V pondělí jsem byl v kavárně Potmě. Zvláštní, černé. Jak boty a náušnice naší dcery. Řekl jsem si, že pomůžu dobré věci a zažiju něco, co bych jinak naštěstí nezažil.
Ujala se mne slepá dívka, vtáhla mě do tmy tmoucí, jakou jsem snad ještě nikdy neviděl. Vůbec nechápu, jak se tam mohou vyznat, jak je možné, že si něco o něco nerozbijí. Zjistil jsem, že nejsem schopný si ve tmě sednout na židli, aniž bych si neublížil. Držím se zoufale stolečku přede mnou, neboť se bojím, že jakmile se pustím, už mne nikdo nikdy nenajde, jelikož mne opustila jakákoli prostorová orientace.
„Jakou si dáte kávu?“ zazněl dívčí hlas blízko mne, pročež se budu asi muset jít převléknout, jelikož jsem vůbec neslyšel někoho přijít.
„Černou,“ dopověděl jsem, abych byl stylový. Vůbec nic, opravdu vůbec nic nevidím. Pro kameramana dost nepříjemný pocit. Člověk je zvyklý, že se ve tmě časem trochu rozkouká, že po chvilce aspoň trošku něco vidí. Tak tady ani omylem. Neumím říct, jestli je to příjemné či nikoli. Každopádně je to černé.
„Vaše káva je před vámi,“ řekl kdosi kdesi. Poděkoval jsem. No bezva, přede mnou. Ale kde to je? Logickou cestou jsem se dopravil ke zjištění, že pakliže se držím stolu, bude káva někde tam. Jak to mohl někdo přinést a položit na správné místo, nechápu. Káva byla horká. Ještě o hodinu později mi po ní voněla mírně opařená šmátrající ruka.
Zavolal jsem, že bych rád odešel. Slečna mne vzala za ruku a vedla prý k východu. Těžko říct, ověřit se to nedá, alespoň já to nedokážu. Po place, jak mi došlo, chodí více číšníků a více průvodců.
„Musíme se vyhnout, jde proti nám číšník“ povídá mi slečna průvodce, „jo, vidím tě, Karle,“ pověděla kolem asi jdoucímu někomu. To mne rozhodilo a naplnilo touhou zjišťovat.
„Promiňte mi mou otázku,“ opatrně se ptám, nechci ty příjemné lidi nijak urazit, ale zvědavost je mrcha hlodavá, „ale vy si říkáte - vidím tě?“
„Ano,“ odpověděla a já myslím, že se usmívala, „ale přece si nebudeme říkat – slyším tě, to je divný přece.“
Sem tam, občas, přijdou chvíle, kdy člověk zjistí, že je spousta věcí úplně jinak, než si myslel.
Někdy bych chtěl slyšet svého synka zpívat, prý to umí hezky, ale jen ve škole, před námi se prý děsně stydí, a proto nezpívá. V úterý přišel ze školy celý rozzářený: „Tatínku, já jsem ve škole zpíval!“
To mne poněkud zarazilo, neboť je divné, že zpíval a ještě divnější, že se tím dobrovolně pochlubil. Radar otce vychovatele zaregistroval možné ohrožení klidného vzdušného prostoru školní docházky.
„Opravdu?“ ptám se, abych nevzbudil podezření, že tuším nekalost, jelikož se bojím, že je po mně.
„Hráli jsme hru. Rozpočítávadlo, na koho vyšla řada, zazpíval písničku,“ vypráví sedmiletý prvňák.
„A ty jsi opravdu zpíval?“ ptám se upřímně a překvapeně, neboť ve školce z něj nikdy nedostali ani půlovou notu, protože je po mně.
„Ano!“ odpověděl hrdě.
„A copak jsi zpíval?“
Zarazil se. „Nic,“ upřesnil.
„Nemusíš to tu zpívat, jen mi řekni, jakou písničku,“ jsem velmi zvědavý, jaký repertoár malé dítě vybere takzvaně z první. Jestli lidovku nebo nějakou školní odrhovačku či snad nějaký rockový nářez, od mých oblíbených Ejsíků například, když už ho jimi v autě hlasitě krmím.
Zpíval jsem: „Ryje, ryje černá svině…“ řekl malý sedmiletý kluk, maminka vyprskla čerstvě uvařenou kávu a tatínek šel otevřít mrákotám.
„Kde jsi to slyšel?!“ vyhrkl jsem a očekával brzkou návštěvu sociálky nebo policie, jelikož rasistické písně nejsou společensky vhodnou volbou. To zas bude průšvih!
„Ségra mě to naučila,“ napráskal svou patnáctiletou sestru. No, uznávám, kam se hrabu, když jsem ho učil jen „Když jsem šel z hub,…“ kde je na konci fakultativní možnost užití českého kulturně začleněného výrazu prdel.
„A do toho výrazu!“ prolétlo mi hlavou upřímné zděšení, neboť skutečně myslí svou pubertální sestřičku, která se občas jeví jako černá metalistka, má černé nehty, triko a boty, které nejspíš jen shodou okolností nejsou okované… Začala nám, dcera jedna náctiletá, nosit na nohou bagančata, něco mezi vojenskými kanadami a holinami, tedy aspoň myslím, neboť podobné boty já kdysi nosil na čundry.
Moc je chtěla, a tak chytře vyjednávala s maminkou a mě z demokratického procesu rozhodování o koupi botek podivných vynechala. Prý jsou vhodné na jaro, léto i podzim, obluzovala mou ženu. Ta ocenila, že se dcera vůbec zeptala, jestli si ty divné gumáky může koupit… Jako by to na věci něco měnilo, že? Koupila by si je tajně, nosila by je tajně. Ostatně úplně stejně si i přes chabý rodičovský zákaz zvětšuje krátery v uších, když si tam cpe čím dál širší dloubadla, nebo co to je, takže její uši už vypadají jako by oplývaly čistými průstřely od menší houfnice.
Žena se chtěla dcerky milé zastat, a tak mi dala přečíst jednu srdceryvně žádající esemsku: „Maminko, kdyby si mi to dovolila…“
„Ať to okamžitě opraví! Nebo boty zakážu!“ zaláteřil jsem oprávněně, jelikož gramatika je základ rodného jazyka a ta naše pitomec měla brzy dělat přijímačky na střední školu.
„Mám pro tebe výhodnou nabídku,“ zkouším po dobrém zadupat do země její touhu, „ušetříš tisícovku, já ti půjčím své zimní zateplené holiny na exteriérové natáčení, vypadají trochu podobně, slušet ti budou stejně, a zapařená v tom budeš taky tak hezky… Neprošlo mi to. Boty nosí. Jako správný dospělák dělám, že to nechápu a durdím se, jelikož mi to vadí. Co já vím, proč? Ale upřímně, když na ně tak koukám, ony vlastně nejsou tak hnusný. Vždyť já takové nosil za mlada… člověk někdy zjistí, že je spousta věcí úplně jinak, než si myslel. Aha. Odtud mi fouká na maják. Nechme ale mou závist mládí spát, vraťme se k písni.
„Jsi normální?!“ hulákám na nic netušící dceru, „co ho to učíš?!“
Když jí konečně došlo, že má průšvih, jelikož jí bráška naprášil, že ho učí nepřizpůsobivé songy, začala se bránit: „Ale my se to učili ve škole!“
„Děláš si ze mě legraci?!“ ohnal jsem se po prchající dceři a začal uvažovat o tom, že by děti měly přestat chodit do školy. Za běhu hlásila, že je to normální korektní dětské rozpočítadlo. Bryskně jsem si to „vygůglil“ a musel kapitulovat. To jsem neznal! Celé je to: Ryje ryje černá svině na hřbitově křen, kdo ho bude vybírati, tuhle je to ten. Oddechl jsem si. Sociálka s policií přijdou jindy.
Sedmiletý se ale drobnou pauzou ve svém vyprávění o hudební výchově vůbec nenechal rozhodit a pokračoval: „Ale pak se mi stala ta nehoda…“ Cosi jako elektrické napětí, možná drobný výboj propádil mým tělem.
„Zničil jsem hudební krabičku,“ přiznal se synek. Pak z něho vypadlo, že buď máme koupit novou, nebo opravit tuhle, jak je nám libo.
„Ukaž, já to opravím,“ řekl jsem medově a zároveň odhodlaně. Žena vyprskla zbytek kávy po černé svini a synek se na mě podíval se směsí naděje a zvědavosti v očích.
Čtyři žluté plastové kostky na kovové tyčce, které se otáčejí a mají na sobě namalované noty. Dvě prostřední jsou se dvěma dírkami, tyčka jimi prochází pěkně česky řečeno durch. Jedna krajní jednodírková má v sobě tyčku ukotvenou pomocí závlačky a pružinky. Ta naše rozbitá je jí podobná, jen bez pružinky. Závlačka je v kostičce, tyčka nikoli. „Je to rozbitý,“ oznamuji synkovi a koukám na tu technickou vymoženost vynalezenou určitě v NASA jako husa do flašky.
Jak to mohli před tím dát dohromady? Co je to za blbost? Dírka maličká, závlačka nejde vyndat. Tyčka tam strčit jde, ale zazávlačkovat ne. Maličko hlavolam…
O dvě hodiny později. Žena odešla s dětmi do bezpečí, říkala, že na vycházku. Stále opravuji. Stále bezvýsledně. Svůj vztek bych mohl exportovat do mnoha zemí světa. No tak, přemýšlej, zkus se na to podívat jinak, povzbuzuji se. Zbytečně. Pak ale přišel závan čerstvého vzduchu nebo větší erupce na Slunci, nevím. Hlavolam. Jasně. Co platí na hlavolam? Rozum? Prdlajs! Vzpomněl jsem si totiž na jediný způsob, kterým jsem ve svém dosavadním životě dokázal složit Rubikovu kostku. Násilím. Rozebrat… Na opuštěné kostičce se mi po chvilce marného tápání povedlo najít uzoučkou rýhu. Nacpal jsem tam nůž – víc už to stejně nerozbiju a kdyžtak se koupí nová tahle nesmyslnost. Křup! Tyčka do kostičky, závlačka na tyčku, kostičku zalepit. Opraveno za tři minuty. Jsem dobrej! Poprvé letos nebudu na neschopného levého nešiku, a to máme teprve červen! Jsou holt chvíle, kdy člověk zjistí, že je všechno trochu jinak, než si myslel. A někdy stačí změnit úhel pohledu.
Ve středu přišel rozzářený školák domů a povídá: „Paní učitelka se ptá, jestli ti může poslat i ty ostatní rozbité krabičky.“
„Pěkně poděkuj, že si vážím jejího zájmu o mou šikovnost, ale že je příliš laskavá,“ dmu se pýchou a říkám to tak, aby to moje milovaná žena dobře slyšela.
Synek je po mně: „Tatínku, tys měl být opravářem!“ pochválil mne. Dělá mi to dobře. Dívám se na svou ženu, jestli dobře slyší a vnímá. Vnímá. Je totiž konečně na čase změnit mou manuálně trpkou životní dráhu, je na čase změnit obvyklý obraz tatínka a manžela trubky, který když jde pro svou milovanou ženu najít čtyřlístky pro štěstí, najde pak na sobě obvykle klíště a něco na botě…
Žena vnímala velmi dobře: „No jo, pro paní učitelku to je hned, pro mě ne,“ rýpá do mne. Nechápavě na ni koukám. „Stěrače,“ dodala obsáhle.
„No jasně, vždyť jsem ti říkal, že ti je vyměním na jaře. V únoru jsem to říkal. Tak sis dva měsíce počkala, stejně mrzlo, a ty nové by mráz rozbil…“ vysvětluji zdání své neschopnosti v očích své ženy.
„Ano, v únoru,“ řekla medovým hlasem s příchutí chilli teď v polovině června, „ale vloni!“ Dva různé pohledy. Syn a manželka. „Opravář šikula“ a „Jako vždycky“.
Od kamaráda jsem ráno dostal sklenici medu. Úžasně voní, je skvostný. A domácí. Aby se to nerozlilo, dal mi vzácnou hustou tekutinu v obalu. Sklenice je v pytlíku papírovém a igelitovém, aby nedošlo k nehodě. Moje žena má ráda obaly a obaly na obaly, takže doma bude nevýslovná spokojenost, říkal jsem si ještě u oběda. U večeře jsem mírně znejistěl. Žena se totiž nejeví být spokojená s obalem, poprvé mi nějaký vrátila, že prý je - cituji: „K hovnu“, pročež se omlouvám za ten výraz, ale překlad v tomto případě není možný. Působil by si sice korektně a vychovaně, ale nebyl by přesný. Na pytlíku je nápis: váš odpovědný přístup pomáhá ke zlepšení životního prostředí, děkujeme majitelům psů za používání souprav na psí exkrementy… Kamarád psa nemá, ale za to má skvělý med! V ekologickém obalu za jehož použití vám i někdo poděkuje!
Lžíci medu, mouku, vejce, půl prdopeče, trošku mléka. Uděláme řídké těsto. V něm mácháme čerstvě natrhané bezové květy a smažíme na másle do zlatova. To je má odpověď na synkovu žádost: „Tatínku, mohl bys nám udělat ten svůj báječný jarní dezert?“
Je v něm uschován kus mého dětství, voňavá vzpomínka na babiččinu kulinářskou ekvilibristiku. Po vychutnání placky zůstane v ústech lehký úžasně bezový závan chuti… Slast! Děti se cpou, chutná jim. Tatínek se ohřívá na výsluní své slávy.
„Je to buchta, no, normální nasládlej lívanec,“ pravila ta paní, co ji mám napsanou v oddacím listu. Prý bez v tom vůbec necítí.
„No to je ale dobrota!“ huláká později na celé kolo ta samá paní. Ochutnala totiž jiný dezert. Sedmiletý synek se chtěl vyrovnat svému milovanému vzoru, a že také udělá něco dobrého. Jeho maminka mu ušlehala šlehačku. Vzal piškot, plácl na to šlehačku, na to druhý piškot, na to šlehačku a na vrch jahodu či třešeň. Dobrý jako, no. Překvapil, no. Stejně jako na nedávném výletě. Chtěl jsem dětem i ženě vštípit něco národní hrdosti, vzdělání a historie, a vzal je zase na Karlštejn. Cestou domů naplněn a uspokojen pocitem, že jsem chodil po místech, kde sám Karel IV, se ptám, co se komu líbilo nejvíc, a oprávněně očekávám nějakou téměř až slavnostní odpověď. Shodli se všichni: „Záchod na vnější zdi a krokodýl…“
Sem tam, občas, přijdou chvíle, kdy člověk zjistí, že je spousta věcí úplně jinak, než si myslel. A že sem tam a občas je každý den… A taky že úhel pohledu je pěkný prevít…
