Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poprvé, podruhé a naposledy

6. 07. 2017 9:00:00
„Tak to teda v žádném případě!“ pravil náš sedmiletý syn nekompromisně a odešel si z papíru vyrábět parník. Na to téma se prostě dál odmítal bavit a dával nám to víc než jasně najevo.

Šlo o školu v přírodě. Jeho první. Naši první. Teď se teprve ukáže, jak silná je pozice jeho rodičů a jak účinné a rafinované jsou naše přesvědčovací metody. Z nějakého mne neznámého důvodu jsem pojal za výbornou vlastní myšlenku, že by bylo dobré, kdyby se této školní trachtace zúčastnil.

Je velmi nesnadné přesvědčit sedmiletého kluka, který ještě nikdy nikde bez svých stvořitelů nepřespal. Ne, nejsme opičí rodiče, kteří by to nepřenesli přes svá dítka milující srdéčka, on si prostě vždycky postavil hlavu a hotovo. Kdysi byl pro něj dokonce obrovský problém přespat i s námi v hotelu. To jsme se tenkrát ubytovali, zašli do místního akvacentra, povečeřeli, na kolotoči ho povozili, značně vycházkou na Ještěd unavili, aby se mu v novém prostředí dobře spalo, a ono prd. Ještě do pyžama se mírným násilím nechal převléknout, ale pak plačíc vstal, zabalil si věci a že jde spát domů...

Dva měsíce před onou školní outdoorovou výukou tedy rozhodně nesdílel můj názor, že by bylo bezva vyrazit na výlet, kde by se mohl ještě lépe a důkladněji socializovat a poznat nepoznané, čímž si rozšíří své již tak bohaté obzory. Zkoušel jsem to po dobrém, po méně dobrém, a ano, i na trošku zlé došlo. Nic. Pařez. Buď při prvních slovech „škola v přírodě“ rovnou opouštěl místnost, nebo si vymýšlel nejroztodivnější výmluvy, proč tam nejet. Od vlkodlaků přes nepěkné ostudné pyžamo až po spolužáky, kteří ho určitě nenávidí. Měsíc a půl přesvědčování, ukecávání, slibování, taktických úskoků, vrcholné rodičovské diplomacie. A výsledek stále stejný, ne-li horší. Pokaždé mne miloval jak bacil lékárnu. Asi se budu muset ještě hodně učit...Ostatně jsem rodičem poprvé. Poprvé jednoho, poprvé dvou dětí. A naposled, neboť to máme na doživotí.

Vzal jsem do hry o zájezd i paní učitelku, které jsem vše vysvětlil a poprosil ji o pomoc. V jednu chvíli to vypadalo nadějně: „Tak jo, já teda pojedu,“ prohlásil synek. Opatrně jsem se zaradoval a dal mu pusu. Vůbec nevím, z čeho jsem měl takovou radost, snad ze svého vyjednavačského úspěchu, snad z toho, že se ukáže, že máme normální dítě, pročež se před světem ukážeme normálními i my. Nevím. Ale abych dlouho netápal, malý kluk hned dodal: „Ale večer přijedu domů!“

Týden před odjezdem jsme se posunuli do zvláštní fáze – ráno „pojedu“, odpoledne „nepojedu“, při večeři „ani náhodou“, při usínání „ještě nevím“. Byl jsem ze svého synka už řádně popletený a zmatený. Zmatený jak zbloudilá lesní včelka v pražském metru. Tedy teď nevím, jestli to není příměr dost hloupý. Je, nebudeme si nic nalhávat... No tak přesně tak jsem byl už zpitomělý. Z posledního záchvěvu touhy zvrátit mnou nenáviděnou rodičovskou prohru na celé čáře jsem učinil poslední neplatný pokus: „Přivezu ti minci z Boyardu,“ slíbil jsem i přes to, že jsem dobře věděl, že splnění slibu bude značně složité. Ale člověk v nouzi se uchyluje k výrokům, které nezarmoutí ba naopak, poskytnou posluchači jistou dávku chabé naděje, že to slibující myslí vážně, což jsem, zdá se, pochytil od naší pubertální dcery. Její nabídka těchto na vodě plovoucích objektů v poslední době výrazně převyšuje poptávku, čímž se jí nesplněné sliby nebývale hromadí. Obzvlášť ve chvílích, kdy něco potřebuje... U synka to neprošlo. Vzdal jsem to. Ať si nejede. Tohle přece nemá cenu, vždyť takhle přijdu o rozum...

Dva dny před tím, o čem se doma již nemluvilo, nám oznámil: „Pojedu na školu v přírodě. Musí se to ale hned zaplatit...“ Paní učitelka spolu s dětmi našeho milovaného synka přesvědčili. Nevím, jak to udělali, myslím, že bych měl znovu začít docházet do školy, jelikož jsem evidentně na zásadní věci chyběl. Vysmátý pak nastoupil do autobusu, zamával a jel.

Očekával jsem, že pro něj rodičovsky pojedu hned první či druhý večer, a odvezu si ho domů, aby mu zase bylo dobře. Přiznávám se, že jsem se na to trochu i těšil, neboť se mi začalo po přítomnosti neuvěřitelně zvědavého malého kluka stýskat. Najednou bylo doma ticho a neznámé klidno. Nikdo se mě na nic životně důležitého neptá, jako: „A tatínku, co znamená zdvižený prostředníček?“, „A tatínku, je větší vorvaň nebo plejtvák?“ nebo „A tatínku, jakou barvu má černá díra ve vesmíru?“.

Možná mne přepadlo i špatné svědomí, že jsem malého kluka nacpal do věci, o které si jen já sám myslím, že je pro něj dobrá. Možná až příliš často loutkujeme své děti někam, kam samy nechtějí, kam si myslíme, že je to právě pro ně přínosné. Jejich názor si upravujeme tak, jak se nám hodí a všelijakými pofidérními argumenty je nakonec přesvědčíme o své pravdě. Ostatně jsme jejich rodiče a kdo je víc, no ne? Myslím na něj každou chvilku, jak se tam asi má? Nebrečí? Je mu aspoň trošku hezky? Nepodělal jsem mu konec první třídy? Bylo mi úzko, nepěkně a tak nějak slizko.

A vůbec nevím, jestli mi pomohl telefonát paní učitelky: „Má se dobře, včera dokonce řekl, že by tu zůstal napořád... Jo a právě píšeme pohledy domů...“ Na shledanou a konec.

„Když už ses uklidnil, můžu se jít projít s kamarádem?“ kuje železo již brzy šestnáctiletá. „Nikam!“ sklízí, jak do teď sázela. „To víš, že jo! Ještě ty nám zdrhneš! Prd!“ běží mi hlavou pravdivější důvod, který ovšem nemohu poctivě vyjevit...

Týden končí, synek se bude vracet domů. Pohled zatím nedorazil, ale těším se na něj jako malý kluk. Copak asi poprvé domů napsal? A už se nemohu dočkat jeho zvědavých dotazů a také toho, co bude po návratu vyprávět... Jenže to jeho táta neuslyší. Mineme se. V den, kdy se malý kluk vrátí domů, velký brzy ráno odlétá pryč s podivně namíchanými pocity. Poprvé někde byl, poprvé někde sám přespal, poprvé se vrátí a obejme...a já u toho nebudu. Je mi z toho smutno. On se poprvé vrací, já podruhé pracovně odlétám do pevnosti Boyard, kam se od minule strašně těším. Zvláštní koktejl nálad jsem si namíchal!

Kdosi na rozdíl ode mne chytrý kdysi zahlásil, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nehodlám tady ta slova nijak popírat či s nimi polemizovat. Naštěstí historická moudrost připisovaná Hérakleitovi a později Senecovi se ani zbla nezmiňuje o jakékoli pevnosti v oceánu. Když mne letos přivezli lodí a jeřábem vnesli do ikonické světoznámé stavby, měl jsem pocit, že jsem tu byl naposledy včera a nikoli před rokem. Nic se tu nezměnilo. Stejný francouzský štáb, stejní lidé, stejná pevnost...a stejná nádhera! Jen ten „vstupní pocit“ už nebyl tak omračující, tak neuvěřitelně silný, tak omamný. Už jsem neměl chuť pokleknout a děkovat bůhví komu za to, že tu mám čest stát a natáčet českou verzi slavné soutěžní hry. Je to prostě podruhé. Je ale „podruhé“ méně než poprvé? A jaké to bude, pokud se to někdy dovím, po několikáté? A je to tak se vším? Třeba s manželským sexem? Budu se muset zeptat své ženy...

S tou si z pevnosti telefonuji, jelikož konečně čeští páni operátoři zrušili roamingové diamantové doly. Zeptat se na to, jestli jí sex se mnou po tolika letech a po tolika opakováních ještě aspoň maličko baví, nemám jako odvážný chlap sebemenší odvahu. „Pohled už přišel?“ ptám se rozechvěle na něco, co je poprvé, silné, emotivní, nepoznané. Nepřišel. Snad zítra.

O týden později letím domů napěchovaný francouzskými zážitky a na kolenou vyžebranou mincí. Historky, kterými jsem nutně potřeboval ohromit svou rodinu, abych dosáhl uznání chlapa a profesionála ve svém oboru, jsou hned mezi dveřmi nudné a trapné. Můj malý syn začal vyprávět o škole v přírodě, na kterou jsme ho vespolek se školou dokodrcali. Jsem dojatý. Mé špatné svědomí mírně zesvětlalo, jelikož tvrdí, že se mu tam moc líbilo. Vyfutroval jsem to pro jistotu vzácnou mincí.

Kladu zásadní dotaz své ženě: „Pohled přišel?“ Nepřišel. Začíná to vypadat, že se někde poštovní cestou ztratil. Je mi to líto. Tolik jsem se těšil a zrovna tenhle pohled, v době, kdy se něco takového pro komunikaci mezi lidmi už moc nepoužívá, se někde zatoulal a nepřišel. Aspoň k nám do schránky ne. Všem ostatním rodičům, jak jsme po důkladném detektivním pátrání zjistili, už dávno vyrobil úsměv na líci a slzu dojetí v oku.

Druhý den po návratu z druhé mise na pevnost Boyard jsem dostal důvěru! Snad radost mé ženy, že jsem se dokázal bez větších úhon vrátit, snad má týdenní nepřítomnost a vedrem oslabená paměť mé paní způsobila, že jsem našel ráno vzkaz na stole: „Prosím, sundej prádlo“. Chvilku mi trvalo pochopit, jelikož jsem byl umrtven únavou z předlouhé cesty, že nemyslí mé spodní prádlo ani pyžamo, ale prádlo ze šňůry venku před domem.

Když jsem se opět oblékl, dmu se pýchou... Taková důvěra! Nejdřív si ale běžím do schránky pro zklamání. Zase nic. Sundal jsem prádlo ze šňůry, opatrně některé kousky dokonce složil, a musím se pochválit – ani jeden kolíček nás mou vinou neopustil! Vidím to na večerní zaslouženou odměnu od mé milované ženy, vždyť po dlouhém pobytu kdesi daleko mám hladinu testosteronu poněkud zvýšenou, to se přece musí chápat, no ne?

Jen si budu muset vážně promluvit s naší skoro šestnáctiletou dcerou. Nerozumím už vůbec jejímu vkusu, ale tyhle divné trenýrky nebo jak se tomu říká, by nosit asi neměla. A ta vyzývavá trička a krajkové podprsenky?! No děs! Já chápu, že už má nárok na leccos, ale co je moc...

Vyzvedl jsem synka ze školy a krásně si povídáme. Tedy on povídá. Vypráví o výletech, o hrách, mám velkou radost. Pak mi ukázal dárek, který koupil své sestře za šedesát korun. Sluchátka. Protože se jí ta její rozbila. Koukám na něj a klepe se mi bradička. Měl s sebou stovku, jak doporučila paní učitelka, takže mu na týden zbylo čtyřicet korun.

„To ti moc nezbylo,“ povídám a představuji si, jak si ostatní děti kupují zmrzlinu, limonádu a brambůrky a náš malý kluk na ně jen kouká, jelikož už nemá.

„Mně to nevadilo,“ usmál se hezky. Zastyděl jsem se. To já bych to všechno utratil za pokroutky výhradně pro sebe.

„Prý jste psali pohledy,“ říkám opatrně, „copak jsi tam napsal?“ dávám volný průchod své nedočkavé zvědavosti.

„To už si nepamatuju,“ neukojil mou touhu se konečně dovědět, jak vypadá jeho poslané poprvé, „ale napsal jsem ještě dva,“ řekl vesele a utíká někam do pokoje. Za chvilku k mému překvapení přinesl dva pohledy. Napsané jeho dětskou rukou, jeho rozumem, napsané, když byl někde bez nás. Ani jeden z nich nemá známku a místo adresy je jeho vlastní jméno. Já tupec ho zapomněl naučit, jak se vlastně pohled vůbec píše, jak a kam se píše třeba adresa! Na ten opravdu poslaný mu to prý napsala paní učitelka. „Na tyhle jsem to napsal sám,“ povídá pyšně.

Držím v rukách dva obrázky lokomotiv a rozechvěle je z opačné strany čtu...

Milá rodino. Mám se dobře stískásemi. Mám vás rád“. Jsem dospělý chlap, je mi skoro čtyřiačtyřicet a tečou mi slzy, jak malému klukovi... Co to je? Dojetí? Něco otcovského? Nebo jen chvilková slabost drsného chlapa?

Druhý pohled: „Už nemám ani korunu, mohli biste mi prosím poslat?“ Všechno se mi sevřelo. Utírám si slzy táty malého kluka. Je mi ho strašně líto, koupil sestře dárek a došly mu peníze a ... Uff! I takhle může vypadat „poprvé“. Vlastně je mi z obou lokomotiv strašně smutno i moc hezky. Zvláštní koktejl emocí.

Je pozdě večer. Děti už spí, popíjím kávu bez kofeinu, aby se mi dobře spalo, a moje voňavá milovaná žena vychází z koupelny.

Zvonek u dveří. „Někoho čekáme?“ zeptali jsme se se ženou navzájem. „Ne,“ odpověděli jsme si jednomyslně.

Za dveřmi stojí naše rozzlobená zoufalá sousedka.

„Ukradli mi prádlo i s kolíčky!“ hlásí s tím, abychom si dávali pozor, neboť už naše společná zahrada není bezpečná.

„No to je hnus!“ dštím oheň a síru na ohavné zloděje, „Ještě že já ráno naše sebral!“

Za několik málo sekund je zřejmé, že si s dcerou nebudu muset vážně pohovořit. Vážně bylo hovořeno se mnou, jelikož jsem nerozeznal naše prádlo od prádla cizího, pročež si najednou připadám jako posolený slimák.

„To jste udělal schválně, abyste už nikdy nemusel, že jo!“ povídá nyní již vysmátá sousedka, „abyste si zajistil, že to bylo naposledy!“ Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že to doopravdy bylo úplně jinak. A moje žena se mi směje ještě teď. Ach jo. Podruhé si dám na naše prádlo pozor!

O další týden později. Pořád na něj čekám. Pořád se snažím neztratit naději, že první pohled našeho synka z jeho první školy v přírodě se někde najde, abychom ho my mohli najít v naší schránce. Těším se na něj, protože je mi z vlastní zkušenosti jasné, že příště už to bude možná jen esemeska nebo jiná verze málo osobní elektronické zásilky... A první je jenom jeden jediný.

Autor: René Melichar | čtvrtek 6.7.2017 9:00 | karma článku: 29.18 | přečteno: 996x

Další články blogera

René Melichar

Souboj s mopem aneb chlap proti chlapovi

Tak hezký večer to mohl být! Padající hvězdy, vlahá teplá letní noc, romantika jak noha, jak se říká, i když nevím, co je na celý den obuté noze romantického...

31.8.2017 v 9:30 | Karma článku: 20.37 | Přečteno: 1129 | Diskuse

René Melichar

Soubouří aneb taková tu nebyla víc jak 60 let!

Po několika pokusech se mi ho konečně podařilo zavřít, přesněji řečeno po sedmi, bylo to totiž jako chtít uvěznit právě kynoucí chlebové těsto do klícky na kanárka,

17.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 23.11 | Přečteno: 584 | Diskuse

René Melichar

Stárnu nebo blbnu? aneb mám nové brýle

„Stáří je blbec,“ říkával můj pětaosmdesátiletý dědeček a musím říct, že já to naštěstí ve svých třiačtyřiceti letech zatím nijak nepozoroval,

20.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 24.29 | Přečteno: 778 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Pomáhat a chránit

Kromě politiků jsou častým terčem lidové slovesné tvořivosti také policisté, a proto je v naší soutěži o hledání přiléhavého synonyma nemůžeme opominout.

23.9.2017 v 19:39 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Náhradník

Mnozí to znáte. Někdo nemůže absolvovat nějaký program, který nejde zrušit, je zaplacený a je škoda ho nechat propadnout. Někdy to přímo kápne do noty a je z toho fajn „výlet“. A někdy? Škoda mluvit.

23.9.2017 v 18:48 | Karma článku: 9.93 | Přečteno: 122 | Diskuse

Jana Slaninová

Vůně drožďové pomazánky

Babička byla receptový experimentátor. Vždycky když dostala nový recept, šoupla si brýle na dálku na čelo, nasadila čtecí brýle a polohlasně luštila obsah. Takhle objevila třeba patizony.

23.9.2017 v 17:44 | Karma článku: 14.92 | Přečteno: 301 | Diskuse

Martin Mařák

Listy z Umwurfu

Umwurf si musíš najít sám, neboť k němu nevede žádná značená cesta, je prostě schovaný někde v hlubinách, či výšinách hor, uprostřed lesů, kde tě nebudou otravovat zástupy turistů a podobně.

23.9.2017 v 16:00 | Karma článku: 7.26 | Přečteno: 132 | Diskuse

Robert Brinda

Noční můra houbařů.

Kategorizuji houbaře: Takyhoubař - houbař - pan houbař - mykolog. Pan houbař by měl znát aspoň deset hub jedovatých a nejméně dvacet jedlých. Protože to splňuji, považuji se za pana houbaře. Občs mi ale zvědavost nedá a hledám:

23.9.2017 v 14:15 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 468 | Diskuse
VIP
Počet článků 28 Celková karma 22.59 Průměrná čtenost 3545

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. 

Autor 3 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU", které vznikly z mého blogu. V případě vašeho pominutí smyslů a následného zájmu se dají knihy dostat zde nebo tady :-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.