Postel ve sprše aneb nesplněné očekávání je prevít

Kdesi jsem se dočetl, že nesplněná očekávání vedou ke zklamání a mnohdy až k depresím. Ženy od svých mužů obvykle očekávají, že se časem změní k lepšímu, tedy přesněji řečeno k ženami vysněnému obrazu jakéhosi idolu.

Časem pociťují frustraci, jelikož z bývalého chlapa s chybami si vyrobily něco, co se jim vymklo a co je ještě divnější než na počátku jejich vylepšující převýchovy. Moje žena by vám mohla vyprávět!

Žena každý den od svého muže něco očekává, jenže nikdy přesně neřekne co, jen občas cosi naznačí. Nebožák pak tupě nechápe, netuší a oprávněná očekávání neplní. Muž sám od sebe zase očekává, že bude vždycky chlap, jak má být, že bude pořád stejný, neměnný ve svých kvalitách, které však často bývají kvalitami jen podle něj, a ejhle! Najednou přijde nepříjemná chvíle, kdy zjistí, že je z něj někdo jiný, než si do teď myslel. Z řečeného mi vyplývá, že soužití dvou lidí způsobuje nežádoucí vedlejší účinky…

Podle mnou nalezené, i když ne zcela vyčerpávající definice, je to stavba, která za úplatu poskytuje ubytování (útočiště, komůrku, kvalitní přespání, pocit bezpečí a i jiné služby) lidem, kteří jsou v dané chvíli mimo domov. Tak to jsem tu správně! V hotelu. Komůrku mám malebnou, jen trochu zvláštní, tak trochu jinou… Usadilo se ve mě vážné podezření, že by to mohlo být způsobeno mou přítomností za hranicemi, a to jak všedních dnů, tak i státními. Jiný kraj, jiný mrav, říkávala moje babička, když potřebovala mimo domov ospravedlnit nějakou nezvyklost či zvláštnost až podivnost.

Nebudu vás dlouho napínat, mám postel ve sprše. Pokojík i svou velikostí připomíná větší sprchový kout, ale je v něm všechno, co by člověk ubytovaný mohl od opokojovaného zařízení očekávat. V tom to je! Je v něm všechno... Je tu okno, krok od něj ucpává valnou většinu prostoru postel, přesně krok a třičvrtě od ní je skleněná zástěna sprchového koutu, mezi jmenované ještě architekt vetknul noční stoleček, aby ho snad někdo nepopoháněl za mrhání místem. V nohách postele, letmým měřením (laickým, ovšem!) zhruba šestačtyřicet centimetrů od ní, trůní stolek, který v sobě schovává malinkou bílou prázdnou lednici. Nad stolkem (tedy i lednicí, to dá rozum) visí televize a hned vedle ní umyvadlo, což působí poněkud zvláštně a ranní hygienu to neodolatelně obohacuje o zážitek, který, troufám si odhadnout, doma málokdo vychutná, musíte totiž po zubech a obličeji opláchnout a pak do sucha utřít i televizní obrazovku, pročež ušetříte místní čistící dámě spoustu času a práce, neboť všechny televize v hotelu jsou tak neustále udržované v naprosté čistotě.  

Sedím na posteli a po celém dni zkoušení televizního tanečního pořadu jsem unavený a vykoukaný, neboť se již pěknou řádku let živím profesionálním očumováním čehokoli. V tomto případě mírně polooblečených tanečnic a s nimi trdlujících celebrit, které vůbec netuším, kdo jsou, ač jsme pouhých tři sta kilometrů od Prahy a ještě poměrně nedávno jsme byli jeden stát. Těšil jsem se na horké omytí a něžné uložení mě na hotelovou postel, těšil jsem se, že ještě těsně před tím, než se dotknu hlavou zdejšího vankůša s čistou bielizňou, tvrdě usnu.   

Mám pocit, že snad každý hotel, který jsem v poslední době poctil svou přítomností, má problém. Nikoli se mnou, jak by se mohlo na první pohled nesprávně zdát (obzvlášť mé ženě a mým dětem), ale se sprchou. Podle mých amatérských statistických údajů neteče. Ta sprcha. V tomto případě bych si dovolil použít plurálu, neboť netečou. Ty sprchy. Tedy ne že by netekly vůbec, to ne, jen spíš krápou či poprchávají. Sedím v hotelovém pokoji nedaleko vlakového nádraží Bratislava-Petržalka a pokouším se téměř vědecky rozluštit  záhadu - proč. Počítám, že průměrná výška uklízečky je odhadem 170 centimetrů, kdežto upevnění nepohyblivé sprchové hlavice minimálně 200. Otevírám dveře "sprcháče", trochu se přikrčím, stydlivě sklopím zrak, podívám se mírně vlevo a je jasno! Drobný nesoulad výšek - chybějící "cenťáky" tak způsobují fatální selhání specializovaného zařízení, ze kterého má tryskat voda, aby svým mocným mokrým proudem z mého povrchu odnášela za celý den nahromaděný sajrajt. Už ve starém Egyptě prý měli něco takového, jen to nemělo hadici a spoustu dírek, ale otroka a kýbl…

Zdejší veliká placatá sprcha má rovných sto dírek, osobně jsem je přepočítal, a to hned dvakrát, neboť mi těsně před stanovením prvního výsledku zavolala moje žena, protože se bála, co je se mnou, jelikož očekávala, že se jí ozvu, jakmile dorazím do práce, která díky své zahraniční poloze běžně neobsahuje "Ř". Devadesát devět, sto. Přesně. Po pár dnech od zakoupení a instalace cákávé lidské myčky se otvůrky ucpou vodním prevítem, co umí rozbít pračku. Životodárná kapalina nyní proskakuje jen 17 z nich, a to, řekněme si upřímně, není mnoho. Hrocha to příliš neopláchne, ač oplach očekával, pročež začal být smutný a nepřestal zapáchat. Už potřetí.

Jsem tu třetí víkend, mám třetí – opět jiný (i když vlastně pořád stejný) pokoj. Dokonce začínám podezírat recepční, že jednou týdně na mém pokoji vymění jen číslo na dveřích.  

Malá, křivá, pod plachetkou osoba ne, nýbrž lednice. Malá, bílá, bez plachetky skříňka ukrývající chladící stroj, stvořena k uchovávání potravin při nízké teplotě. Nízké - bych si dovolil zdůraznit. Celý vynález je navržen tak, aby na jedné straně (té vnitřní) působil zimu, aby naopak na druhé (vnější!) mohl hřát. Přišlo mi nebývale zajímavé, že ve všech třech pokojích se malá bílá krabička vymkla z kloubů i kontrole, pročež uvnitř sebe hřála a místnost nikoli naopak také ohřívala. Ovšem podle v pokoji přiloženého seznamu tu mám využívat lednici nikoli topení. Dokonce jsem seznam pomocí česko-slovenského slovníku přeložil, abych vyloučil nechtěné jazykové nedorozumění.  

Nejspíš bych se nad to povznesl a šel v klidu spát jako každý normální unavený člověk. Jenomže mám doma svou milovanou ženu, která má ráda uklizeno a také když věci fungují tak, jak mají. Asi jsem od ní něco chytil, aniž bych chtěl, aniž bych si toho do teď všiml. Jako bývalý totální „bordelář“ musím říct, že soužití dvou lidí způsobuje nežádoucí vedlejší účinky. A tak mi v hlavě nějak bliklo či cvaklo: „Musím vyrazit štěstíčku naproti a opravit si svůj pokoj, komůrku, dočasný brloh, aby mi bylo dobře…“ A tak se blbeček vypravil na recepci, kde za pomoci posunků a chytrého telefonu vyžebral balíček špáradel.

Na kliku pokoje jsem pověsil takovou tu cedulku, že si nepřeji být rušen, na kterou jsem v batohu ukrytou lihovou fixou připsal úžasný nápis, který vídám u opravované dálnice, když tam nikdo neopravuje: „Probíhá technologická přestávka“ a pod to jsem ještě dopsal druhou oblíbenou hlášku na silnici nepřítomných silničářů, tentokrát mnou viděnou v Praze: „Práce probíhají v podzemí“.

Po pětatřicetiminutové opravě a jedenácti zlomených párátkách propadám drobnému zoufalství a několika nově nabytým zkušenostem: a) nevyplatí se opravovat sprchu oblečený, b) když tam nedosáhneš, neber si hotelovou polstrovanou židli, c) párátko vecpané a zlomené v dírce nejde vyšťourat párátkem jiným, d) otevírají-li se dveře sprchového koutu do pokoje, je to jistě správně, i když to nechápeš a i když veškerá voda ze dveří pak teče na koberec, e) ulomené dveře nejdou zpátky přilepit, f) pokud původně správně pracovalo sedmnáct dírek sprchy a po opravě jich je dvacet tři, nejedná se o úspěch, g) když ti žena zakázala veškeré domácí práce i opravy, věděla proč!

Povzbuzen úspěšnou operací ve sprše si na sebe beru suché oblečení a jdu se juknout na lednici, neboť si nutně potřebuji vychladit své nealkoholické ochucené pivo, které si za chvíli dojdu koupit. Jeden kolega – proti mně určitě odborník na podobná zařízení mi tajně sdělil, že může být někde prohozená fáze, pročež motor couvá, že je možné že to někdo špatně zapojil, tedy pokud jsem to správně pochopil a pokud jsem mu správně popsal svůj problém, když jsem mu tvrdil, že to funguje obráceně. Z jeho slov jsem si dovolil vysublimovat, že stačí prohodit sem tam drátek kdesi kolem napájení.

Když zase začal jít proud v celém hotelu, potichu a nenápadně jsem sundal cedulku ze dveří, dal mokré prádlo sušit k otevřené lednici a konečně se šel pod poprchávající placku opláchnout. V horké, velmi pomalu tekoucí sprše jsem si oddechl a zapomněl tak na staré dobré pravidlo tety Kateřiny: „Nechval dne před večeří!“

Sundal jsem volně ložené dveře a podíval se směrem, kde býval můj pokoj a kde jsem si měl po celodenní práci dobře odpočinout, abych byl čerstvý na zítřejší přímý přenos. Možná to způsobil výpadek proudu, snad jen shoda náhod, ale pokoj nebyl přes Rákosníčkovu mlhu vidět. Nejspíš došlo k nechtěnému a naprosto neočekávanému selhání odsávání par a zápachů… Ležím ve vlhkých peřinách a až nyní plně oceňuji tepelný výkon malé lednice, neboť mám dokořán otevřené okno, abych upustil pokojovou páru, a nejen venku je podzimní zima.

Ve dvě ráno mne k smrti vyděsila ohromná rána. Opravená sprcha svévolně opustila své stanoviště a obtiskla se do dlaždiček na podlaze. Napsal jsem své ženě, že ji miluji a posílám jí polibek na dobrou noc s tím, že na ni stále myslím. Po zbytek noci se již nic zásadního nestalo.

Je ráno. Hotelová snídaně odpovídá sprše i lednici. Sedím za stolem v místní snídaňovně a pán, který právě přináší míchaná vejce hlasitě zdraví: „Good morning!“ Upřímně se přiznávám, že mne velmi překvapilo, jak hodně se slovenština posunula západním směrem a obyčejně česky jsem mu popřál dobrého jitra.

„Páči sa?“ mluví na mne s košíčkem rohlíků v ruce. Zrudnul jsem. Aha! Tak už vědí o těch dveřích do sprchy.

„Ale já je nepáčil, upadly samy, skoro,“ obhajuji téměř popravdě mnou způsobenou škodu.

„Číslo vašej izby?“ pověděl pán přísně.

„Ne, prosím, nevolejte mé ženě, já to opravím!“ slibuji…

Pokoj, tedy izbu, jak jsem si později vzpomněl, jsem opustil, jak nejrychleji to šlo. Venku leje jako z konve, je zima, ideální čas na výlet na Bratislavský hrad - jak jinak vhodně vyplnit čas mezi brzkým opuštěním hotelu a nástupem na natáčení, no ne? O dvě hodiny později jsem s láskou vzpomínal na malou bílou sušičku na hotelovej izbe…

O týden později. Čtvrtá návštěva téhož hotelu, opět jiného pokoje. Po trojnásobné zkušenosti jsem tentokrát dokonale vybaven, jelikož očekávám, že se to bude hodit: sada šroubováků, kleště, kapesní balení odstraňovače vodního kamene, stovka párátek, z internetu stažený návod k rychlé a snadné opravě lednice, postřik na okna proti mlžení, baterka.

Nesplněná očekávání mohou vést až k depresi. Jsem zdrcen, tři kilogramy materiálu jsem vláčel úplně zbytečně. Konečně už vím, jak se cítí moje milovaná žena, když její muž zarputile neplní její například romantická očekávání, o kterých obvykle tupě netuším, že se vyskytují kdesi mezi námi, i když žena naznačuje, až se z ní kouří. Já nenaznačuji. Jdu na to zpříma. Odcházím na recepci a trvám na okamžité výměně izby!