Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

jelikož jsem jistě ještě mladý muž plný energie a sil, a něco jako stárnutí se mne rozhodně netýká. Ano, objevilo se mi z neznámého důvodu pár vrásek na obličeji, ale když jsem si tuhle pomocí zrcátka, které jsem našel v koupelně a pomocí něhož si moje krásná skoro mladá milovaná provádí lakýrnické práce na svém obličeji, čímž se jako každá žena marně pokouší zakrýt pokousání zubem času, prohlížel jiné části svého chlapáckého, mírně hrošího těla, nenalezl jsem žádné pozorovatelné obludnosti, které by ohlašovaly příchod doby padajícího listí mého života. Tak například zadeček mám úplně hladký, pleš se mi blýská jako za mlada, bříško se pevně dme, takže vypadám spíš jako dobře zalívaný časně letní meloun než jako na předvánočním trhu oblíbený sušený fík.  

O to větší byl můj šok ze zjištění, že se mi jaksi zponenáhlu začíná ne zcela dobře číst.

Jako víla na palouček tak přitančil nejspíš jeden z příznaků přicházejícího předsmrtného věku, kdy by se člověk měl cítit moudře, zkušeně a zrale, kdy by člověk měl být připraven předávat získané někomu mladšímu, kdy by se měl umět vyrovnat s tím, že odteď se pojede z kopce… Tyto blahé a vážené vlastnosti ale prý obvykle rádo doprovází kornatění cév, ubývání svalů, řídnutí kostí a nevím, co ještě. Můj dědeček byl moudrý pán, ve zmíněném věku se učil pracovat na počítači, psal básničky, zvládl Word a univerzitu třetího věku. I přes svou moudrost a životní nadhled nesnášel své zdravotní neduhy, které buď ignoroval, nebo se pokoušel je aspoň trochu oblafnout, a tak si například nikdy nenechal vysvětlit, že štípání dříví je už nad jeho síly. Vzal špalek, sekeru, polínka a židli, pohodlně se usadil a štípal… Chtěl zůstat užitečným. Na kole s umělou kyčlí jezdit neměl. „Mladej doktor ví prd!“ řekl děda a odjel na staré „ukrajině“ na nákup. Později mu ale podzimní neduhy zatrhly dříví i kolo, usadily ho doma, což bytostně nesnášel, a možná proto přišla zima tak brzy…

Najednou jsem zjistil, že na ovládání svého chytrého telefonu mi nestačí délka paží a už ani selfie tyčka. Rovněž se mi podařilo vědecky dokázat, že ta teleskopická pitomost silnější knihu neumí udržet na konstantním tedy neměnném místě v mém časoprostoru, nýbrž se docela rychle ohne. Jelikož má moudrost způsobená věkem se zatím nedostavila, její narovnání vedlo i přes mou snaživou opatrnost k přetížení pružnosti a ohebnosti materiálu, pročež se to zlomilo. Vrátil jsem dceři obě zbytečnosti a upadl do deprese, jelikož mi došlo, že můj zrak se vydal na cestu, odkud není návratu. Dostal jsem tak navštívenku od nezvaného, ale očekávaného hosta, který s námi hodlá bydlet. A nevyrazí s ním dveře ani moje žena, a to už je co říct!

„Maminka přijela“ není nejhorší věta ze života muže, jak jsem právě experimentálně zjistil.

„Stárneš!“ mi přijde o něco horší oznámení, i když obojí se dá v životě úspěšně předpokládat.

Šance zbavit se tchýně pořád existuje, je na světě mnoho zábavných odstraňovadel: vypnutý zvonek a telefon, ústa dětí přelepená lepicí páskou, neboť by babičku mohly uvést v omyl, že je někdo doma, slevová poukázka na rakev, věta: „Maminko, vy vypadáte zase starší, ale jíst vám zatím evidentně nedělá problém!“ či snad: „Maminko, Vám to ale dnes sluší, kde jste zapomněla kosu?“ a podobně.

 Já si ovšem na svou tchýni stěžovat nemohu. Ne, že bych nechtěl…ono by se, jen mezi námi, vždycky něco našlo, ale jsem šťastně ženatý…

Stáří se zbavit nelze. Ani nelegálně s hrozbou doživotního žaláře, protože zabít to nejde, ani hubou plnou botoxu, ani umělým kdečím. Stáří se k člověku prostě časem prohlodá, ať chce nebo ne. Je mu to fuk. Jsou prý zázračné verze tchýní, které časem pochopí, že by neměly podnikat neohlášené „příjemně strávené odpoledne“ u svých mladších příbuzných, ovšem taková verze stáří neexistuje. Přijde, nepozdraví, ubytuje se, neodchází. Vypnout jako telefon to nejde. Ono to časem vypne vás.

U optika. Mladá slečna mne odvedla do komůrky, kde mi začala měřit mé oči, které – zatím pouze subjektivně - vidí o něco méně než dřív. Děvče nevypadá vůbec špatně, je to dobré, na některá zásadní pozorování můj nejdůležitější smysl vnímající světlo, barvy a tvary zatím stačí.

„To víte, je vám přes čtyřicet, to už ten zrak pomalu odchází, to je běžný projev stárnutí,“ řekla drsně optická čůza. „Ale já si do teď nepřipadal starý, dokonce mne moje žena považuje za nevychované dítě,“ bráním se křivému obvinění z procesu, který se projevuje chátráním tělesné schránky, snižováním efektivity a účinnosti fungování organismu, hromaděním různých defektů v těle a jeho klesající schopností tyto defekty opravovat a nahrazovat vadné či odumřelé buňky novými. To zní hnusně, co?

„Na dálku vidíte normálně, to je super, no, vždyť jste ještě mladý,“ popřela se slečna vzápětí a hned nějak zkrásněla.

„Budete potřebovat brýle na čtení, ony těm vašim unaveným očím pomohou, ale nezoufejte, vždyť už na to máte věk,“ zadrnkala na původní strunu, čímž mne opět uvrhla do deprese. Abych se pomstil, zeptal jsem se svůdným tónem: „Nepřipadáte si tlustá?“

Příští týden budu muset k jinému optikovi. A jelikož se obrýlení na chvíli odkládá, kypí ve mně zase šťavnaté mládí a nadšený optimismus. Tak to bývá, když si člověk něčeho nevšimne, když nějakou prťavou drobnůstku přehlédne, když zjistí, že… co jsem to… teď mi to… něco jsem chtěl… když začne zapomínat.

„To jsou ty tvoje obaly pořád!“ láteřím na svou milovanou ženu.

„To ty doklady nemůžeš mít jako normální chlap v peněžence?!“ pokračuji v uvolňování spravedlivého hněvu. Žena na mne překvapeně kouká. Vůbec netuší, co se děje.

„Mi to prostě někde vypadlo z kapsy, já to věděl, to je na houby taková práce!“ pokračuji v monologu, když jí vracím půjčené auto a klíčky. Jen malý technický průkaz nevracím, neboť ho nemohu najít. Byl společně se zelenou kartou a nevím čím ještě v plastovém obalu, jaký se dřív používal na průkazky, a který se rozhodně nevejde do peněženky a který jsem proto měl v kapse a který teď prostě nemám, no! Vezl jsem synka do školy autem své ženy, jelikož jsem byl líný přendávat dětskou sedačku. Její auto jsem prohledal sedmkrát. Prolezl každou skulinku, třetinu vozu dokonce připoporozebral, jen se žena nesmí dovědět, že několik šroubů a podivných plastových věcí se zpátky nikam nevešlo. Nic. Placaté doklady nikde. Takže mi někde vypadly z kapsy. No super! To je průšvih! Beru své mikroauto, od kterého doklady zatím mám, a vydávám se po svých ranních stopách. Mám vztek. To bude peněz a času, než vyřídím nové doklady! Do háje! Copak na to mám čas?! Je úžasné, jak člověk dovede vyvztekat sám sebe. Budu to muset nahlásit policii, úřadům, všude se mi budou smát, žena bude nepříjemná, neboť jsem zase neschopný, já se na to můžu!!!

Letím do školy. „Nenašel tu někdo techničák od auta? Ne, dobře, děkuji, žena ho tu dnes ráno ztratila, víte?“ vysvětluji paní učitelce, které jsem ráno předával syna. Ještě že už škola končí.

„Kam teď? Kde já to všude byl? Stavba? Tedy louka, kde možná jednou bude stát náš domek, byl jsem se tam podívat dneska nebo to bylo už včera?“ snažím se si vzpomenout. Nejde to. Ani ťuk. Tak tam jedu, protože co kdyby. Lezu po čtyřech po palouku, v mokré trávě, fuj, bláto! Aha, to nebylo bláto…

Vtrhnul jsem do obchodu, kde jsem ráno koupil, aspoň myslím, voňavé pečivo ke snídani, zjistil u pokladny, že nikdo nic nenašel a že jsem dle obstarožní prodavačky špinavý a páchnu a „Opusťte obchod, nebo zavolám ochranku!“

Jsem zoufalý. Vzteklý. Smutný. Nemohu si vzpomenout, kde jsem ještě byl, kde jsem mohl ztratit doklady své ženy.

Volám: „Prohledej auto ještě jednou ty, prosím, třeba jsem je přehlédl,“ prosím svou ženu, neboť mám potvrzení, že mi slábne zrak. Prý už to prolezla i s kolegyní. Dvakrát.

Kde všude já to ještě byl? Nevím. Beru to namátkově. Obchodní centrum. Obecní úřad. Městské záchody. Městská policie. Nic. O hloupých poznámkách na mou adresu ani nemluvě. Potupné. Beznadějné. Jehlu v kupce sena nenajdeš. Jedu domů. Slunce svítí, všichni budou mít krásný den, jen já ne. Špatně vidím. Ne na čtení. Slunce. Oslňuje. V zájmu bezpečnosti silničního provozu je nutné použít sluneční clonu umístěnou nad zorným úhlem řidiče. Clona cloní. Záblesk!

„Doklady najdeš ve sluneční cloně u řidiče,“ oznámil jsem radostně své ženě do telefonu. Jelikož mi při nasedání ráno vypadly z kapsy a abych je neztratil… Mám ohromnou radost! Vzpomněl jsem si! Hurá! Nejsem starý!

„Tatínku, ty budeš mít brýle?“ zeptal se mě náš sedmiletý, když zaslechl mou pozdější nekolkovanou žádost směrovanou k jeho mamince, jestli by nebyla tak laskavá a nepomohla mi vybrat pomůcku lepšího vidění, jelikož ona se pak bude dívat na pána vyzdobeného, nikoliv já. Aby dítě pochopilo všechny souvislosti, je prý zdrávo mu vše pěkně vysvětlit…

Brýle. Tak například ve sbírce pojednání z oboru ženského a dětského lékařství z 2. pol. 15. stol. čteme radu, jak odpomoci dětskému šilhání: „Pakli brýlé vočima neb šilhá nalevo, tehdy obrátiti dietě napravo a též světlo stavěti napravo, ať by sobě oči napravilo.“ Význam slovesa brýleti tedy byl v podstatě stejný jako u slovesa šilhat nebo mžikat. Ale aby toho nebylo málo, ono se nám to slovo brýle snoubí ještě s křemičitanem berylnato-hlinitým, který krystaluje v šesterečné soustavě, tedy s berylem. Berylu se ve starých dobách užívalo při čtení jako pozdějších brýlí i jako zrcadla. Beryl se dával pro svůj lesk do monstrancí a relikviářů, a když byly poznány jeho optické vlastnosti, brousily se z berylu čočky brýlí. To jsem chytrý, viď? Zde, na konci jazykového koutku se musím přiznat, že jsem to, milý můj synku, opsal, což se ale ve škole nesmí!

„To budeš vypadat…“ nedořekl to. Hledá slova. Trošku se červená, potutelně se usmívá.

„Jako starý?“ ptám se s obavou, jak mne bude vidět můj malý nový jedinec druhu, který vznikl rozmnožováním.

„Ani ne, spíš budeš srandovní.“ Ta představa ho evidentně pobavila.

A já se tady na prahu krize středního věku mučím depresemi ze stárnutí. Jsem vůl.

Nedávno jsme točili anketu mezi lidmi, jestli jim vadí vrásky. Spousta mladých žen a slečen se otřepala už jen představou, že by mohly něco tak děsivého a věk označujícího mít na svém obličeji. Plastiky a jiné různé vymoženosti jim prý určitě pomohou. Pak jsme kápli na maličkou stařenku, jejíž věk si netroufám ani zdaleka odhadnout. Snad něco mezi osmdesátkou a stovkou.

„Vám se nelíbí moje vrásky?“ zeptala se. Nejsem na starší ženy, ale musel jsem uznat, že vypadala vlastně krásně, měla nějaké zvláštní kouzlo, které vytuněným botoxkám chybí. Její živé oči se usmály, vrásky na obličeji zatančily tango. „Ty mám od smíchu, víte? Mám je ráda, mladíčku,“ řekla babička, zasmála se a belhala se o hůlce pryč.

Dnes ráno jsem se na pána v zrcadle usmál. Kolem očí se mi zavlnily vrásky. Beru své nové brýle na čtení, abych je lépe viděl. Vidím lépe. A musím uznat, že na svůj věk vypadám opravdu… srandovně.

 

P. S.: Pán, od kterého jsem opisoval, a on to neví: Emanuel Michálek, Naše řeč, ročník 63/1980, číslo 5, s. 269-270

Autor: René Melichar | čtvrtek 20.7.2017 9:05 | karma článku: 25,42 | přečteno: 896x
  • Další články autora

René Melichar

Hořím aneb není výbuch jako výbuch

Bliká. Oranžově. V autě to prý znamená varování. Červená by byl průšvih hraničící s kalamitou, ale oranžová dává šanci napravit nepravost.

4.4.2024 v 8:00 | Karma: 9,85 | Přečteno: 196x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není ticho jako ticho aneb máme večer...

Je 20:00. Máme večer. Dalo by se říct, že rodinnou pohodu. Naše dvaadvacetiletá dcera už hodinu a půl ve svém pokoji telefonuje snad všem svým kamarádkám a v pauzách na nádechy i svému chlapci.

7.3.2024 v 8:00 | Karma: 14,33 | Přečteno: 375x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není romantika jako romantika...

„Brýýý deeen!“ hlasitě zdravím na celé kolo všechny přítomné. Všech třináct postav, které okupují sterilně vybílenou místnost a kteří na první pohled přišli dávno před námi, se na nás nově příchozí škaredě podívalo. A mlčelo.

23.2.2024 v 8:00 | Karma: 15,02 | Přečteno: 336x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Setmělo se aneb nejsem úplný kničema

Stal jsem se hodinovým manželem. Tahle věta jistě vyvolá v lidech, se kterými bydlím, široký úsměv na rtech i fibrilaci síní způsobenou děsivou hrůzou najednou.

8.2.2024 v 8:00 | Karma: 14,50 | Přečteno: 342x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Není zpráva jako zpráva aneb jak jsem napsal ceduli

Jako autor a úspěšný obhájce své analyticko-komparativní studie o současném zpravodajství u nás, tedy své diplomové práce, si troufám říct, že o zprávách jako takových vím docela hodně.

25.1.2024 v 8:00 | Karma: 13,50 | Přečteno: 277x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Růženka aneb není rajče jako rajče

„Jedu na zahrádku,“ řekla docela tiše. „Opravdu? A copak dobrého tam pěstujete?“ ptám se zvesela, jak jen to v tu chvíli dokážu. „Zeleninu. Spoustu zeleniny. Víte, mám ji ráda.“ „To já taky! Saláty jsou moc dobrý.“

11.1.2024 v 8:00 | Karma: 18,71 | Přečteno: 365x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem si oblékl neon

Hned na začátku se musím přiznat k tomu, že módě prostě nerozumím. Je to pro mě oblast velmi málo probádaná, vědeckým definicím velmi vzdálená, nebál bych se říct, že je mi móda téměř cizí.

29.3.2022 v 8:00 | Karma: 15,83 | Přečteno: 363x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník

„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.

22.10.2020 v 8:15 | Karma: 22,54 | Přečteno: 504x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl

Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.

10.9.2020 v 8:05 | Karma: 25,63 | Přečteno: 791x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem si přečetl návod k použití aneb mám rád přírodu

Letošní léto mi připomnělo dětství. Vybavily se mi dovolené s rodiči na babiččině chatě s velkou zahradou, kdy mi nejbližšími letními dětskými kamarádkami byly holínky a pláštěnka.

27.8.2020 v 8:30 | Karma: 21,63 | Přečteno: 560x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Obyčejný den aneb Majestas moje žena

Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),

21.2.2019 v 9:05 | Karma: 26,76 | Přečteno: 702x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Tu máš, čerte, kropáč aneb dvacet konví deště

„Jak co s ním? To je přece jednoduché!“ blahosklonně vzdělávám svou milovanou nevědoucí ženu, která si snad poprvé v životě s něčím neví rady.

29.11.2018 v 9:00 | Karma: 25,88 | Přečteno: 802x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Mám infarkt aneb obraz mého života

Dneska to vezmeme pěkně od podlahy bez nějakých filosoficko-sáhodlouhých úvodů. Už je to tady! „Co myslíte? Měl ho tam!“ dovolím si citovat již klasické filmové dílo... Ano. Infarkt.

27.4.2018 v 9:00 | Karma: 29,32 | Přečteno: 2122x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Kam se rád vracím aneb proč mám rád slunečnice

Nevím, jak to máte vy, ale mám ve svém životním kapsáři místa, na která se rád vracím nebo která bych aspoň ještě jednou rád viděl.

7.7.2016 v 9:00 | Karma: 31,48 | Přečteno: 745x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Dobrou noc aneb zmiz, babo!

Normálně jsem schopen usnout kdykoli a kdekoli. Stačí mi obvykle chvilka nepozornosti a jsem na procházce říší snů. A to, prosím, netrpím narkolepsií, jedná se spíš o dlouhodobou únavu, kdy si už tělo sem tam dělá, co chce.

17.12.2015 v 9:00 | Karma: 29,50 | Přečteno: 2044x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Jak jsem zápasil se stropem aneb když žena muže nepochválí

Vždycky mne iritovaly takové ty řeči ženských, že chlap se musí pořád chválit, a to i přes to, že není za co, jinak stojí za prd. Co si to o nás myslí? Co si to vůbec dovolují?!

10.12.2015 v 9:00 | Karma: 27,60 | Přečteno: 2155x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Einstein byl žena!

Nutno hned na úvod říct, že podle všech volně dostupných fotografií a materiálů tomu vůbec nic nenasvědčuje. Mne samotného by něco takového při již prachem zavátém studiu fyziky asi nikdy a ani trochu nenapadlo, jenže...

30.7.2015 v 9:00 | Karma: 26,34 | Přečteno: 986x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Žárovku si dovedu vyměnit sama!

Mám doma víc než hodně emancipovanou ženu, která když mne kdysi teprve poznávala, říkala, že chlapa vůbec na nic nepotřebuje, že žárovku si přece dovede vyměnit sama.

21.5.2015 v 9:00 | Karma: 32,66 | Přečteno: 2139x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

K čemu muži mají ženy

Já se ze sebe snad zblázním, už zase jsem zaspal! Budík na telefonu vzbudil blízké i vzdálené sousedy ve čtvrt na šest, vzbudil děti, mou ženu, jen mne zanechal v krásném snění. Matně si vybavuji, že jsem ho vyloučil z buzení, že si jako dám ještě malou chvilku, ale malá chvilka se mi nekontrolovatelně protáhla na chvilku delší.

23.4.2015 v 9:00 | Karma: 38,07 | Přečteno: 4153x | Diskuse| Ostatní

René Melichar

Láska ve vlaku nebo po telefonu?

Po dlouhé době jsem byl svým vozem donucen cestovat vlakem. Mé malé modré poloauto se rozhodlo, že již nehodlá na stávající brzdové kotouče brát zřetel, a zachtělo se mu nebrzdit, což prý odporuje pravidlům bezpečnosti silničního provozu, pročež bylo mnou umístěno k léčebnému pobytu do servisu. Je odpoledne, jedu si pro svůj uzdravený vůz zpožděným vlakem, jelikož je prý třeba vyměnit někde nějakou kolej či co. Ve vlaku je teplo, čisto a hle! Volné místo! Jsem přeci jen již starší pán, mé jedenačtyřicetileté nožky by drncavou cestu nejspíš nelibě nesly, a tak nechám svým opotřebovávaným kostem spočinout na polstrovaném sedadle. Nevzal jsem si knihu, telefon hrozí vybitím se, a tak očumuji. Koukám se z okna, neuvidím-li někde za okny domů, kolem kterých projíždíme, třeba právě se převlékající slečny, což by mi jistě zvedlo pochmurnou náladu, kterou mi poněkud snížil můj servisman, neboť mi před chvílí drze a telefonicky sdělil, kolik mám s sebou přivézt peněz.

29.1.2015 v 9:00 | Karma: 30,78 | Přečteno: 1482x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 29
  • Celková karma 13,44
  • Průměrná čtenost 13672x
Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY", které vznikly z mého blogu, který najdete také na

https://renemelichar.blog.sme.sk/