem ji svědit…

Sedím u otevřeného okna, aby se ta věc, která mne bezdůvodně, nečestně a nesportovně přepadla, aspoň trochu ochladila a přestala mi dělat ze života peklo. Nastavuji trpící části svého téměř nahého, jelikož mi někdo zapomněl zabalit teplé pyžamo, hrochoidního těla do ledového průvanu, ovšem jediné, čeho jsem touto revoluční metodou dosáhl, je do mého vlaku života polehoučku nastupující rýmička. Takže bude mnohem, mnohem hůř!

Toužím zavolat své ženě. Je to můj strážný anděl, je to úžasná žena, která umí vyřešit jakýkoli problém, většinou k mému zděšení drsným poznatkem, že za všechno můžu já. A tentokrát bude mít zase pravdu! To je mi fuk, potřebuji s někým mluvit, potřebuji pochlácholit, že to jako bude dobré, že už to brzy přejde… Jenže je půl třetí ráno. Co bych tak asi své rozespalé tři sta třicet kilometrů vzdálené ženě povídal? Že ji miluji, že na ni myslím, že nemůžu spát a že mě to svědí…

Na dveře zaklepalo zoufalství a bez mého „Dále!“ vstoupilo. Ale když už mám ten mobil v ruce… Na internetu v sekci „domácí lékař“ mi radí, že mám problém. Přesněji řečeno budu mít problém, jakmile se přiznám své milované ženě. Podle dostupných nalezených informací, pokud jsem se tedy správně popsal do vyhledávače, mám zaděláno na slušný domácí, omlouvám se za ten výraz, ale nemohu to lépe jinak popsat – průser. Podobně postižení píší, že mám ošklivou pohlavní chorobu a že petrolej je v tomto případě dobrý kamarád.

Svědí to. Děsně to svědí! No nemám já pěkný večer?! Koukám z okna, co mám dělat, když nic jiného nejde. Nejde ležet, nejde spát, nejde volat ženě, alebrž bych si způsobil potíže. Z nudy počítám rozsvícená okna na asi tři sta sedmdesát dva metrů vzdáleném paneláku. Je jich tam osmdesát, tedy těch, co vidím, některá jsou totiž ukryta za čtyřmi vzrostlými stromy místního koupaliště, sedm z nich svítí. Proč ti lidé nespí? Copak tam asi dělají? V jednom okně se něco mihlo. Mžourám, snažím se zaostřit si zrak, do dálky prý zatím vidím dobře, a vidím… Mimochodem, podle jakéhosi podezřelého průzkumu prý padesát procent lidí vzrušuje šmírování! No to je hnus! Nemravové!

Vypotřebovaný a nevyměněný toaleťák, drobky pod stolem, flek na koberci a ranní rozespalou hygienou zcákané zrcadlo v koupelně jsem úspěšně hodil na děti. Pokaždé jsem šel druhý den za svou ženou a pod tíhou svědícího svědomí řekl: „Jsou to ale malí šmejdi, viď! Stydět by se naše děti měly! Člověk to vychovává…“ Pokračoval jsem pak ještě dostatečně dlouho, abych dal najevo své rodičovské rozhořčení, dokud mi maminka těch malých zlých lidí nenaznačila, že ví… Lhaní pak způsobuje drbání si hlavy podobně jako teď mnou nezvané svědění…

Tak ten nerudný pán na recepci je ještě nerudnější. Vzbudil jsem ho a důrazně vyžadoval petrolej. A kafe. Díky za jazykovou bariéru! Nadávky a vulgarismy, kterými mne vyprovodil až do pokoje, ani strejda Gé nenašel…naštěstí. Mohl bych si o pánovi pak myslet, myslím, dost nepěkné věci.  

Je to k zbláznění. Drbu to, červená se to, svědí to. Abych přišel na jiné myšlenky, pročítám nevyřízené maily. A hele! Paní učitelka nám něco hezkého píše! Dobrý den vážení rodiče, ve třídě se nám objevily vši, prosím o důkladnou kontrolu hlaviček. No to jsem si pomohl! Teď už se drbu opravdu úplně všude, i na pleši, i když asi správně tuším, že tam veška pouze bruslí, pročež se neuchytí, jelikož zahyne hlady. Další mail. Od paní učitelky. Vážení rodiče, ve třídě se nám objevili další nezvaní…Roupi… Ta noc už vážně nemohla být malebnější! Teď už ani sedět nemůžu! Sebral jsem poslední zbytky psychických sil a odepsal: Vážená paní učitelko, velmi hezky děkuji za informaci o vašich zvířátkách a přeji Vám, abyste se jich brzy a bezbolestně zbavila.

Sedím u otevřeného okna, je mi zima a zoufalo. Zůstal jsem na pospas krutému veskrze nepříjemnému pocitu, který mne dle definice nutí k reflexnímu škrábání postiženého místa. To jsem zase použil slovo! Dobrá, pojďme si myslet, že jsem chytrý a že tuším, co to pospas doopravdy znamená. Jenže lhát se nemá, mohlo by mě pak svědit svědomí... normálně jsem to našel v zákoutích internetu...Základ slova je latinský a výrazem post-pasto označovali Italové od doby renesance to, co se podávalo po hlavním jídle (cukrovinky, pamlsky, ovoce apod.).
Tedy stal jsem se doslova zákuskem svědění! Ano! Přesně takhle si teď připadám!

Svědí to jako lež, kterou člověk „myslel dobře“, aby neublížil, a která stejně nakonec vyjde najevo a ublíží. Abych toho všeho neměl nedostatek, budu muset vzbudit ochranného pána, zdali by nebyl tak nebývale laskav a neposkytl mi aspoň kapesník. Moje ulovená rýma se totiž dala na sestup, lechtá v nose a brzy ho i opustí.

Dívám se na sebe v odrazu v otevřeném okně. Vypadám trochu jako Krakonoš. Nebo spíš jako že nosím hlavu vzhůru nohama, pardon, vzhůru bradou. Jako kdybych namazaný medem kýchnul do kýble s něčím chlupatým. Sedím u otevřeného okna a chladím si obličej, který jsem díky své hloupé lenosti už tři týdny neoholil a nezvykle dlouhé vousy vesele dráždí tváře a bradu, pročež se to všechno červená a, ano, svědí to!

Byla to dlouhá noc. Zjistil jsem, že přiznání a omluva nevyčistí svědomí zablácené byť „jen hloupostmi“. Stejně jako drbání svědícího obličeje je jen chvilkovým blahem. Je to stejné. Na chvilku to poskytne úlevu, ale svědění a svědomí má zase po chvilce navrch. Jenže to v hlavě nejde namazat, potřít petrolejem ani oholit. A tak, až se vrátím domů, učiním svůj obličej hladkým jako dětskou prdelku, něžně a láskyplně políbím svou ženu a děti, neboť je mám rád a těším se na ně, a hned jim všem pořádně vynadám, jelikož za mé utrpení stejně určitě mohou oni!